Archive for year 2013

Iveta Novotná: Zkouškové období

0

Další z Rozhlásků napsala Iveta Novotná, která se narodila 5. 9. 1992 v Boskovicích, kde o dvacet let později úspěšně odmaturovala na místním gymnáziu na jazykovém oboru.

Ve stejný rok byla přijata na JAMU na obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scénáristika, kde nyní studuje první ročník.

Odmalička chtěla dělat něco, co by bylo spojeno s kulturou.

Zkušenosti získávala obesíláním nejrůznějších literárních soutěží, moderováním školních akcí a pokusy o zinscenování některých her.

Iveta Novotná: Zkouškové období

Zkouškové už je tu zas,
neúprosný, krutý čas.
Jak jen přečíst tolik knih,
tolik textů vypotit?

Slunce podává mi ruku,
a já trčím u notebooku.
Musím něco sesmolit,
přestává se mi však chtít.

Dlouhé řady písmenek,
ale žádný výsledek.
Tuším, že to neprojde
a k uznání nedojde.

Malou pauzu by to chtělo,
provětrat si trochu tělo.
Beru knížku a jdu ven,
číst si budu pod stromem.

Konec knížky už se blíží,
moje oči se však klíží.
Neochotně přiznávám,
že to nějak nezvládám…

Rozhlásek Ivety Novotné Zkouškové období přednese v Zelném rynku herec Divadla Husa na provázku . Poslouchejte na Českém rozhlase Brno v pořadu Zelný rynk v sobotu 15. června po 17. hodině. (text ČRo)

Žaneta Caletková: Nikdy neskákej dříve, než ti narostou nohy

0

Žaneta Caletková se narodila v roce 1993 v Přerově, ale v současné době se tam už moc nevyskytuje. Valnou většinu svého času tráví v Brně, kde studuje na Janáčkově akademii múzických umění Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku.

Existuje přísloví, které nás nabádá, abychom neříkali hop, dokud nepřeskočíme, a nepodléhali tak pocitu radosti předčasně, protože bychom se následně mohli hrubě zklamat. Ano, v tomto ohledu jsme byli důrazně varováni, to nelze popřít, jenomže i přesto se občas radujeme ze skoku, který ještě nenastal a který ani nastat nemusí. Vždycky můžeme zůstat stát na místě, neschopni pohnout se dál. Nakonec se ale oklepeme z krátkodobého zklamání a schopnost skákání neztratíme, takže to ve většině případů nezanechá trvalé následky. Ovšem, je tady i horší alternativa. Byl jednou jeden pulec. Stejný jako spousta jiných pulců. Malý a beznohý. Tak co na něm bylo tak zvláštního, že jej vůbec zmiňuji? Nejspíše ten fakt, že se tento pulec nemohl dočkat. Věděl, že jednoho dne se z něj stane žába, a na ten okamžik se nesmírně těšil. Jenomže se mu zdálo, že celý proces transformace trvá nějak moc dlouho. Měl dojem, že na něj příroda snad dočista zapomněla a on navždy zůstane malým nicotným pulcem, jenž se nikdy nevyvine. A tak si umínil, že si to nějak zařídí sám. Že bude jednat na vlastní pěst a nebude respektovat přirozené zákonitosti. Jenomže jak chcete skákat přes překážky bez nohou, když máte jen slabý nedomrlý ocásek, který z vás dělá jakousi polorybu? Chudák malý pulec na svou netrpělivost doplatil. Sám sebe dostal do nebezpečí, které bohužel bylo jeho poslední, a už nikdy se nedočkal dalšího života v těle rychlé dlouhonohé žáby. Každý z nás byl kdysi takovým pulcem a možná jsme jimi doteď… (úryvek)

Celý fejeton uslyšíte 15. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině na Českém rozhlase Brno. (text ČRo)

Rebeka Uličná, Marek Petřík: KLIŠÉTEÁTR – PRKNA (pilotní díl)

0

Klišétéátr: Prkna
pilotní díl k neexistujícími sitkomu

Hrají: Vojtěch Johaník, Matěj Mužík, Matyáš Dlab, Jana Posníková, Gábina Veselá, Paulina Labudová, Tomáš David, Jan Neugebauer, Natálie Pelcová, Monika Mokrošová, Helena Poláčková, Bob Mikluš, Saša Stankov, Kateřina Miklínová, Tereza Miklínová, Atom
Produkce: Kateřina Miklínová
Scénář: Matěj Mužík, Vojtěch Johaník
Kamera: Alžběta Medlová, Martin Sůkal
Animace: Lucie Harapátová
Zvuk: Rebeka Uličná, Marek Petřík, Jan Fuksa
Režie: Lucie Harapátová, Matěj Mužík, Vojtěch Johaník
Poděkování: UNTR

Marek Hlavica: Co se do akreditace nevešlo

0

Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném. (more…)

Vojtěch Landa: O Googlu a maminkách

0

Vojtěch Landa se narodil v Moravské Třebové v roce 1981. Poslední léta žije v Brně, kde vystudoval Pedagogickou fakultu, obor angličtina-tělocvik. Studia dokončil v roce 2006, ale již v době studia se věnoval výuce angličtiny v jazykové škole Miramare a YET (obě v Brně).

V roce 2006-2007 strávil rok v anglickém Cornwallu za účelem zlepšení praktické mluvy. Do Anglie se také pravidelně vrací a jeho posledním zaměstnáním byla půlroční práce pro anglickou jazykovou školu v Eastbourne, kde připravoval pro studenty volnočasové aktivity. Má tedy rád jazyky a sport, ale i hudbu, filmy a literaturu.

Vystudoval dále obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na JAMU. Říká o sobě: „Jsem velmi společenský, ovšem v prezentaci tvorby naopak velmi plachý. Proto jsem doposud málo publikoval. Na internetu mám dvě povídky na stránkách www.scifi-povidky.wz.cz a jednu na stránkách JAMU. Zúčastnil jsem se také literární soutěže na Skleněné louce v roce 2005, kde jsem nakonec uprchl, když jsem zjistil, že nedokážu svůj text číst na veřejnosti. Od té doby jsem už naštěstí překonal trému a se spolužáky občas míváme scénické četní po brněnských klubech. Rád diskutuju s kritiky a tak uvádím i svůj mail: vlanda@centrum.cz.”

Byla sobota pozdě večer a vínově červená Fábie právě projížděla uzounkou okresní silničkou. Napravo a nalevo se rozprostíral les, nikde ani živáčka. Teprve teď v mírné zatáčce světla škodovky ozářila lesní odbočku, v níž stálo zaparkované auto. Světlomety jen na pouhou půlvteřinu dopadly na blýskavou tabulku státní poznávací značky. „A hele, SYE 25-35. To je přece auto inženýra Vlčka od nás z ulice! Co tady může dělat takhle v noci?“ promluvila zamyšleně osoba na sedadle spolujezdce. Takto, přátelé, nezačíná další díl seriálu Komisař Maigret, to jsem se jen s rodiči vracel z divadla zpátky do Moravské Třebové. Větu pronesla moje maminka, dětská lékařka a psychiatrička, která je odmalička obdařena doslova encyklopedickou pamětí. Ačkoliv o jejím nadání vím, nemohl jsem si pomoci. Ta věta byla zkrátka tak nepatřičná a televizní, že jsem rozesmál, až jsme se málem vybourali. No uznejte, vždyť já si nepamatuju ani svoji espézetku. Je fakt, že jako dítě jsem si na maminčinu fenomenální paměť rychle zvykl a považoval ji za stejnou samozřejmost jako nedělní oběd o dvanácté. A tak dokud tu nebyl internet a Google, byla tu maminka. Nešlo jen o paměť na čísla a otázky týkající se medicíny. Díky tomu, že má ordinace ve třech různých městech, má moje maminka zmapovaný v podstatě celý okres Svitavy. Někdy mám dokonce pocit, že má zmapovaný celý svět.
(Úryvek ze stránek ČRo)

Celý fejeton uslyšíte v sobotu 1. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině.

Markéta Sára Valnohová: Kočárky a tramvaje

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Kočárky a tramvaje

Jako každý občan města
využívám městských spojů.
Dnes to bude dlouhá cesta,
ve voze zní ryk sta bojů.

Hlas nabírá zas a znova
nevídaných výšek, hloubek,
uvnitř není slyšet slova.
Nemluvněti roste zoubek.

Druhé děcko jiné matky
s pláčem chytá solidárnost,
nehodlá se držet zpátky.
Utišovat je – je marnost.

Míra hluku v zadním voze
sahá ke stům decibelů.
Matky už zní dosti stroze,
výhrůžkami tiší melu.

Křik rve uši, drtí kosti.
Přidává se pejsek s vytím.
Nejde však na veřejnosti
mírnit děti či psy bitím.

Na zastávce stojí tramvaj,
ven se hrnou hluché davy.
Malé děti vám to nandaj´,
na ušním jsou plné stavy.

Letadla jsou malé čárky
ulice je mořské molo.
Tramvaje jsou pro kočárky,
jdu si radši umýt kolo.

Rozhlásek Řeč politická přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 1. června po 17. hodině.

Tomáš Koňařík: Třetí měsíc

0

Jak vznikalo nejnákladnější české sci-fi od dob Ikarie XB-1.

Vystupují:

Tomáš Koňařík (režisér)
Pavel Gotthard (odborník na českou sci-fi)
Tomáš Baldýnský (Česká televize)
Petr Fiala (Mňága a Žďorp)
a další

Eva Dvořáková: Uzdravme Česko!

0

Pokud se díváme na Evropu jako na lidské tělo, je Česká republika její pomyslný solar plexus. Zdraví solaru se odráží na zdraví celého těla – celé Evropy. 85 procent všech výdajů na zdravotní péči spolyká léčba chronických nemocí, které si lidé způsobují svým vlastním životním stylem. Nemocní lidé tvoří nemocnou společnost. Jak přestat být mlčenlivými kapry nemocnými z permanentních pocitů bezmoci, se situací v zemi něco udělat a uzdravit nejen sebe, stát, ale i celou Evropu?

Dokumentární film uvedený v rámci cyklu České televize Celnice.

Vysílání proběhlo v neměli 19. května 2013.

Sledujte na iVysílání ČT

Námět a scénář Eva Dvořáková, Andrea Culková

Režie Andrea Culková

Barbora Voráčová: Krávy

0

Příspěvek Barbory Voráčové z jejího blogu o pobytu na farmě v Norsku.

Dnes jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak vlastně takový den na farmě vypadá… Takový náš den na naší farmě… A pak mi běhaly myšlenky kolem a houfovaly se a stejně tak probíhal můj dnešní den, že jsem si sama pro sebe nějak pořád vysvětlovala, co to znamená spojení já a krávy. Vlastně se teď sama pozastavuji nad tím, že jsem na takové přemítání měla celý den čas, hezké. To se může stát jenom tady… Dorotka už psala, že u toho uklízení kravích hoven se prostě nejlíp přemýšlí. Nevíme, proč zrovna uklízení kravinců a ne třeba hrabání trávy má v sobě tento sebezpytující očistný účinek, ale zjistily jsme to obě.

Můj vztah ke kravám se za dva týdny, co jsme tady, což je hodně vzhledem k… a málo vzhledem k… (doplňte si, jak je libo, v tom já mám jasno), dost rychle proměňuje a vyvíjí a trochu je taky jako na houpačce, dnes například poměrně u země. Nejdřív jsem byla v šoku z toho, že se opravdu budu starat o tato stvoření (ano, městské blbce došlo, že opravdu odjela pracovat na farmu s krávami), která ve mně absolutně nebyla schopná vyvolat nějaký cit, natož sympatie, jen čirou hrůzu. Určitou chvíli mi trvalo si přiznat, že tyto obrovské hroudy masa jsou opravdu zvířata a že jako zvířata myslí a chovají se. V této souvislosti pro mě byla docela značná překážka si připustit, že mi krávy nechtějí ublížit, v podstatě doteď si tím nejsem tak úplně jistá…

Dobře tedy, jsou to zvířata, o která se staráme, jsou to zvířata, mají mezi sebou vztahy, starají se o sebe, bojují mezi sebou, je to nějaké společenství. Jsou to stádní tvorové, kam jedna, tam druhá a naopak, výborně. Postupujeme. Začíná být mezi námi určitá míra tolerance a pochopení. Opravdu mezi námi? Z obou stran? Farmář na nás stále mluvil v hodně povznesených pojmech, že musíme krávě věřit, že ona pozná, když jsme ve stresu a to nemá ráda, takže se nás bude bát. (Kráva? Bát mě? Ona se zbláznila? To já jsem k smrti vyděšená a neustále mám před očima představu zpomaleného záběru, jak mě kráva kope, já padám na betonové koryto, které je plné kravích sraček, rozbíjím si o něj hlavu a umírám mezi hovnama, protože jsem jela lačná po penězích a “dobrodružství” – haha –  pracovat na farmu se zvířaty, která jsem viděla jen z okna vlaku.)

Nejvíc mi pomohl moment, kdy jsme se farmáře na něco ptaly ohledně krávy, která si není schopná zapamatovat své místo a on řekl bez jakýchkoliv okolků: “Ano, to je ta kráva, co je úplně blbá.” Tahle věta byla tak strašně uvolňující po všech citacích kraví duše, že jsem měla konečně pocit, že to tady zvládnu. Že jsou krávy opravdu zvířata a že mám přece doma psa a ten mě (někdy) poslouchá (trochu). Tak jo, tak to zvládneme! Spolu, co, krávy? Velmi signifikantní pro náš vztah ke kravám je to, že si je neustále pojmenováváme názvy jiných zvířat. Když k nim přistupujeme je dojit, říkáme jim laškovně “kočky”, telata mají jména jako “lama”, “beránek” (k tomu se ještě vrátím) nebo “koza”. Evidentně se tu objevuje něco jako kraví problém, respektive jistá ambivalence!

My víme, že jsou ty krávy hodné a ony opravdu jsou a nechtějí nikomu vědomě ublížit, ale copak já vím, co berou jako útok, čemu rozumějí tak, že je ohrožuju? Ano a to je přesně to ono, kde selhává zbytečné přemýšlení a musí přijít na řadu vnímání. Byla jsem nevýslovně dojatá, když mi farmář vysvětlil, proč kráva odkopává telata, když chtějí pít její mléko. Bylo to proto, že její vlastní tele nechtělo z nějakého důvodu pít, zatímco ale ta cizí se k ní hrnula jako o závod a ona chtěla nechat mléko pro svoje vlastní tele. Byla to jenom obrana, chtěla dát napít tomu svému, a proto odháněla ostatní telata, kdyby tam to její bylo s nimi, nebyl by žádný problém a nechala by je pít všechny. Prostě kraví máma, jednoduché, jasné, naprosto čisté, bezelstné, upřímné. Ačkoliv já se bojím a nechápu, proč tak zuřivě odhání telata, ona jen používá instinkt a jedná.

Po dvou týdnech na farmě při každodenním pozorování krav docházím k mnoha různým výsledkům, stále se ale někam vyvíjejícím. Kam přesně, to ještě nějak sama nevím, asi k nějakému vysvětlení. Nenapsala jsem vztahu, tím si nejsem tak docela jistá, i když bych chtěla a třeba Beránek je neskonale dojemný malý býček, který se dívá jako umírající srnečka, ale vztah jako opravdu? Vztah? Co já vím teď, ještě tu budu dlouho… Ale ať se snažím jak se snažím, stejně tomu nerozumím. Jak může něco tak neohrabaného, obrovského, neforemného a v podstatě velmi nesympatického jako je kráva vytvářet jednu z nejúžasnějších věcí na světě – mléko. Je čtvrt na jednu v noci, venku je šero a já jsem chtěla jít dnes spát brzo…

Tereza Reková: The unsheltered / Bez úkrytu

0

Desetiminutový dokument THE UNSHELTERED / BEZ ÚKRYTU vznikl jako výstup z předmětu Newport film na University of South Wales, kde jsem studovala jeden semestr Dokumentárního Filmu a Televize v rámci programu Erasmus.
Dokument pojednává o osudech tří místních bezdomovců. Záběry z jejich života jsou proloženy animovanou částí, na které jsem spolupravocala se třemi studentkami druhého ročníku animované tvorby.

The 10 minutes documentary THE UNSHELTERED is my final work after one term studies on University of South Wales, Documentary Film and Television.
The Unsheltered is about three homeless guys who live in Newport. You can also see short animation which I cooperated on with three students of animation (Millie Michael, Laura Capper, Amber Corrick)

Režie: Tereza Reková

Go to Top