Poviedka “Vdávání” od Terezy Kratochvílovej.

Jednou ráno jsem se vzbudila a hned jsem věděla, že je cosi v nepořádku. Obvykle spávám na zádech s nohama a rukama rozhozenýma do čtyř světových stran. Tomu je přizpůsobena moje postel, jediný kus nábytku, který doopravdy vlastním. V nohách má zabudovaná kuličková ložiska, v pelesti příruční kompas a já s ní mohu libovolně otáčet tak, abych měla hlavu na severozápad, pokud usínám s objevitelskou touhou, na severovýchod, to když na druhý den plánuji úklid, jihovýchod znamená, že nebudu dělat ale vůbec nic, jen po arabském způsobu posedávat na ušlapané podlaze a čekat, co mi kdo hodí do čepice (obvykle nic, to je tím, že žiju na samotě). Když mám splín, usínám s hlavou na jihozápad tedy tak, jako bych měla vypadnout z postele rovnou do Středozemního moře.
To ráno jsem se vzbudila s mořskou nemocí a na boku, a když jsem pracně zvedla hlavu, hned jsem poznala, co je toho příčinou. Postel mířila čelem rovnou na jih, což je vyloučené, člověk přece nemůže spát hlavou dolů jako netopýr. Okamžitě jsem zpod pruhované deky vysunula nohu, abych nacvičeným pohybem prstů u nohy vrátila svůj vychýlený svět na orbit (oběžnou dráhu). Jenže jsem zjistila, že za prvé nejsem přikrytá, za druhé nemůžu vysunout nohu. V tu chvíli jsem ucítila za krkem malý ostrý předmět, napůl měkký, napůl nejtvrdší na světě. Ani jsem se nemusela koukat, byla to žiletka Astra Jevíčko.
Poprvé jsem pohlédla vedle sebe. Něco tam bylo. Odhrnula jsem pruhovanou deku, kterou si to zcela přivlastnilo, a poznala jsem, že to není zraněné zvíře, kterému jsem večer zachránila život, ani vzácný předmět do mé sbírky kuriozit, ani vesmírný kámen, který ke mně propadl střechou, ani dřevo, které naplavil příliv, ani žádná další z milionu možností, které mě ve zlomku vteřiny proběhly hlavou, že je to to poslední, co bych si přála vedle sebe v posteli. Že je to docela cizí pán.
Naštěstí tvrdě spal. Ale jak dlouho? Snažila jsem se vyklouznout na podlahu, abych tak získala pevnou půdu pod nohy, jenže na zádech mě něco tížilo a byla to ruka toho pána a to už jsem trochu zpanikařila a prudce se vysmekla, jako bych byla v grotesce a chtěla strhnout ze stolu ubrus tak, aby všechno nádobí zůstalo neporušeně stát, jenže jsem byla ve své budce a podařilo se mi jen shodit pána z postele na ušlapanou podlahu, načež jsem radši zalezla pod deku a doufala, že si mě nevšimne, že na mě zapomněl. Slyšela jsem, jak si něco mumlá hrubým hlasem, na který nejsem zvyklá, jak se roztahuje a škrábe na nějakém zarostlém místě svého těla – ale to jsem odhadovala, znám to jen z doslechu. Pak položil ruku na deku, trochu mě poplácal a hovořil řečí, které jsem nerozuměla. Dost připomínala zvuk, který vydává vajíčko v horké vodě, ten mě vždycky znervózní.
Tak jsem se rozhodla postavit nebezpečí čelem, odkryla jsem deku, a odešla do kuchyňského koutku. V mé budce spíše koutečku. Něco ohřála, něco nakrájela, něco osolila a něco otevřela, v hlavě mi houkalo a dunělo, ale provedla jsem to a odnesla všechno k posteli, kde se mi dostalo nového poplácání. Kousla jsem pána do ruky, on mě polohrubě žďuchnul, až jsem odplachtila k židli a zapadla do sněhobílých krajkových šatů. Složila jsem melodramaticky hlavu do dlaní a vzpomněla jsem si na báseň, kterou jsem slyšela jako malá, o vodníkovi, jezeru a dceři, co nemá chodit ven. Zkontrolovala jsem, jestli má pán červené boty – neměl. Aspoň něco.
Strašně mlaskal a mě bolelo u srdce. Řekla jsem si, že se půjdu proskočit, aby mi tráva a nebe srovnaly myšlenky do harmonických vrstev – zelená dole a modrá nahoře, ale u dveří jsem ucítila na noze smyčku a přes práh už nešel ani krok. To už jsem se dost bála a zakřičela z plných plic. Odpovědělo mi tleskání a volání. Louka před budkou byla plná lidí a lesních zvířátek, přátel a příbuzných. Chtěla jsem se schovat, ale pán stál rovnou za mnou. Na bradě měl zbytky snídaně a stisknul mi krk, až mě zamrazilo. Nevšimnul si břitvy, a tak mi po zádech teklo něco teplého, sáhla jsem si tam a byla to krev. Pozorovala jsem jí kapičku na prstě. Pán musel být kouzelník – pod červenou kapkou se objevil zlatý kroužek a byl tak těžký, že mi ruka klesla, na to on čekal, chytil ji a zmáčknul. Lidé i zvířata něco volali, zdálo se mi, že mluví o štěstí a radosti, životě, a tak jsem křičela Ano! Ano! na celý svět.
A to byl konec. Začali odcházet. Slunce zapadlo. Lesy posmutněly. Slunce zapadlo. Přišla jsem o hlas. Šaty zešedly. Pán ležel v posteli a už zase chrápal. Zkusila jsem pootočit postelí do správného směru. Ložiska v nohách chyběla. Místo nich tam byly hřebíky zatlučené hluboko do podlahy.

Text (v .pdf) nájdete tu - Tereza Kratochvílová – Vdávání (povídka)