Za svůj dosud krátký život akademického začátečníka v oboru humanitních věd jsem se jako student či kolega setkal s různými druhy lidí. I když nelze jistě podat kompletní výčet, rád bych se s vámi podělil alespoň o tři typy, které mi přijdou pozoruhodné.

Vědci – a to nikoliv tak, jak se toto slovo často používá mezi lidmi. Tedy ne ti, kteří v bílých pláštích obsluhují elektronové mikroskopy, i když mohou jimi být rovněž. Poznáte je po ovoci jejich: jejich přednášky jsou inspirativní a zajímavé, o jejich práci se jen málokdy dozvídáte od nich samých. Často netušíte, s kým máte tu čest: teprve, když nahlédnete do jejich životopisů či zpovídáte jiné kolegy, zjišťujete rozsah jejich renomé, které často zasahuje daleko za naše hranice. Brouzdáte-li jejich bibliografiemi, nalézáte pozoruhodná díla, která prozkoumávají jevy našeho světa novýma očima, anebo starýma, ale bystrýma a zapálenýma. Ve své publikační činnosti vynechávají či vůbec nemají to, co by s jejich prací nesouviselo nebo nestálo za to číst. O své publikační činnosti nemluví. A mluvíte-li s nimi, potom mlčí, pozorně poslouchají a poté váš vklad do diskuse ocení a sami rozšíří – s velikou pokorou. Ač je jmenuji vědci, přesto o vědě mluví málo a setkáte-li se s nimi u zkoušky, máte pocit, že jste na přátelském rozhovoru (i zde jsou výjimky, ale z pedagogických důvodů o nich pomlčme). Až po vyjití z místnosti si uvědomíte, že uplynuly dvě hodiny a byli jste vyzkoušeni prakticky z celého studia. A přitom vám vědec snad ani jednou neodporoval! Maieutické umění v praxi 21. století. Jsou skromní a pokorní a i když mají být na co hrdí, nikdy vám to nedají najevo. Na vaší práci je zajímá vaše práce, nikoliv to, co v ní sami vidí nebo by chtěli vidět. V úctě mají každého, kdo s nimi zapřede rozhovor a na tyto rozhovory chodí (povětšinou) včas. I když mnohdy vypadají jako konformisté, jsou to bohaté osobnosti vybočující z davu mohutným krokem.

Speciálním poddruhem – nikoliv ve smyslu eugenickém – jsou filosofové, tedy takoví vědci, kteří ve svých rozpravách o vědě, jíž se zabývají, myslí především na život. I jediné setkání s nimi může znamenat změnu života a velké naučení. Málokdy plýtvají cizími slovy a slovo výzkum není v jejich rejstříku (ač jsou mistrnými metodology). I když jsou matematikové nebo botanici, rozhovor s nimi je o tom, jaký má být člověk, co je dobré a co krásné.

Vědců i filosofů můžeme naštěstí nalézt stále ještě dost, i když se bojíme, že vymírají. Máme-li štěstí, najdeme jich na jednom místě i více či množství, a pak vznikají výjimečné katedry či ústavy. I takové jsou u nás.

Mystikové – smutná kategorie těch, kteří na své dráze nepotkali mnoho vědců a filosofů a velmi brzy ztratili sílu a odvahu pro akademický život. Často díky tomu, že byli obklopeni převážně encyklopedisty, o nichž níže. Pro mystiky se akademická pravidla, univerzitní politika a svět vysokých škol a vědeckých ústavů staly nepřáteli, jejich představy o smyslu umění a věd pomlela realita jako Chaplina soukolí Moderního světa, jen často bez toho vtipu. Stačilo by jim v poklidu prodlívat ve stínu vědců a filosofů a meditovat o sobě, o světě a vesmíru, na svoji vlastní práci potřebují čas a koncentraci – a to vše jim svět nedopřává. Vzdávají studium či věděckou kariéru a jako smutní klauni se stahují do civilních povolání, na venkov či zcela do sebe.

Jejich specifickými soudruhy jsou vyhořelí – ti, kteří v takovémto stavu nedokázali odejít a i když se vydali po stezce vědců, konformita kolem nich je vyhlodala jako vyvařenou kost.

Encyklopedisté se naproti tomu považují za vědce a filosofy. Podíváte-li se do jejich životopisů či bibliografií, najdete přiznané kde co, včetně všech možných doslovů, proslovů a výstupů. Často jsou zcela mimo jejich obor či jsou uplatňovány na univerzitách a místech pochybné pověsti. To, čím si my začátečníci stloukáme první příčky akademického žebříčku, encyklopedisté používají jako paternoster své kariéry. Encyklopedisty je zveme pro to, že jejich práce i přednášky jsou jakýmsi seznamem znalostí, vyzobaným z široké stráně vědy a filosofie; dohromady ale nedávají nic. Tak vypadá i jejich zkoušení: opravdu zkouší, nedokážou vést rozhovor. Často se u nich student či studentka zaseknou na výkladu nějaké teorie, aby ji pak v rozhovoru s vědcem či filosofem pochopili během krátké chvíle. Dogmatické trvání na znalostech vede k tomu, že se jejich knihy často nedají číst a pokud ano, pak jsou plny citací a odkazů, z nichž bolí hlava. Po jejich přednáškách a rozhovorech s nimi má člověk pocit vlastní malosti (tedy přesný opak než u vědců a filosofů) a nezřídka kocovinu – tupou bolest hlavy, že tyhle věci skutečně nejsou pro nás smrtelníky. Encyklopedisté často a mnoho mluví o vědě, často a mnoho mluví o sobě. Na jejich přednáškách i u stolu slyšíte, s kým vším se znají a komu kde co kritizovali a jak on jejich kritiku obdivně přijal. Mají názor na vše a neumí mlčet. Tváří se jako osobnosti, ale jsou konformisté: neumí pomoci, zastat se nebo být uctiví k nikomu jinému, než k sobě. U zkoušek často pohrdají studenty svým oblečením či chováním, na rozdíl od vědců a filosofů, kteří se buď skutečně neumí oblékat, nebo se za tuto svoji neschopnost tiše stydí (existují i výjimky z tohoto pravidla, ale ty spíše potvrzují pravidlo). Na konzultace chodí zásadně pozdě, nebo je neuctivě prodlužují.

Jejich speciální kategorií jsou akademičtí začátečníci, kteří nakročili cestu k encyklopedismu, říkejme jim wannabe, tedy jazykem v němž rádi mluví. Na konferencích si sedávají na důležitá místa, producírují se se zahraničními návštěvami kolem fakulty, aby je každý viděl, a rovněž znají kde koho. Často studují velmi dlouho a bohorovně vysvětlují, že tomu tak je pro to, že jsou příliš zabráni do své práce. Anebo to vůbec nevysvětlují a cítí se být docenty, když s odřenýma ušima publikovali svůj první odborný článek. Jsou na nejlepší cestě stát se uznávanými encyklopedisty. Velmi často používají slovo “vědec”.

Těch posledních je na našich ústavech a katedrách bohužel stále dost a dost k tomu, aby tu mohli být i mystikové a vyhořelí. Není možné s nimi bojovat, ale lze si zachovat duševní hygienu čtením dobré literatury a stykem s vědci a filosofy.

Nejde však o nic nového: už Sókratés se prý ptal Hippokrata (nikoliv lékaře, ale syna Apollodorova), když chtěl jít k Protágorovi, proč právě k němu? Proč člověk svěřuje svoji duši kdekomu, o němž se povídá, že vyučuje? Sókratés vede Hippokrata, aby si pečlivě vybíral ty, s nimiž rozmlouvá, aby pečlivě volil své učitele. Jaké poučení pro nás!

Převzato z blogu Jana Motala