Příspěvek Barbory Voráčové z jejího blogu o pobytu na farmě v Norsku.

Dnes jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak vlastně takový den na farmě vypadá… Takový náš den na naší farmě… A pak mi běhaly myšlenky kolem a houfovaly se a stejně tak probíhal můj dnešní den, že jsem si sama pro sebe nějak pořád vysvětlovala, co to znamená spojení já a krávy. Vlastně se teď sama pozastavuji nad tím, že jsem na takové přemítání měla celý den čas, hezké. To se může stát jenom tady… Dorotka už psala, že u toho uklízení kravích hoven se prostě nejlíp přemýšlí. Nevíme, proč zrovna uklízení kravinců a ne třeba hrabání trávy má v sobě tento sebezpytující očistný účinek, ale zjistily jsme to obě.

Můj vztah ke kravám se za dva týdny, co jsme tady, což je hodně vzhledem k… a málo vzhledem k… (doplňte si, jak je libo, v tom já mám jasno), dost rychle proměňuje a vyvíjí a trochu je taky jako na houpačce, dnes například poměrně u země. Nejdřív jsem byla v šoku z toho, že se opravdu budu starat o tato stvoření (ano, městské blbce došlo, že opravdu odjela pracovat na farmu s krávami), která ve mně absolutně nebyla schopná vyvolat nějaký cit, natož sympatie, jen čirou hrůzu. Určitou chvíli mi trvalo si přiznat, že tyto obrovské hroudy masa jsou opravdu zvířata a že jako zvířata myslí a chovají se. V této souvislosti pro mě byla docela značná překážka si připustit, že mi krávy nechtějí ublížit, v podstatě doteď si tím nejsem tak úplně jistá…

Dobře tedy, jsou to zvířata, o která se staráme, jsou to zvířata, mají mezi sebou vztahy, starají se o sebe, bojují mezi sebou, je to nějaké společenství. Jsou to stádní tvorové, kam jedna, tam druhá a naopak, výborně. Postupujeme. Začíná být mezi námi určitá míra tolerance a pochopení. Opravdu mezi námi? Z obou stran? Farmář na nás stále mluvil v hodně povznesených pojmech, že musíme krávě věřit, že ona pozná, když jsme ve stresu a to nemá ráda, takže se nás bude bát. (Kráva? Bát mě? Ona se zbláznila? To já jsem k smrti vyděšená a neustále mám před očima představu zpomaleného záběru, jak mě kráva kope, já padám na betonové koryto, které je plné kravích sraček, rozbíjím si o něj hlavu a umírám mezi hovnama, protože jsem jela lačná po penězích a “dobrodružství” – haha –  pracovat na farmu se zvířaty, která jsem viděla jen z okna vlaku.)

Nejvíc mi pomohl moment, kdy jsme se farmáře na něco ptaly ohledně krávy, která si není schopná zapamatovat své místo a on řekl bez jakýchkoliv okolků: “Ano, to je ta kráva, co je úplně blbá.” Tahle věta byla tak strašně uvolňující po všech citacích kraví duše, že jsem měla konečně pocit, že to tady zvládnu. Že jsou krávy opravdu zvířata a že mám přece doma psa a ten mě (někdy) poslouchá (trochu). Tak jo, tak to zvládneme! Spolu, co, krávy? Velmi signifikantní pro náš vztah ke kravám je to, že si je neustále pojmenováváme názvy jiných zvířat. Když k nim přistupujeme je dojit, říkáme jim laškovně “kočky”, telata mají jména jako “lama”, “beránek” (k tomu se ještě vrátím) nebo “koza”. Evidentně se tu objevuje něco jako kraví problém, respektive jistá ambivalence!

My víme, že jsou ty krávy hodné a ony opravdu jsou a nechtějí nikomu vědomě ublížit, ale copak já vím, co berou jako útok, čemu rozumějí tak, že je ohrožuju? Ano a to je přesně to ono, kde selhává zbytečné přemýšlení a musí přijít na řadu vnímání. Byla jsem nevýslovně dojatá, když mi farmář vysvětlil, proč kráva odkopává telata, když chtějí pít její mléko. Bylo to proto, že její vlastní tele nechtělo z nějakého důvodu pít, zatímco ale ta cizí se k ní hrnula jako o závod a ona chtěla nechat mléko pro svoje vlastní tele. Byla to jenom obrana, chtěla dát napít tomu svému, a proto odháněla ostatní telata, kdyby tam to její bylo s nimi, nebyl by žádný problém a nechala by je pít všechny. Prostě kraví máma, jednoduché, jasné, naprosto čisté, bezelstné, upřímné. Ačkoliv já se bojím a nechápu, proč tak zuřivě odhání telata, ona jen používá instinkt a jedná.

Po dvou týdnech na farmě při každodenním pozorování krav docházím k mnoha různým výsledkům, stále se ale někam vyvíjejícím. Kam přesně, to ještě nějak sama nevím, asi k nějakému vysvětlení. Nenapsala jsem vztahu, tím si nejsem tak docela jistá, i když bych chtěla a třeba Beránek je neskonale dojemný malý býček, který se dívá jako umírající srnečka, ale vztah jako opravdu? Vztah? Co já vím teď, ještě tu budu dlouho… Ale ať se snažím jak se snažím, stejně tomu nerozumím. Jak může něco tak neohrabaného, obrovského, neforemného a v podstatě velmi nesympatického jako je kráva vytvářet jednu z nejúžasnějších věcí na světě – mléko. Je čtvrt na jednu v noci, venku je šero a já jsem chtěla jít dnes spát brzo…