„Tato knížka je malý památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem na její začátek, když se v roce 1992 chystala do tisku. Do toho památníku se podařilo shromáždit nezvyklé množství jmen, celkem tři sta třiatřicet – jako těch křepelek. Víc než třetina patřila těm, kdo se ve zlých časech museli vydávat za někoho jiného, ačkoli nebyli špióni ani uprchlíci. Jen jim bylo zakázáno publikovat. Když se nechtěli vzdát profese, která jim dosud dávala obživu a jejich životům smysl, museli se schovat za jména vypůjčená od někoho, kdo se půjčit jméno nebál, ačkoli za takové spolčení mohl být postižen. V 70. a 80. letech se této lsti, provozované v nakladatelstvích, divadlech a některých médiích, říkalo „pokrývačství“. A na rozdíl od poctivého řemesla provozovaného na střechách se to přísně tajilo.

Pokrývat znamenalo krýt svým jménem někoho, kdo byl zapsán do seznamu lidí politicky zavržených, názorově nepoddajných a pro veřejný život nežádoucích. Takoví pokrývači jednali místo pokrývaného s redakcí, podepisovali smlouvy, na jejich adresu chodily korektury, autorské výtisky a honoráře, jejich jméno se uvádělo v recenzích a katalozích. Pokrývali původní prózy, divadelní hry a scénáře, ale nejčastěji podpisovali umělecké překlady. To proto, že v překladu se osobní styl neprojevuje tak nápadně, aby pravého autora prozradil.

A tak se k utajovanému překladatelství uchylovali i zakázání básníci, prozaici a dramatikové. Sobě pomohli k obživě i k tomu, aby v nesvobodě duševně neustrnuli, nakladatelstvím ke kvalitním překladům a podvyživené domácí kultuře k novým kontaktům s hodnotami jinak nedostupnými. Konec konců – mohlo by se říct – čtenářům je jedno, kdo knihu přeložil, hlavně, že se dá dobře číst a je prospěšná. Takže se zase tolik nestalo. Ale nebyl jsem sám, kdo si tenkrát na sklonku století řekl, že se toho naopak dost stalo, a nejen proto, že jsem dlouho byl jedním z těch pokrývaných. Byli jich desítky a desítky. A překladů, které nesměli podepsat, stovky. Po listopadu 89, když se nově ustavila Obec překladatelů, se začalo pozvolna odkrývat to, o čem se dřív nesmělo mluvit. Vycházelo najevo, že solidárních a riskujících pokrývačů bylo víc, než se tušilo, právě tak jako těch, co jim za přátelskou pomoc vděčili. Ale jak to rozluštit a spočíst, jak to všechno podložit důkazem? Začali jsme s pátráním, s výzvami: ozvěte se, přihlaste se, přiložte vyjádření toho, kdo vás u které práce kryl. Hrozilo prodlení, někteří už nežili, někdy překážel vysoký věk nebo špatné zdraví, jindy nové aktivity a zájmy probuzené ve svobodných poměrech – chvílemi se zdálo, že pokrývačskou historii zmapovat nestihneme – ale do roka a půl se přece jen sešlo tolik zpráv dokladů a dobrozdání, že mohla jít do tisku kniha s názvem Zamlčovaní překladatelé. Žádný tenký svazeček. Téměř 250 stran a na nich 690 záznamů.

Úryvek – celý fejeton uslyšíte v pořadu Zelný rynk, který vysílá Český rozhlas Brno v sobotu 8. prosince od 17 hodin.