Archive for year 2013

Hodnotící zprávy programu Erasmus 2012/13

0

Hodnotící zprávy studentů po pobytu na zahraničních vysokých školách v rámci programu Erasmus v akademickém roce 2012/13.

Veronika Pospíšilová - Real Escuela Superior De Arte Dramatico (Španělsko)

Tereza Reková - University Of Wales, Newport (Velká Británie)

Bibiana Rybárová - University Of Wales, Newport (Velká Británie)

Marek Steininger - Latvijas Kultūras Akadēmija (Lotyšsko)

Hodnotící zprávy z akademického roku 2010/11

Hodnotící zprávy z akademického roku 2011/12

Michal Bureš: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů

0

K letošnímu 90. výročí Českého rozhlasu připravilo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s Radioservisem již třetí knihu z rozhlasové historie. Soustřeďuje portréty 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Zachycuje osobnosti rozhlasové historie i současnosti – tentokrát ty z nich, kteří se věnovali a věnují především rozhlasovému dokumentu, naučnému pásmu, tvaru s anglickým názvem „feature“, umělecké reportáži, či jak se kdy pořadům, jež zachycují realitu s použitím autentického zvuku, říkalo. Mezi představovanými dokumentaristy figurují např. Adam Drda, Milan Bauman, Otka Bednářová, Miloň Čepelka, Tomáš Černý, Jiří Hubička, Bronislava Janečková, Mikuláš Kroupa, Karel Kyncl, Michal Lázňovský, Radim Nejedlý, Jaromír Ostrý, Ludvík Vaculík, Eliška Závodná a mnozí další. (text Radioservisu)

Rozhovor o knize s Michalem Burešem, předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, uveřejněný na stránkách Česká média.

Podle jakého klíče jste vybírali 99 nejvýznačnějších rozhlasových dokumentaristů?

Předně je třeba říci, že kniha „99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů“ je dalším ze série jedinečných publikačních počinů, díky nimž se daří zaplňovat bílá místa naší rozhlasové historie. Tematicky navazuje na knihu věnovanou uměleckým osobnostem rozhlasu, která vyšla před pěti lety. I na jejím vzniku mají lví podíl členové Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a Archivní a programové fondy (APF) Českého rozhlasu. Hlavním vodítkem při výběru osobností byl jejich přínos pro rozvoj daného žánru (Zdeněk Bouček, Ondřej Vaculík, Josef Veselý, Marta Růžičková). Nutno však říci, že řadu tvůrců vynikajících dokumentů, kteří by do publikace po zásluze patřili, jsme představili již v knize minulé.

Jak je kniha koncipována a na jakého čtenáře cílí?

Po dohodě s vedoucí APF Evou Ješutovou, která práce na knize vedla a věnovala jejímu vzniku nemálo času a úsilí, byla zvolena forma fundovaně napsaných portrétů jednotlivých tvůrců. Našimi čtenáři jsou, jak z ohlasů víme, nejen zájemci o rozhlas a jeho historii, ale také univerzitní profesoři, studenti a badatelé v nejširším smyslu slova. Publikací o rozhlase je totiž nemnoho, a těch, které usilují o široký záběr a objektivitu, je ještě méně, neboť mohou vycházet až nyní.

Kam až v historii českého rozhlasového vysílání sahá dokumentaristická stopa? A jak tento žánr vymezit?

Můžeme říci, že stopa sahá až k samotným počátkům rozhlasového vysílání u nás. Metoda dokumentu (a to cituju předmluvu knihy) prostupuje všemi rozhlasovými zpravodajskými a publicistickými formami, včetně části tvorby umělecké. Dokumentární tvorba tak zahrnuje poměrně širokou škálu pořadů od nejrůznějších typů pásma, portrétu až po feature a její vymezení není snadné. Snad se dá říci, že publicistické pásmo upřednostňuje informativní stránku díla, zatímco umělecké pásmo do popředí klade estetický záměr.

Jakou cestu dokument v rozhlase urazil od třicátých letech po dnešek? (Kdy se psaly jeho zlaté časy a kdy zažíval největší údobí úpadku?)

Tu vývojovou cestu lze přirovnat k sinusoidě. Dokumentu se z jeho podstaty, která čerpá z názorové rozrůzněnosti a polemiky, daří v demokracii. V totalitě dokument strádá. Zlaté časy se psaly za První republiky a v 60. letech minulého století. Teď máme, věřím, k dalšímu vrcholu zdárně nakročeno. Současná česká dokumentární tvorba je beze studu opět srovnatelná s tou evropskou.

Někteří posluchači jsou alergičtí na anglické slovo feature. Je ale možné pro něj najít přesný český výraz? Jak byste feature charakterizoval?

Feature je terminus technicus. Sám jsem odpůrcem nějakého newspeaku, ale ten výraz přesně symbolizuje, jak jsme se v době komunistického režimu vzdálili demokratickému způsobu myšlení běžnému v Západní Evropě. My totiž pro feature české označení nemáme. V 90. letech to bylo módní slovo označující každý rozhlasový experiment pohrávající si se zvuky, reportážními záběry a literárními ukázkami… Dnes jsme dle mého názoru slovo feature naplnili jeho pravým obsahem – je to svědectví o nějakém jevu, události, lidském osudu: autorsky vystavěné, myšlenkově vybroušené a jasně artikulované.

Lze v současné době sledovat něco jako boom rozhlasového dokumentu – podobně jako tomu je u dokumentárních filmů?

Dovolím si tvrdit, že ano. Tím, jak se nahrávací technika stala snadno dostupnou a lehce ovladatelnou, se může do tvorby zapojit kdokoliv o ni má zájem. Vidím to na svých studentech na JAMU, kteří točí svoje první opusy už v prvním nebo ve druhém ročníku… také jsem se setkal se stejně zapálenými amatéry. Mnoho z nich se s rozhlasovým dokumentem setkalo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který s Českým rozhlasem pravidelně a rád spolupracuje.

Kniha 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů je za posledních deset let v pořadí už třetí publikací mapující historii rozhlasu u nás. Uvažuje autorský tým o dalším titulu? A jaké téma by mohl obsáhnout?

Položit nyní tuto otázku celému početnému tvůrčímu týmu, který více než rok na knize do úmoru pracoval, ubije mě bez váhání plnicími pery a příložníky. Odpovím proto diplomaticky: kvalitních knih o rozhlase, mezi něž tuto bez váhání řadím, není nikdy dost!

Publikace je dostupná v nabídce Radioservisu zde.

 

Matěj Randár: Kreativní rána

0

Kreativní rána, to jsou měsíční inspirativní setkání, na kterých si při kávě a občerstvení zdarma můžete vychutnat přednášky s různými zajímavými osobnostmi, které vynikly ve svém oboru a rády se podělí o své zkušenosti.

Myšlenkou Kreativních rán je vytvořit v Brně kreativní prostředí, ve kterém je možné si u kávy a občerstvení vyslechnout inspirativní přednášky a začít svůj den plný nápadů a idejí. Jednou měsíčně mimo období letních prázdnin se uskuteční dvacetiminutová přednáška se zajímavou osobností, která se vydala vlastní cestou a tak se stala úspěšnou ve svém oboru. Po přednášce bude následovat dvacetiminutová diskuse, která umožní účastníkům vyjádřit se a sdílet své názory na danou problematiku. Snažíme se vytvořit neakademické intelektuální prostředí, ve kterém se budou lidé cítit příjemně, a které jim pomůže úspěšně nastartovat den pomocí kreativních přednášek a tvořivé diskuse. Kreativní rána si kladou za cíl, aby se jejich účastníci vzájemně inspirovali, vyměnili zkušenosti, navázali kontakty a podpořili ve svých stávajících činnostech. Tyto přednášky se budou konat ve všední dny dvakrát do měsíce vždy v 8:30, aby jejich účastníci ještě před desátou hodinou mohli nerušeně pokračovat ve svém studijním či pracovním dni s dobrým pocitem užitečně stráveného rána. Setkání se budou uskutečňovat na různých místech snadno dostupných pro mladé kreativní lidi. (text prezentace projektu na webu Moravské galerie)

První kreativní ráno proběhlo 11.4.2013, jeho hosty byli Andrej Vališ a Honza Vlachynský – zakladatelé již nyní legendárního Baru, který neexistuje a videoupoutávku připravil Matěj Randár.

Druhé kreativní ráno proběhlo 15.5.2013, jeho hostem byl Tom Václavík ze Slow Food Brno a videoupoutávku opět připravil Matěj Randár.

Třetí kreativní ráno proběhlo 4.6.2013 a jeho hostem byl Michal Kašpárek, brněnský novinář na volné noze. Videoupoutávku tentokrát připravil Tomáš Bláha.

Kreativní rána budou pokračovat po letní přestávce v září 2013.

Sledujte facebookovou stránku projektu či jeho videokanál.

Tereza Reková: Postřehy z Erasmu ve Velké Británii

0

Britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny, říká Tereza Reková

(rozhovor s Terezou Rekovou zveřejněný 1.7.2013 na webu České televize)

Školní rok skončil. Žákům a studentům začal letní prázdninový čas. V následujících týdnech vám nabídneme prázdninový minicyklus s informacemi o studentech a jejich zkušenostech se studiem a pobytem v zahraničí. Jednou z nich je i studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (RTDS) Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Tereza Reková, která letní semestr strávila v rámci studentského programu Erasmus v britském Newportu.

Právě ses vrátila z Erasmu, co to vlastně znamená?

Erasmus je studijní pobyt v rámci vysokoškolského studia na partnerské škole ve státech Evropské unie s podobným nebo příbuzným studijním programem, jako má vaše škola domovská. I když studuji RTDS, pět měsíců jsem prožila v Newportu ve Walesu (Velká Británie) na University of South Wales, kde jsem studovala Documentary Film and Television. O University of South Wales se říká, že je jednou z nejlepších škol ve VB, co se dokumentární tvorby týče.

Proč ses do programu přihlásila? Co tě motivovalo ke studiu v zahraničí?

Chtěla jsem si to vyzkoušet. Myslím si, že pobyt v zahraničí je skvělá příležitost jak poznávat nové kultury, naučit se cizí jazyk, změnit na určitou dobu styl života apod. I když jsem byla v britském Walesu, nemohu říct, že bych se tam potkávala pouze s Brity. Zahraničních studentů zde byly hromady. Do styku jsem přišla s Italy, Portugalci, Pákistánci, Španěly, studenty z Lotyšska, Litvy, a dalšími. Poznávání jejich kultur a životního stylu pro mě bylo fascinující.

S jakými představami jsi do Newportu jela?

Byla jsem hodně zvědavá, jak se studuje v zahraničí. A nejen to, taky mě docela zajímalo, jak já sama budu snášet odloučení od všech mých aktivit, přátel, spolužáků, rodiny. Doufala jsem, že se naučím něco úplně nového, že poznám spoustu nových lidí, že to prostě bude obrovská životní zkušenost.

A realita?

(smích) Velká životní zkušenost to opravdu byla. Hodně lidí o Erasmu říká, že to je jedna nekonečná party. Zvláště, jedete-li studovat do jižních zemí. Tam to tak asi opravdu funguje, práce pro školu není většinou příliš náročná, můžete cestovat, válet se na pláži, užívat si. V Británii to je ale trošku jinak. Počasí je otřesné, takže na pláž sice můžete, ale v pláštěnce a rukavicích. Navíc se to tam cenově pohybuje trochu jinde, takže i každodenní party by se pěkně prodražila.

A studijní zkušenost? V Brně na JAMU máme každodenní rozvrh s cca šestnácti předměty od půl deváté ráno do osmi do večera. Ve Walesu jsme měli zpočátku jen dva předměty, za pár dnů jsme si vyprosili ještě předmět třetí. Výuka tak byla rozvržena do tří dnů na bloky, které začínaly nejdříve v deset hodin. Zpočátku jsem byla nadšená – nemusím vstávat brzo, hurá! Po pár dnech jsem ale zjistila, že mí zahraniční spolužáci mají problém přijít do školy jak na deset, tak i na jedenáct.  Hodně Britů své studium nebere příliš vážně a dle mého názoru můžeme mluvit o jejich jisté ,,studijní rozmazlenosti“.  Výuka od desíti do pěti je pro ně nezvládnutelně dlouhá. Psaní esejí a natáčení projektů je nesnesitelně těžké. Kdybych porovnávala naše znalosti, jsem přesvědčená, že já, absolventka druhého ročníku JAMU, jsem o něco dál se svými vědomostmi a dovednostmi, než britští studenti. Samozřejmě, nepopírám – University of South Wales má mnohem více finančních prostředků než JAMU, a proto také technické vybavení ateliérů bylo úžasné a studenti měli o 100 procent více praxe než já. Co ale s tím, když na natáčení chodili o šest hodin později?  Studium na JAMU v Brně je celkově mnohem náročnější než v Newportu a domnívám se, že britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny.

Jak výuka v Newportu probíhala?

Kromě základních předmětů vztahujících se k dokumentu jsme měli taky hodně praxe. V pondělí jsme vždycky dostali téma, na které jsme museli v neděli odevzdat dvouminutový audiovizuální počin. Pracovali jsme ve skupinkách po pěti a střídali jsme se v rolích (kameraman, střihač, režisér, herec,…). Studenti měli vlastní techniku, ale byla zde možnost si ji zapůjčit i ze školy. Při celé této práci se člověk hodně otrkal jak profesně, tak především co se trpělivosti a vycházení s lidmi týče… domluva ve skupinkách bývala často velmi tristní.

Studenti v Newportu mají možnost spolupracovat s BBC, udělat si praxi atd. Ale mám pocit, že si toho neváží, anebo si tu příležitost vlastně ani neuvědomují. BBC mají v podstatě za rohem a je jim to jedno. Skoro to na mě až působilo dojmem, jakoby byli přehlceni možnostmi, a tak se raději rozhodli nedělat nic.

Do předmětu Newport film, který vedl John Burgan, jsme na konci semestru měli odevzdat desetiminutový dokument, který by měl spojitost s městem Newport. Těžké zadání, zvlášť když nejste ani místní. Já jsem si vybrala téma bezdomovectví v Newportu. Pracovala jsem (po předešlých zkušenostech) raději sama. Teda ne úplně. Pomoci mi měly místní animátorky, neboť jedním z hrdinů mého snímku The Unsheltered / Bez úkrytu byl malý pomeranč vyrobený z latexu (jeden z respondentů odmítl ukázat svou tvář na kameru, proto jsme museli vytvořit jeho pomerančové alter ego). Takže… animátorky mi sice pomoci měly, a samozřejmě to taky do jisté míry udělaly, ale nakonec jsem hodinu před deadlinem (termínem odevzdání) lítala v horečce s foťákem po městě a snažila se vytvořit obrázky pomeranče, které měly být hotovy už před třemi týdny.

Který předmět byl nejzajímavější? Co tě nejvíc zaujalo?

Pitch and Proposal. Tam se nám vystřídali dva vyučující, oba pracující pro BBC, Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins. Peter byl nerudný Ir, který celou dobu křičel, někdy i studenty ztrapňoval, někteří proto výuku s ním zrušili, ale já si to užívala. Hodně mi připomínal Dylana Morana, herce např. ze sitcomu Black Books. Hodiny s Peterem byly sice velmi náročné, ale taky velmi inspirující – on prostě věděl, co dělá. Hodně vycházel ze své praxe u BBC. Jeden příklad z mnoha: ukázal nám fotografii, nebo pustil krátké video a řekl: „Tento člověk je výborný moderátor, ale my pro něj momentálně nemáme žádný pořad. Máte 60 minut – běžte a vymyslete mu formát na míru, který by se hodil na BBC 2 v šest hodin večer.“ A nastala práce ve skupinkách. Po hodině workshopu přišla druhá fáze – prezentace našich nápadů se vším všudy, to znamená i s odhadem rozpočtu, podmínkami natáčení, místem realizace apod. Peter s dalšími studenty tvořili hodnotící komisi a všechny vyslovené nesouhlasy a připomínky jsme si museli umět obhájit. Myslím, že by se to dalo přirovnat k prezentaci na Programové radě v České televizi.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Peter za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohly inspirovat (Den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…). Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Co ti pobyt v zahraničí dal?

Mimo jiné jsem se z velké části naučila vycházet taky sama se sebou. Když máte podivné spolubydlící a venku prší, takže není kam utéct… no, člověka to zocelí.

Zároveň jsem ve volném čase (kterého bylo relativně dost) pracovala na svém vlastním mini internetovém seriálu Erasmus time, který je ke zhlédnutí na youtubu. Co se hnulo, to jsem natočila, a pak jsem se propracovávala hodinami materiálu a snažila se ty nejsenzačnější momenty mého Erasmus pobytu nacpat do krátkých skečů. Stará kamera a domácí střižna na mém počítači byly mé nejlepší kamarádky. Erasmus time  má čtyři díly, když sama sebe donutím, možná udělám ještě díl pátý a závěrečný.

Jaké bylo tvé první setkání s kamerou?

Taťka mě natáčel na dovolené (smích).

Ale jinak se za mé první pořádné setkání s kamerou dá považovat práce v Televizi Noe, kde jsem na postu moderátorky a redaktorky dívčího pořadu V posteli působila dva nebo tři roky. Bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem si uvědomila, že by se mi práce v médiích líbila.

Za kamerou jsem se ocitla o rok později. Se spolužáky ze střední školy jsme se přihlásili do soutěže České televize Děti točí hrdiny. Za úkol jsme měli natočit krátký dokument o libovolném válečném veteránovi, kterého jsme si museli sami najít a zjistit jeho příběh. Připravili jsme 15ti minutový snímek Někdo musel jít o panu Josefu Křístkovi, který v době II. světové války bojoval u Tobruku. Při celém procesu jsem zjistila, co vše tvorba dokumentu obnáší – hledání respondentů, plánování natáčení, úvahy nad natáčecím prostředím, příprava otázek, všechny ty technické záležitosti… Nejtěžší pak byla fáze konečná – vybírání nejdůležitějších úseků z rozhovoru s panem Křístkem a rozhodování, co vše se v dokumentu použije, a co ne. Jednak to muselo mít hlavu a patu, zároveň však taky určitou dramatickou stavbu. Soutěž jsme tenkrát vyhráli a mě tehdy napadlo, že by bylo fajn se dokumentu věnovat i v budoucnu. Tuto myšlenku jsem ale zatím nijak dál nerozvíjela. Až ve čtvrtém ročníku jsem si pro svou maturitní práci vybrala téma Životy umělců očima dokumentu, a v teoretické části jsem se zabývala dokumentární tvorbou a jejím dělením. V praktické části jsem pak natočila videodokument o ostravské výtvarnici Kateřině Pavlicové, který jsem pojmenovala Hliněná princezna.

Co nyní studuješ?

Po maturitě jsem se rozhodla (možná i k nelibosti maminky) docela riskovat a podala jsem si pouze dvě přihlášky na vysokou školu. Ještě k tomu byly obě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně – jedna na Dramatickou výchovu a druhá na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Na oba studijní obory jsem byla přijata, zvolit jsem musela jen jeden. Takže momentálně končím druhý ročník dramaturgie a scenáristiky.

Za rok ti studium na JAMU skončí. Máš představu, co bys chtěla studovat dál?

Práce na The Unsheltered / Bez úkrytu mě ujistila v tom, že se dokumentu opravdu chci věnovat. V příštím roce bych ráda zkusila přijímačky na pražskou FAMU, právě na obor dokumentární tvorby.

Další fotografie a informace jsou na internetových stránkách České televize

Miroslav Vlček: O moci a jej páde

0

Dokumentárna rozprava, ktorá vznikla v spolupráci s košickým divadlom NEON.

Účinkujú: Zuzana Dovičáková, Michal Bartko, Daniel Vereb a Pavel Dufek ako politický teoretik.
Kamera: Miroslav Vlček a Peter Vlček
Zvuk: Peter Vlček
Zvuková postprodukcia: Michal Horváth

Scenár, strih a réžia: Miroslav Vlček

Miroslav Oščatka: Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů

0

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj byli dva byzantští bratři, narození v 9. století, kteří se stali významnými křesťanskými misionáři. Jejich mise ovlivnila kulturní rozvoj všech křesťanských národů, za což jim náleží titul Apoštolové Slovanů. Stáli u zrodu Hlaholice, první slovanské abecedy užité k překladu Starého zákona, a v pravoslavné církvi jsou uctíváni jako svatí s titulem „Rovni apoštolům“.

V roce 2013 si bude celá křesťanská Evropa připomínat 1150. výročí jejich odkazu. K této významné události vzniká hraná dokumentární série (tzv. doku-drama), která si klade nemalý cíl – zmapovat jejich život a dílo. Unikátnost a význam tohoto projektu nespočívá jen v samotném zpracování, které je co rozsahu a formátu v ČR zcela ojedinělé, ale především ve spolupráci mezi katolickou a pravoslavnou církví, která je z hlediska historického a ekumenického zcela zásadní a v dřívějších dobách jen těžko představitelná.

Příběh z 9. století ve strhujících obrazech líčí počátky šíření křesťanství na Moravě a v našich zemích. Hlavními postavami hraného docu-dramatu a filmu jsou věrozvěsti Konstantin (později známý jako Cyril) a jeho bratr Metoděj. Děj seriálu sleduje významný úsek našich dějin mezi lety 826 až 885. (text ČT)

  • režie: Petr Nikolaev
  • režie (dokumentární část): David Kočár
  • scénář: Miroslav Oščatka, Petr Hudský
  • produkce: Viktor Krištof, three brothers

Čtyřdílný seriál vysílá Česká televize od 29.6. vždy v sobotu ve 20 hodin na programu ČT2.

Oficiální internetové stránky pořadu.

Petra Kovářová: Surrealis

4

Surrealis je společnost, která ve svém zaměření nemá obdoby.
Našim hlavním posláním je zprostředkovat Vám naprosto ojedinělá a originální překvapení, na která nikdy nezapomenete.

Individuální a často velmi emotivní zázračné prožitky Vám modelujeme a vytváříme na tělo přesně podle Vašich osobních přání a představ. Naším cílem je dostát u Vás pocitu, že zažíváte nebo dopřáváte svým blízkým užít si něco tak krásného a tak neslučujícícho se s realitou všedního života, jako byste se ocitli ve snu nebo ve svém oblíbeném filmu.

Aby překvapení bylo skutečným překvapením, zastáváme cestu diskrétnosti, jedinečnosti a osobního jednání.

Surrealis se také věnuje originálním reklamním kampaním.

Aktuální úspěch:
virální kampaň finančního webu: www.chytryhonza.cz Nicky – Rich Boy.

Surrealis, s.r.o.
MgA. Daniela Šteruská
MgA. Petra Kovářová

 

Tereza Reková: Erasmus ve Walesu

0

Můj Erasmus program proběhl ve Velké Británii na University of South Wales, Newport. Strávila jsem tam přesně 4 a půl měsíce a musím přiznat, že to bylo tak akorát. Jak všichni studenti, kteří se někdy Erasmu zúčastnili, prohlašují – byla to jedna z největších zkušeností mého života. Bohužel nemohu říct, že byla skrz naskrz pozitivní. Z negativních věcí se ale člověk učí o to více, ne?

Můj studijní program se jmenoval Documentary Film and Television (zkráceně DFT) a výuku jsem měla kombinovanou jak se studenty prvního, tak i druhého ročníku. O University of South Wales se říká, že je jedna z nejlepších ve Velké Británii, co se dokumentární tvorby týče. Je pravda, že studenti zde mají možnost praxe např. pro BBC, na druhou stranu disciplína a snaha zdokonalit se není jejich příliš silnou stránkou. Bylo běžné, že studenti chodili do vyučování pozdě (a to i přesto, že lekce začínaly až v deset dopoledne), či nechodili vůbec. To samé pak platilo pro natáčení a výrobu zadaných projektů – jednou jsme chtěli natáčení domluvit na 11 ráno, ale mí spolužáci byli proti, že je to příliš brzo. Tak se sraz přesunul na 3 odpoledne. První člen skupinky dorazil o půl čtvrté, druhý v pět a třetí v devět večer.

Nebojím se říct, že místní studenti jsou skutečně velmi leniví a rozmazlení možnostmi, které mají. V jejich tvorbě jsem pak pozorovala velký vliv amerických velkofilmů a jejich představy o natáčení dvouminutových videí byly zpravidla velmi megalomanské (tak natočíme policejní razii, vyloupíme banku, závod aut, přepadení, únos, necháme vybouchnout most!).

Jakým stylem zde probíhala výuka?

Měli jsme tři předměty, z toho jeden dvakrát týdně. Na ten se budu soustředit jako první:

DISECTING STORIES

Na začátku semestru jsme byli ve třídě rozděleni do skupin zhruba po pěti lidech (ve třídě nás bylo kolem třiceti). Tyto skupiny pak spolupracovaly celý půlrok.

Každý týden jsme od Johna Burgana dostali několik témat, ze kterých jsme si měli jedno vybrat a podle něj pak natočit dvouminutové video. Cílem těchto cvičení bylo, aby si každý student vyzkoušel rozdílné role – jednou jsem pro video psala scénář, jednou jsem držela kameru, jindy jsem v tom hrála, nebo stříhala výsledný materiál. Z tohoto hlediska byl tento předmět opravdu plodný, neboť jak jinak si má student různé role vyzkoušet, než v praxi. Problémem sice bylo, že někteří členové skupinky své role nedodržovali, ale… no, to se asi ve větší či menší míře děje všude.

Disecting stories jsme měli každé pondělí od desíti do jedné a v úterý od dvou do pěti. V pondělí jsme zpravidla dostali nové zadání a pak si výsledné audiovizuální díla (na které byl deadline v neděli) pouštěli a scénu po scéně je rozebírali. Studenti měli za úkol říkat své postřehy, John nám pak k tomu řekl hodně z profesního hlediska. Z počátku se jednalo o videa beze slov, postupem času jsme však začali tvořit díla i s dialogy.

Pokud jsme všechna videa nestihli projet v pondělí, pokračovali jsme pak v úterý. Jinak byla ale tato hodina často věnována historii filmu – pouštěli jsme si významné scény z klasických filmů nebo filmy celé, a pak jsme se o nich bavili z praktického i historického hlediska. Tuto část bych přirovnala k tomu, co děláme na JAMU v Kapitolách z dějin světového filmu s panem Aujezdským či ve Vývoji televizní dramatické tvorby s paní Slavíkovou.

PITCH AND PROPOSAL

V tomto předmětu se nám vystřídali dva pedagogové – Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins, oba pracovníci BBC. Sally nás učila první měsíc a půl, pak však musela kvůli natáčení odjet a převzal si nás Peter. Tento muž byl typickým předobrazem lehce nerudného a nevypočitatelného Ira, který se nebojí vás přede všemi ponížit či utrousit nepříjemnou poznámku na váš účet. Na druhou stranu se nás tak ale snažil připravit na ,,reálný život“ v televizi, kde se s námi ,,nikdo mazlit nebude“.

V Pitch and Proposal jsme zpravidla tvořili náměty na nové pořady a pak si je před sebou navzájem prezentovali a kritizovali. Nikdo nikoho nešetřil. Peter většinou sestavil čtyřčlennou komisi ze studentů, před kterou jsme si pak museli naše nápady obhájit. Prezentace však neprobíhaly stylem ,,mám nápad na seriál o dinosaurech, co myslíte?“. Prezentující skupiny musely vždy vyjít ze třídy ven a pak vše sehrát i se svědomitým příchodem a potřesením rukou, jakoby se jednalo o prezentaci před reálnou komisí. Nápady musely obsahovat vše od námětu, přes finanční rozpočet, až po místo natáčení či jméno hvězdy, která by danou věc mohla moderovat.

Formáty pořadů se většinou měly hodit na BBC, Peter nám vždy řekl, v jakém vysílacím čase by se to potenciálně vysílalo a my tomu naše nápady musely přizpůsobit (s ohledem na cílovou skupinu diváků či vysílací kanál).

Jako výsledná práce z tohoto předmětu byl námět na hodinový dokument pro BBC, na kterém jsme postupně pracovali celý půlrok. Jedním z přípravných cvičení byla také naše vycházka do centra města, kde jsme naše náměty museli prezentovat náhodným kolemjdoucím a ptát se jich na názor, plus jestli by vůbec něco takového sledovali.

V některých hodinách předmětu Pitch and Proposal jsme také rozebírali současnou televizní tvorbu a říkali si její negativa a pozitiva + důvody, proč je pořad oblíbený či není. Celý tento předmět byl tedy podobný tomu, co děláme s p. Slavíkovou v Současné televizní tvorbě.

NEWPORT FILM

Newport film opět vedl John Burgan. Předmět jsme měli každé úterý od desíti do jedné ve velkém promítacím sále a zpravidla jsme zde sledovali hodinové či delší dokumenty, které jsme pak rozebírali. Dokumenty se netýkaly ryze Newportu (jak název napovídá), ale týkaly se i globální problematiky (Cinemania, The Lift etc.). Předmět mi otevřel oči, co se pohledu na dokument týče, a co ještě se vůbec za dokument dá považovat (viz. Hodinový dokument a opravě silnice, který se natáčel z okna nad danou cestou a autor se očividně vyžíval v záběrech na… opravování silnice). Zároveň jsme však také byli seznámení se zajímavými internetovými projekty (interaktivní dokument Out of my window, nová aplikace do iPhonů Frankenstein, etc.).

Výsledným projektem z předmětu Newport film pak byl desetiminutový dokument, který jsme měli sami vytvořit v kooperaci se spolužáky či místními animátory – já zvolila animátory a natočila mini dokument o Newportských bezdomovcích.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Právě Peter Watkins za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohli inspirovat (den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…)

Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Shrnuto podtrženo – myslím si, že co se profesní úrovně týče, posunul mě pobyt v Británii na další příčku. Zároveň jsem se také naučila něco nového o lidech a o tom, jak s nimi vycházet – a hlavně jak být ještě více tolerantní, než jsem byla před tím. Taky už ale vím, že se člověk nemůže na nikoho spoléhat, leda sám na sebe. A když se poštěstí, třeba vám někdo pomůže.

No jo, je to tvrdý chleba, ta práce s ,”umělci”.

Daniela Boková: Zubař, postrach okolí

0

Daniela Boková se narodila 8. srpna 1992 v Brně. Dříve, než by chtěla, začala objevovat krásy moravských vesnic, protože se ve třinácti letech odstěhovala do Březiny, malé vísky za Brnem. Studovala Gymnázium Matyáše Lercha a od patnácti let se věnovala divadlu. V roce 2012 proto absolvovala stáž v brněnském Divadle Reduta.

Seznámila se s dramaturgyní Dorou Viceníkovou a začala uvažovat o studiu scenáristiky, jelikož se psaní věnovala odmalička. A tak se rozhodla pro studium rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU.

„Na co ty se vlastně hlásíš?“ ptala jsem se kamarádky na konci našeho gymnaziálního studia. „Na zubařku.“ „Proč prosím tě, kvůli penězům?“ Nedokázala jsem si představit, co člověka vede k tomu, studovat něco tak náročného proto, aby zbytek života seděl nad otevřenými ústy pacientů, mnohdy nelibě vonícími. „Vůbec ne, jen chci strašit lidi…“ Kamarádka se šibalsky směje. „Pořídím si děsivou nahrávku vrtačky a lidského křiku a budu ji pouštět v čekárně… Anebo jak jsou taková ta cinkátka, co se točí ve větru a jsou na nich zavěšení delfínci… Já si něco takového vyrobím z vrtaček. Představ si, jak se na to budou lidé s hrůzou v očích dívat!“ Proboha, úplně ji vidím v tom plášti s rouškou, který dělá v očích mnohých z nás ze zubařů něco jako nadlidi. Přesně v tomto okamžiku se ve mně probudil strach ze zubařů. To, že i tohle může být motivací k tomuto povolání, mi stále vrací představu, jak zubařka trhá malým plačícím dětem zoubky a ďábelsky se při tom směje. Kéž bych se tehdy tu chemii a fyziku víc učila a teď byla na druhém břehu…
 
Úryvek

Celý fejeton uslyšíte 22. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině. (text ČRo)

Nikol Jančíková: Roční období

0

Další z Rozhlásků napsala Nikol Jančíková, která pochází z Hradce Králové, kde se odmala věnovala baletu a psaní.

Přestože vystudovala pedagogické lyceum v Jaroměři a práce s dětmi ji baví a naplňuje, dala přednost psaní.

Proto nyní studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Kromě psaní a tance ji také baví jazyky, film a rozhlasová tvorba, především rozhlasové hry.

Nikol Jančíková: Roční období

Čtyři roční období
stále spolu bojují
o nadvládu v naší zemi.
Jaro, kde jsi? Stýská se mi.

Měsíce už nejdou
logicky za sebou.
Místo jara – listopad
a ze země stoupá chlad.

Červen, ten má namále,
doufejme však nadále,
že se naši vědci spletli.
Jinak balím všechny svetry!

Před povodní utíkám,
do Thajska se podívám –
surfovat tam na tsunami
nebo honit hurikány.

Kdepak jsou ty staré časy,
kdy na podzim zrály klasy
a na jaře všechno kvetlo –
dokud se to nepopletlo…

Rozhlásek Nikol Jančíkové Zkouškové období přednese v Zelném rynku herec Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 22. června po 17. hodině. (text ČRo)

 

Go to Top