Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném.

Nedávno jsem připravoval podklady pro reakreditaci našeho oboru, rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Nejspíš s tím také máte nějaké zkušenosti: spousta kolonek, do kterých musíte vyplnit anotace, deskriptory, kompetence, kvalifikace, sylaby, metody, bibliografie či profily absolventa. Pouhý pokus o porozumění tomu, na co se vlastně příslušná kolonka ptá, je nezřídka natolik intelektuálně vyčerpávající, že na napsání samotné odpovědi už nezbývají žádné síly. Úřednická čeština není mým mateřským jazykem, takže jsem z toho vyplňování byl poněkud zoufalý. Přibližně tak, jako kdyby indián z amazonské džungle dostal za úkol opravit mikrovlnou troubu.

Podklady pro reakreditaci jsem ale nakonec dopsal a ve svém životopise nyní můžu uvádět, že mám pokročilou znalost úřednické češtiny. Nepochybuji o tom, že je potřebné všechny tyto dokumenty vypracovat, ať již pro udržení akreditace, nebo proto, aby případní zájemci o studium i samotní studenti věděli, co je obsahem výuky a co se naučí, tak i proto, abychom si my, pedagogové, ujasnili, co a jak chceme učit. Současně jsem si však uvědomoval, že ve všech těchto formulářích není prostor pro pojmenování smyslu, základních idejí, toho podstatného, čeho chceme výukou dosáhnout. Určitě to není jen absolvent disponující souborem dovedností a kompetencí a určitě nechceme, aby absolvent byl jen něčím jako automobilem objednávaným u prodejce, kde si „nakonfigurujeme“ povinnou a doplňkovou výbavu, k tomu podle možností i nějaké „bonusy“ a navrch nějaká „udělátka“ zpříjemňující život cestujících.

Nejspíš se shodneme v tom, že od svého působení na této škole a na její studenty očekáváme více. Ale na to se nikdo neptá. Pochopitelně, jsou to věci, které se do žádné kolonky nevejdou a které by se před žádnou akreditační komisí nepodařilo obhájit, protože by u nich nebyla jasná metodologie, forma výuky či způsob hodnocení, nebylo by možné je dokázat, specifikovat, kvantifikovat, evaluovat. Jenže skutečnost, že se na tyto věci nikdo neptá, ještě není důkazem toho, že neexistují a že není potřeba o nich mluvit. Absolventi této školy by tak měli činit svou tvorbou a já se o to teď pokusím ve své habilitační přednášce. Reakreditaci ateliéru tím neohrozím, pouze přinejhorším nehabilituji, ale vydržel jsem bez titulu docenta jednu půlku života, tak to snad zvládnu i tu (v lepším případě) druhou.

Pečlivě máme v akreditaci popsáno, že studenti „prokazují rozsáhlé znalosti a kritické porozumění teorii, historii, metodám, postupům a formám scenáristické a dramaturgické tvorby“, že „díky komplexním znalostem nejnovějších poznatků v oboru jsou připraveni k originálnímu využívání a rozvíjení myšlenek, postojů a tvůrčích aktivit napříč mediálním spektrem, s důrazem na scenáristickou, autorskou a režijní tvorbu“, že „jsou schopni tvůrčí aplikace současných experimentálních metod v oblasti audiovize a multimédií“, že „reflektují a vyhodnocují stávající mediální trendy, jejichž postupy jsou schopni analyzovat a kreativně se vůči nim vymezit“ a tak dále.

Nenalézám tam však ani slovo třeba o schopnosti úžasu, údivu. „Vždyť není jiného počátku filosofie než tento“,[1] říká v Platónově dialogu Theaitétos Sókrates a snaží se přitom matematika Theaitéta navést k tomu, aby byl jiný, než „jsou ti, kteří se domnívají, že není nic jiného, než čeho se mohou pevně rukama chopiti, kdežto o činnostech a dějích vznikání a o všem neviditelném neuznávají, že by mělo jsoucnost.“[2] Přitom právě schopnost údivu považuji nejen za základ filosofie, ale také umělecké tvorby. Jen stěží bude moci náš absolvent vytvořit něco nového, jen obtížně bude moci ve své tvorbě přijít s něčím originálním, pokud nebude vybaven schopností vnímat sebe, okolní svět či umění jako něco nesamozřejmého, pokud mu svět bude připadat jako nudný, šedivý, známý či daný. Chesterton psal o „ohromných maličkostech“ a nelze než s ním souhlasit v tom, že „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.“[3]

Nebo třeba o sebeúctě. Pedagogika je především umění porodnické, maieutica, a jejím hlavním cílem je umožnit každému jedinci nalézt jeho jedinečnost a nezaměnitelnost, nalézt sama sebe. Všechny další schopnosti, dovednosti či kompetence jsou podružné. Podaří-li se nám ve studentech probudit takové sebe-vědomí, bude pedagogický úkol naplněn. Pak už bude jen na každém z nich záležet, zda se jim podaří sama sebe uchránit ve světě institucí, které se snaží přetvořit jedince k obrazu svému (např. televize, divadla, vysoké školy, grantové komise). Je potřeba velké sebe-vědomí a sebe-úcta, aby člověk odolal jejich lákavým nabídkám, aby jim uměl říci „ne“ v okamžiku, kdy by příslušná instituce začala pohlcovat či rozmělňovat jeho jedinečnost a nezaměnitelnost.

Anebo třeba o víře, tedy přesvědčení, že něco je správné a pravdivé, a o naději, že se to může stát skutečností, o naději, jež dává sílu to obhajovat. Bez takové víry nelze o nic usilovat a lidské konání postrádá smysl.

Tyto a podobné věci bychom asi všichni chtěli vyučovat, a to možná i přesto, že o ně studenti buď příliš nestojí, nebo si neuvědomují, že by o ně měli stát. Spíše mám pocit, že na školu přicházejí jako do té zmiňované prodejny automobilů, v níž si s pomocí kreditového systému „nakonfigurují“ svou technickou výbavu, po třech či pěti letech ji plnou rychlostí opustí a vyrazí na kariérní dálnici.

V jejich jednání je obsažen určitý paradox. Přinejmenším naši studenti jsou k současnému světu velmi skeptičtí, jen obtížně si vybavují nějaký pozitivní kulturní zážitek a současnou českou televizní tvorbu téměř vůbec nesledují, ale současně mají obrovskou chuť něco dokázat a svět změnit. Aby toho dosáhli, přicházejí se vzdělat do instituce, kde je učí lidé o generaci či dvě starší, lidé, kteří už měli spoustu příležitostí svět a kulturu změnit, lidí, kteří mají současný stav „na svědomí“.

Čím dřív si student uvědomí tento paradox, tím lépe pro něj i pro nás. Můžeme mu předat něco ze svých zkušeností, dovedností či vědomostí, ale stejně ho nenaučíme, jak v současném světě žít a co dělat. Nemůžeme ho naučit „know how“, jediné, o co se může snažit, je probudit v něm „know why“, „vědět proč“, nastavit mu zrcadlo, umožnit mu nalézt sama sebe, umožnit mu nalézt jeho vlastní místo ve světě a uvědomit si v něm svou jedinečnou roli. My, pedagogové zastupujeme minulost, studenti přítomnost a z našich střetů se zrodí budoucnost. Jaká bude, to zatím nikdo neví.

Také tyhle úvahy a přání se však do akreditace oboru obtížně vpisují.

Všechno, co jsem dosud říkal, v čem by bylo možno dlouze pokračovat a co bychom mohli shrnout pod pojem filozofie či Platónovu (a potažmo Patočkovu) péči o duši, není nikterak originální, je to vlastně jen takové obvyklé moralizování, zafňukání si nad skutečností, že žijeme v době zbyrokratizované, zmechaničtělé, manažersky řízené a strojově fungující. Že výjimkou z tohoto stavu nejsou ani vysoké školy, o tom nedávno a lépe než já psal třeba Konrad Paul Liessmann v Teorii nevzdělanosti,[4] a o tom, že „Autentická výchova má vždy filosofickou dimenzi. Vzdělanost je totéž jako filosofičnost. Oddělení výchovy a vzdělání od filosofie by vedlo k jejich popření.“,[5] psal nedávno a lépe než já například filozof Zdeněk Kratochvíl. Já k tomu mohu dodat pouze jeden aktuální dodatek.

Dnešní habilitační řízení je výjimečné tím, že je poprvé podstupují lidé, David Drozd a já, kteří na tuto školu nastoupili po roce 1990. Do studia jsme se zapsali v devadesátých letech, v době, kdy Divadelní fakulta procházela velkými změnami, které prováděla generace tvůrců, kteří byli v předchozích desetiletích vytlačeni na okraj či až za okraj veřejného prostoru, byli oficiálními místy diskriminovaní či pouze mlčky tolerovaní. Školu převzali v roce 1990 a rozhodli se ji radikálně přestavět v otevřenou a kreativní školu. Je nepochybné, že se jim to povedlo. Během následujícího téměř čtvrtstoletí se z DIFA JAMU stala akademická instituce přinejmenším evropského významu, vyučují zde vynikající pedagogové a v praxi úspěšně působí nyní už stovky výjimečných absolventů, zralých uměleckých osobností. Ve srovnání se zmiňovaným brněnským studiem ČT je ve stavu takřka přesně opačném – a lze za to poděkovat především oněm zmiňovaným osobnostem.

Poslední dobou občas slýchávám, že my – David, já a naši vrstevníci – jsme těmi, kteří bychom nyní měli školu „převzít“. No, nevím, a už vůbec nevím, jestli se týká i mne, ale nepochybuji, že ať už fakultu „převezme“ kdokoli, tak první věcí, kterou by měl udělat, je začít péčí o její duši, tázáním se po smyslu a účelu existence, filozofií Divadelní fakulty JAMU. Ne proto, že by vymyslel něco zásadně odlišného od idejí, které byly v základu obnovy školy před pětadvaceti lety, ale proto, aby si to připomněl, uvědomil a tyto ideje vzkřísil. Protože „péče o duši“ se týká nejen jednotlivců, ale i institucí. A může si při tom vzpomenout i na brněnské studio České televize, přinejmenším jeho redakci dramatických pořadů, která je podle mne příkladem stavu, kdy se instituce přestane tázat na účel své existence, kdy ztratí sebeúctu a kdy ztratí víru ve svou budoucnost. Nepochybně by bylo možno vypočítat desítky dílčích problémů, které je i na této škole potřeba řešit, ale ty všechny nyní považuji za podružné.

A taky vím, že tuto činnost nelze formalizovat, zinstitucializovat. Všechny evaluace a dlouhodobé plány jsou záslužné i potřebné, ale i ony mají sklon ke zmechaničtění, k vyprázdnění. Ani to není nikterak originální myšlenka. Právě zde loni proběhla konference o díle Josefa Šafaříka, který vše, co se já nyní snažím neobratně vyjádřit, řekl už mnohem dříve a lépe. V Sedmi listech Melinovi napsal, že „Všechny lidské problémy, i mravní, umělecké, náboženské a podobné, mají se redukovat na problémy hospodářské, profesionální a technické. Toto nazírání je šířeno a utvrzováno těmi apoštoly nové ztechnisované společnosti, kteří se nevyznají natolik v sobě, aby rozlišovali mezi svědomím a věděním a dali tomu i onomu, co jeho jest.“[6]

Sdílím s ním nedůvěru ve všemocnost všech technických či, jak se dnes říká, manažerských řešení problémů. Proto ani svou přednášku neskončím žádným konkrétním návrhem, žádným lékem na současné či budoucí problémy – ať již výuky či budoucího směřování školy. Sdílím názor Šafaříkův: „Jedinou reálnou půdou mravnosti je lidské nitro. To je třeba převrátit, zkypřit a osít. A jedinou cestou k tomu je působení a život mravných jedinců, působení od člověka k člověku.“[7] Vidím pro sebe jen dvě možnosti, které mohu činit: Jednak psát a mluvit o tom, co jsem se dnes snažil říct, a jednak se tak snažit jednat. S tím prvním nyní skončím a to druhé bych měl začít dělat.

Děkuji za pozornost.


[1] Platón: Theaitétos, 155d. Překlad František Novotný. Praha: OIKOYMENH, 1995, str. 29.

[2] Platón: Theaitétos, 155e. Tamtéž, str. 30.

[3] Gilbert Keith Chesterton: Ohromné maličkosti. Obrany. Překlad Jan Čulík. Praha: ZVON, 1994, str. 13.

[4] Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Překlad Jana Zoubková. Praha: Academia, 2008.

[5] Zdeněk Kratochvíl: Výchova, zřejmost, vědomí. Praha: Herrmann & synové, 1995, s. 176

[6] Josef Šafařík: Sedm listů Melinovi. Brno: Atlantis, str. 189.

[7] Tamtéž, str. 193.