Předsudky bez pejorativního významu, či můžeme říct také očekávání, se většinou protlačí do středu pozornosti, ať o ně zájem je či není. Pak bývá ovšem dobrodružné sledovat, a také to svědčí o ješitnosti a sebereflexi konkrétní osoby, jak se tyto pocity vyvíjí před a po znalosti daného problému.

Předsudky či očekávání, která jsem měla před odjezdem do Norska, vycházely ze severské literatury a filmografie. V takovém případě mě ovšem neminul pocit, že jedu do země, kde jsou sebevraždy na denním pořádku, lidé spolu nemluví, nedívají se sami sobě do očí a trpí ukrutně bolestnými depresemi, které si léčí u rozžatých svíček a šeptem s nejbližšími přáteli, ti jsou ovšem většinou falešní a místo jejich problémů si řeší zase jen ty malicherné svoje, a vlastně se o sebe navzájem nezajímají, ale až na morek kostí se trápí vlastní vysoce hodnocenou morálkou, protože pořád chtějí žít dle těch „správných“ pravidel. Od země Ibsena, Muncha, Fosseho, tmy a zimy, co by také člověk chtěl, drsnou povahu a vědomí toho, že se každý opravdu musí postarat sám o sebe.

Obrázek, který se utváří v hlavě průměrného Středoevropana, natož Východoevropana, natož Američana, je tedy poněkud děsivý, ale magicky přitažlivý.  Řešení je ale úsměvně prozaické a jak řekl můj sympatický, milý a přímý spolužák: „My musíme mít tak depresivní filmy, jsme hodně bohatí, máme vysokou životní úroveň, tak co máme pořád řešit.“ A hle, tomu se říká kritický pohled na vlastní národnost, a vyplývá z něho jedna vlastnost, které jsem si užívala půl roku nejen při sledování filmů, ale i při rozhovorech s Nory, a tou je ironie. Přišla mi tolik podobná té naší, až mě zahřálo u srdce v těch mínus dvaceti pěti stupních, který má průměrný Nor místo lidských třiceti šesti. Emoce, které se drží na uzdě a nečekaně pak vytrysknou na povrch jako gejzír, jsou tolik typické pro severské filmy, a to, co mě, temperamentní jižanku ze srdce Evropy, děsí na postavách filmů ze Skandinávie, je právě nepředvídatelnost jejich jednání ve chvíli, kdy se jejich city založené v přihrádkách vysypou na zem a samovznícením hoří jako obrovská vatra. To z nich nemluví hluboká deprese ze života, ale způsobné vytěsňování vlastních pocitů, které zcela zákonitě musí jednoho dne vybouchnout.

Jeden z filmů, ke kterému jsem se v Norsku dostala, vypráví o rodinném setkání na chalupě (každý Nor má svoji chalupu, na kterou jezdí víkend co víkend, tráví na ní prázdniny a cestou na ni se zastaví u jezera, kde vypije kávu z termosky) v čase Vánoc. Hlavními postavami byli manželé, Norka a Polák, on si přivezl poprvé do Norska rodiče, ona vzala své rodiče, sestru a bratra s dětmi, a rozhodli se slavit
společně svátky. Co se pro mě stalo přirozené v průběhu filmu, bylo odrazem jednání postav cizinců – tedy Poláků, kteří se ocitli v napjatém a svým způsobem falešném prostředí norské rodiny. Všichni její členové se snaží spolu vycházet a žít vedle sebe bez výčitek a hádek, drží si svá tajemství, jako je alkoholismus otce a sobeckost a netečnost matky, bez pohnutí brvou vše plní, klapky na očích a jede se dál. Ovšem do té doby, než se vzedme sopka a z rodinné komedie se stává téměř psychologický thriller, ve kterém se syn pokusí zabít otce, který ale přežije díky své lásce k alkoholu a tuhému kořínku, celá rodina již po jedné noci v panenské přírodě hor a lesů odjíždí zpět do města a jediní dva lidé, otec s matkou, nejvíc vinni a zároveň nevinni, kteří na sebe zase zbudou přes všechna ublížení a křivdy, se k sobě zase vracejí a zůstávají sami spolu opuštění.

Typickým rysem norských filmů je zmíněná ironie a sarkasmus, které se velice podobají českému chápání. Humorem jsme si blízko, i když nás odlišuje prostředí i kultura. Je pravda, že severský humor je opravdu drsný, zřejmě se hravě vyrovná zimě a větru na Nordkappu, není zdaleka tak laskavý, jako český humor a spíše než úsměvný, je „úšklebečný“, ale zakončen úlevným smíchem, už bez falše polykání všeho, co by se mělo vyslovit, ale nedělá se to. Norové si rádi dělají legraci sami ze sebe, dovedou popsat své vlastnosti, přiznat, že jsou studení a stydlivě pozvat na kávu, ale zároveň v sobě mají zdravé sebevědomí, které nikomu necpou a nesnaží se o něm přesvědčovat ostatní ani sami sebe. Byla jsem až překvapená vnitřní kázní a řádem, který v sobě Norové, tak jak jsem je poznala, mají. Tak jako se ve filmu Kurz negativního myšlení snaží postavy sami sebe přesvědčit o tom, že je všechno dobře a v pořádku a problémy stačí vyzvracet do pytlíku na sprosťárny, přesně s tím stejným pocitem se nechtějí vzdávat svého klidu a pocitu kontroly sebe sama. A jakmile tento pocit zmizí a už nemá nic smysl, selhaly pokusy o domluvu, o další založení problému hlouběji, tak může všechno proudit ven silou vulkánu, o nic míň a o nic víc. Proto je přirozenější a zdravější projít nejdříve kurzem negativního myšlení, než si nalhávat obecně platné fráze a snažit se je splňovat.

Právě přirozenost je jedna z věcí, které jsem na Norech bedlivě sledovala, je totiž občas těžké ji najít a pro cizince často vysilující hledat autenticitu a jakousi ryzost u Norů, stále něco skrývajících, něco přece tak nepotřebného a nezajímavého, jako jsou jejich vlastní problémy. Setkání s člověkem, který se chová přirozeně a také tak jedná, bylo velice osvěžující a díky obecné větší otevřenosti lidí, které jsem mohla poznat, převážně studentů stejného oboru, se to stávalo častěji, o to pak víc překvapující byl moment, ve kterém se z nabídky pomoci nebo doprovodu na zastávku stal pouze projev slušnosti, který dál nepokračoval. Přátelství, a Norové to o sobě říkají a vědí, neuzavírají s cizími lidmi, jsou zvyklí na svoje obvyklé věci a v restauraci se na baru neseznámíte ani s barmanem, který bude ale jinak usměvavý, milý a ochotný. O co těžší je ale seznámit se a poznat blíže a více do hloubky nějakého Seveřana, o to více je pak jeho náklonnost silná a stálá.

I o tom se přesvědčí divák filmu Povídky z kuchyně, ve kterém není důležité říct si mnoho slov o tom, jak si lidé rozumí a jak jsou si blízcí, ba právě naopak, stačí se vzájemným pozorováním poznat daleko důvěrněji, pak jen kývnout hlavou a jednoduše si rozumět, bez stálého ujišťování o citech a jejich stálosti. To, co Norové splňují bez okolků a se zcela vážnou samozřejmostí, je naplnění toho, že slovy se toho nikdy moc neřekne, mluví činy, a ty přicházejí později, mlčenlivě, až nenápadně, ale toto porozumění, tolik „slyšitelné“ mezi dvěma lidmi, má větší hloubku, než hlasité výlevy životních osudů v nonstopech města Brna. To, co se v českých filmech ani povaze nehledá příliš snadno, je pocit vlastenectví a národní hrdost, tyto výrazy zní na Nory snad až příliš výrazně, ale poté, co jsem viděla oslavy 17. máje, zjistila jsem, že i pompéznost a velikášství se dá v norské povaze najít, a to ne s pýchou a nabubřelostí, ale spíše s jakousi sympatickou samozřejmostí.

Proto mě nikterak nezaskočilo, když jsem viděla několik filmů mého spolužáka (téhož sympatického, milého a přímého, viz výše), které všechny oplývaly ironickým humorem a pocházely z jeho rodného města, kde s jakousi typicky českou laskavostí, ale norskou skromností, dokázal popsat svůj dům, své oblíbené cesty do lesů i chalupu, na kterou samozřejmě pravidelně jezdí. A právě nejen on měl ve svých filmech známého hrdinu, kterého máme tady u nás tak rádi a nad kterým se s láskou usmíváme, je jím outsider. Ten norský se liší svým osobním minimalismem, vycházející z chování tam daleko na severu. Ostatně minimalistický jazyk je přítomen ve většině severských filmů, které sledují několik málo hrdinů, obyčejných a výjimečných zároveň, vynikajících svou nenápadnou osobitostí, stejně tak, jak se i v životě Norové soustředí na okruh blízkých přátel, které zvou k sobě domů na návštěvy a za projev opravdového přátelství lze považovat například to, když vám nabídnou z jejich láhve alkoholu, určité sdílení je totiž do jisté chvíle zapovězeno.

Mé předsudky o Norsku částečně vymizely, částečně se pod vlivem okouzlení přírodou zidealizovaly do kýčovité varianty. Nevím proč, ale představovala jsem si Oslo více spořádané a uklizené, možná kvůli sněhu, kterým ulice v zimě zbělají. Je vrstevnaté, kopcovité, metro jezdí až ke skokanským můstkům a lodí se dostanete na ostrovy Oslofjordu. Ale neřekla bych, že se trápí depresemi o tolik víc, než jiné národy, právě naopak jsou k sobě přísnější, mnohem méně si dovolí, nejsou tak shovívaví k sobě samým. Možná jsou tím zdrsněním tak akorát ještě více citliví, když vám vyprávějí, jak je jejich země malá a nenápadná a jak jsou rádi, že jsou konečně po tolika staletích svobodní a bohatí a Švédové jsou hloupí a blonďatí. A smějí se, ironici jedni.

Text vznikl jako seminární práce v předmětu Současná audiovizuální dramatická tvorba.