Poviedka “Borůvky” od Terezy Kratochvílovej.  Borůvka

Sbírám borůvky každý den od konce června do září a to jsou moje nejšťastnější chvíle. Probouzím se ještě v noci a čekám, až začne vycházet slunce. Spím s otevřenými dveřmi, takže vidím, jak červená protější kopec a to je ta pravá chvíle. Vyskočím z postele, běžím si vyčistit zuby a pracovní oblek si oblékám až na verandě. Je to kombinéza, která byla původně bílá, ale teď je šedomodrá a to je moje nejmilejší barva. Snídám obvykle borůvky s cukrem, ale dneska jsem si je dala i se šlehačkou, protože cítím, že bude zvláštní den.

Ve sklepě, který je suchý a teplý, původně byl vybílený vápnem, ale už má příjemnou šedomodrou barvu, která je moje nejmilejší, mám svoje kbelíky. Když náhodou jedu do města pod kopce, je to jenom kvůli kbelíkům. Každý den mám totiž chuť sbírat do jiné barvy a tvaru a jejich počet v mém sklepě tedy neustále stoupá. Dneska mám i v tomhle jasno- sáhnu po největším obřím červeném kýblu a honem zabouchnu dveře, aby se na mě nezřítily štosy ostatních žárlivých, které se už povážlivě naklánějí.

Venku je ještě chladno a tráva celá mokrá rosou. V jedné ruce mám kýbl a v druhé plastový hrneček a stoupám po mezi trochu do kopce na své místečko. Tam se vždycky zastavím a přemýšlím, kam dnes půjdu sbírat. Odsud je všude stejně daleko, ta vyvýšenina s šutrem je asi střed světa nebo co. A tak tu mám hlavu vždycky prázdnou a lehkou jako létací balón a provádím tu všechna důležitá rozhodnutí, protože jinak jsem ale strašně váhavá.

Borůvky rostou na sluníčku i ve stínu na nízkých keříčcích s drobnými tmavými lístky a jsou to určitě moje nejoblíbenější rostliny. Bobulky ze slunečních keříčků jsou malé ale tak sladké, že je mi z nich vždycky veselo. Sbírají se do hrstičky a do kýblu se můžou pouštět z výšky a pak skáčou jako balónky. Navíc se může stát, že mezi nimi objevíte brouka s lesklými krovkami a někdo ho vyhazuje, ale to je veliká škoda. Když toho brouka sníte s borůvkami, není tak hořký jako bez nich, a pak jste tak veselí, že to se ale nedá ani vypovědět.

To je všechno pěkné, ale jsou tu ještě ty druhé borůvky. Ty rostou ve stínu, jsou velké třeba jako vajíčko od sýkorky a šťáva z jedné vám zaplní celou pusu. Jestli jste blázni do borůvek jako já, víte, o čem mluvím. To je totiž ta hnací síla, ta touha mít něčeho úplně plnou pusu. Nejšťastnější jsem, když mám vrchovatou dlaň velkých stínových borůvek ochucených trochou sladkých slunečních a chystám se je všechny nasypat do pusy. Uf. Tak už víte, proč sbírám borůvky kromě toho, že mám ráda šedomodrou.

Jednou jsem potkala v lese muže, který byl docela bílý, měl kombinézu podobné barvy jako já a na nohou sportovní boty. Drápal se do vršku s baťohem a legrační hůlkou, funěl a v puse měl hadičku. Chtěla jsem mu trochu ulevit a zezadu jsem mu nadlehčovala batoh. Jenže jsem ho omylem břinkla kýblem do Achillovy šlachy, a tak si mě všimnul a seznámili jsme se. Stalo se to zrovna na vyvýšenině s kamenem uprostřed světa. Jmenoval se Tonda a byl na výletě. Nedůvěřivě sledoval mojí ruku, když mi jí z nějakého důvodu potřásal. A já nedůvěřivě sledovala tu jeho. Byla úplně celá bílá a nehty růžové. Srovnala jsem ji se svou tmavě fialovou a černými nehty a usoudila jsem, že jsme každý z jiného těsta. Tondu to asi taky napadlo, protože mě přece jen políbil na fialovou pusu. Bylo mi trochu nepříjemné rozhodovat se mezi Tondou a sbíráním, tak jsem si sedla do kýblu a dělala jsem, že spím. Možná jsem doopravdy trochu usnula, protože slunce povážlivě kleslo a Tonda vypadal unaveně. Na sbírání bylo pozdě, dilema se tím vyřešilo samo, jak to mám nejradši, a tak jsem Tondu pozvala do svojí budky na večeři.

Nabídla jsem mu borůvky a borůvkovou šťávu. Sedli jsme si na verandu a já mu vyprávěla o borůvkách a on mně o šplhání na kopec. Myslím, že jsme si dobře rozuměli. Pak jsme šli do postele a já před spaním vždycky ještě chvíli čtu. Mám teď rozečtenou bezva knížku, která se jmenuje Keříky, druhý stupeň biotopu.

Tonda dost chrápal a to se mi nelíbilo. Taky se vztekal, když jsem ho vzbudila před východem slunce. Nechtěl si jít vybrat kbelík a měl pořád strach, že si umaže kombinézu. Nechtěl snídat, že ho z borůvek bolí břicho. A nechtěl si číst o keřících. Nabídla jsem mu hrst borůvek s broukem na zlepšení nálady A ON ODE MĚ ODEŠEL.

Ale vlastně mi to nevadilo. Mohla jsem si zase dělat věci po svém. Chvíli jsem si myslela, že Tondu miluju, ale teď vím že ne. Neměl žádnou úctu k mým koníčkům.

Text (v .pdf) nájdete tuTereza Kratochvílová – Borůvky (povídka)