Můj Erasmus program proběhl ve Velké Británii na University of South Wales, Newport. Strávila jsem tam přesně 4 a půl měsíce a musím přiznat, že to bylo tak akorát. Jak všichni studenti, kteří se někdy Erasmu zúčastnili, prohlašují – byla to jedna z největších zkušeností mého života. Bohužel nemohu říct, že byla skrz naskrz pozitivní. Z negativních věcí se ale člověk učí o to více, ne?

Můj studijní program se jmenoval Documentary Film and Television (zkráceně DFT) a výuku jsem měla kombinovanou jak se studenty prvního, tak i druhého ročníku. O University of South Wales se říká, že je jedna z nejlepších ve Velké Británii, co se dokumentární tvorby týče. Je pravda, že studenti zde mají možnost praxe např. pro BBC, na druhou stranu disciplína a snaha zdokonalit se není jejich příliš silnou stránkou. Bylo běžné, že studenti chodili do vyučování pozdě (a to i přesto, že lekce začínaly až v deset dopoledne), či nechodili vůbec. To samé pak platilo pro natáčení a výrobu zadaných projektů – jednou jsme chtěli natáčení domluvit na 11 ráno, ale mí spolužáci byli proti, že je to příliš brzo. Tak se sraz přesunul na 3 odpoledne. První člen skupinky dorazil o půl čtvrté, druhý v pět a třetí v devět večer.

Nebojím se říct, že místní studenti jsou skutečně velmi leniví a rozmazlení možnostmi, které mají. V jejich tvorbě jsem pak pozorovala velký vliv amerických velkofilmů a jejich představy o natáčení dvouminutových videí byly zpravidla velmi megalomanské (tak natočíme policejní razii, vyloupíme banku, závod aut, přepadení, únos, necháme vybouchnout most!).

Jakým stylem zde probíhala výuka?

Měli jsme tři předměty, z toho jeden dvakrát týdně. Na ten se budu soustředit jako první:

DISECTING STORIES

Na začátku semestru jsme byli ve třídě rozděleni do skupin zhruba po pěti lidech (ve třídě nás bylo kolem třiceti). Tyto skupiny pak spolupracovaly celý půlrok.

Každý týden jsme od Johna Burgana dostali několik témat, ze kterých jsme si měli jedno vybrat a podle něj pak natočit dvouminutové video. Cílem těchto cvičení bylo, aby si každý student vyzkoušel rozdílné role – jednou jsem pro video psala scénář, jednou jsem držela kameru, jindy jsem v tom hrála, nebo stříhala výsledný materiál. Z tohoto hlediska byl tento předmět opravdu plodný, neboť jak jinak si má student různé role vyzkoušet, než v praxi. Problémem sice bylo, že někteří členové skupinky své role nedodržovali, ale… no, to se asi ve větší či menší míře děje všude.

Disecting stories jsme měli každé pondělí od desíti do jedné a v úterý od dvou do pěti. V pondělí jsme zpravidla dostali nové zadání a pak si výsledné audiovizuální díla (na které byl deadline v neděli) pouštěli a scénu po scéně je rozebírali. Studenti měli za úkol říkat své postřehy, John nám pak k tomu řekl hodně z profesního hlediska. Z počátku se jednalo o videa beze slov, postupem času jsme však začali tvořit díla i s dialogy.

Pokud jsme všechna videa nestihli projet v pondělí, pokračovali jsme pak v úterý. Jinak byla ale tato hodina často věnována historii filmu – pouštěli jsme si významné scény z klasických filmů nebo filmy celé, a pak jsme se o nich bavili z praktického i historického hlediska. Tuto část bych přirovnala k tomu, co děláme na JAMU v Kapitolách z dějin světového filmu s panem Aujezdským či ve Vývoji televizní dramatické tvorby s paní Slavíkovou.

PITCH AND PROPOSAL

V tomto předmětu se nám vystřídali dva pedagogové – Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins, oba pracovníci BBC. Sally nás učila první měsíc a půl, pak však musela kvůli natáčení odjet a převzal si nás Peter. Tento muž byl typickým předobrazem lehce nerudného a nevypočitatelného Ira, který se nebojí vás přede všemi ponížit či utrousit nepříjemnou poznámku na váš účet. Na druhou stranu se nás tak ale snažil připravit na ,,reálný život“ v televizi, kde se s námi ,,nikdo mazlit nebude“.

V Pitch and Proposal jsme zpravidla tvořili náměty na nové pořady a pak si je před sebou navzájem prezentovali a kritizovali. Nikdo nikoho nešetřil. Peter většinou sestavil čtyřčlennou komisi ze studentů, před kterou jsme si pak museli naše nápady obhájit. Prezentace však neprobíhaly stylem ,,mám nápad na seriál o dinosaurech, co myslíte?“. Prezentující skupiny musely vždy vyjít ze třídy ven a pak vše sehrát i se svědomitým příchodem a potřesením rukou, jakoby se jednalo o prezentaci před reálnou komisí. Nápady musely obsahovat vše od námětu, přes finanční rozpočet, až po místo natáčení či jméno hvězdy, která by danou věc mohla moderovat.

Formáty pořadů se většinou měly hodit na BBC, Peter nám vždy řekl, v jakém vysílacím čase by se to potenciálně vysílalo a my tomu naše nápady musely přizpůsobit (s ohledem na cílovou skupinu diváků či vysílací kanál).

Jako výsledná práce z tohoto předmětu byl námět na hodinový dokument pro BBC, na kterém jsme postupně pracovali celý půlrok. Jedním z přípravných cvičení byla také naše vycházka do centra města, kde jsme naše náměty museli prezentovat náhodným kolemjdoucím a ptát se jich na názor, plus jestli by vůbec něco takového sledovali.

V některých hodinách předmětu Pitch and Proposal jsme také rozebírali současnou televizní tvorbu a říkali si její negativa a pozitiva + důvody, proč je pořad oblíbený či není. Celý tento předmět byl tedy podobný tomu, co děláme s p. Slavíkovou v Současné televizní tvorbě.

NEWPORT FILM

Newport film opět vedl John Burgan. Předmět jsme měli každé úterý od desíti do jedné ve velkém promítacím sále a zpravidla jsme zde sledovali hodinové či delší dokumenty, které jsme pak rozebírali. Dokumenty se netýkaly ryze Newportu (jak název napovídá), ale týkaly se i globální problematiky (Cinemania, The Lift etc.). Předmět mi otevřel oči, co se pohledu na dokument týče, a co ještě se vůbec za dokument dá považovat (viz. Hodinový dokument a opravě silnice, který se natáčel z okna nad danou cestou a autor se očividně vyžíval v záběrech na… opravování silnice). Zároveň jsme však také byli seznámení se zajímavými internetovými projekty (interaktivní dokument Out of my window, nová aplikace do iPhonů Frankenstein, etc.).

Výsledným projektem z předmětu Newport film pak byl desetiminutový dokument, který jsme měli sami vytvořit v kooperaci se spolužáky či místními animátory – já zvolila animátory a natočila mini dokument o Newportských bezdomovcích.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Právě Peter Watkins za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohli inspirovat (den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…)

Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Shrnuto podtrženo – myslím si, že co se profesní úrovně týče, posunul mě pobyt v Británii na další příčku. Zároveň jsem se také naučila něco nového o lidech a o tom, jak s nimi vycházet – a hlavně jak být ještě více tolerantní, než jsem byla před tím. Taky už ale vím, že se člověk nemůže na nikoho spoléhat, leda sám na sebe. A když se poštěstí, třeba vám někdo pomůže.

No jo, je to tvrdý chleba, ta práce s ,”umělci”.