Vztah je cesta od monologu k dialogu a zase zpět.

Včera, mohlo být něco kolem páté.

Seděla jsem u televize, srkala vychládající kakao a čekala, až začne můj oblíbený seriál. Oči mi lítaly po místnosti, stejně jako zmatené myšlenky hlavou, chvíli napravo, chvíli nalevo, pak zase napravo..Občas si takhle hraju, jsem krátkozraká, 12 dioptrií.., a když někdy takhle házím pohledem z jednoho rohu místnosti na druhý, obrysy věcí se mi začnou rozmazávat a splývat v jeden jediný různobarevný celek, který polapím a dovolím mu vznášet se uvnitř mé hlavy tak dlouho, jak jen budu chtít. Docela mě to baví, sleduju, jak se všechno to materiálno kolem mění v pouhou myšlenku, v absolutní nesmysl, který je jen můj a při tom všem hemžení mi zbývá ještě prostor na to snít, jaké by to bylo, kdyby šel celý život takhle rozostřit. Život, lidi, vzpomínky. Sama bych si ho stvořila a dala mu novou podobu, jo, byl by to absolutní nesmysl, ale byl by alespoň můj….A různobarevnej!

Tyhle moje blbý úvahy končí většinou tupou bolestí, která mě přinutí zanechat svých blbých her s očima a zase si na nos nasadit ty blbý brýle. Přinejmenším zajímavý obraz šíleného surrealisty zase honem rychle nahradí přinejmenším nezajímavý byt šílené třicátnice.

Jsem zase zpátky ve svým světě, ve svým životě, sama a tlustá. Nechutně tlustá ve vlastním obýváku, sedím ve vlastním křesle, naproti televizi, co jsem si koupila z první výplaty, takže je taky moje vlastní, jenom moje. Sedím tady a vůbec mě to netěší. Sedím a jsem obklopena věcmi, co jsou jen moje, měla bych být ráda, ale já nejsem, sakra, já nejsem ani trochu šťastná už jen proto, že se nemám o ty svoje věci s kým podělit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdo procházel po mým vlastním obýváku, nebo se mnou seděl v mým vlastním křesle a čuměl se mnou na bednu. Na mou vlastní bednu, co jsem si koupila ze svýho prvního…

Jsem tlustá. Seriál ještě nezačal. Pořád jedou reklamy a mě to vůbec nebaví. Ježiši, já jsem tlustá.

Pokračování na Foxy Nibbles