Bakalářská absolventská práce obhájená v roce 2007.

Autor: Jan Motal

Vedoucí práce: Hana Slavíková

Čtěte zde:Jan Motal – Variace přístupů k tematice židovského holokaustu…

Jan Motal: Holocaust je pro mnohé autory vzrušující: ať už pro tvůrce hudebních, výtvarných, literárních či dramatických děl. Ve filmové tvorbě přímo či druhotně ovlinil nejednu generaci tvůrců; Jan Němec ve svých autorských snímcích přímo vycházel z díla Arnošta Lustiga, čerpajícího z bezprostředního prožitku nelidského vyhlazovacího mechanismu nacistické říše. Poznání, které holocaust světu dal, však není uzavřené – ani pro historiky, psychology či sociology, ani pro umělce. Hluboké osudy a krajnost, do které vyklenula život lidstva zkušenost jedné z největších genocid, nejsou dodnes tématem vyčerpaným.
O to více je holocaust tématem důležitým dnes, kdy společnosti vládnou generace, jež ho přímo nezažily, které nežijí ani v jeho stínu, ale pouze v jeho dosti nejasném odraze. Manipulace a účelová snaha o zničení lidství v člověku jsou základními motivy, které téma obsahuje, a jejich naléhavost nevypršela na jaře roku 1945. Ve světě, který se díky globálnímu mediálnímu prostředí stává pověstnou „vesnicí“, ve světě, kde víme, jak žijí zuluové v Africe, často netušíme, jaký je náš soused, co doopravdy cítí druhý člověk, se kterým se denodenně stýkáme. Tato verbální klišé neztrácejí svojí naléhavost sériovostí, s níž jsou rozmělňována v těch stejných médiích, které člověka vzdalují od pravdivého poznání skutečnosti.
Umělec, a zvláště dokumentarista, který programově nerezignuje na osobní angažovanost v reflexi reality, stojí tváří v tvář tematice židovského holocaustu přímo u jádra zkušenosti, jež promlouvá o člověku v jeho nahotě – fyzické i metafyzické. Česká televize jako médium veřejné služby by, jak se to učí na vysokých školách žurnalistického zaměření, měla tuto zkušenost zpracovávat a předávat ve formě autentického sdělení divákům tak, aby nejen předešla novým holocaustům, ale i „holocaustům“ malým, v lidských nitrech a duších.
Právě proto jsem si zvolil téma, které pro mne neotvírá pouze samo sebe, ale obecný problém dokumentaristova tvůrčího pohledu na svět. Srovnáním vybraných dokumentárních snímků České televize z posledních deseti let chci proniknout blíže k poznání toho, jaká je současná veřejnoprávní dramaturgie a jaká by měla být dramaturgie dokumentů o židovském holocaustu, která nerezignovala na svoj poznávací hodnotu a která chce přinášet aktuální a autentické sdělení.