Předneseno na semináři na téma „Vyrůstá nám nová generace rozhlasáků?“, pořádaném Sdružením pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s Českým rozhlasem v rámci Prix Bohemia Radio 2011 v Poděbradech 13. října 2011.

„Rozhlas má zajisté mnoho přátel a sotva se najde někdo, kdo by chěl popírati jeho dobré vlastnosti a možnosti. Všecky dosud uspořádané ankety přinesly v tom smyslu četné doklady o mínění, skoro vesměs sympatickém, uměleckých i vědeckých pracovníků,“ píše v roce 1940 František Kožík v knize Rozhlasové umění a pokračuje: „Pokud jde však o rozhlasové umění samotné, narážíme u těch, kteří by se měli státi jeho tvůrci, na jakýsi chlad. Za tímto chladem se viditelně skrývá nejistota, o níž je už těžko říci, zda je zaviněna naivitou, zlou vůlí, či opravdu jen neinformovaností.“

Nepřestává mě překvapovat, že v této dávné publikaci najdu vždy přiléhavý citát k jakémukoli rozhlasovému tématu či problému. Jako by od Kožíkových dob nebyl o rozhlase napsán podobně komplexní (a přitom stručný), lyricky (a přitom emfaticky) formulovaný text. Je to vlastně učebnice, přinášející podněty a rady pro tvůrce i posluchače rozhlasu. Používáme ji se studenty dodnes, přestože nás od jejího vydání dělí 70 let. Během nich se tehdy ještě relativně nové, prosazující se rozhlasové médium postupně dostalo do situace, kdy se pokouší obstát v konkurenčním prostředí, kde na sebe čím dál křiklavějšími způsoby obracejí pozornost audiovizuální média a sociální sítě. Mluvím o tom proto, abych citovanou pasáž parafrázovala formou otázky: Narážíme dnes u těch, kteří by se měli stát tvůrci rozhlasového umění, na chlad? A pokud ano, čím je to zaviněno?

Ovšem, Kožík měl na mysli především etablované spisovatele, kteří nedůvěřovali uměleckému potenciálu rozhlasového média – a my budeme hovořit o nastupující generaci. Tím spíš ale přichází v úvahu naivita, neinformovanost. Ne snad zlá vůle, ale nezájem, ignorance.

Mohu a musím na situaci nahlížet jednak z pozice pedagožky (od roku 2000 učím v Ateliéru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na Divadelní fakultě JAMU), jednak z pozice redaktorky literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Brno. Kromě literárních, publicistických a dokumentárních pořadů pro celoplošné stanice Český rozhlas 3 a Český rozhlas 2 vysílám také na regionálním okruhu Českého rozhlasu Brno. Od roku 1996 literárně-publicistický magazín Zelný rynk. Dovedete si představit, že při přípravě hodinového týdeníku, obsahujícího příspěvky čtené i točené, vítám veškerou pomoc externích autorů. Při zvýšené orientaci pořadu na nezávislou uměleckou scénu, experimenty, klubovou scénu, nejrůznější, i pouliční akce a festivaly apod. by se zdálo logické, že se budou rekrutovat také z řad studentů JAMU a dalších mladých tvůrců. Do jisté míry tomu tak je. Například zde přítomná Kateřina Chvátalová je jednou z takových externích přispěvatelek. Avšak mladí umělci a publicisté nepřispívají zdaleka tak často, jak by mohli a jak by se mně jako redaktorce líbilo – a to přesto, že jim to skýtá i možnost určitého výdělku. Proč?

Když se na situaci dívám z pozice redaktorky, tak se mi zdá, že se začínající tvůrci na vysílání Českého rozhlasu podílet mohou. Například magazín Zelný rynk – abych mluvila za sebe – je otevřen fejetonům, rozhovorům, reportážím, krátkým dokumentům či pásmům, medailonům, a dokonce i mikrohrám nebo seriálům. Kromě reportáží Kateřiny Chvátalové na nejrůznější témata (např. Housle mají duši či Nejkrásnější kniha roku 2010) je do vysílání připraven čtyřdílný seriál Josefa Fišera Civilizační šum, který je s humornou nadsázkou psaným dobrodružným cestopisem, popisujícím jeho zničující pouť po horách na jižní straně Bajkalu. Vystřídá ho Vojtěch Landa s desetidílným seriálem Písně, které chtěly změnit svět. Těmto i dalším studentům a absolventům nikdo nepředepisuje téma ani žánr. Je zde jen vědomí možnosti a partnerského přístupu. Jejich příspěvky vstupují do souhry s ostatním obsahem magazínu, který oživují a osvěžují – a zároveň jsou vystaveny srovnání s pracemi jiných autorů, včetně pedagogů, které pro ně nemusí vždy vyznít příznivě. Anebo naopak může! Příznačné je, co se před lety stalo v soutěži Evropský fejeton. Mladá psycholožka Iva Kratochvilová zde získala čestné uznání a předstihla tak svého otce, renomovaného prozaika Jiřího Kratochvila, jehož fejeton oceněn nebyl. Snad k tomu mohlo dojít proto, že porota soutěžní texty posuzovala bez znalosti jmen autorů. Naše apriorní očekávání a obavy totiž hrají velkou roli – a často znemožňují jasný, ničím neovlivněný úsudek.

Říkám, že mladí tvůrci nepřispívají, jak by mohli, a zamyslím se nad tím, proč. Ale uveďme ještě jen několik příkladů z poslední doby, co se studentům a absolventům RTDS podařilo – nebo z druhé strany: co jim bylo ze strany celoplošných stanic Českého rozhlasu umožněno.

V programové řadě Českého rozhlasu 3-stanice Vltava Moderní povídka jsme odvysílali adaptaci prozaického cyklu Hermanna Hesseho Pohádky, kterou pod názvem Sled snů vypracovala jako svou semestrální práci Tereza Adámková. Pořad zaujal i účastníky loňské Bilance. Nedávná absolventka Eva Vojtová vytvořila pro Schůzky s literaturou pásmo Spřízněni tvorbou, věnované spřáteleným tvůrčím dvojicím Hiršal-Grögerová a Jandl-Mayröckerová a tomu, jak se obě ženy vyrovnávaly se smrtí svých partnerů. Dramatičku a germanistku Terezu Semotamovou není potřeba zvlášť představovat. Připomenu, že se věnuje i adaptacím a tvorbě rozhlasových pásem. Letos odvysílala mj. Schůzky s literaturou Odbíjí hodina nula, věnované holoseči a literatuře trosek v německé literatuře, a portrétní pásmo pro Páteční večer věnovaný Maxi Frischovi. V současnosti pracuje na pořadu o Paulu Celanovi. Široké spektrum pořadů má už na kontě i loňský absolvent Tomáš Soldán. Za brněnské studio připomenu jeho adaptaci a režii Země snivců Alfreda Kubina, kterou Vltava vysílala na pokračování. K jeho prvním pracím patřily před dvěma lety Schůzky s literaturou věnované Klementu Bochořákovi Ze studně večera kdos něžný vážil krev. Protože Tomáš oproti původnímu záměru nemohl do Poděbrad přijet – po zdárném zakončení studia odcestoval na měsíc do Španělska – dovolím si předat jeho zkušenost formou vzkazu. Cituji: „Nezapomeňte zmínit, že funguje alespoň trochu i zpětná vazba, totiž že studenti rozebírají problematiku rozhlasové práce, dívají se na témata kriticky, a tak můžou nepřímo i ovlivnit jejich vnímání v rozhlase. Myslím tím třeba to, jak se bavíme už pět let o tom, kde končí feature a začíná pásmo.Pro mě osobně bylo výborné, že jsem se naučil při posleších a diskuzích neposuzovat věci jen bezvýhradně podle osobního měřítka, ale začal jsem chápat kontexty a oceňovat i pořady, které by se mi třeba na první poslech nelíbily, tedy jsem začal oceňovat rozmanitost, individualitu v rozhlasovém vysílání. S tím souvisí i schopnost alespoň do určité míry vnímat vysílání komplexně – „slyšet“ jednotlivé bloky vysílání, chápat, jak funguje skladba programu, jakou funkci má hlasatel a podobně. Tyhle čistě teoretické věci se přitom dají uplatnit i v praxi, protože prvek hlasatele nebo dokumentární postupy dneska patří i do rozhlasových her. A co se týče další praxe, kterou osobně oceňuju nejvíc (na rozdíl od televizní scenáristiky bylo v tomhle směru možností spousta), jsem rád za možnost přispět nejen do Zelného rynku, za ten krátký cyklus četeb Madridské kroky – byl jsem tam jako interpret v režii paní Řehořové – to mi dalo hodně, ale taky za Schůzky s literaturou o Klementu Bochořákovi, kde jsem si zase režii zkoušel já. Tohle se potkávalo s praktickými úkoly, které jsem dělal pro Michala Bureše a vděčím tomu tedy za to, že teď můžu pravidelně režírovat v Olomouci.“

Ostatně – Michal Bureš… Patří k absolventům RTDS stejně jako Jitka Škápíková, Radka Lokajová, Dora Kaprálová, Hana Slavíková, Lenka Tillichová, Markéta Fiedlerová, Magda Wdowyczynová, Michal Jurman, Jakub Vítek a Jan Motal – abych jmenovala alespoň některé. Zdá se tedy, že brněnská škola k rozvoji rozhlasové tvorby u nás opravdu přispěla.

Pokud jde o mladé rozhlasové dramatiky – na JAMU je připravena k tisku disertační práce Evy Vojtové Rozhlasové hry nové generace, věnovaná zvláště programové řadě vltavské Čajovny Hry a dokumenty nové generace. A když je řeč o teoretických výstupech: ukázkou nadšení pro specifika rozhlasu je diplomová práce Michala Jurmana Zvukové umělecké experimenty v českém rozhlasovém vysílání, vydaná již na JAMU jako skripta. Letos zase Tomáš Soldán psal o režijní tvorbě Jiřího Horčičky, Kateřina Chvátalová o poezii v programovém schématu stanice Vltava a Barbora Voráčová o improvizaci v české rozhlasové inscenaci po roce 1989. Z těchto prací by bylo možno převzít části pro Svět rozhlasu.

Možná vás napadne, že jsem nepředstavila žádné dokumentaristy. Mohu slíbit, že po stabilizaci výukových plánů po přechodu na dvoustupňové studium, tedy bakalářský a magisterský stupeň, se nyní do 3. ročníku RTDS opět vrátí předmět Rozhlasový dokument i se závaznou posluchačskou účastí na soutěži Report a s povinností absolvovat bakalářský stupeň rozhlasového oboru dokumentem či featurem. V řadě Her a dokumentů nové generace se už ostatně některé brněnské studentské dokumenty v minulosti objevily.

Ale to už vlastně mluvím jako pedagožka. Chtěla jsem vám představit brněnský ateliér, který donedávna vedl prof. Antonín Přidal. Podporoval vždy stejnou měrou všechny rozhlasové žánry, a tak se na JAMU učí tvorba scénáře rozhlasové hry, ale i publicistické žánry, adaptace poezie a prózy, dokumentaristika a rozhlasové pásmo. Všechny tyto žánry, včetně teoretické reflexe, proto můžete od brněnských studentů a absolventů očekávat. Možná jich není mnoho – do 1. ročníku nastoupí vždy 6-11 studentů. Z nich se sice větší část časem specializuje na druhý obor – televizní, ale i tak jsou tu noví rozhlasoví tvůrci, s nimiž se můžeme setkat ve speciálních „výbězích“, ale i v celku programové nabídky. Zkusme s nimi počítat a dbát, aby po případné dramaturgické proměně stanic nepřišli v soutěži s rozhlasovými koryfeji o možnost uplatnění. Abychom my nepřišli o ně.

Dobře, ale proč jich není víc? Řekla jsem, že by mladí autoři měli moci uplatnit svá díla ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu, ale myslím, že je pro ně stejně důležité – nemuset. Kdybychom učební plány koncipovali jako systém povinností naplňovat vysílací schémata, myslím, že bychom je odradili. Je nezbytné nejen tolerovat, ale přímo podporovat akademické experimenty. Jinak bychom pro rozhlasový provoz získali sice přizpůsobivé nádeníky, ale ne inspirované tvůrce, pro něž je hlavní motivací něco jiného než skromné honoráře. Kvůli těm by to ostatně dělal málokdo.

Proč oni to vlastně dělají? Protože je to baví – pokud se nesetkávají s nepříjemným donucováním, nebo naopak restrikcí. Odpověď specifikuje letošní bakalářská práce Marka Petříka Komunitní internetová rádia v českém rozhlasovém éteru. Autor se podílí na vysílání internetového Radia R na FSS Masarykovy univerzity v Brně, s nímž studenti a absolventi JAMU zhusta spolupracují. Petřík píše: „Tradičním stanicím mohou komunitní rádia konkurovat pestrostí svého zaměření, větší mírou osobitosti a originality, možností zaměřit obsah na menšinovou cílovou skupinu.“ Ano, a pokud studenti s tímtéž uspějí i v Českém rozhlase, budou rádi spolupracovat s ním. Vždyť počet posluchačů s velkým entuziasmem vysílajícího komunitního rádia bývá tak nízký, že se někdy blíží nule.

Chuť experimentovat s rozhlasovými žánry uspokojuje na JAMU také intranetové rádio Black Box. Dle sdělení dr. Hany Slavíkové vzniklo v roce 2004 jako „laboratoř“ pro rozvíjení nových formátů pořadů (cyklických i solitérních), coby alternativa ke stávajícím programovým schématům rozhlasových stanic. Byla vytvořena stovka pořadů, přičemž důraz je vždy kladen na originalitu námětu, jehož nosnost se ověřuje při realizaci. K zajímavým pokusům patřily improvizované rozhlasové hříčky Jakuba Vítka, dvojjazyčné dokumenty Magdy Wdowyczynové Women and Writting, česko-slovenský pořad Marka Petříka a Marka Urbana Jazykový guláš, Evy Vojtové a Jana Motala Kvílení o undergroundové poezii a další. Cílem Black Boxu je umožnit studentům vykročit mimo zavedené konvence, nikoliv pro efekt, ale kvůli hledání nového způsobu sdělení a dialogu s posluchačem.

Dobrá: práce pro Black Box je součástí výuky, i tak se ale zdá, že ve studentech dokáže vyvolat onen pocit nezbytný pro skutečně tvůrčí práci – Nemuset, ale moci. Je to zkrátka otázka motivace. Marek Petřík ve své teoretické práci cituje Ibrahimovu definici: „Komunitní rádio je z 90% komunita a z 10% rádio.“ Přičemž komunita je dnes chápána jako společenství a jistý typ mentální a hodnotové spřízněnosti. Myslím, že takový Tomáš Soldán něco podobného dokázal najít v Českém rozhlase – a to do značné míry na vlastně komunitních akcích typu Bilance nebo Report. Uvědomuji si, že to je slovo na podporu pořadatelského Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Ano, je.