Archive for year 2013

Pavel Gotthard: My fantazáci a fantazačky

0

Rozhovor s Pavlem Gotthardem (nar. 1987) o chystané prozaické prvotině Léky smutných (Brno, Host 2013)

Hrdinou vaší knihy je student žurnalistiky David, jehož přítelkyně Pavla tráví čas s lidmi, kteří prostřednictvím prášků na spaní odcházejí do snového světa. Tam jako rytíři bojují ve středověkých bitvách. Knihu jste věnoval čtenářům fantasy, hráčům rolových her a larpové komunitě. Máte pocit, že číst fantasy, hrát rolové hry a larpy představuje podobný únik před realitou?

Není to jen o fanoušcích fantasy a hráčích rolových her. Myslím si, že všichni máme nějaké únikové světy, kam čas od času odcházíme, když se potřebujeme schovat před tím reálným.

V principu bývají dvojího typu: vlastní fantazie, nebo nějaká komunita. Ve většině aktivit, ke kterým se člověk běžně dostane, tyhle světy existují odděleně: je to buď o snění, nebo o lidech.

Když se někdo v životní krizi zavře doma a měsíc nebude dělat nic jiného než koukat na seriály a hrát počítačové hry, je to spíš únik do fantazie. Když někdo vezme ze skříně uniformu bundeswehru a odjede se plazit do bahna na víkendový vojenský reenactment, je to spíš cesta do komunity.

Svět fanoušků fantasy, hráčů rolových her a larpů mi tak učaroval proto, že jsou v něm tyhle světy přirozeně spojené. Je to zároveň cesta do vlastní fantazie a zároveň mezi lidi v semknuté a chápající komunitě. Možná proto jsou tyhle aktivity tak přitažlivé a návykové.

Tím nechci říct, že by fantasy a herní komunita byla špatná nebo z principu eskapistická. Jen je důležité vědět, jestli do ní odcházíme, abychom si odpočinuli a nabrali sílu na další kolo běžného života, nebo jestli se tam chceme schovat, abychom nemuseli běžný život řešit vůbec. A právě o rozdílech mezi těmihle přístupy jsou Léky smutných.

Jaké jsou vaše zkušenosti s rolovými hrami a larpy?

Rolové hry vnímám jako takový leitmotiv mého dospívání. A myslím, že nejsem sám. Už od základní školy se profilují party dětí, které jsou v uvozovkách „fantasy positivní“ a tíhnou k těmhle věcem.

Začínají na stolních rolových hrách, jako je Dračí doupě. Hned po škole se scházejí v panelákových bytech svých kamarádů, jeden z nich vypráví příběh a ostatní v něm jednají za své imaginární postavy elfů, trpaslíků, bojovníků a čarodějů.

Kolem patnácti šestnácti část z nich začne toužit po něčem jiném. Vyrobí si jekorem měkčený meč, z podložek pod šroubky upletou kroužkovou košili a začnou jezdit na dřevěné bitvy. To bývá poměrně bouřlivá sezóna hledání vlastní hodnoty a prvních alkoholických a milostných zkušeností.

Někteří toho časem nechají, jiní pokračují ještě dál. Kolem dvaceti se začnou zajímat o příběhově hlubší dramatické a historické larpy. Ty už jsou většinou finančně nákladné, hrají se v pronajatých vilách, na hradech a na jevištích zavřených divadel.

Já jsem měl to štěstí, že jsem si celou tuhle cestu mohl projít. Od prvního hraní Dračího doupěte v šesté třídě na základní škole přes šermování v městských parcích až po dobu, kdy jsem larpy taky psal a organizoval.

Vnímáte tu zkušenost pozitivně, nebo jste k ní spíš kritický?

Pozitivně, rozhodně pozitivně. Komunita je báječná ze dvou důvodů. Za prvé: pro mladé lidi je to místo přijetí. Na vysoké škole už je to relativně v pohodě, ale na základce a na střední jsou rolové hry většinou vnímané jako divnost. Takže jejich hráči mají status outsiderů, v lepším případě jen ignorovaných, v horším šikanovaných.

První příchod do komunity je tak pro mladého fantazáka jako vstup do ráje. Najednou se ocitá ve světě, kde mu každý rozumí, kde ho každý rád vidí a kde jsou věci, na které se okolní svět díval tak trochu skrz prsty, úplně normální. Navíc se u něj nabourá stereotyp toho, že hrát rolové hry znamená být divný, protože tady na vlastní oči vidí sympatické a sebevědomé kluky, co randí s krásnými fantazačkami, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Automaticky se tak pro toho nově příchozího stanou vzory a utvrzují ho v tom, že nedělá nic podivného, ale ve skutečnosti má vážně báječnou volnočasovou aktivitu.

Myslím si, že právě vědomí toho, že existuje nějaká komunita, dává lidem v tom krizovém pubertálním věku sílu říct svým kreténským spolužákům: „Jo, nosím na batohu dřevěný meč, mám odpoledne trénink šermu, no a co, tak se z toho podělejte.“

Druhá ohromná vlastnost komunity je, že v ní lidé přirozeně procházejí cyklem růstu od nováčků k vůdcům. Zatímco v běžném světě se spoustě lidí stane, že zůstanou na spodní úrovni firmy, kde pracují, v komunitě larpu je normální průběžně stoupat. Velká míra prestiže je dána tím, kolik času člověk tomu koníčku věnuje – čím častěji je vidět na různých hrách, čím víc jich pořádá, tím je známější a oblíbenější. A máloco má na upevnění sebevědomí takový dopad, jako když člověk vidí, že někdo oceňuje jeho práci a uznává ho. (úryvek)

Pokračování rozhovoru na Portálu české literatury

Ukázka z románu:

Prolog

„Viděl jsem v tramvaji holku v metalovým tričku. Měla dlouhej kabát a takový ty vaše těžký, pankáčský boty. Glády.“ Řidičovy ruce se na volantu chvěly, jak stará škodovka poskakovala po namrzlé dlažbě. „Vypadala jako ty.“

Když dívka vedle něj dlouho neodpovídala, na okamžik se k ní otočil. Opírala se o okénko a pozorovala sníh, jak létá našedlou září světlometů a lepí se na čelní sklo. Vypadalo to, že spí s otevřenýma očima.

„Četla nějakej paperback,“ pokračoval řidič. „Takovej ten tlustej, co ho musíš držet oběma rukama, jinak se ti sám zavře. Už nebylo kde sedět, tak u toho stála. Celým tělem se opírala o tyč, jen aby měla volný ruce a mohla držet tu pitomou knížku. A kolem chodili lidi, strkali do ní batohama, loktama, vším, ta tramvaj s ní házela a ona pořád četla. A najednou mi jí přišlo strašně líto.“

Spolujezdkyně se pořád nehýbala. Mohla být dost dobře mrtvá, řidič by to stejně nepoznal.

„Chtěl jsem za ní přijít, obejmout ji a říct: Jen klid, píšu do Dechu draka a taky vím, jaký to je, bejt fantazák. A vím, co udělat, abys byla šťastná. Jenže…“ řidič riskoval krátký pohled na stranu, „jenže mám kamarádku – úplně jako ty – a ta mi to zakázala.“

Dívka vedle něj se konečně pousmála. Měla výrazné rty a nezvykle dlouhé vlasy, které se jí přes ramena plazily až do klína.

„Pět a dost,“ řekla. „To je dobré pravidlo.“

„Ale o tom tvým gothikovi se mluvilo.“

„Už nemluví.“

Škodovka se proplétala nočními ulicemi. Na všech semaforech blikala oranžová a jen občas minuli jiné auto. Na východě začínalo svítat. Jako kdyby někdo odspodu trhal černý igelit oblohy a zpod něj se dralo okrové světlo.

Zastavili kousek za širokým betonovým mostem. Řidič zajel k chodníku a vypnul motor. „A co Andrej?“

Dlouhovlasá dívka zavrtěla hlavou a začala si zapínat koženou bundu. Místo zipu na ní měla přinýtované ocelové spony.

„Takže nemáme jiný místo?“ vzdychl řidič.

Vystoupila z auta a silně za sebou bouchla dveřmi. Řidič na ni vyčítavě zavrtěl hlavou přes umazané okénko, nasadil si čepici a také vystoupil. Lednový vítr byl plný vloček a bolestivě kousal do tváří.

Společně pak vykročili ke kraji mostu, odkud klesalo schodiště dolů k Vltavě. Kolem něj se táhl plot s logem stavební firmy a za ním se k nebi drápaly kostry dvou rozestavěných výškových budov.

Po namrzlých schodech sešli až k řece. Těsně u břehu stála tlející dřevěná loděnice se zasněženou střechou. Byla hned na okraji staveniště, takže to vypadalo, že ji každou chvíli pohltí výkopy. Na její vrata někdo sprejem nastříkal graffiti, které se teď nezřetelně bělalo ve vzdáleném světle lamp. Byla to stylizovaná kresba dračího těla, jako ze středověkého erbu. Dívka se opřela do vrat a vklouzla dovnitř.

Lodě tu nebyly žádné, jen plesnivějící stojany. Podlaha byla pokrytá šedou špínou, cigaretovými nedopalky a sněhem, který se sem dostal děravou střechou. A přesně uprostřed se vedle sebe tísnila tři těla zabalená ve spacích pytlích.

„Andreji,“ dívka se sklonila nad nejbližší spacák a zatřásla s ním. „Vstávej.“

Člověk ve spacáku se ani nepohl, a tak se otočila k jinému. „Ezechieli, svítá.“

Někdo se uvnitř zavrtěl. Otvor pro hlavu měl stažený nadoraz, takže trvalo, než zevnitř našel šňůrku a povolil si ho. Pak se ze spacáku vyloupla hlava ve vojenské plynové masce. Vypadalo to, jako když se z obří larvy vydere lysý brouk.

„Ty v tom i spíš?“ vydechl řidič.

„Jako… večer byla hrozná kosa. Nechtěl jsem se vzbudit zimou,“ řekl ten člověk a vytáhl si masku na čelo. Měl mladinký obličej, sotva šestnáctiletý.

„Tak jak?“ zeptala se dívka a přidřepla ke spacáku.

Chlapec se usmál. „Nějací mrtví, ale máme to.“

„A princ?“

„Žije. To bych ti neudělal.“

„Děkuju,“ vydechla a silně ho objala.

Jejich hlasy probudily dalšího spáče, holohlavého muže s bradkou. „Tak dobrý, no,“ řekl a začal si dýchat do zkřehlých dlaní. „Ale nechtěl bych to absolvovat znovu. Měli jsme ty Pendragonovy soldáty, a stejně to bylo o hubu. Andrej ti to poví.“

Dívka se otočila k poslednímu spacímu pytli. „No tak, Andreji, zlato.“

Uvnitř se nikdo nehýbal.

„Vstávej, máme v autě horký čaj,“ prudce zatřásla spacákem, až se jí spony na bundě rozcinkaly.

Nic.

Čtyři lidé v loděnici se dívali jeden na druhého a strachem se rozšiřující zornice jim pomalu požíraly duhovky. Pak se dívka konečně vzpamatovala, vrhla se ke spacáku a rozervala jeho zip.

„ANDREJI!“

(Léky smutných, Host 2013)

Matěj Randár: O konci jedné vlády

0

Autorem druhého rozhlásku je Matěj Randár, který se narodil v září roku 1991 ve Zlíně. Tam setrval až do svého odchodu do Brna, kde se od roku 2011 vzdělává na Janáčkově akademii múzických umění v ateliéru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Rozhlásek Matěje Randára přednese v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno herec Divadla Husa na provázku Michal Bumbálek. Poslouchejte v sobotu 12. ledna po 17. hodině. (text ČRo)

 

Matěj Randár: O konci jedné vlády

Za horami, za řekami
žil, byl jeden vládce,
který ve své krásné zemi
nepanoval krátce.

Konec jeho dlouhé vlády
měl již brzy nastat,
a tak začal uvažovat,
jak poddané… ehm… naštvat.

Nedivte se, milí zlatí,
měl k tomu své důvody.
Lidé totiž milovali
jeho trapné příhody.

Od smíchu si mohl kdekdo
zlámat kosti v krku,
když uslyšel historii,
tu o husím brku.

Všem těm hloupým posměváčkům,
a to každý ví, že
ztuhne úsměv na líci,
když zarachotí mříže.

A tak vládce nařízením
soudům vzkázal líně:
„V celé zemi otevřete
Pandořiny skříně!“

Lid si zoufal, že zas něco
ohrožuje zem.
Vládce je pryč. A tak noví
kandidáti sem!

 

Marek Hlavica: Dramatická tvorba brněnského studia ČST (1961-1991)

0

Tato studie se zaměřuje na dramatické pořady vzniklé v brněnském studiu Československé televize (ČST) od zahájení jeho činnosti v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Jejím cílem je komplexně prozkoumat veškerou fikční narativní produkci studia ve všech redakcích, které se těmto pořadům věnovaly, tedy v literárně-dramatické, zábavní, hudební a ve vysílání pro děti a mládež. Primárně se pokouší o vytvoření celkového přehledu dramatické tvorby jihomoravského regionálního studia ČST a o zachycení všech forem vzniklých pořadů bez jakékoli předběžné selekce. Zkoumaná díla analyzuje a srovnává na základě jejich tematické, obsahové, žánrové, geopolitické či autorské souvislosti a usiluje tak mimo jiné o pojmenování proměn produkce ČST v průběhu třiceti let, jež se vyznačovaly nemalým množstvím zásadních politických, společenských, estetických i technologických změn. Současně také přibližuje kontext fungování studia, jeho personální obsazení, způsob přípravy a schvalování pořadů, ideologické požadavky kladené na televizní tvorbu i produkční okolnosti vzniku jednotlivých děl. Vedle zkoumání samotných dramatických pořadů čerpá rovněž z archivních dokumentů a osobních rozhovorů se zaměstnanci i spolupracovníky studia a snaží se zachytit způsob i vývoj jejich tvorby v ČST.

Z recenzentských posudků:

„Marek Hlavica napsal úctyhodné dílo. Toto hodnocení se ovšem, jak by se mohlo zdát, netýká především jeho rozsahu, ale hlavně autorova vědomí souvislostí, jež se neztrácí ani v záplavě informací a faktografického materiálu. Ten hrozil zahlcením autora i čtenářů, protože pouhý suchý výčet každodennosti chodu takové instituce, jakou Československá televize bezesporu byla, musí spolehlivě zahubit i vstřícného posuzovatele. Jest si jenom přáti, aby podobný přístup i kvalitu zpracování obsahovaly všechny další a jiné texty zabývající se podobnou problematikou. Nejen České televizi se tak dostává do rukou pozoruhodný text, jehož historické zkoumání může přispět k tak potřebné reflexi současnosti.“

prof. Mgr. Jan Gogola

„Autor stál na začátku před množstvím chaoticky působících artefaktů rozprostřených v poměrně dlouhém (a proměnlivém) časovém údobí, ale zřejmě (jak i sám přiznává) i před mezerovitým archivním materiálem a dokumentací. Ale z tohoto chaosu se mu zdařilo vytvořit ladný celek. Způsob, jakým se rozhodl uspořádat materiál v jednotlivých kapitolách i podkapitolách, se mi jeví jako velmi šťastný. I když dodržuje chronologii, nečiní z ní dogma a podkapitoly o výraznějších osobnostech považuji za přínosné a z hlediska profesní charakteristiky za citlivé a výstižné.

[…]

Se všemi dostupnými prameny a materiály pracuje v průběhu celého textu, aniž by jej zatěžoval zbytečnostmi. Vždy je to na místě a osvětlí problém pojednávaného období či inscenace z jiné strany. Práci si nikterak neulehčil tím, že by pro jednotlivá období vybral některé (některou) inscenace (inscenaci). Velmi poctivě a svědomitě se věnuje všem – s dobrou stylistickou schopností vyhmátnout základní obsahové i realizační komponenty. (Někdy doplní vtipnou glosu.) Tato náročná metoda vyžadovala od autora spoustu času a soustředěné pozornosti. Velmi působivá je zejména a kupodivu u nejšedivějších a „nejstejnějších“ titulů kapitoly o (tehdejší) soudobé dramatické tvorbě v době normalizace. Jistě bych byla raději, kdyby tomu tak nebylo, ale tituly takto shromážděné obklopí čtenáře neobyčejně stísňující a šedivo-depresivní atmosférou a vypovídají o situaci a tvorbě v daném období lépe, než by se podařilo na vybraném modelu nebo explikativnímu textu.

[…]

Autor také v průběhu práce klade řadu inspirujících otázek, ať už doslovně, nebo bezděky, v kontextu, které by mohly a měly inspirovat k dalšímu bádání a promýšlení ze strany sociologie, psychologie nebo i kulturní politiky. V každém případě jde neoddiskutovatelně o pionýrskou práci, kterou nebude moci obejít nikdo, kdo se bude chtít zabývat nejen televizní historií, ale i dílčími problémy kultury v daném období.“

PhDr. Danuše Špirková

Publikaci lze zakoupit v e-shopu Edičního střediska JAMU.

Pavel Švanda: Postnovoroční fejeton

0

V prvním Zelném rynku nového roku uvedeme tématický fejeton Pavla Švandy.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil v roce 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU.

V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Máme už pár dní nový rok. Ve skutečnosti on vlastně vůbec není nový, nýbrž tu byl už mnohokrát. Rozhodně to platí o postavení Země vůči Slunci, jež se opakuje doslova každoročně, a to po miliardy a možná eony let, alespoň pokud sahají představy laika o vesmírném dění. Ale přesto je pro nás nový letopočet vždycky zážitkem. Asi to souvisí s naším vnímáním času, že jsme zvyklí oddělovat budoucnost od minulosti. Kdybychom jen tak líně plavali v moři podrobností, v němž bychom sotva vnímali rozdíl mezi modrou a šedou oblohou, podobali bychom se možná Adamovi a Evě před vyhnáním z Ráje. To je ovšem nejistá hypotéza. Spíše bychom se rovnali zvířatům. Už jako kluk jsem se pozastavil nad dětským vydání Dobrodružství Robinsona Crusoa. Jedna z prvních věcí, jež si trosečník pořídil, sotva mu trochu otrnulo, byl kalendář. Zářezy na větvi odpočítával dny strávené v bezčasí tichomořského ostrova. Proč to dělal? K čemu to bylo? Copak mu nestačilo, že sluníčko vycházelo a zapadalo? Později jsem pochopil, že Robinson se řídil hlubokou intuicí. Vnímání faktu, že čas nejen plyne, že však má i své vzestupy a propady, schodiště, pohoří i ponorné řeky, patří mezi základní aktivity, podle nichž poznává člověk sám sebe. Proto dávné civilizace počínají existovat objevem kalendáře, předvídajícího kosmické i pozemské dění, slunovraty i periodické zátopy. Kdo umí vypočítat, kdy je kolikátého, dovede si také uspořádat čas podle povzbuzujících znamení změny a najde si vhodná data, jež mu osvěžují život. Kromě velkých náboženských výročí, jako jsou například Vánoce a Velikonoce, je tu Nový rok. Ten ovšem slavíme trochu rozporně: Můj ty Pane, už zas nový letopočet! To znamená, že opět neodvolatelně zestárnu. Mládí tíží představa, že se blíží k sociální zralosti, kdy na sebe bude muset vzít odpovědnost za sebe i za ty, jež bude milovat. Dospělý se naopak leká budoucího stáří, kdy už po něm nikdo nic nebude chtít. Tak honem, dokud ještě držíme svou existenci jakžtakž v rukou, musíme ji poněkud vylepšit. Vyčistit od zlozvyků. Naleštit, případně trochu napudrovat a navonět ten svůj život. Odtud zajímavý rituál novoročních předsevzetí. (úryvek) (text ČRo)

Celý fejeton si vyslechněte v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno v sobotu 5. ledna po 17. hodině.

Hana Zoubková: Zpráva o narození Ježíše Krista

0

První rozhlásek uvádí studentka Hana Zoubková, která se narodila roku 1992 v Třebíči a celou střední školu se věnovala přípravám na studia bohemistiky.

Jak je zbytečné plánovat si budoucnost, zjistila až v maturitním ročníku, kdy změnila své předchozí rozhodnutí a narychlo se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době studuje na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie, kde se snaží zúročit svůj přetrvávající zájem o literaturu (především poezii) a dokumentární tvorbu. (text ČRo)

Hana Zoubková
Zpráva o narození Ježíše Krista

Narodil se Kristus Pán
a popřát mu šli mladí, staří.
Však kdo nedostal se zavčas tam?
Tradičně – čeští silničáři.

Když zástupu chybělo pár metrů,
těm vpředu docházely síly.
Pěšinu ve sněhovém svetru
už ani lopaty neodkryly.

„Tak pomozte nám, lidi zlatí!
Kdo nehází sníh, ať volá
ty, kterým stát za to platí,
že mají včas zimní kola.“

Silniční služba pak dorazila
a málem oči jim vypadly z důlků,
že vrstva sněhu překročila
na konci roku už metru půlku.

Narodil se Kristus Pán,
však říkám vám to teprv dnes.
Protože jakmile došli jsme tam,
sněhová kalamita překročila mez.

Rozhlásek bude odvysílán v pořadu Zelný rynk v sobotu 5. ledna 2013 na stanici Český rozhlas Brno v 17 hodin.

Alena Blažejovská: Rozhlásky s Provázky

0

Rozhlásky s Provázky jsou společný projekt Českého rozhlasu a Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Při příležitosti 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání se studenti se svou pedagožkou Alenou Blažejovskou rozhodli vzkřísit zapomenutý žánr, jehož vznik je spojen s počátky rozhlasu. V literárně-publicistickém magazínu Českého rozhlasu Brno Zelný rynk proto každou sobotu uslyšíte zbrusu nový studentský rozhlásek. Interpretovat je budou herci a herečky Divadla Husa na provázku.

Rozhlásek je krátký žánr z pomezí publicistiky a poezie, psaný na okraj dne. Musí být čerstvý, aktuální a sdělný. Měl by mít nápad, být napsaný vtipně a spádnou formou, s neotřelými rýmy. Rozhlásky psávali spisovatelé a žurnalisté spojení s meziválečnými Lidovými novinami jako Eduard Bass, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek. Později se tomuto žánru věnovali např. Josef Kainar, Jaroslav Seifert a v brněnském rozhlase Vlastimil Pantůček. Mnozí z nich své rozhlásky vydali i knižně.

Rozhlásek byl navzdory svému jménu spjat nejprve s novinami. Novináři dali veršovanému komentáři či fejetonu, umisťovanému na začátek denních zpráv, pro jeho pohotovost název „rozhlásek“ – a to právě na počest nového média, rozhlasu. První byl uveřejněn v sobotu 6. února 1926 v odpoledním čísle Lidových novin v rubrice Co týden dal.

Znělka pořadu Rozhlásky s Provázky

Definitivní název dostal v závěru Týdne radiofonie, který probíhal od 7. do 13. února 1926. V té době bylo v celé naší republice necelých 30 000 přijímačů a našli se i tací, kteří několikadenní lijáky a povodeň přičítali anténě, kterou si na svém domku instaloval místní učitel. Byla to taková vzácnost, že Karel Čapek napsal: „Radiová stanička je trochu jako kniha: vidíte-li ji u někoho, vypukne ve vás potřeba vypůjčit si ji.“ A co bylo podstatou Týdne radiofonie?

„Seznámit nejširší vrstvy obyvatelstva s nejskvělejším vynálezem naší doby, vysvětlit podstatu radiofonie, poradit žádostivým, jaký druh přijímače si mají opatřit, kolik je tato poučná zábava bude stát, říci obyvatelstvu vše dobré i zlé o rozhlasu, vyvrátit z kořene předsudky a ze Šavla udělat Pavla – to je účel a snaha Týdne radiofonie.“

K uctění těchto průkopnických začátků tedy k letošnímu 90. výročí Českého rozhlasu zahajujeme vysílání rozhlasového cyklu Rozhlásky s Provázky, na jehož přípravě se podílejí studenti brněnské JAMU – budoucí rozhlasoví a televizní dramaturgové a scenáristé. Ve svých veršovaných komentářích a fejetonech se budou dotýkat aktuálních i nadčasových témat – a snad vás přitom i pobaví. Znělku pro svůj projekt vytvořili spolu se svým pedagogem, režisérem Radimem Nejedlým.  (text ČRo)

Go to Top