Archive for year 2012

Antonín Přidal: Zamlčovaní

0

„Tato knížka je malý památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem na její začátek, když se v roce 1992 chystala do tisku. Do toho památníku se podařilo shromáždit nezvyklé množství jmen, celkem tři sta třiatřicet – jako těch křepelek. Víc než třetina patřila těm, kdo se ve zlých časech museli vydávat za někoho jiného, ačkoli nebyli špióni ani uprchlíci. Jen jim bylo zakázáno publikovat. Když se nechtěli vzdát profese, která jim dosud dávala obživu a jejich životům smysl, museli se schovat za jména vypůjčená od někoho, kdo se půjčit jméno nebál, ačkoli za takové spolčení mohl být postižen. V 70. a 80. letech se této lsti, provozované v nakladatelstvích, divadlech a některých médiích, říkalo „pokrývačství“. A na rozdíl od poctivého řemesla provozovaného na střechách se to přísně tajilo.

Pokrývat znamenalo krýt svým jménem někoho, kdo byl zapsán do seznamu lidí politicky zavržených, názorově nepoddajných a pro veřejný život nežádoucích. Takoví pokrývači jednali místo pokrývaného s redakcí, podepisovali smlouvy, na jejich adresu chodily korektury, autorské výtisky a honoráře, jejich jméno se uvádělo v recenzích a katalozích. Pokrývali původní prózy, divadelní hry a scénáře, ale nejčastěji podpisovali umělecké překlady. To proto, že v překladu se osobní styl neprojevuje tak nápadně, aby pravého autora prozradil.

A tak se k utajovanému překladatelství uchylovali i zakázání básníci, prozaici a dramatikové. Sobě pomohli k obživě i k tomu, aby v nesvobodě duševně neustrnuli, nakladatelstvím ke kvalitním překladům a podvyživené domácí kultuře k novým kontaktům s hodnotami jinak nedostupnými. Konec konců – mohlo by se říct – čtenářům je jedno, kdo knihu přeložil, hlavně, že se dá dobře číst a je prospěšná. Takže se zase tolik nestalo. Ale nebyl jsem sám, kdo si tenkrát na sklonku století řekl, že se toho naopak dost stalo, a nejen proto, že jsem dlouho byl jedním z těch pokrývaných. Byli jich desítky a desítky. A překladů, které nesměli podepsat, stovky. Po listopadu 89, když se nově ustavila Obec překladatelů, se začalo pozvolna odkrývat to, o čem se dřív nesmělo mluvit. Vycházelo najevo, že solidárních a riskujících pokrývačů bylo víc, než se tušilo, právě tak jako těch, co jim za přátelskou pomoc vděčili. Ale jak to rozluštit a spočíst, jak to všechno podložit důkazem? Začali jsme s pátráním, s výzvami: ozvěte se, přihlaste se, přiložte vyjádření toho, kdo vás u které práce kryl. Hrozilo prodlení, někteří už nežili, někdy překážel vysoký věk nebo špatné zdraví, jindy nové aktivity a zájmy probuzené ve svobodných poměrech – chvílemi se zdálo, že pokrývačskou historii zmapovat nestihneme – ale do roka a půl se přece jen sešlo tolik zpráv dokladů a dobrozdání, že mohla jít do tisku kniha s názvem Zamlčovaní překladatelé. Žádný tenký svazeček. Téměř 250 stran a na nich 690 záznamů.

Úryvek – celý fejeton uslyšíte v pořadu Zelný rynk, který vysílá Český rozhlas Brno v sobotu 8. prosince od 17 hodin.

Pavel Švanda: O české soše Svobody

0

České revoluce odjakživa vypadají spíše jako státní převraty než jako davové bakchanálie. To neplatí o květnu 1945. Avšak mnohé z toho, co se právě tehdy dělo, neučinilo Čechům Revoluci davů sympatičtější. Nicméně, ať zprvu s národními prapory nad hlavami, nebo posléze u pracovních stolů: na přelomu let 1989-1990 zdaleka nešlo jen o to rozrazit sevření totalitního státu a nastolit otevřenou, a proto vlastně neznámou budoucnost. Cílem byla spíš rychlá demontáž beztak již téměř nefungujícího politického a ekonomického systému, který měl zhoubné následky pro národní kulturu i pro životní úroveň Čechoslováků. Nastala poptávka po účinných právních zásadách a fungujícím ekonomickém know-how. Záruky občanských svobod pro jednotlivce a mechanismy parlamentní demokracie měly vytvořit podmínky pro úspěšnou proměnu všeobecných životních podmínek.

Nové receptury byly importovány z demokratických států západní Evropy. Brzy se ovšem ukázalo, že dovoz zdaleka neřeší vše. Zejména pro privatizaci státní ekonomiky bylo nutno vymyslet originální domácí postupy. Majetkové restituce se zdály být snadnějším úkolem pro zákonodárce i pro restituenty, ovšem za tu cenu, že některé významné restituční nároky nejsou dořešeny dodnes. V podstatě tedy od ledna 1990 už nešlo o boj za Svobodu, vedoucí lid na barikády, nýbrž někdy kovářskou, jindy hodinářskou práci při vytváření nového státního mechanismu za podmínek, jež jako samozřejmost zahrnovaly základní občanská práva.

Ti, kdo budovali nový stát, měli dost starostí s věcnou, leč gruntovní proměnou veřejné i privátní scény, se zachováním jakžtakž předvídatelného ekonomického vývoje, s navázáním mezinárodních styků na zcela nové úrovni, k čemuž poměrně brzy přibylo vědomí, že bude třeba znovu řešit i politický vztah mezi oběma národnostně odlišnými částmi Československa. Prozíravější pražští politici si uvědomovali, že není důvodů k nepřetržitým veřejným oslavám s prapory a kutálkou a bohatě řečnícími vlastenci, jak se to dělo v roce 1945. Koneckonců, co se nám vlastně povedlo až tak grandiózního? Vyběhli jsme ven z chalupy, která se nám hroutila na hlavu a k úprku jsme se povzbuzovali zvoněním klíči. Dovolávat se pateticky Svobody, kostýmované v romantickém stylu 19. století, jistě bylo možné, ale ne moc přiléhavé. Věcně vzato jsme nedokázali víc než opustit říši Utopie a pokorně se vrátit k základním občanským svobodám a právům, o něž jsme přišli už na podzim roku 1938. Tak se aspoň jevila situace v letech 1990-1992, kdy za mírně nepřehledné situace, avšak v podstatě spořádaně dožíval starý stát.

Tradice českého utopismu, sahající podle některých autorit až do 15. století, ovšem zůstávala živá. Zpřítomňovala se debatami o dění v roce 1968, o tehdejších nadějích a zklamáních. Jejich zdrojem byli často emigranti, kteří si odvezli s sebou do ciziny své „osmašedesátnictví” a na počátku devadesátých let se vraceli domů, aniž mezitím vzali na vědomí uplynulých dvacet let deprimujících zážitků, jež léčily (i když zcela nevyléčily) českou veřejnost z hegeliánského optimismu. Spíš než o Svobodě se mluvilo o tom, zda je vhodné ponechat průchod lidským svobodám v krajině sotva očištěné od totalitářských privilegií, jestli by nebylo zdravější uchýlit se do nějaké té spěšně nakoncipované polosocialistické „řízené demokracie”.

Pokračování na stránkách Revue Politika

Text původně vyšel v časopise Kontexty 5/2012.

Seminář Radima Procházky

0

Dne 30. listopadu proběhl seminář filmového producenta a režiséra Radima Procházky.




Photo © Marek Hlavica

Seminář Radima Procházky

0

V pátek 30. listopadu 2012 od 10:15 do 16:00 v místnosti 405 DIFA JAMU (Mozartova 1) proběhne seminář

filmového producenta a režiséra

Radima Procházky

o způsobech, možnostech i problémech tvorby a financování filmů, o práci filmového producenta, dokumentární režii, českém filmovém a televizním prostředí atd.

Radim Procházka (1975) – Absolvent katedry dokumentární tvorby FAMU, producent a režisér. Je producentem tří celovečerních hraných filmů, které získaly řadu cen, včetně Českého lva. Produkoval také desítky úspěšných dokumentárních filmů a televizních pořadů.

Dlouhodobě spolupracoval s režisérem Robertem Sedláčkem. Sedláčkův nejnovější film Rodina je základ státu (2011) získal čtyři Ceny filmové kritiky, včetně ocenění za nejlepší film, a šest nominací na Českého lva. Klasikovi českého filmu Karlu Vachkovi produkoval poslední dva filmy. Nejnověji Tmáře a jeho rod, za který získal na MFDF Jihlava 2011 cenu FNE Visegrad Prix pro nejlepší dokumentární koprodukci. V roce 2010 uvedl do kin svůj film Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace, který byl nominován na Cenu filmových kritiků a teoretiků. Jeho krátký film Náš první hospodář získal Zvláštní cenu poroty v anketě Trilobit.

Je členem Evropské filmové akademie. – http://radimprochazka.com/

 

Noc dokumentaristických nadějí

1

Rozhlasový dokument a Noční Mikrofórum tentokrát z Brna a trochu jinak.

Přítomni budou studenti Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky DIFA JAMU, kteří v rámci výuky tvoří rozhlasové dokumenty. Spolu s pedagogem a režisérem Michalem Burešem budeme poslouchat práce studentů a rozebírat jejich motivy, tvůrčí postupy a záměry. Co jim dokument umožňuje a čím je obohacuje? Proč je zajímá tento žánr?

V průběhu zazní studentské práce, které vznikly pro brněnský Zelný rynk, olomoucké Psáno životem nebo jamácký Black-box

Moderuje Dan Moravec.

Vysílá Český rozhlas 2 – Praha v neděli 2. prosince 2012 od 22,00 do 23,57 hodin.

Matěj Randár: Misantrop (recenze)

0

Veronika Pospíšilová: O Krásné Dišperandě a ctnostné Julii s cirkusovým osvěžením

0

Dvě neopakovatelná představení staršího Studia Dům, při kterém se pobavíte vy i my, srdečně Vás zveme na Tániny krásné nohy a vlny Bílé Verči!

Staré loutkové hry Matěje Kopeckého, které jsou převedeny do činoherní podoby, odděleny naivním cirkusem.

Režie: Eva Tálská
Hudební spolupráce: Miloš Štědroň, Stanislava Pergolová
Hrají členové Studia Dům: Filip Teller, Taťána Janevová, Veronika Pospíšilová, Kristýna Řičánková, Michaela Prodělalová, Monika Matoušková, Tomáš Stránský, František Maňák, Tereza Balbinderová

Kdy: 17. a 18. 11. 2012 v 19:30
Místo konání: Divadlo Husa na provázku – Sklepní scéna
Trvání: 90minut

Tomáš Koňařík: Sezóna

0

Magazín o lovu, rybolovu a všem, co zajímá nejen správné chlapy.

Zajímá vás myslivost, berou vás ryby a dost času trávíte v přírodě? Na Pětce vám začíná Sezóna – týdenní magazín o všem, co se šustne nejen v lese. Tina Pletánková vám představí sezónní nabídku, která platí po celý rok. Na Pětce.

Vysíláno 3. listopadu 2012.

Režie Tomáš Koňařík

Uvádí Tina Pletánková (Poslouchá hudbu 60. a 70. let + jazz, má ráda občasné jamování, šachy, les + pes, dále ještě vaření, knihy: Jorge Luis Borges, Paul Johnson, Ludvík Souček, Robert Fulgum, František Běhounek a 56 dalších. Oblíbené filmy a pořady: České, 60., 70. a 80. léta. K její lítosti má ráda všechny nápoje kromě kyselého mléka.)

Tereza Semotamová: A léta běží

0

Rozhlasová mikrohra o lidské slabosti na pozadí dějinných převratů.

Scénář Tereza Semotamová.

Režie Tomáš Soldán.

Účinkují Klára Klepáčková, Vladimír Krátký, Robert Mikluš, Tereza Richtrová, Vojtěch Lipina a další.

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2012. Premiéra 17. 11. 2012 (ČRo Olomouc, 18:05 h.).

Anotace: Lidská duše je vlastně křehká věc. A nezáleží na tom, na které straně plotu zrovna stojíte. Protože když se začnou dít velké věci, když se ta duše ocitne v ohrožení, může snadno i zradit.
Český rozhlas Olomouc představí premiéru rozhlasové hry Terezy Semotamové A léta běží. Příběh na hraně pohádky a revoluce nás zavede do listopadových dnů roku 1989, do jednoho z krajských měst, daleko i blízko od Prahy. V tišině tamního rozhlasového studia se střetává křehká duše nadané Jany, odsouzené k uklízení chodeb, s normalizační moderátorskou hvězdou Milanem.
Janin otec, ušlapaný vykloubenou dobou, se zatím jako myš krčí v koutě svého bytu a nechává v sobě hlodat dávnou křivdu jako zanícenou ránu po svobodě.
Stejné hlodání provází také pravidelné rozhlasové vysílání, kterého je Milan veřejným symbolem. Normalizační pořad A léta běží tak svým falešným patosem kontrastuje s prostou upřímností marných rozhovorů Jany s tatínkem.

Miroslav Vlček: Vlak. Meškajúci

0

Povídka z blogu Miroslava Vlčka

“Už je sedem. Keby tento debilný vlak nemeškal, tak by sme už boli dávno v Bratislave,“ povedal muž v stredných rokoch, ktorý sedel pri okne kupé v tmavom saku.
„No, to je síce pravda, ale keby tento debilný vlak nemeškal, tak by sme sa asi nikdy nedali do reči,“ odvetila pani, rovnako stará ako už zmienený pán a prehrabala sa vo svojich gaštanových odfarbených vlasoch.
„Reštauračný vozík prichádza. Káva, čaj, pivo, bagety a iné dobroty v tomto čase-nečase z nášho reštauračného vozňa rovno do vášho kupé,“ kričal z chodbičky mladík, ktorý tlačil reštauračný vozík okolo kupé, kde sedel pán v stredných rokoch, žena o čosi mladšia a mladík, ktorého sa rozprávač, teda ja, ešte neunúval predstaviť.
„Ja chcem len, aby sme boli už na mieste,“ zahlásila žena v kupé a vyzula si pri tom svoje červené topánky, ktoré dokonalo ladili s jej šatami.
„Ja by som si dal kávu,“ odvetil muž a vytiahol koženú peňaženku.
„Skibip, tuby, šap cap tabab,“ spieval si mladík popod fúzy, ktoré si chcel dnes večer oholiť a ignoroval nákupno-cestovnú konverzáciu.
„Reštauračný vozík prichádza. Káva, čaj, pivo, bagety a iné dobroty v tomto čase-nečase z nášho reštauračného vozňa rovno do vášho kupé,“ zahlásil mladík s vozíkom po tom, ako otvoril dvere v kupé, ktoré vás, drahý čitatelia, či v prípade akejkoľvek audiovizuálnej adaptácie, konzumenti audiovizuálnej adaptácie núti autor len čisto z jeho egoistických pohnútok sledovať. Prečo asi? Prečo chce, aby ste sa pozerali do poloprázdneho kupé, kde sú len traja ľudia, pričom kapacita je osem ľudí? Toľké mrhanie priestorom. Pokojne tam mohol napísať aj ľudí osem alebo možno len sedem. Nie. On vás namiesto toho núti predstavovať si alebo možno počúvať, či prípadne sledovať ako traja ľudia, ktorých takmer nijako socioekonomicky nezakotvil sedia v meškajúcom vlaku, ktorý je špinavý, ako väčšina vlakov vo svete. (more…)

Go to Top