K letošnímu 90. výročí Českého rozhlasu připravilo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s Radioservisem již třetí knihu z rozhlasové historie. Soustřeďuje portréty 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Zachycuje osobnosti rozhlasové historie i současnosti – tentokrát ty z nich, kteří se věnovali a věnují především rozhlasovému dokumentu, naučnému pásmu, tvaru s anglickým názvem „feature“, umělecké reportáži, či jak se kdy pořadům, jež zachycují realitu s použitím autentického zvuku, říkalo. Mezi představovanými dokumentaristy figurují např. Adam Drda, Milan Bauman, Otka Bednářová, Miloň Čepelka, Tomáš Černý, Jiří Hubička, Bronislava Janečková, Mikuláš Kroupa, Karel Kyncl, Michal Lázňovský, Radim Nejedlý, Jaromír Ostrý, Ludvík Vaculík, Eliška Závodná a mnozí další. (text Radioservisu)

Rozhovor o knize s Michalem Burešem, předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, uveřejněný na stránkách Česká média.

Podle jakého klíče jste vybírali 99 nejvýznačnějších rozhlasových dokumentaristů?

Předně je třeba říci, že kniha „99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů“ je dalším ze série jedinečných publikačních počinů, díky nimž se daří zaplňovat bílá místa naší rozhlasové historie. Tematicky navazuje na knihu věnovanou uměleckým osobnostem rozhlasu, která vyšla před pěti lety. I na jejím vzniku mají lví podíl členové Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a Archivní a programové fondy (APF) Českého rozhlasu. Hlavním vodítkem při výběru osobností byl jejich přínos pro rozvoj daného žánru (Zdeněk Bouček, Ondřej Vaculík, Josef Veselý, Marta Růžičková). Nutno však říci, že řadu tvůrců vynikajících dokumentů, kteří by do publikace po zásluze patřili, jsme představili již v knize minulé.

Jak je kniha koncipována a na jakého čtenáře cílí?

Po dohodě s vedoucí APF Evou Ješutovou, která práce na knize vedla a věnovala jejímu vzniku nemálo času a úsilí, byla zvolena forma fundovaně napsaných portrétů jednotlivých tvůrců. Našimi čtenáři jsou, jak z ohlasů víme, nejen zájemci o rozhlas a jeho historii, ale také univerzitní profesoři, studenti a badatelé v nejširším smyslu slova. Publikací o rozhlase je totiž nemnoho, a těch, které usilují o široký záběr a objektivitu, je ještě méně, neboť mohou vycházet až nyní.

Kam až v historii českého rozhlasového vysílání sahá dokumentaristická stopa? A jak tento žánr vymezit?

Můžeme říci, že stopa sahá až k samotným počátkům rozhlasového vysílání u nás. Metoda dokumentu (a to cituju předmluvu knihy) prostupuje všemi rozhlasovými zpravodajskými a publicistickými formami, včetně části tvorby umělecké. Dokumentární tvorba tak zahrnuje poměrně širokou škálu pořadů od nejrůznějších typů pásma, portrétu až po feature a její vymezení není snadné. Snad se dá říci, že publicistické pásmo upřednostňuje informativní stránku díla, zatímco umělecké pásmo do popředí klade estetický záměr.

Jakou cestu dokument v rozhlase urazil od třicátých letech po dnešek? (Kdy se psaly jeho zlaté časy a kdy zažíval největší údobí úpadku?)

Tu vývojovou cestu lze přirovnat k sinusoidě. Dokumentu se z jeho podstaty, která čerpá z názorové rozrůzněnosti a polemiky, daří v demokracii. V totalitě dokument strádá. Zlaté časy se psaly za První republiky a v 60. letech minulého století. Teď máme, věřím, k dalšímu vrcholu zdárně nakročeno. Současná česká dokumentární tvorba je beze studu opět srovnatelná s tou evropskou.

Někteří posluchači jsou alergičtí na anglické slovo feature. Je ale možné pro něj najít přesný český výraz? Jak byste feature charakterizoval?

Feature je terminus technicus. Sám jsem odpůrcem nějakého newspeaku, ale ten výraz přesně symbolizuje, jak jsme se v době komunistického režimu vzdálili demokratickému způsobu myšlení běžnému v Západní Evropě. My totiž pro feature české označení nemáme. V 90. letech to bylo módní slovo označující každý rozhlasový experiment pohrávající si se zvuky, reportážními záběry a literárními ukázkami… Dnes jsme dle mého názoru slovo feature naplnili jeho pravým obsahem – je to svědectví o nějakém jevu, události, lidském osudu: autorsky vystavěné, myšlenkově vybroušené a jasně artikulované.

Lze v současné době sledovat něco jako boom rozhlasového dokumentu – podobně jako tomu je u dokumentárních filmů?

Dovolím si tvrdit, že ano. Tím, jak se nahrávací technika stala snadno dostupnou a lehce ovladatelnou, se může do tvorby zapojit kdokoliv o ni má zájem. Vidím to na svých studentech na JAMU, kteří točí svoje první opusy už v prvním nebo ve druhém ročníku… také jsem se setkal se stejně zapálenými amatéry. Mnoho z nich se s rozhlasovým dokumentem setkalo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který s Českým rozhlasem pravidelně a rád spolupracuje.

Kniha 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů je za posledních deset let v pořadí už třetí publikací mapující historii rozhlasu u nás. Uvažuje autorský tým o dalším titulu? A jaké téma by mohl obsáhnout?

Položit nyní tuto otázku celému početnému tvůrčímu týmu, který více než rok na knize do úmoru pracoval, ubije mě bez váhání plnicími pery a příložníky. Odpovím proto diplomaticky: kvalitních knih o rozhlase, mezi něž tuto bez váhání řadím, není nikdy dost!

Publikace je dostupná v nabídce Radioservisu zde.