Rozhovor s Pavlem Gotthardem (nar. 1987) o chystané prozaické prvotině Léky smutných (Brno, Host 2013)

Hrdinou vaší knihy je student žurnalistiky David, jehož přítelkyně Pavla tráví čas s lidmi, kteří prostřednictvím prášků na spaní odcházejí do snového světa. Tam jako rytíři bojují ve středověkých bitvách. Knihu jste věnoval čtenářům fantasy, hráčům rolových her a larpové komunitě. Máte pocit, že číst fantasy, hrát rolové hry a larpy představuje podobný únik před realitou?

Není to jen o fanoušcích fantasy a hráčích rolových her. Myslím si, že všichni máme nějaké únikové světy, kam čas od času odcházíme, když se potřebujeme schovat před tím reálným.

V principu bývají dvojího typu: vlastní fantazie, nebo nějaká komunita. Ve většině aktivit, ke kterým se člověk běžně dostane, tyhle světy existují odděleně: je to buď o snění, nebo o lidech.

Když se někdo v životní krizi zavře doma a měsíc nebude dělat nic jiného než koukat na seriály a hrát počítačové hry, je to spíš únik do fantazie. Když někdo vezme ze skříně uniformu bundeswehru a odjede se plazit do bahna na víkendový vojenský reenactment, je to spíš cesta do komunity.

Svět fanoušků fantasy, hráčů rolových her a larpů mi tak učaroval proto, že jsou v něm tyhle světy přirozeně spojené. Je to zároveň cesta do vlastní fantazie a zároveň mezi lidi v semknuté a chápající komunitě. Možná proto jsou tyhle aktivity tak přitažlivé a návykové.

Tím nechci říct, že by fantasy a herní komunita byla špatná nebo z principu eskapistická. Jen je důležité vědět, jestli do ní odcházíme, abychom si odpočinuli a nabrali sílu na další kolo běžného života, nebo jestli se tam chceme schovat, abychom nemuseli běžný život řešit vůbec. A právě o rozdílech mezi těmihle přístupy jsou Léky smutných.

Jaké jsou vaše zkušenosti s rolovými hrami a larpy?

Rolové hry vnímám jako takový leitmotiv mého dospívání. A myslím, že nejsem sám. Už od základní školy se profilují party dětí, které jsou v uvozovkách „fantasy positivní“ a tíhnou k těmhle věcem.

Začínají na stolních rolových hrách, jako je Dračí doupě. Hned po škole se scházejí v panelákových bytech svých kamarádů, jeden z nich vypráví příběh a ostatní v něm jednají za své imaginární postavy elfů, trpaslíků, bojovníků a čarodějů.

Kolem patnácti šestnácti část z nich začne toužit po něčem jiném. Vyrobí si jekorem měkčený meč, z podložek pod šroubky upletou kroužkovou košili a začnou jezdit na dřevěné bitvy. To bývá poměrně bouřlivá sezóna hledání vlastní hodnoty a prvních alkoholických a milostných zkušeností.

Někteří toho časem nechají, jiní pokračují ještě dál. Kolem dvaceti se začnou zajímat o příběhově hlubší dramatické a historické larpy. Ty už jsou většinou finančně nákladné, hrají se v pronajatých vilách, na hradech a na jevištích zavřených divadel.

Já jsem měl to štěstí, že jsem si celou tuhle cestu mohl projít. Od prvního hraní Dračího doupěte v šesté třídě na základní škole přes šermování v městských parcích až po dobu, kdy jsem larpy taky psal a organizoval.

Vnímáte tu zkušenost pozitivně, nebo jste k ní spíš kritický?

Pozitivně, rozhodně pozitivně. Komunita je báječná ze dvou důvodů. Za prvé: pro mladé lidi je to místo přijetí. Na vysoké škole už je to relativně v pohodě, ale na základce a na střední jsou rolové hry většinou vnímané jako divnost. Takže jejich hráči mají status outsiderů, v lepším případě jen ignorovaných, v horším šikanovaných.

První příchod do komunity je tak pro mladého fantazáka jako vstup do ráje. Najednou se ocitá ve světě, kde mu každý rozumí, kde ho každý rád vidí a kde jsou věci, na které se okolní svět díval tak trochu skrz prsty, úplně normální. Navíc se u něj nabourá stereotyp toho, že hrát rolové hry znamená být divný, protože tady na vlastní oči vidí sympatické a sebevědomé kluky, co randí s krásnými fantazačkami, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Automaticky se tak pro toho nově příchozího stanou vzory a utvrzují ho v tom, že nedělá nic podivného, ale ve skutečnosti má vážně báječnou volnočasovou aktivitu.

Myslím si, že právě vědomí toho, že existuje nějaká komunita, dává lidem v tom krizovém pubertálním věku sílu říct svým kreténským spolužákům: „Jo, nosím na batohu dřevěný meč, mám odpoledne trénink šermu, no a co, tak se z toho podělejte.“

Druhá ohromná vlastnost komunity je, že v ní lidé přirozeně procházejí cyklem růstu od nováčků k vůdcům. Zatímco v běžném světě se spoustě lidí stane, že zůstanou na spodní úrovni firmy, kde pracují, v komunitě larpu je normální průběžně stoupat. Velká míra prestiže je dána tím, kolik času člověk tomu koníčku věnuje – čím častěji je vidět na různých hrách, čím víc jich pořádá, tím je známější a oblíbenější. A máloco má na upevnění sebevědomí takový dopad, jako když člověk vidí, že někdo oceňuje jeho práci a uznává ho. (úryvek)

Pokračování rozhovoru na Portálu české literatury

Ukázka z románu:

Prolog

„Viděl jsem v tramvaji holku v metalovým tričku. Měla dlouhej kabát a takový ty vaše těžký, pankáčský boty. Glády.“ Řidičovy ruce se na volantu chvěly, jak stará škodovka poskakovala po namrzlé dlažbě. „Vypadala jako ty.“

Když dívka vedle něj dlouho neodpovídala, na okamžik se k ní otočil. Opírala se o okénko a pozorovala sníh, jak létá našedlou září světlometů a lepí se na čelní sklo. Vypadalo to, že spí s otevřenýma očima.

„Četla nějakej paperback,“ pokračoval řidič. „Takovej ten tlustej, co ho musíš držet oběma rukama, jinak se ti sám zavře. Už nebylo kde sedět, tak u toho stála. Celým tělem se opírala o tyč, jen aby měla volný ruce a mohla držet tu pitomou knížku. A kolem chodili lidi, strkali do ní batohama, loktama, vším, ta tramvaj s ní házela a ona pořád četla. A najednou mi jí přišlo strašně líto.“

Spolujezdkyně se pořád nehýbala. Mohla být dost dobře mrtvá, řidič by to stejně nepoznal.

„Chtěl jsem za ní přijít, obejmout ji a říct: Jen klid, píšu do Dechu draka a taky vím, jaký to je, bejt fantazák. A vím, co udělat, abys byla šťastná. Jenže…“ řidič riskoval krátký pohled na stranu, „jenže mám kamarádku – úplně jako ty – a ta mi to zakázala.“

Dívka vedle něj se konečně pousmála. Měla výrazné rty a nezvykle dlouhé vlasy, které se jí přes ramena plazily až do klína.

„Pět a dost,“ řekla. „To je dobré pravidlo.“

„Ale o tom tvým gothikovi se mluvilo.“

„Už nemluví.“

Škodovka se proplétala nočními ulicemi. Na všech semaforech blikala oranžová a jen občas minuli jiné auto. Na východě začínalo svítat. Jako kdyby někdo odspodu trhal černý igelit oblohy a zpod něj se dralo okrové světlo.

Zastavili kousek za širokým betonovým mostem. Řidič zajel k chodníku a vypnul motor. „A co Andrej?“

Dlouhovlasá dívka zavrtěla hlavou a začala si zapínat koženou bundu. Místo zipu na ní měla přinýtované ocelové spony.

„Takže nemáme jiný místo?“ vzdychl řidič.

Vystoupila z auta a silně za sebou bouchla dveřmi. Řidič na ni vyčítavě zavrtěl hlavou přes umazané okénko, nasadil si čepici a také vystoupil. Lednový vítr byl plný vloček a bolestivě kousal do tváří.

Společně pak vykročili ke kraji mostu, odkud klesalo schodiště dolů k Vltavě. Kolem něj se táhl plot s logem stavební firmy a za ním se k nebi drápaly kostry dvou rozestavěných výškových budov.

Po namrzlých schodech sešli až k řece. Těsně u břehu stála tlející dřevěná loděnice se zasněženou střechou. Byla hned na okraji staveniště, takže to vypadalo, že ji každou chvíli pohltí výkopy. Na její vrata někdo sprejem nastříkal graffiti, které se teď nezřetelně bělalo ve vzdáleném světle lamp. Byla to stylizovaná kresba dračího těla, jako ze středověkého erbu. Dívka se opřela do vrat a vklouzla dovnitř.

Lodě tu nebyly žádné, jen plesnivějící stojany. Podlaha byla pokrytá šedou špínou, cigaretovými nedopalky a sněhem, který se sem dostal děravou střechou. A přesně uprostřed se vedle sebe tísnila tři těla zabalená ve spacích pytlích.

„Andreji,“ dívka se sklonila nad nejbližší spacák a zatřásla s ním. „Vstávej.“

Člověk ve spacáku se ani nepohl, a tak se otočila k jinému. „Ezechieli, svítá.“

Někdo se uvnitř zavrtěl. Otvor pro hlavu měl stažený nadoraz, takže trvalo, než zevnitř našel šňůrku a povolil si ho. Pak se ze spacáku vyloupla hlava ve vojenské plynové masce. Vypadalo to, jako když se z obří larvy vydere lysý brouk.

„Ty v tom i spíš?“ vydechl řidič.

„Jako… večer byla hrozná kosa. Nechtěl jsem se vzbudit zimou,“ řekl ten člověk a vytáhl si masku na čelo. Měl mladinký obličej, sotva šestnáctiletý.

„Tak jak?“ zeptala se dívka a přidřepla ke spacáku.

Chlapec se usmál. „Nějací mrtví, ale máme to.“

„A princ?“

„Žije. To bych ti neudělal.“

„Děkuju,“ vydechla a silně ho objala.

Jejich hlasy probudily dalšího spáče, holohlavého muže s bradkou. „Tak dobrý, no,“ řekl a začal si dýchat do zkřehlých dlaní. „Ale nechtěl bych to absolvovat znovu. Měli jsme ty Pendragonovy soldáty, a stejně to bylo o hubu. Andrej ti to poví.“

Dívka se otočila k poslednímu spacímu pytli. „No tak, Andreji, zlato.“

Uvnitř se nikdo nehýbal.

„Vstávej, máme v autě horký čaj,“ prudce zatřásla spacákem, až se jí spony na bundě rozcinkaly.

Nic.

Čtyři lidé v loděnici se dívali jeden na druhého a strachem se rozšiřující zornice jim pomalu požíraly duhovky. Pak se dívka konečně vzpamatovala, vrhla se ke spacáku a rozervala jeho zip.

„ANDREJI!“

(Léky smutných, Host 2013)