Mám rád knihy, které jsou ladné a skladné. Také o ženách by se to dalo říct, ale redakce se mě zeptala na artefakty, ne na živé bytosti. A já jsem pro tebe neživý výtvor? zeptá se kniha. Jen předmět jistého vzhledu a objemu? Víš sama, že ne, odpovím v rozpacích své lásce. Ale právě tak víš, že nejenom s tím, co máš v sobě, jsem živ, ale i s tím, co máš na sobě, co tě drží pohromadě a jak se dáš uchopit… Začnu uchopením. Kniha, která se špatně drží, je pro mě artefakt obtížný až protivný, nesloužící dobře svému účelu. Jsem rád, když knihu nemusím číst jen položenou na stole jako encyklopedii nebo archivní fascikl. Když mě může provázet kamkoli, do křesla, do vlaku, v batohu do hor, doma do postele (k čtení nejrozkošnějšímu). Všichni víme, jaké velikosti a váhy by pro tyto účely měla asi být, a přesto přibývá knih nadměrných, obézních a kamenně těžkých. Možná jim někdy křivdím, ale už od pohledu je podezírám z obžerné mnohomluvnosti. Že by ty dějiny čehokoli a příběhy o čemkoli nemohly být hutnější? Že by bylo nad lidské síly najít pro ně lidštější tvar? Ztěžka v těch masivech listuji už v knihkupectví a hrozím se předem, jak bych je přenášel, kam bych je uložil, a co horšího, jak dlouho bych je vydržel číst. Do které velestránky? A co potom? Jak se takových pomníků zbavit? Raduji se, když se kniha-bohyně časem promění v knihu-společnici. Když Chrám i tvrz Pavla Eisnera není už nutno číst jako ten obří misál z roku 1947, málem vkleče, ale po zmenšení od roku 1997 se dá udržet v jedné ruce, a to se neztratil jediný řádek. (Důkaz, že to jde!) Lekám se ale, když z pružného svazečku někdejší Světové četby vyroste v reedici dvojnásobný cvalík obrněný tvrdou vazbou. Čím více okázalých, robustních artefaktů, tím méně místa v těsných domácích knihovnách, tím varovnější hrozba pro peněženky. Budiž nám, kniho, lehká, kdykoli je to aspoň trochu možné. Buď přítulná. A budeme ti věrnější. (…)

Celý fejeton uslyšíte v úvodu Zelného rynku v sobotu 18. února. Pořad začíná v 17 hodin.