Poviedka “Bříško” od Terezy Kratochvílovej.

Vždycky, když se oteplí a ze vzduchu je cítit, že už bude brzy jaro, snažím se mít dobrou náladu, jakou bych měla mít. Svítí sluníčko, kvetou kytičky, rostou mláďátka a mně se znovu připomene každoroční hrozné neštěstí. Obvykle mi trvá dlouho, než pojmenuju věci pravým jménem. Snažím se chodit hodně na procházky a přemýšlet o důležitých a velkých věcech, stavím domečky z šišek a kůry, vycpávám mechem krabičky a plním je hlemýždi zahradními, zpívám trampské písně, uzavírám pokrevní bratrství, píšu milostné dopisy a zkouším vařit zdravá jídla…

A v této chvíli se zastavím, posadím se ke stolečku, sepnu ručičky v klíně a přiznám se. Mám špek na bříšku. Špek, který přes zimu nikomu nepřekáží, ba je docela roztomilý a praktický, ale na jaře se za něj nevděčně začínám stydět. A nejde bohužel o nic povrchního. Já nejsem ten typ, který by o svém bříšku klevetil s kamarádkami v cukrárně (nejen proto, že žádné kamarádky nemám a bydlím na samotě). Já prostě začnu vařit zdravá jídla, která nejsou vždycky úplně lahodná, a chodím běhat.

Běhání je jedna z mála činností, kterou z duše nenávidím. Mám už takovou povahu, že se vždycky hrozně zadýchám a zpotím. Navíc koukám kolem sebe,a tak často zakopnu o kořen nebo lesní zvíře, a jak já se jednou zastavím, trvá dlouho, než se mi nohy zase rozeběhnou. Tak běhám jen v bezpečném kruhu kolem budky, zato tak dlouho, dokud se mi nezatmí před očima a neupadnu na trávu.

Jednou jsem upadla do roští a ejhle- hned jsem poznala, že se  mi něco zapíchlo do zad. Doufala jsem jen, že to nebude příliš ostré, protože nesnáším pohled na krev, že to třeba bude něco užitečného. Ale to jsem se teda spletla. Upadla jsem do bezvědomí rovnou do košíku s vejci a všechna jsem je rozbila. Skořápky se mi zaryly do zad, ale nekrvácela jsem, oblečení jsem měla zmazané, nic užitečného. Ale když jsem po dlouhé době přišla k sobě a vstala, zjistila jsem, že jedno vajíčko zůstalo celé. Zřejmě to bylo něco zvláštního. Chystala jsem se vzít ho do budky a vlézt si s ním do postele. Byla jsem unavená z běhání a potřebovala jsem si ho prohlédnout a taky jsem se ho chystala zahřívat. Ale vajíčko mě převezlo, než jsem došla domů, poskakovala mi kapsa jako splašená, určitě se mi do ní něco vylíhlo. Vysypala jsem skořápky na stůl i s kuřátkem ( byly přece jenom Velikonoce, co by v tom vajíčku mohlo být jiného) a zjistila, že má pořádně naducané bříško. Mělo mnohem větší špek než já ( v poměru k svojí velikosti, bohužel). Vysvětlila jsem mu, že bude muset běhat, protože já prostě nestrpím ve své budce špekouny. Kuře vypadalo zklamaně. Já vím, že se ti nechce. Mně taky ne, ale zásada je zásada. Možná při běhu omdlíš. Ano, i to se může stát. Možná zapadneš do křoví a napíchneš se na ostrou větev. Možná přitom rozsedneš nějaké svoje příbuzné… ale všechno je lepší než tlusté bříško!

Jak jsem skončila svoje kázání, ozval se tklivý dlouhý tón. Prvně jsem si myslela, že zvoní v kostele a zaposlouchala se. Ale skončilo to stejně nečekaně, jako začalo. Přiložila jsem si ruku k žaloudku a zjistila jsem, že mi pořádně kručí a je tedy čas na něco menšího (nebo možná většího). Osmažili jsme si s kuřátkem omeletu. Vůbec mi nedošlo, jak jsem netaktní, ale ono je zřejmě lépe vychované než já, protože si ani slůvkem nepostěžovalo a ušetřilo mě trapných rozpaků. Dokonce si po jídle jemně odříhlo, z čehož jsem poznala, že přichází z Číny, kde se takhle děkuje za oběd. To se mi dosti hodilo, protože jsem si na léto chtěla ušít hedvábné šaty a byl nejvyšší čas s tím pohnout. Kuřátko vědělo přesně, o co mi jde, strávili jsme několik dní hledáním té správné larvy, běhali jsme po krkonošských pláních jako blázni a upadávali do bezvědomí a chroští, až jsme ho našli. Posledního bource široko daleko. Přestěhovala jsem ho diskrétně k sobě do budky, aby měl soukromí a mohl se soustředit na hedvábí. Když mi kuřátko vysvětlilo, jak tu vzácnou hebkou látku vyrábí, musela jsem se smát a bylo mi až stydno, co po něm vlastně chci. A abych nezapomněla- bourec má skoro to největší bříško, jaké jsem viděla (v poměru ke své velikosti), takže než bude moci chodit s námi, přerušili jsme s kuřátkem kúru.

Text (v .pdf) nájdete tuTereza Kratochvílová – Bříško (povídka)