Bakalářská absolventská práce obhájená v roce 2007.

Autor: Richard Komárek

Vedoucí práce: Jan Gogola

Čtěte zde: Richard Komárek – Dokumentární film jako teze

RK: Režisér Jiří Vanýsek jednou popsal točení dokumentárních filmů jako točení „lží“. Toto obrazné vyjádření pak dále vysvětlil tím, že každý člověk, který stojí před kamerou, na sebe řekne jen to, co chce, každý se snaží sám sebe prezentovat v tom lepším světle. Nikdo na sebe nezačne říkat nic, co by mu mohlo ublížit nebo co by mohlo ublížit jeho blízkým.
Autocenzura tedy funguje v každém z nás. Nejenže autor dokumentárního filmu vstupuje do díla s tezí, i objekt, který je natáčený, do něj vstupuje s vlastní tezí. Obě teze se pak střetávají a je nutné z nich vyvodit nějaký kompromis. Dokumentární film je v tomto pojetí tedy kompromisem tezí.
Tato bakalářská práce se bude zabývat nebezpečím tezovitosti dokumentárního filmu. Chtěl bych se v ní zamyslet, zda je možné brát tezi jako nebezpečí či jako přijatelnou formu sdělení. Já osobně vidím největší nebezpečí „tezovitosti“ dokumentárního filmu ve spojení s „pravdivostí dokumentárního filmu“. Dokumentární film je často předkládán jako „dokument doby“, tedy něco, co teče v čase a zachycuje „tady“ a „teď“ pro další generace. Jedná se tedy o „zachycení reality“. V některých příkladech dokonce o „zachycení objektivní reality“. Z tohoto důvodu se jaksi automaticky předjímá, že dokumentární film je pravdivý, že to, co ukazuje, se skutečně stalo. Je to film, před jehož promítáním se ani nemusí objevit titulek, že snímek je natočen dle skutečných událostí.
Ale jak je to skutečně s onou pravdivostí? Uvedu příklad. Při natáčení dokumentárního filmu Světští domácí, který byl vysílaný v cyklu Rodinné křižovatky, jsme byli natáčet rodinu kolotočářů. První konflikt, který nastal mezi natáčenými a štábem, se týkal už samotného názvu filmu. Ten se měl původně jmenovat „Komedianti“. Oni sami si tak říkají, nicméně prezentovat to veřejně nechtěli. A odůvodnili to tím, že lidi z branže by to mohlo urazit. Podobně kdyby měla hlavní respondentka mluvit o tom, jak ji manžel držel pistoli u hlavy a následně ji před ním schovávali policisté, mohla by ublížit rodině ze strany manžela. Proto se o tom nechtěla před kamerou bavit.
Díky těmto a ještě dalším drobným zásahům, kterými rodina korigovala situace a fakta, s nimiž mě seznámila při obhlídkách, se rodinka kolotočářů jevila velmi idylicky. Zvláštní a skoro až patologická spojitost rodiny, kdy si komedianti hledají své budoucí partnery pouze mezi „svými“, kdy matka své dcery nepouští nikam bez dozoru a všude je vozí a přehnaně o ně pečuje, ve filmu je. Stejně jako to, že se vztahy babičky a maminky prolínají, protože diferencování není třeba, obě ženy jsou spolu tak často a intenzivně, že generační dům, ve kterém bydlí, se v přeneseném slova smyslu mění na dům jedné velké rodiny a není soužitím tří generací. Co ve filmu obsaženo není, jsou situace, které se staly před natáčením. Třeba to, že paní Voksová, babička, odjela pryč, protože nemohla poslouchat svého manžela, který pořád mluvil jen o svém otci. Takzvaně na talíři ho má každý den, měla toho zkrátka dost. Chtěla totiž, aby se točil dokumentární film o jejich rodině, ne o otci jejího muže. Ve filmu také nepadne ani zmínka o partnerských vztazích Evy Chaloupkové, protože o nich zkrátka nechce mluvit, i když jsou pro dokreslení situace důležití. Je nám jen suše sděleno, že její manžel je mrtvý. I její dcery před kamerou mluví o tom, co by chtěly dělat, píší si úkoly do školy, zkrátka idylka.
Jenže realita je jiná. Eva Chaloupková má nového partnera, se kterým její dcery nemohou vyjít. Dokonce natolik, že mladší z nich spolykala dva týdny po natáčení prášky a skončila v boskovické nemocnici. Eva Chaloupková se svojí převelikou pečlivostí a starostí se za ní ani nejela podívat, protože si myslela, že se její dcera na sebe snaží jen upozornit. A druhá dcera? Ta v domě nebydlí, kvůli novému partnerovi matky se odstěhovala ke své tetě.
Toto je konkrétní příklad rodiny a toho, jaká skutečně je a jaký obraz jsme o ní ve filmu vytvořili. Kde je tedy ona pravdivost dokumentárního filmu? Ukázali jsme v něm rodinu komediantů, ale viděli jsme jen to, co nám komedianti ukázali, respektive co nám ukázat povolili.
Trochu bych ale zmírnil Vanýskovo spojení „točení lží“. Změnil bych ho na točení polopravd a neúplné reality, která je svojí neúplností zkreslená.  Dokumentární film se bez teze asi točit nedá. Vždy jím chceme něco říci, prezentujeme v něm svůj úhel pohledu. Otázkou ale je, zda by před každým dokumentárním filmem neměly titulky oznamovat „Tento film vychází ze skutečných situací, které by se však nikdy nestaly, pokud by se tento film netočil.“, nebo „Tento film vychází ze zdánlivě skutečných událostí, které však nemusejí být pravdivé“.