Matěj Randár se narodil v září roku 1991 ve Zlíně, ve kterém setrval až do svého odchodu do Brna, kde se od roku 2011 vzdělává na Janáčkově akademii múzických umění v ateliéru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika

V době, kdy jeho vrstevníci zažívali první lásky, je Matěj zažíval také, ale mimo to stíhal i řadu jiných věcí. Hrál na housle (obstojně), věnoval se divadlu (vášnivě), tančil (s vervou), ale i závodně hrál fotbal a stolní tenis (ano, je to tak) a provozoval i jiné bohulibé aktivity. Má-li Matěj hudbu, kávu a prostor pro seberealizaci, není pro své okolí nebezpečný. Těší se, až o sobě bude moci šířit zajímavější informace.

Tak trochu jiná ulice (fejeton)

Nedávno jsem na internetu viděl na jedné stránce s vtipy zajímavý obrázek. Byl na něm člověk nocující na ulici mezi odpadky a pod ním stál nápis: „Běž studovat umění, radili mi. Následuj své srdce, radili mi.“ Jako student umělecké školy jsem se sice moc nezasmál, ale začal jsem přemýšlet právě o lidech, které prakticky denně na ulici potkávám.

Ve Zlíně, kde jsem prožil dosavadní život, s takovými lidmi téměř nepřijdete do styku. Jinak tomu je v Brně, kde necelý rok studuji. S lidmi bez domova se setkáte celkem běžně. Jakožto osoba citlivá a zároveň systematicky a analyticky uvažující jsem využil své zostřené pozornosti na tuto skupinu obyvatel Brna a přináším vám jejich typologii.

Ještě dodám, že za člověka žijícího na ulici považuji toho, kdo si všechen svůj majetek nebo jeho převážnou část nosí většinou s sebou.

Tak tedy:

Typ první: hudebník

Hudebník sedí nebo stojí nejčastěji s kytarou, africkým bubnem nebo harmonikou a hraje známé hity. Hudební gurmán by drobné raději snědl, než by je dal za takovou interpretaci své oblíbené písně, ale o hudbu tady vlastně ani nejde. Velká většina lidí, kteří hudebníkovi peníz do klobouku vhodí, zpravidla po deseti krocích neví, co ten člověk hrál. Někdy ani na co to hrál. Ale sympatické je, že si ten peníz snaží zasloužit.

Typ druhý: pejskař

Pejskař sedí na zemi v objetí se psem, nebo vedle něj. Jako živý obraz oba čekají, až jim někdo něco hodí do čepice. Pejskaře dělíme ještě na dva další typy. První, se psem kamarádem, je vděčný, i když mu do klobouku místo mincí vložíte psí konzervu. Druhý typ, se psem vábničkou, o potravu pro psa zpravidla nestojí.

Typ třetí: pasivní

Pasivní jedinci jsou dosti podobní zástupci typu pejskař. Jediný rozdíl je, že nevlastní psa. Sedí, někdy za peníze poděkují, někdy taky ne. Zajímavá situace nastává, když u čekání na obolus popíjí víno z krabice. To jim občas dokáže rozvázat jazyky tak, že si z toho člověk, který kolem nich pouze prochází, může odnést mindrák na celý život. A pozor, i mezi pasivními se najde mnoho jedinců, kteří jsou hákliví na dar ve formě jídla.

Typ čtvrtý: scenárista

Až bude zase nějaký český filmový producent plakat, že u nás nejsou kvalitní scenáristé, tak je to tím, že neví, za kým jít. Zástupci tohoto typu mají totiž neuvěřitelnou fantazii. Vytvářejí úžasné příběhy s perfektně zašmodrchanými zápletkami. Pohybují-li se scenáristé delší dobu jen v jedné lokalitě, produkce nových příběhů je zpravidla intenzivnější.

Typ pátý: pravdomluvec

Tento typ je bohatě doplňován kolegy scenáristy, a to většinou těmi, kteří přišli o inspiraci, nebo je to prostě už nebaví. Zástupce typu pravdomluvec za vámi s úsměvem přijde a bez obalu řekne větu jako: „Dobrý den, prosím vás, pane, neměl byste nějakou korunku? Chybí mi jich ještě pět na vínko.“ Pak poděkuje, požehná vám a zmizí v nejbližší nalévárně.

Typ šestý: jogín

Za jogíny považuji jedince, kteří klečí, lokty se opírají o chodník, mají skloněnou hlavu a v dlaních tisknou kelímek. Abych řekl pravdu, zkoušel jsem si tuto polohu doma a trpěl jsem jak pes. Na ulici bych s touto taktikou rozhodně nepřežil.

Typ sedmý: kuřák

Když k vám míří neznámá osoba, mile se usmívá a vy přemýšlíte, jestli máte nějaké drobné, je to právě kuřák, který vás zaručeně překvapí. Zástupci tohoto typu mimo kouření vyptaných cigaret často i ekologicky recyklují nedopalky, za což je mají ochránci přírody rádi.

A konečně, typ osmý: kamelot

Kamelot je pro mě asi nejsympatičtější, a tak trochu na pomezí, protože ne každý kamelot je člověk bez domova. Zástupce tohoto typu stojí a prodává časopis Nový prostor. Ze čtyřiceti korun, které člověk za toto periodikum zaplatí, dostane údajně jeho prodejce polovinu, tedy dvacetikorunu. I když jen málokdy koupený časopis otevřu, vstřícnost a vděčnost jeho prodejce mi vždy zlepší náladu.

Dokážu si představit, jak snadno se může člověk do situace lidí bez domova dostat, ať už vlastním nebo cizím přičiněním, a cesta zpátky nahoru může být pro někoho nad jeho síly.

Téměř vždy mám po kapsách nějaké mince, které můžu postrádat a které pro někoho jiného mohou být nepostradatelnou položkou v denním rozpočtu. Na jídlo, pití, sprchu, nebo na cigarety, alkohol a drogy? A teď, babo, raď. Přispět, či nepřispět? Toť otázka. Když se na každého budu dívat jako na potencionálního feťáka nebo alkoholika a drobné mu nedám, jak k tomu přijdou ti, co potřebují peníze pouze na jídlo? A kdybych dával v dobré víře všem, jak můžu vědět, že někdo z nich pod vlivem omamných látek nenapadne a nezraní člověka?

Já díky své citlivé dušičce zastávám názor, že pokud mám dost peněz, abych si večer zašel s kamarády na pivo, mám dost peněz, abych mohl něco dát člověku, kterému pomůže i částka, nad kterou někdo jiný při zaokrouhlování útraty v kavárně ani nepozastaví. Často si sice pokládám otázku, zda jsem zástupcem té pravé sociální skupiny, která by měla takové lidi finančně podporovat. Přece jenom, jsem student. Ale když mám dost peněz, abych si večer zašel s kamarády na pivo, tak můžu dát někomu pár korun na jídlo, pití, sprchu nebo snad na cigarety, alkohol a drogy?

Celý studentský fejeton uslyšíte v pořadu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 14. července od 17 hodin nebo ve zvukovém archivu pořadu. (text ČRo)