Přednáška pro členy Umělecké rady JAMU

Co dělat, když vítězí seriál – to je název mé profesorské přednášky na Umělecké radě DIFA JAMU. Snažil jsem se v ní o reflexi několika aspektů pedagogického působení na vysoké škole uměleckého směru v době, jež by se dala označit jako značně relativizující.

Co a jak učit na uměleckých školách, když recepce umění ve všech jeho druzích je záležitostí velmi výrazné divácké, posluchačské a čtenářské menšiny? Lze na tento stav reagovat stejně jako to činí pedagogové umělecké školy, jež má pojmenování televizní ve svém názvu, ale  slovo seriál je pro ně nejvulgárnějším možným výrazem, takže se tento televizní žánr nevyučuje?

Tento postoj je samozřejmě legitimní. Lze ho vysvětlit přesvědčením, že posláním školy uměleckého směru je vychovávat adepty skutečného umění a např. seriál žádné umění není. Což je mimochodem pravda, k níž se ještě dostaneme. Výčet tzv. neuměleckých žánrů je pak možné ještě doplnit o krimi, thriller, různé veselohry, horor, fantasy atd.

Vůči tomuto tvrzení je samozřejmě možné použít protiargumenty – ve zmíněných žánrech lze totiž najít mnohé umělecké skvosty, jmenujme např. režiséry jako Hitchcock, Kubrick, Tati či Forman, u seriálů třeba Lynche a Triera. Statisticky jsou to ovšem výjimky potvrzující pravidlo, v té záplavě filmů a seriálů se jedná mizivý počet.

Pro objektivitu je rovněž nutno dodat, že vývoj přináší proměnu vnímání – např. jazz byl ještě před 70 lety jen zábava a dnes je to respektovaný hudební žánr a v současnosti je totéž proklamováno např. u komiksu, tedy jeho nejlepších výtvorů, s čímž, přiznávám, mám poněkud problémy.

* * *

I když neznám z praxe přímý antipól onoho tzv. uměleckého přístupu, tedy ignoranci umění a soustředění výuky výhradně na nejsledovanější a nejžádanější žánry a témata, je zřejmé, že škála různých postojů je značně široká a rozhodující je přístup učitele.

Domnívám se, že vedle přirozeného a samozřejmého úkolu, který předpokládá rozvíjení talentu a uměleckého směřování našich studentů, bychom měli myslet i na jejich příští uplatnění. Patrně se shodneme v názoru, že jen uměním se naši absolventi, resp. většina z nich, neuživí. Setkal jsem se několikrát s námitkou proti tomuto konstatování, že to je problém studenta, nikoliv pedagoga či školy. Osobně s tímto názorem nesouhlasím. Nejde o to, aby škola obstarávala svým absolventům umístěnky, měla by je ale na působení v praxi vybavit  - při předpokládaném talentu zvládnutím řemesla a hodnotovou hierarchií. Tím mám na mysli schopnost myslet a posuzovat všechny aspekty vlastní tvorby a profesní činnosti vůbec.

* * *

V audiovizuální oblasti, do níž spadá filmová tvorba a výroba a televizní dramatická produkce a dokumenty, ovšem vládne velký hodnotový chaos. Úspěšně ho vytváří především  kritická obec, přesněji řečeno recenzenti a kritici převážně filmoví.

Nikdo z přítomných kolegů muzikantů si asi nedokáže představit, že by jakýkoliv posuzovatel např. ženské pěvecké interpretace hodnotil zároveň a tedy v jedné kategorii výkony Evy Urbanové a paní Evy z dua Eva a Vašek. Nebo brněnské filharmonie a Mistříňanky.

Ve filmu se ale přesně totéž pravidelně odehrává. Film Petra Zelenky Karamazovi, ambiciózní a úspěšný pokus o filmovou transkripci Dostojevského, je hodnocen ve stejné kategorii a stejnými kritickými instrumenty jako pokleslá veselohra Zdeňka Trošky Kameňák.

* * *

Patrně proto, že obě díla jsou nasnímána kamerou. Ovšem tyto filmy nejenom společně soutěží  o Českého lva, ale zároveň je ten druhý pro kritiky dokladem permanentně truchlivé úrovně českého filmu.

Jde tedy o diferenciaci vycházející z určité hierarchie hodnot. Je zřejmé, že éra postmodernismu s touto oblastí značně zatřásla. Když budeme parafrázovat Dostojevského a nahradíme v jeho tvrzení slovo Bůh, můžeme říci, že pokud neexistují sdílené hodnoty, je možné všechno. A protože je pro mnohé, především mladé tvůrce a kritiky termín estetická hodnota téměř či úplně neakceptovatelný, neboť je subjektivní a tím pádem prakticky obecně neverifikovatelný, setkáváme se s tzv. artefakty (pro mne osobně zvláště ve výtvarné oblasti a tzv. artvideu), jež jsou především pro starší generaci jen obtížně přijatelné.

Svým způsobem se toto myšlení dostává i na akademickou půdu. Např. současná filmová věda je hodně (či zcela?) ovlivněna tzv. neoformalismem, kde jsou podle mého názoru estetická kritéria hodnocení výrazně potlačena. Řečeno s mírnou nadsázkou, nejsou schopna exaktnosti…

* * *

Potřeba hodnotové diferenciace má ale více rovin. Nejen v televizním slovníku se často užívá termín formát. Zmínil jsem již televizní formát zvaný seriál a označil ho jako žánr tzv. neumělecký.

Mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Nedávno uváděla Česká televize seriál, na němž jsem se autorsky podílel. Mohu tedy odpovědně prohlásit, že při jeho literární přípravě jsme neměli žádné umělecké ambice, jen jsme se snažili dodržovat  pravidla a zákonitosti žánru. Vytýkat proto seriálu např. povrchnost, jak to čeští recenzenti činí (což ovšem nesouvisí s primitivností), je totéž jako si stěžovat, že je voda mokrá. Proto souhlasím s dělením reflexe (nejen) audiovizuálních děl na kritiku uměleckou a kritiku kulturní, jak to uvádějí ve své studii sociologové Reifová a Bednařík. První zmíněná kritika hodnotí především z pozice estetické, druhá se pak zabývá kategoriemi recepce sociologické, např. vkusu či společenského dopadu,  ovlivňování kulturní úrovně apod. Znamená to, že tzv. masová kultura, jež zahrnuje podstatnou část celé produkce, není „postižitelná“ náročným kritickým aparátem. Stačí, když nebude urážet či kazit vkus jejich spotřebitelů.

* * *

Výše uvedená tvrzení a jejich aspekty mají ovšem souvislost i s naším pedagogickým působením. Můžeme se zařadit do intelektuální elity, jež onu populární kulturu zcela vytěsní ze svého uvažování a praxe anebo se ji svou aktivní účastí pokusíme kultivovat.

V pedagogické praxi to znamená, že naši studenti budou seznamováni se všemi aspekty této problematiky, a budou se tak posléze rozhodovat podle míry svého talentu, myšlení a vlastního rozhodnutí.

* * *

Svou řeč si dovolím zakončit stejně jako u přednášky na divadelní fakultě,  slovy Umberta Eca:

„Vejít do aktivního a vědomého dialektického vztahu s kulturním průmyslem, to je pro kulturního pracovníka jediná možná cesta, jak se zhostit své role.“

Předneseno 7. května 2010