Archive for year 2013

Tomáš Soldán: Kutálínkova cesta zpátky

0

791785--miroslav-hruska-pri-nataceni-rozhlasove-hry-zemska-jablka--1-300x225p0Český rozhlas Olomouc uvede netradiční silvestrovskou pohádku s názvem Kutálínkova cesta zpátky. Příběh Ondřeje Novotného vás zavede do hospůdky U Sluníčka, která stojí v jednom městě nedaleko řeky.

Tam, po zavírací době, potkáváme malého rumového panáčka Kutálínka, který se během večera ztratil svojí rodině. Na své strastiplné cestě zpátky na poličku se bude muset vyrovnat nejen se samotou a hlubokou hospodskou tmou nebo s tím, že na některé věci prostě sám nestačí, popasovat se ale bude muset také s nočními obyvateli hospůdky: zákeřnými a urachtanými mravenci, výherním automatem Čurbesem či s tajemným pavoukem Štístkem.

Při dobrodružstvích jej bude doprovázet dobrácký ale trochu natvrdlý Buřt, lenoch, který nakonec ale přece jen něco dokáže.

V pohádce o tom, že někdy se stačí jen rozhoupat, vystoupí známí herci olomoucké činohry – Josef Bartoň, Ivana Plíhalová, Tereza Richtrová, Lenka Kočišová, Václav Bahník a další. V roli Kutálínka se představí Tomáš David, jako Buřt se představí Lukáš Král, jako pavouk Štístko Miroslav Hruška. Režie se ujal Tomáš Soldán. (text ČRo)

Kutálínkovu cestu zpátky si můžete naladit v úterý 31. prosince krátce po 13. hodině.

Veronika Pospíšilová: Úhoři a Santiago de Compostela

0

VPV rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace si v Čajovně poslechneme dva dokumenty, které spojuje nejen jméno autorky Veroniky Pospíšilové, ale zejména téma cesty, putování a meditace. První z pořadů nese název Úhoři – pět poeticko-ichtyologických zastavení a jedná se o pásmo inspirované životem a tvorbou brněnského básníka Tomáše Lotockého. V druhém pořadu ¿A dónde va mi camino? – Kam směřuje má cesta? se pak přeneseme do Španělska a spolu s autorkou se vydáme na pouť do světoznámého poutního místa Santiago de Compostela.

Úhoři
Úhoř, jedna z nejtajemnějších ryb našich vod, jejíž tulácký a těžko postižitelný noční život je stále obestřen množstvím záhad a pověstí. Vinou necitlivé lidské činnosti je však také rybou kriticky ohroženou. Cyklus šesti básní reflektuje šest fází úhořova života od narození v Sargasovém moři až po smrt na tomtéž místě. Jde tedy o symbolickou pouť „bez začátku a konce“ v kruhu zrození a umírání. Každý text je uvozen krátkým odborným výkladem komentujícím část úhořova života, jejž pak následuje osobitá poetická reflexe. Právě toto zvláštní napětí mezi odbornou, až encyklopedickou explicitností a silou básnické imaginace, mne na tomto textu nejvíce přitahovalo. Jako by se v něm zároveň zrcadlila i osobnost básníka a rybáře Tomáše Lotockého.

Tomáš Lotocki – brněnský básník a vášnivý rybář- se narodil roku 1977 v Brně. Z jeho tvorby zmiňme dvě básnické sbírky Chuť vína (2001) a Čeřeny (2012), či antologii Co si myslí andělíček – dítě v české poezii (2004). V Lotockého básních se osobitě kloubí zájmy literární i přírodní, neodmyslitelným inspiračním zdrojem jsou pak ryby a jeho rybářská konfese. V textech také rezonuje genius loci Lipenské přehrady, kde tráví velkou část svého rybářského i „tvůrčího“ času. Na Lipně také z větší části vznikl cyklus šesti básní – Úhoři (dosud knižně nevydaný).

Říká se že za teplých dusných nocí vylézají do polí
napást se hrachu a tučných rousnic
Říká se že kruté zimy přežívají zavrtáni v bahně
a ještě krutější v ledu
Říká se že na cestě z vyschlého koryta říčky M.
je spatříte odpočívat na vrcholku hory
Říká se že občas prší z nebe…

(Tomáš Lotocki: Úhoři)

¿A dónde va mi camino? – Kam směřuje má cesta?
Santiago de Compostela je více než stotisícové město ležící na severozápadním výběžku Španělska v provincii Galície s velkou katedrálou je už od středověku jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Katedrála, v níž jsou uloženy ostatky svatého Jakuba staršího je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Na tuto pouť, jejímž symbolem je mušle, se každoročně vydávají tisíce poutníků a poutnic. Jednou z nich byla i autorka dokumentární zvukové koláže.

Slova autorky: „Tři týdny. Téměř 600 km. Horko. Bolest. Samota. Mým jediným partnerem na pouti do Santiaga de Compostela bylo nahrávadlo. Vznikl tak zvukový deník zachycující dojmy, pochybnosti a čas, který na pouti plyne trochu jinak. A také návrat. Návrat do tempa města, do rytmu stresu a spěchu… Návrat bolestivý, ale nevyhnutelný. A tak se znovu musím ptát: ¿A dónde va mi camino?“  (text ČRo)

Poslouchejte v pořadu Čajovna na ČRo Vltava v neděli 29.12. od 19 hodin.

 

Iveta Novotná: Jamka TV

0

Nejsofistikovanější… Nejpravdivější… Nejzábavnější… Nejrychlejší… Nejaktuálnější… Nejlepší… To jsou zprávy na Jamka TV! Jamka TV – jsme v tom s Vámi!!

Vzniklo v předmětu Internetový seriál v roce 2013 na DIFA JAMU.

Rozhlásek poslední – kolektivní

0

Poslední rozhlásek je společným dílem studentů Rozhlasové tvorby a divadelních studií na JAMU.

Kolektivní rozhlásek  

Nestíhám, nestíhám, je to tu zase,.
čekám, až vytane myšlenka nová.
Pospěš si, pospěš, tvrdí mi v pase.
Rozhlásek dopsala Pospíšilová.

Spíchnuté většinou už pozdě v noci
(s únavou přijdou myšlenky nové!)
přinesly vám snad příjemný pocit
tyhlety verše Terky Rekové.

Zblázněná básněmi po světě chodí,
v rýmech dál mluví, i když je sama.
Možná, že na léčbu měli ji vodit.
Loučí se s vámi Zoubková Hana.

Lámal si zuby, rval si své vlasy,
čtyřikrát v součtu veršíčky týral.
Přidrzlý Randár loučí se asi,
nežli by víc na prázdný list výral.

Naposled rýmy bere do dlaně
ta, co se nikdy s rytmem nepárá.
Potěšení teď na mé je straně,
loučí se s vámi Markéta Sára.

Stárnoucí komik na studentském poli,
skřivan je, miluje našedlá rána.
S těžkým teď srdcem rozlučku smolí,
veliký dík od Ondry Herzána.

Poslední rozhlásek uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 28. prosince. (text ČRo)

3028674--studenti-rtds-na-divadelni-fakulte-jamu--1-300x225p0

Vánoční večírek RTDS

0

Ve čtvrtek 19.12. proběhl vánoční večírek RTDS. Dopadl dobře. V novém roce na shledanou.

DSC3667

DSC3675

DSC3702

DSC3878

DSC3889

DSC3912

DSC3953

DSC3964

DSC3982

DSC4057

DSC4070

DSC4051Photo © Marek Hlavica

Antonín Přidal: Několik dobrých zpráv najednou

0

2511697--autor-mnoha-uspesnych-rozhlasovych-her-antonin-pridal--1-300x324p0Prof. PhDr. Antonín Přidal (nar. 1935) studoval anglistiku a hispanistiku s literárněvědným zaměřením na Masarykově univerzitě, v šedesátých letech pracoval jako redaktor literárního a dramatického oddělení Čs.rozhlasu v Brně, v sedmdesátých a osmdesátých letech převážně překládal beletrii z angličtiny a španělštiny, mj. též dramata W. Shakespeara a F. G. Lorky, a psal ke svým překladům komentáře.

V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. V letech 1990-1991 působil jako dramaturg FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU, kde léta vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací).

Kromě filmových a televizních scénářů napsal a vydal několik básnických sbírek (naposled Sbohem ale čemu, 1992), je autorem divadelních her Pěnkava s Loutnou (1978), Komedie s Quijotem (1982), Sen ve třech (1991), Sáňky se zvonci (1993) a rozhlasových her Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Políček č.111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007).

Jeho publicistické texty vyšly v knížkách Slovník do hrsti (1990) a Národní nonsensy (1992). Moderoval televizní cykly Klub Netopýr a Z očí do očí. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Roku 2008 vydalo nakladatelství Druhé město jeho výbor z naivistických textů různých – většinou anonymních – autorů Kouzlo nechtěného. Vyšel také výbor textů z jeho rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem (2011). (text ČRo)

Nejdřív zpráva o situaci v městské hromadné dopravě: “Po půlnoci na konečné ozývá se vrzání, / to tam mají tramvajáci 2 hodiny houpání. /Čekají pěkně u stolu, na každého přijde řada/, ten fousatý revizor je všechny vždycky rozhoupává.” Tohle bývala má zamilovaná básnička a pocházela z knížky, kterou mé malé děti tolik milovaly, že z ní nakonec zbyla hromádka ohmataného papíru. Napsal ji a vymaloval Alois Mikulka, nazva “Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků” a vydal právě před padesáti lety, když mu bylo – kolik? – třicet. Pamatuju si to dodnes, to tramvajácké houpání, ten půvabný nonsens o něčem, co se nikdy nestalo a nestane v našem nudně logickém světě, ale co zaplňuje ten druhý, rozpustilý a rozchechtaný, kam čarodějníci jako Alois Mikulka vodí děti i dospělé dychtící po nevídaných kouzlech a legračních překvapeních. Jeho knížek z toho divuplného světa jsou už desítky, jeho pohádek a kreseb stovky, jeho veršů a veršíků snad tisíce. Mikulka je možná nejplodnější autor v tomto slovesném oboru a přitom snese srovnání s klasickými mistry, jako byli Josef Václav Sládek a František Hrubín. Je ovšem jiný, pestřejší a vynalézavější v námětech i slovníku – jeho slon chobot má jak saxofon, ježek malý ferina vypravil se do kina, straka krade z kola páčku, z auta značku, jednu malou propisku a pružinku z notýsku, kočky mají smutek, protože jejich krále Macíka přejelo auto a je teď v kočičím nebi, nebe si obléká hvězdovanou zástěru a v lese číhá strašidlo, co vypadá jak čunidlo. S klasiky ale spojuje Mikulku laskavost pohledu a tónu, pochopení pro dětskou potřebu sbližování, účasti a rodinného přístavu. Není to malé umění, psát o těchto hodnotách bez sentimentu, s úsměvem, který je taškářský a zároveň vlídný.
A to je další dobrá zpráva: že to vše Mikulkovi vydrželo až do jeho osmdesátky a do časů, kdy verše pro děti nejsou zrovna vyhledávaným zbožím a kdy se lépe prodává otrlost a křiklavá groteska.
úryvek

Celý fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 21. prosince po 17. hodině.

Eva Dvořáková: Životopis Karla Čapka

0

Bratr Josef, robot, Válka s mloky, Dášenka, pátečníci,Vinohradská vila nebo Olga Scheinpflugová. Něco z toho se možná vybaví i vám, když se řekne jméno autora, od jehož smrti 25. prosince na den přesně uplyne 75 let. Připomeňte si ho s námi i vy.

Já mám bratry Čapky od dětství spojené s pohádkami. A jako dlouholetá členka Divadla na Vinohradech, kde Karel působil jako dramaturg a režisér, také s Vinohradských divadlem,“ říká herečka Jana Stryková, která se spolu s Ivanem Řezáčem tento týden představí v hlavní roli pětidílného rozhlasového miniseriálu Životopisy.

Zvídavá bystrá asistentka, která nejde pro otevřenější názor daleko. Abych tak řekla, se svým pacientem se moc nemaže,“ popisuje svoji roli Jana Stryková. Na pozadí fiktivní hry mezi slepcem a jeho asistentkou se postupně skládá životní příběh jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů. Jaký byl jako malý chlapec? Jak prožíval svoji první lásku? Nebo proč se oženil až po patnáctileté známosti? I na to hledají hrdinové hry odpovědi. Ty však začnou nečekaně přicházet samy prostřednictvím diktafonu…

Na scénáři mě osobně překvapil styl, jakým je napsaný a vztah Karla Čapka k mamince a ženám,“ dodává Jana Stryková.

V době, která neznala antibiotika, se pro Karla Čapka stal smrtelným oboustranný zápal plic. Zemřel na Boží hod vánoční 1938, jen pár měsíců před tím, než by si pro něho přišlo gestapo. Bude tomu 75 let. (text ČRo)

Hru, jejíž autorkou je Eva Dvořáková, režíroval Vlado Rusko.

Vysílá Český rozhlas v týdnu od 16. prosince na uvedených regionálních stanicích

Markéta Sára Valnohová: Modrý přízrak

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Modrý přízrak

Po ulici se valí dav -
jaro, léto, podzim, zima.
Móda hlásí krizový stav:
světu vládne džínovina.

Ať je horko, nebo mrzne,
na nohách jsou pořád ony.
Kdo má jiné, stěží vrzne
si u holek letos, loni…

Mercedes je králem u aut,
ve fotbale zas Manchester.
Bez džín jsi však úplně out,
zoufalci nosí manšestr.

A co teprv vlnu či len,
to bys měl z ostudy kabát.
Bez džín nevystrkuj nos ven!
S nimi – není čeho se bát.

Úřednice, domovnice,
popelář a pokladní.
Na hrobech jsou z vosku svíce,
pod nimi však džíny tlí.

Před oltářem, na zahradě,
všude svítí modrý denim.
Rudolf druhý měl na hradě
objev džín na plánu denním.

Z řady vybočit se lekáš,
dodržuješ tuhle normu.
Snad alespoň večer svlékáš
svou džínovou uniformu…

Rozhlásek přednese v Zelném rynku jeden z herců Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 14. prosince po 17. hodině.

 

Alena Blažejovská: V paneláku na Mendláku

0

Zveme Vás na zahájení výstavy fotografií Aleny Blažejovské

V PANELÁKU NA MENDLÁKU

Pondělí 16. 12. 2013 v 17 hod.

Literární kavárna Knihkupectví Academia, Nám. Svobody v Brně

Miroslav Vlček: Nie každý je Hrabal

0

Příspěvek z blogu Miroslava Vlčka.

Asi pre pól rokom som napísal článok, v ktorom som porovnával výskumnú univerzitu s univerzitou umeleckou. V článku som sa okrem iného venoval aj otázke času, ktorý človek strávi na jednotlivých školách. Na škole výskumnej strávi študent tak desať, maximálne dvadsať hodín týždenne, a keď patrí medzi tých svedomitých, tak rovnaký čas venuje samoštúdiu a príprave. Ak je to ale študent maximin, ako ho definuje profesor Možný, tak mu môže na niektorých odboroch stačiť aj desať hodín práce.

Na umeleckej škole človek v prípade silnejšieho týždňa strávi študent aj štyridsať hodín, a ak by chcel urobiť všetko maximálne svedomito, tak potrebuje ďalších štyridsať na prípravu. V prvom ročníku ale úspešne na svedomitosť rezignuje, a napriek tomu, že systém s obrovským množstvom povinných predmetov to nedovoľuje, začne niektoré predmety ignorovať, alebo si aspoň nájde spôsob, ako im venovať čo najmenej času. Zrátané a podčiarknuté, venuje škole štyridsať hodín ak je maximin, šesťdesiat, ak chce byť fakt svedomitý.

Na výskumných univerzitách ale niektorých študentov prokrastinácia časom prestane baviť a začnú mať výčitky z toho, že väčšinu dňa sa pozerajú na americké seriály. Nájdu si brigády, častokrát aj v odbore, ktorý študujú. Naplnia si životopis a prácu si nájdu relatívne rýchlo. (Ach, tá idylka, ktorú si nemôžem odpustiť.)

Na umeleckej univerzite to ale funguje inač. Ak pracujete päťdesiat hodín týždenne a zvyšok voľného času trávite s kamarátmi a vašimi životnými láskami, veľa času vám na prácu, či brigádu neostane. „To nevadí, veď v škole sa namakám dosť,“ poviete si, keď idete z piva so spolužiakmi o tretej ráno. Na tento komfort si rýchlo zvyknete, a po čase sa pristihnete, že ste za rok nenapísali nič, o čo by mohla mať verejnosť záujem, o potenciálnej možnosti váš text speňažiť ani nehovorím.

Do tohto stereotypu sa dostanete veľmi rýchlo. Ani sa nenazdáte, a končíte štúdium. Pokiaľ ste sa vzťahom venovali tak, ako sa to o umelcoch hovorí, tak končíte nie len bez práce, ale aj bez stabilného partnera.

Áno, vskutku kataklizmický scenár. Ak odhliadneme od ohromnej redukcie faktov, ktorých som sa dopustil dochádzam k záveru, že niekedy nás práca nemusí priviesť k úspechu. Hlavne ak práca spočíva vo vysedávaní na pive a dúfaní, že zbierate inšpiráciu na oscarový scenár. Hold, mesiášom byť môžeš, ale Hrabala to z teba nerobí.

Go to Top