Archive for year 2013

Den otevřených dveří

0

Zveme všechny zájemce o studium na Divadelní fakultě JAMU

na

Den otevřených dveří

který se uskuteční

v sobotu 9. listopadu 2013 od 10:00 do 12:00 hodin

v budově DIFA JAMU v Brně, Mozartova 1

Uchazeči o studium se zde budou moci blíže seznámit s požadavky k přijímacím zkouškám a s nároky na talentové předpoklady k přijímacím zkouškám pro přijetí ke studiu v akademickém roce 2014/15

Tereza Reková: Radana Parmová – Čači Romni

0

Rozhlasový dokument studentky Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky   brněnské JAMU  Terezy Rekové o ostravské malířce a umělkyni, která zasvětila svůj život práci s romskými dětmi.

Radana Parmová  je učitelkou na ostravském Biskupském gymnáziu, čímž si splnila jeden ze svých dávných snů. Vyučuje češtinu, výtvarnou výchovu a angličtinu, zároveň se věnuje také vlastní umělecké tvorbě. Vedle výtvarného umění však Radanu vždy fascinovala romská kultura, a i když Romkou sama není, rozhodla  se pro romologická studia a začala mezi Romy pomalu pronikat víc a víc. Nyní již třetím rokem dochází doučovat romské děti do ostravské kolonie Bedřiška:  hraje si s nimi, maluje je a snaží se jim podat pomocnou ruku v čemkoliv, v čem to  potřebují.  Jako posilu si na Bedřišku vodí salesiánského kněze Pavla Kosmáka a své studenty z biskupského gymnázia.

Radanina vize je jasná – pomoci romským dětem pochopit českou kulturu a otevřít jim dveře nejen co se vzdělání týče, ale zároveň i k obecnému rozhledu či základnímu společenskému dění. Chce vytvořit síť studentů či lidí, kteří budou mít chuť a čas  pravidelně doučovat nejen romské děti, ale i celé romské rodiny – v tamních domácnostech je prý touha po vzdělání velká. Zároveň by chtěla, aby si znalosti mezi sebou vyměňovaly i romské děti, aby silnější studenti vypomáhali těm slabším.

Dokument Radana Parmová Čači Romni obsahuje nejen osobní zpověď Radany, její pohled na romskou otázku a zážitky ze tří let strávených na Bedřišce, ale i reportáže přímo z kolonie. (Text ČRo)

Čas vysílání: neděle 18:05  |  Délka pořadu: 25 minut    |  Stanice: ČRo Dvojka

Záznam pořadu “Dobrá vůle: Radana Parmová – Čači Romni” naleznete ihned po odvysílání na tomto odkazu, a to do 10. listopadu 2013.

Dramaturgie a režie: Lenka Svobodová Mistr zvuku: Roman Špála

Tereza Reková: Epitaf pod psa

0

Další rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě.

Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008 – 2011 moderovala v ostravské televizi Noe.

Rozhlásek Terezy Rekové přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 19. října po 17. hodině. (text ČRo)

Tereza Reková: Epitaf pod psa

Je to zvláštní beznaděj –
přijet z dovolené,
místo peřin zmuchlaných
deky nažehlené.

Místo hluku na schodech
ticho smutně houká.
Na kabát už neskáče.
Zpod stolu nekouká. 

Nikdo s láskou nevítá
svého pána hbitě.
Pořád ti to nedošlo.
Rozhlížíš se skrytě. 

A pak v noci na posteli
NIKDO rozvalený.
Pohodlné spaní ti teď
příjemné už není.

To důvěrné zamručení,
když ti spadne šunka –
jak rychle jíst svedla
jenom ta naše Barunka. 

Stěžuju si, já chci vědět, 
kde si dneska hopsá! 
Nevím, jaké mňamky má Bůh
řipravené pro psa.

Člověk příliš přivykne si 
duši spřátelené. 
Milí pejsci, vy nás ale 
máte ochočené!

Eva Schulzová: Původní česká rozhlasová hra po roce 1989

0

Obhajoba disertační práce

MgA. Evy Schulzové

Původní česká rozhlasová hra po roce 1989

(školitel prof. PhDr. Antonín Přidal)

Proběhne v pátek 15. listopadu 2013 v 10 hodin v místnosti 107

Oponenti:

prof. PhDr. Václav Cejpek
Mgr. Hynek Pekárek

Nikol Jančíková: Kašlu na to

0

Vítězný film letošního českého kola soutěže 48 Hour Film Project v kategorii nejlepší film a nejlepší režie.

48 Hour Film Project, největší časovaná světová filmová soutěž svého druhu, slaví tento rok 12. výročí svého založení. Soutěž se poprvé uskutečnila v roce 2001 ve Washington DC s jediným soutěžícím týmem. Postupně se stal tento projekt kulturním fenoménem a rozšířil se až na 3000 filmů ročně ve 125 městech po celém světě.

Soutěž je založena na tom, že tvůrci musí během pouhých 48 hodin natočit film. Filmařské týmy všech úrovní zahajují práci v devatenáct hodin v pátek, 4 až 7 minutové filmy musí být dodány do neděle 19:30. Každému týmu je přidělen žánr, postava, rekvizita a věta z dialogu. To vše musí filmaři nějakým způsobem zapracovat do svého filmu. Každý tým samostatně skládá štáb, obstarává si technické vybavení a vše ostatní, co je nutné k natočení filmu za jediný víkend. Jakýkoliv tým, bez ohledu na úroveň dovedností, je způsobilý k účasti v této soutěži.

Námět: Michal Fíbek

Scénář: Michal Fíbek, Honza Hilfed, Jan Kolář, Nikol Jančíková

Režie: Jan Kolář

Produkce: littlecube

Marek Hlavica: Obraz normalizační společnosti v dramatické tvorbě tehdejšího brněnského studia Československé televize

0

Příspěvek přednesený na konferenci Autor – Vize – Meze Televize dne 9. října 2013.

Ctěné dámy a vážení pánové,

v předchozích třech letech jsem se v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky věnoval průzkumu dramatických pořadů vzniklých v brněnském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské – celkem jich bylo více než pět set. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, personální obsazení, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Žádná podobně komplexní a systematická práce (pokud vím) u nás dosud nevznikla a nebudu teď spekulovat, zda je to více vina výzkumných a akademických institucí či samotné České televize, jejíž povinnosti v oblasti péče o archivní fondy jsou příslušným zákonem definovány jen velmi obecně („vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství“, §3 odst. 1 písm. f zák. 483/1991 Sb.).

Ve svém dnešním příspěvku se vám pokusím přiblížit některé z poznatků, které jsem při svém výzkumu zjistil. Předem musím zdůraznit, že jsem oprávněn hovořit pouze za brněnskou dramatickou tvorbu a nelze vyloučit, že průzkum pořadů pražských, ostravských, bratislavských či košických by přinesl úplně jiné závěry. Dokonce je to i velmi pravděpodobné, protože televizní studia v té době byla – ve srovnání s dnešním stavem – dramaturgicky mnohem více samostatná.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že obecně sdíleným názorem v současnosti je, že Československá televize byla v totalitním období prodlouženou rukou komunistické moci zaměřenou na propagandu a manipulaci s veřejným míněním, a tedy že většina vzniklých pořadů byla více či méně skrytými agitkami typu Třiceti případů majora Zemana, Inženýrských odyseí či Okresů na severu. V brněnském studiu (a v dramatické tvorbě, protože například publicistické a dokumentární pořady jsem také nezkoumal) to však neodpovídá skutečnosti. Z průměrně deseti dramatických pořadů připravených ročně redakcí dramatických pořadů byly tohoto druhu jen jeden či dva. Více jich vznikalo v sedmdesátých letech a naopak v letech osmdesátých podobná díla vznikala jen ojediněle, jako jakási dramaturgická „úlitba ideologickým bohům“ či na přímý popud nadřízených orgánů. Například ukázková dezinterpretace událostí v roce 1968 nazvaná Parcela 60, katastr Lukovice (1983, režie Evžen Sokolovský) byla dramaturgicky připravena pražským studiem (dramaturgie Helena Slavíková) a v Brně se natáčela zřejmě jen proto, že se její děj odehrával na moravské vesnici – a tedy to bylo produkčně snazší. Nebo třetí díl volného cyklu kriminálních filmů Stopy zločinu nazvaný Otmar čeká spojku (1986, režie Stanislav Strnad), jenž vypráví příběh emigranta, který se ve Vídni nechá najmout americkou tajnou službou a vrací se se špionážním úkolem do vlasti, aniž by tušil, že bdělá a bystrá socialistická kontrarozvědka nikdy nespí a rejdy imperialistických agentů hravě odhalí, má v titulcích uvedeno, že vznikl ve spolupráci s Krajskou správou SNB. Zřejmě se však tato spolupráce příliš neosvědčila a další díly cyklu už jsou opět zaměřené jen na „běžnou“ kriminalitu – a kvalitativně jdou o řád výše.

Zejména ve zmiňovaných pořadech ze sedmdesátých let se vliv vládnoucí ideologie či moci projevoval několika způsoby. Jedním z úkolů všech redakcí dramatické tvorby bylo uvádět autory ruské, sovětské, ze zemí socialistického bloku a případně i z tzv. zemí třetího světa s důrazem na zobrazení „lidově-osvobozeneckého boje“. Nejvíce schematické jsou pořady z poslední skupiny. Příkladem může být Kára (1975, režie Jiří Bělka) natočená podle divadelní hry portorického autora René Marquése a vyprávějící truchlivý osud ovdovělé ženy a jejích tří dětí na chudinském předměstí portorického hlavního města a jejich postupný úpadek až na úplné dno společnosti. V době a místě vzniku možná hra pojmenovávala obecně sdílené pocity mnoha obyvatel a možná i měla význam pro zlepšení jejich podmínek, to posoudit nemohu, ale ve zpracování středoevropskou televizí však až příliš vynikala její schematičnost a doslovnost, která navíc byla doplněna i veristicky začerněnými obličeji brněnských herců, jejichž nechtěná komičnost by možná fungovala v silvestrovské estrádě, nikoli však ve vážně míněném příběhu. (more…)

Markéta Sára Valnohová: Předvolební mikrospánek

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Předvolební mikrospánek

Kam mě nese žití vánek,
za volantem nemám páru.
Jen pozor na mikrospánek,
ať nezkřížím tlustou čáru.

Obvykle je cesta klidná,
řídím, jak když krájí máslo.
Dnes krajina není vlídná,
zlaté slunce náhle zhaslo.

 Jiný zdroj má náhlá záře,
žíhá listí akátů.
Na tyčích se šklebí tváře
z předvolebních plakátů.

Tři sliby na kilometr,
vzorník zubní skloviny.
Propotil se mi i svetr,
a to nečtu noviny.

Autem míjím prosby, vzkazy,
vyslané od lídrů k lidu.
Bílé zuby mají kazy.
Já se snažím řídit v klidu.

Auto už je šťastně v cíli,
za kliku se však vzít bojím.
Otevřít je nad mé síly
za dveřmi prý – volby stojí.

Rozhlásek přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 5. října po 17. hodině.

Radka Hoffmanová: Pogrom v sne

0

Snívalo sa mi , že som sedela v metre. Vlak odrazu zastal a všetci ľudia začali chaoticky otvárať dvere na vlaku a vybiehať von. Otočila som sa a pozrela, čo sa deje. Videla som skupinu Rómov stojacu na koľajniciach s lopatami v rukách. Blokáda. Ľudia utekali. Nevedela som, čo mám robiť. Ostala som vo vlaku. Vlak sa pohol opačným smerom. Na nasledujúcej zastávke som vystúpila. Všade vládla panika. Ani som o tom nevedela a bola som súčasťou skupiny proti ktorej bol namierený pogrom. Vo svojej naivite som si , v duchu, hovorila, že keď sú tam ľudia, tak som v bezpečí…

To isté si možno vravia niektorí Rómovia (možno len fabulujem), keď vidia prípadne zažívajú tie nezmyselné pochody v mojej druhej domovine. A kde sú tí ľudia? V bezpečí svojich skrýš…

Bruselské pyré

Viem, že si asi trúfam. Po prvom dni nazvať niečo ako resumé. Resumé prvého dňa. Takto by to mohlo byť, ale nebude. Pyré je možno lepší titulok…

Neviem, či ma výročie okupácie ovplyvnilo natoľko, aby som skreslene vnímala svoje dni. Vo štvrok 22.augusta o 1:30 v noci som sa na zvonenie budíka prebrala zo spánku. Umyla som sa a prichystala. Tajne som dúfala, že nebudem mať nadváhu, že všetko prebehne hladko. O 2:00 sme vyrazili smer Budapešť. Okolo 4:00 sme tam už boli. Postavila som sa do dlhej frontičky. Hromadný exodus. Londýn, Miláno, Štokholm, Brusel (dokonca dva krát), Catania. Nadváhu som nemala.

Duty free zóna. Luxusné výrobky na mojej tvári, aby som aspoň čiastočne prekryla únavu a pôsobila sviežo. Toto sa mi ostatne podarilo na celý deň. A potom let, autobus, metro, autobus. Vystúpila som pri nemocnici. Už z diaľky som videla budovu intráku, v ktorom budem pobývať krátky čas kým nájdem niečo iné. Prvé dojmy z tejto budovy sú horšie, než som si predstavovala. Keďže sú prázdniny, tak sprchy a záchody v našej časti chodby sú zatvorené, používať však môžem tie na opačnej strane. Prišla som na to, že som si akosi zabudla pribaliť aspoň príbor alebo niečo kuchynského charakteru. A tak teraz nemám z čoho jesť ani piť. Viem, že keď sa presťahujem, tak tam bude všetko. Vidím to teraz na fotkách. Plne vybavené bytíky, o ktorých snívam. Začínam sa obávať toho, že nenájdem nič viac a viac… Vždy je tam nejaký zádrhel. V hlave mi stále rotuje predstava, že som emigrovala a teraz sa musím popasovať s nástrahami kapitalizmu. Intrák na mňa pôsobí ako ubytovňa pre tých, čo hľadajú lepší život v cudzine. Radosť mi akurát urobil “small talk” s ujom upratovačom vo francúzštine.

S bolesťou hlavy vyrážam do mesta, nech sa trochu dám dokopy a dám tomuto mestu šancu. Hlavne som však potrebovala vyriešiť problém s pripojením. Chcela som si vybaviť šalinkartu, na ktorú potrebujem fotku. Automat v metre však nefunguje. Takže bohužel. Niekedy inokedy. Skúsim to zrejme dnes. V podstate neviem čo skôr, či čučať do compu a vypisovať všetkým na všetky ponuky alebo sa vytratiť do mesta a snažiť sa nájsť nejaké prepojenie s týmto mestom…

Kufor som si ešte nevybalila. Nemá zmysel sa zabývať, keď odtiaľto čoskoro zmiznem. No, na druhej strane je to asi praktickejšie. Takto mi kufor zavadzia v strede izby. Zútulňujem si to tu bordelom a cítím sa osamelo

Jean Claude Van Damme je tiež Belgičan!

Ak by to niekoho zaujímalo, tak sa mám už lepšie. Prvé dojmy sú zažehnané. Neznamená to však, že by som na tomto intráku chcela ostať i naďalej, že áno…

Denne sa učím holandčinu, hovorím po anglicky a snažím sa vymotať z francúzštiny. Mentálne unavená, niekedy asi aj zaostalá. Zrejme však pôsobím ako domáca, keď sa ma ľudia pýtajú na cestu prípadne na ceny v obchode. Jednému mužovi som dokonca bola schopná poradiť a na dôvažok (zvláštne to slovo) aj dobre.

Snažím sa mať prehľad o tom, čo sa deje doma. V oboch mojich krajinách. Vlastne v troch.

Bavím sa na veľa veciach. Na názvoch barov. Zagorka. Fico. Deformácia sa vyskytla aj pri čítaní názvu zastávky “Zaman – Forest National”, keď som to automaticky prečítala ako Zeman. Bavím sa na ujovi, ktorý v metre spieva po francúzsky pesničky z Repete alebo na mladom mužovi, ktorý si v autobuse púšťa z mobilu reggae a vykrikuje, že je Jean Claude Van Damme lebo aj on je Belgičan a to je cool!

Prichádzam na to, že cenový rozdiel medzi bio a nebio nemusí byť tak ohromne veľký, že Spotify je dobrá vec, že keď vidím žltý autobus Student agency v centre Bruseli, tak som na chvíľu zmätená z toho, kde sa nachádzam.

Nerozumiem sendvičovej kultúre. Skúšam pivá, kávy, hranolky avec sauce andalouse… Zajtra idem na trh. Dnes nerobím nič. Nič špeciálne.

Další příspěvky (nejen z Bruselu) sledujte na blogu autorky

Tatiana Urbanová: Berlínsky zošit

0

Deň prvý

Berlín nás privítal obrovským jarmokom na Turmstrasse. Jeho dominantou bola gigantická šmýkala (aj pre dospelých), ktorá ústila do nafukovacej hmoty a tá brzdila zabávajúcich sa ľudí.

Ubytovali sme sa. Máme izbu len pre seba, aj keď dvere nechávame takmer nonstop otvorené. Máme vlastný východ na balkón plný byliniek a kvetov. Hneď oproti je turecký obchod s mega ovocím a zeleninou.

Po vybalení sa sme sa odobrali pokoriť jarmočnú náladu. Berlín sme ochutnali spolu s currywurstom a vietnamskými polievkami, v ktorých sa koriandrom nešetrilo. Zažili sme dražbu izbových kvetov, ktorú poriadal miestný páneček so synom. Robil tzv. “packy” po najčastejšie 20eur a narval do nich minimálne tri rastliny. Ceny podľa nálady buď zvyšoval alebo znižoval. Citrónovník stál najskôr 30eur, nakoniec myslím 12. Pán mal na tričku pripevnený mikrofón, takže súčasne s dražbou robil show. Ľudia sa zoskupovali okolo a nadšene ho pozorovali. Občas k nemu niekto šprintom vybehol a kúpil “pack”, ktorý ho zaujal. Jedna žena kúpila plnú igelitku bielych orchideí (nechápem).

Večer sme sa prešli po Kurfurstendamme až k Schaubuehne. Videli sme luxusný kúsok The Black Rider. Herci 100%. Spívali, skákali, tančili – šecko. A aj vyzerali.

Prichádzame na Turmstrasse, Ivan si objednáva kebab (!), ja “toast” s fetou, ktorý síce vyzerá ako regular kebáč ale bez mäsa. Čapujú tam ayran a turecké pivo chutí vynikajúco.

Zaspávame ze šupy.

Deň druhý

Vstávame neskoro a oťapení. Vonku je sychravo, posledná ruža odkvitla, jeseň prichádza. Vbehneme k Turcom po raňajsky a kupujeme : ayran, kaymak, mlieko, kávu, rajčiny, chlieb, avokádovú a dajakú inú pomazánku, veľký megamix olív a broskyňový džús.

Chvíľku sme sami v byte. Hromžím nad tým, že nemám hrubý sveter. Je zima, už v septembri behám v zimnom kabáte.

Metrom sme si plánovali dať okružnú jazdu. Zlyhali sme a vystúpili v Neukollne. Teraz sme však znovu v Prenzlauer Bergu. Ivan si kúpil zošit. Sedíme v kaviarni s čerstvými kvetmi a farebnými stoličkami. Ponúkajú tu wafle a krásne to tu voňia. Dala som si zmrzku z ruží (musela som) + malinovú, čierny čaj s medom a Ivan kávu so šľahačkou.

Cesta metrom či vlakom bola veľmi relaxačná, za oknami bola z pravidla zeleň. Pršalo. Zase som videla rozmazane. Stromy – hlavne agáty ajtak zakrývali všetko, čo by bolo možné vidieť. A tak sa táto okružná cesta stala takou zvláštnou.

Med, ktorý som dostala ku čaju chutil strašne kvetinovo. Celkovo ten kontrast kvetín tu vo vnútri a chladu vonku pôsobil tak divne.

V obchode sme už pokukovali (teda ja) po ryži, ktorú sme si naposledy doniesli do Brna. Thajská jasmínová ryža – 1.79eur 2 kilá. Neviem sa dočkať kedy si ju uvaríme.

Včera po príchode som sa takmer rozplakala. Všetko je tu LEPŠIE. Dostali sme študentskú zľavu na metro a to ani neštudujeme v tomto meste.

Pokračování cestovního deníku autorky i její další fotografie sledujte na jejím blogu

Matěj Randár: Michal Horáček – Na odvrácené straně ticha

0

Nahrávka studenta Divadelní fakulty JAMU Matěje Randára je věnována Michalu Horáčkovi a výzvě ke zhudebňování jeho textů – villonských balad. Jednu z nich se pokusil zhudebnit Matějův spolužák David Janík. A jak to celé dopadlo?

Ahoj, Davide,
našel jsem na internetu věc, která by tě mohla zajímat. Michal Horáček vyzývá hudebníky a skladatele, aby zhudebňovali jeho texty. Píše villonské balady a zveřejňuje je na internetu. Nechtěl by sis nějakou baladu zkusit zhudebnit? Mohli bychom mu to pak poslat.
Matěj

Ahoj, Matěji,
Díky za zprávu, slyším o tom prvně. Podívám se na to, něco si vyberu a dám ti vědět.
David

Vážený pane Horáčku,
Na internetu jsem našel vaši výzvu, aby se lidé pokoušeli o zhudebňování vašich veršů. V příloze vám zasílám demo verzi zhudebněného básně Na odvrácené straně ticha. Skladbu jsem nahrál se svým kamarádem a spolužákem Davidem Janíkem, který je autorem hudby i interpretem.
Oba bychom byli velmi rádi za hodnocení.
Děkuji za Váš čas.
Zdraví
Matěj Randár

Celé rozhlasové pásmo včetně písně Davida Janíka na slova Michala Horáčka uslyšíte tuto sobotu v magazínu Zelný rynk. Nalaďte si vysílání v sobotu 3. srpna po 17. hodině.  (text ČRo)

Go to Top