Archive for year 2013

Dora Kaprálová: Zápisník

0

Zápisník Dory Kaprálové na blogu Martina Reinera.

Dora Kaprálová …

… narodila se 25. 5. 1975 v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně | je dokumentaristka, kritička, píše texty všeho druhu, hlavně ty na objednávku | snaží se psát o knihách víceméně pravidelně do MFD, LN, i jinam | v současnosti má roztočené dva filmové a jeden rozhlasový dokument …

Ukázka ze Zápisníku:

16. 4. 2013

Pátek

Za dvě hodiny začíná v Praze pohřeb pratety Z., na který nejedu. Přesto jsem od rána spíš tam než tady. Za chvíli zavolám Berlíňanovi Wernerovi, válečnému, předmanželskému dítěti pratetina muže Ády. W. se narodil v Ženských domovech na Smíchově, v květnu 1945, jako nemluvně byl s německou maminkou odsunut, česky nemluví, svého dnes mrtvého tatínka Ádu potkal poprvé a naposledy v šestačtyřiceti letech a zbožňuje ho. Jsem si jistá, že na pohřeb své nevlastní maminky neodjel, bude v rozpacích, když mu zavolám, a já mu přesto zavolám. Nenapíšu ale, o čem jsme si povídali, o čem bychom si mohli po telefonu povídat? Bude to hovor jistě křehký, opatrný, jen zdánlivě veselý.

U snídaně malá F. vyprávěla vzrušující příběh. Končil extatickým výkřikem: „a zmrzlina se tam, v dětské kavárně, jí bílou lžičkou z plastiku.“ Mít srdce čtyřletého musí být punk s prvky barokní hudby. A to mi připomíná, že v úterý večer jsem plavala v bazénu Gorlitzer, a protože tam krátce před mým příchodem v bazénu plavalo hovno, byl velký bazén veřejnosti uzavřen, plavci zděšeně opustili areál, takže jsem plavala ve zcela prázdném dětském bazénku vlevo od místa nehody, za levno a štastně. (Jako bych byla čtyřletou).

Minule jsem psala o jednom náhodném brněnském setkání s malířem K., o společném venčení psíka Ivoše. O klice od smolaře. K. si zápisník přečetl a vytkl mi, že to já jsem byla smutná a proto ta ztížená komunikace mezi námi, nemám s ním dál už komunikovat, nestojí o mé texty, žijeme každý v jiném světě. Padla na mě deprese. Já jsem přece milý K. odezírala smutek z tvé tváře a proto ta tíha setkání, nebo ne? Odpovědět mu, že jsem byla původně veselou zní směšně, strašně směšně. A já mu tak přesto odpověděla. Jinou možností je, napadá mě dnes s odstupem, že někdy nerozumím lidem; že cítím cizí břemena, jež jsou ve skutečnosti břemeny mými. Že jsem tedy já sama (někde v hloubi duše) onou brněnskou zavalitou malířkou K., žiji v suterénním bytě, správcuji nějaké církvi a jsem ze života natolik unavenou, že to ani do slov vtisknout nedokážu; nakonec daruji náhodnému známému s vděčností mosaznou kliku, kliku od smolařky… Pokorně tento úděl a model přijímám, vždyť možné to nakonec je, obzvlášť ve městě B., tom konečném. Spatřuji samu sebe v lidech, kteří ovšem sami sebe vidí zcela jinak, vesele třeba. A pomoci si nemohu. Tak odpusť; odpusť mi K., ublížit jsem ti nechtěla. (pokračování ZDE)

Jan Motal: Prolomit dělbu moci: na okraj Svobody pro Smetanu

0

“V činech mas je jenom málo mravnosti.” (H. D. Thoreau)

Při Svobodě pro Smetanu, i po skončení filmu, a vlastně poslední dobou velice často přemýšlím nad tím, proč se současný Čech či Moravan cítí tak nekomfortně v demokracii. Pomíjím nyní “meritum věci”, tedy zda Smetanův čin by skutečně měl být kvalifikován tak, jak byl, zda si kdokoliv cokoliv zaslouží, zda je předvolební billboard soukromý majetek a jiné podobné otázky, které se loňský rok točily na veřejnosti a film je opět znovu klade. I pro míru identifikace tvůrců filmu se Smetanovým aktem mne v souvislosti s tím, nakolik jsme podobnými postoji obklopeni, zajímá mnohem víc význam toho, jak tento akt vnímá společnost, pro demokracii, v níž (alespoň deklarativně) zatím stále ještě věří. Čím dál tím víc se totiž ptám: víme tedy vůbec, co je demokracie?

Demokracie může mít mnoho podob a jedním z nich je i demokracie jako osobní postoj, jak nejen ve Světové revoluci zdůrazňoval Masaryk. Ve své základní rovině je to ale především takový systém, v němž vláda vychází z lidu. Čím příměji může lid ovlivnit obsazení dané funkce či dané rozhodnutí, tím více je toto legitimní, tím větší, silnější mandát dané zastoupení má. Nejsilnější institucí demokracie je tedy zřejmě přímá volba a referendum. Krajní formou demokracie je systém anarchistický, kdy lid nemá zástupce, ale volba a rozhodování se uplatňuje vždy a přímo.

Ať tak či tak, v demokracii, stejně jako v každém jiném politickém systému, se objevuje zásadní otázka toho, jak hodnotit přestoupení pravidel a jak tato pravidla určovat. Ten způsob demokracie, v němž se nacházíme a nachází se v něm většina států, jež se za demokratické považují, vychází z představy, že lid navrhuje pravidla, tedy zákony, skrze své zástupce, tedy politiky, kteří díky času, jenž na tuto činnost mají, tak mohou činit kvalifikovaněji a důsledněji. Nicméně, jak najdeme už u Montesquieho, realizaci těchto pravidel a kontrolu jejich dodržování nemohou provádět ti stejní lidé či lidé s nimi spříznění, tyto mocenské oblasti musí být odděleny. Proč? Protože pak by místo demokracie nastoupila totalita, tedy totální kontrola určité mocenské struktury nad celou společností. A to nezávisle na tom, jaký volební systém se v zemi nachází – možno tedy říci, že demokracie je větší vahou demokracií právě pro to, že důsledně dodržuje toto dělení moci a dává tedy všem rovnost před pravidly, tedy před zákonem (nikoliv rovnost sociální), než tím, jak se konkrétně volí zástupci či zda se vůbec volí.

Jmenovaný snímek je fascinující přehlídkou sympatií právě k prolomení tohoto principu, přičemž jedním z nejsilnějších momentů je lehce absurdní situace před policejní stanicí, nakonec i filmaři odhalená jako zcela neupřímná a hysterická. V ní se snaží muž vyhecovat dav, aby vtrhl na policii a zařídil osvobození Smetany, protože “my jsme lid” a “on je zástupcem lidu” a lid jde tedy rozhodovat. Zastavuji film na této scéně záměrně, zkratkovitě a vytrhuje ji z kontextu, protože když ji pozoruji viset takto v bezčasí jako samostatný fenomén, oproštěný od Langera, Smetany, Nečase i Remundy s Klusákem, odkazuje mne právě na tu horkou tektonickou činnost v duši národa.

Není to osamocený případ. Podobnou rétoriku slyšíme z Holešovské výzvy, která začíná na náměstích stínat hlavy, prozatím jen figurín. Slyšíme ji z různých demonstrací a manifestací, slyšíme ji po hospodách a autobusových zastávkách, slyšíme ji v bufetu a kupodivu leckdy i na školních chodbách od rozohněných studentů. Idea situace vychází z tohoto: na základě zákona, přijatého legitimními zástupci lidu (jímž se může stát kdokoliv z lidu), byl nezávislým soudem odsouzen občan. Tento rozsudek vykonává nezávislá moc výkonná, tedy policie. Pokud libovolné z těchto tvrzení neplatí, nežijeme v demokracii, ale v určité formě na demokracii nalakované totality.

Nicméně konstituování demokracie neznamená narušit zvrhlý systém “jeho metodami”, tedy narušením této nezávislosti (např. že by policie sympatizující s nějakou skupinou obyvatel jednala proti rozhodnutí nezávislého soudu, nebo že by soud soudil podle své libovůle, bez použití platné legislativy, příp. že by předseda vlády mohl osvobodit koho si usmyslí on nebo dav na tiskové konferenci). Marcus Aurelius kdesi píše: dej si pozor, aby ses k nelidem nechoval tak, jako se oni chovají k lidem. Mravní autonomie člověka znamená, že nepřistoupí na nižší prostředky v zájmu toho, aby dosáhl svého cíle – není pak mravně autonomní, ale heteronomní, protože se nechává unášet svými cíli. Jinými slovy: namísto spravedlnosti (jež vyžaduje umírněnost, moudrost, ale i odvahu) nastupuje zášť, nenávist, frustrace a msta.

A přesně to byly klíčové pojmy těch chvil nejen naší historie, kdy se “lid” snažil zjednávat svoji spravedlnost na vlastní pěst. Nenávist a msta vedla mnohé v rámci kolektivizace nebo politických procesů 50. let k tomu, aby těm, na než měli i z často docela lidských důvodů spadeno, udělovali ad hoc tresty výše až smrtelné, hlava nehlava. Ten stejný duch vede ke kmenovému hospodářství ve stylu “oko za oko”, “zub za zub”. Ten stejný přístup k životu je vlastně barbarství, protože neuskutečňuje vůli lidu, ale pomatený a z rozumu a pojmu spravedlnosti vůbec vychýlený živočišný pud. Právě k jeho překonání sami sebe kultivujeme tím, co nazýváme civilizací.

Boj proti bezpráví a nespravedlnosti nesmí se nikdy dít cestou nespravedlnosti a bezpráví. Nikoliv pro nějaký “politický” program, ale prostě z jeho podstaty: stal by se sám sobě kontradikcí. Dalším rozměrem je pak rozměr filosofický: a to, jak ukazuje Jaspers, že jedinou vinou, kterou může posuzovat společnost, je vina kriminální či politická. V druhém případě je ale součástí viny i lid sám, tedy nikoliv my-oni, my – hodní podvedení lidé a oni – zlí a falešní politikové, ale my, zdroj jich, oni, obraz nás, my a oni společně zodpovědni.

Mravní vina, již by například velmi rádi soudili proponenti Holešovské výzvy a mnozí Smetanovi obdivovatelé, ale i mnozí novináři, může být souzena pouze svědomím a tváří blízkého člověka. Chceme-li: mravní vinu můžeme soudit pouze v rozhovoru s Bohem. A to i pro to, že není fakticky dokazatelná, nelze ji soudit podle struktury pravidel či principů. Je vinou mravní, tedy vinou, s níž stojí člověk sám před sebou, před věčností, v níž se s ní musí vyrovnat. Do struktury této mravní viny patří otázka, zda při vymáhání spravedlnosti lze být nespravedlivý. Prolomení principu nezávislé spravedlnosti v demokracii, tedy justice, prolamuje vinu kriminální a ponechává jen vinu politickou. Jak připomíná Jaspers, tu pragmaticky ale soudí vždy vítězové, na úkor poražených.

O to sympatičtější je připomenout si, čemu ani dnes mnozí nemohou přijít na chuť: a to, že se po sametové revoluci nekonal žádný soudní hon na čarodějnice, upalování komunistů a vyrovnávání se s minulostí mečem a silou. Můžeme za to vděčit i Václavu Havlovi a lidem kolem něj, kteří dokázali přesvědčit vahou svých osobností společnost, že tato cesta je zhoubná, nelidská, nemravná. A to pro to, že z nás činí ty, jež chceme soudit.

Roman Smetana nikoho – na rozdíl od mnoha svých příznivců – nechtěl trestat. Neprolamoval dělbu moci, ač by si mohl najít důvody např. v tom, že jeho případ měla na starosti Langerová a šlo právě o Langera, komu pokreslil hlavu. Jeho postoj byl thoreauovský v tom, že se snažil systematicky trvat na svém. Východisko jeho činu je ve svobodě projevu a v tomto smyslu jej můžeme i chápat jako legitimní v demokracii, v níž by aktivita občana naopak měla být tím nejdůležitějším. (I když Thoreau by k trestu nejspíše nastoupil)

Na druhou stranu to, čemu podléhají jeho příznivci, a v některých sekvencích filmu snad i samotní tvůrci snímku, je cesta nespravedlnosti, cesta, která neústí v produktivní proměnu společnosti či potrestání viníků, ale v mentalitu totality, v níž je kdokoliv schopen rozhodovat o osudu kohokoliv. Jako se náš soused mohl stát udavačem, jako se můj kolega v práci mohl zasadit o můj konec, cítíme zde jakousi touhu po tom, vzít vše do vlastních rukou a být zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu. Facky a vajíčka na náměstí jsou toho jen smutným příkladem.

To vše má možná ještě hlubší jadérko, a tím je zoufalství sama ze sebe. Možná jde vlastně o neurotickou projekci těch, kteří žijí ve společnosti, jež se odcizuje jejich představě o tom, jaká má být. Demokracie není nejsnadnější způsob vládnutí, protože vyžaduje neustálou aktivitu, bdělost a kultivaci člověka. V tom je ale prozatím i nejlepší – protože nechává člověka být člověkem, je výrazem jeho důstojnosti a nenechává jej klesnout k tomu, aby z něj bylo jen konzumní zvíře. Stává-li se jím, potom demokracie padá a je nahrazena diktaturou.

Nakonec i Thoreau poznamenal, že volit pravdu není dost – samotnou volbou se naše účast v politice nevyčerpává. Demokracie vyžaduje naši aktivitu a má nástroje, jak této aktivitě dát prostor. Nicméně lidé, kteří sami sebe naleznou v situaci zoufalství nad tím, že necítí mít vliv na svět kolem sebe, kteří se cítí být zrazováni tím, co nazýváme “demokracií”, ji – třebas nevědomky – ve výkřiku zoufalství třeba chtějí prolomit, i když od slov k činům je někdy daleko, jak jsme viděli. Takové situace nám mají být mementem toho, že o demokracii je třeba se snažit, že je křehká a její život stojí a padá na tom, jak se budeme snažit o to, aby fungovala.

Ve chvíli, kdy společnost, “lid”, přestane chápat, v čem je demokracie jeho vládou, a přetaví si ji do veřejného lynčování, stínání hlav, dobývání se do úřadů nebo vyhazování oken (všimněme si, jak zdomácnělo slovo “defenestrace” v našich ulicích), demokracie má namále. A zachránit ji nedokáže švejkovská taškařice a ani láteření na bídu politiků.

Převzato z blogu Jana Motala

Markéta Sára Valnohová: Divadelní tryzna

0

Dziady jsou starý slovanský obřad uctění předků, ale známější je toto slovo spíše díky polskému romantickému básníkovi, prozaikovi a dramatikovi Adamu Mickiewiczovi, který v první polovině 19. století napsal stejnojmennou dramatickou báseň.

Text, který se zdál na první pohled nezdramatizovatelný, převedli na divadelní prkna Jan Šotkovský a Zetel, umělecký šéf brněnského Buranteatru.

Jedinečná inscenace s názvem Dziady se dotýká závažných témat jako smrt, tradice a rodová stigmata. Jak se s inscenací vyrovnali herci Kamila Zetelová a Michal Isteník, si můžete poslechnout v reportážním pásmu studentky JAMU Markéty Sáry Valnohové. Původní text recituje Lukáš Jedlička, o inscenaci mluví pomocná dramaturgyně Alžběta Michalová, účinkují herci divadelního souboru Buranteatr. (text ČRo)

Reportážní pásmo zazní v Zelném rynku v sobotu 13. dubna. Pořad začíná po 17. hodině.

Ondřej Štindl na JAMU

0

Článek Lidových novin o diskuzi redaktora Lidových novin Ondřeje Štindla se studenty RTDS.

Ondřej Štindl na JAMU: Ve filmech jsme ve vztahu k historii suverény

11. dubna 2013  12:14
Momentální stav české filmové publicistiky, smysl a relevance filmových cen a výměna názorů na triky i pasti scenáristické práce byly hlavními témat diskuse filmového recenzenta LN a příležitostného literáta Ondřeje Štindla se studenty ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky brněnské JAMU.

Ondřej Štindl do Brna zavítal u příležitosti 120. výročí Lidových novin. Součástí letošních oslav jsou mimo jiné právě i debaty na vysokých školách s redaktory LN.

Diskusi na JAMU moderoval vedoucí ateliéru Jan Gogola st. Začala u reflexe minulosti v českých filmech, otázky zda je dostatečná a jestli se o nějakém vyrovnání se s minulostí vůbec dá mluvit.
V debatě zaznělo, že z čistě kvantitativního hlediska je filmů o české minulosti docela dost. Jiná věc ale je, do jaké míry se o nějakém vyrovnávání se vůbec dá mluvit, Ondřej Štindl se v debatě proti tomu termínu ohrazoval, protože podle něj dělá ze současníku ve vztahu k historii velké suverény, kteří se “vyrovnávají”, zatímco v reálu se spíš minulost vyrovnává s námi.

Dost se diskutovalo o hostově zkušenosti se scenáristickou prací - Ondřej Štindl je autorem předlohy filmu Pouta. Mluvilo se o praktických otázkách scenáristiky - kolik je potřeba napsat verzí, že je dobré si jednotlivé obrazy pojmenovat, že čeští autoři zanedbávají průzkum, který by jejich práci mohl zjednodušit a pomoci jejímu výsledku a podobně.

“Otázky studentů se týkaly i inspiračních zdrojů, řeč v té souvislosti přišla na americké gangsterky - filmové i televizní. Více otázek směřovalo ke konci filmových Pout, některé studenty možná udivilo, že ho považuji za happy end,” přiblížil Ondřej Štindl.

Jan Gogola pak nastolil téma smyslu filmových cen. Podle něj není dobře, když se o České lvy uchází umělecky ambiciózní filmy stejně jako vulgární komedie. Podobně i filmová kritika by měla ctít hierarchii hodnot a o některých snímcích prostě nereferovat.

Lidové noviny

Zdroj: http://www.lidovky.cz/redaktor-ln-na-jamu-ve-filmech-jsme-ve-vztahu-k-historii-suvereny-phx-/media.aspx?c=A130410_144338_ln-media_br

 

Bibiána Rybárová: Éra utrpenia

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Bibiána Rybárová, která se narodila 20. 5. 1991 v Trstené, malém městečku na severu Slovenska. Po pěti letech se přestěhovala do Žiliny, kde se aktivně věnovala herectví, recitaci a přednesu, modelingu a fotbalu.

Úspěšně ukončila Gymnázium bilingválne v Žilině státnicí z francouzštiny a momentálně studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie. Na svých projektech už od časů střední školy, kdy vystupovala na festivalech s francouzským divadlem, spolupracuje především se zahraničními studenty. Mezi svoje největší záliby řadí jazyky, historii, storytelling, cestování a z neznámých příčin účetnictví. (text ČRo)

Bibiána Rybárová: Éra utrpenia

Éra smutná nastala,
éra s názvom „Trpím“.

Pol planéty dostala,
ja to zatiaľ strpím.

Ten nemá auto, ten zas lásku,
tomu tam chýba kombajn.
Ja mám sotva lepiacu pásku
a inak sa mám celkom fajn.

Láska hlavne, to je jasné,
bezkonkurenčná to téma.
Všade heroické básne,
no v skutočnosti tréma.

Ten chcel dievča pekné,
krásne ako obrázok.

Prišla, mala akné,
už si vešal povrázok.

Tá hľadala siláka,
hladiť chcela svalovca,
predstava ju láka,
ležať vedľa žien lovca.

Čakáme princa na koni bielom,
obzeráme sa po jeho bankovke.
Možno príde. S tým rozdielom,
že leda tak na tatrovke.

Neznesiteľné martýrium
musí byť však viditeľné.
To je hlavné kritérium
na utrpenie nevyvrátiteľné.

Nad tým krutým osudom
všade treba nariekať.
Vo vinárni so sudom
už len frázy odriekať.

Na cenu hlavného trpiteľa
pre všetko a pre nič
je adeptov až príliš veľa,
každý sa cíti nanič.

Volám hore do neba:
„Mejdej, Pane, mejdej!“
Usmejte sa na seba
„end hev e nájs dej!“

Rozhlásek Bibiany Rybárové přednese v Zelném rynku herečka a zpěvačka Mariana Chmelařová, vystupující pod jménem Minach. Výsledek uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 13. dubna.

Tereza Semotamová: Německé rozhlasové hry 50. let

2

Ve čtvrtek dne 11. dubna 2013 ve 14 hodin v místnosti č. 106

proběhne

obhajoba disertační práce

Mgr. et MgA. Terezy Semotamové na téma

Německé rozhlasové hry 50. let

Oponenti:
prof. PhDr. Václav Cejpek
prof. Jan Vedral

Školitel:
prof. PhDr. Antonín Přidal

Michal Bureš: Osamělé večery Dory N.

0

Český rozhlas právě natočil rozhlasovou verzi monodramatu Mileny Štráfeldové „Osamělé večery Dory N.“. Odehrává se roku 1912 v Jičíně.

V jedné ze zdejších výstavných vil žije stárnoucí, opuštěná žena, dcera slavné spisovatelky. Vzpomíná: „Máma pořád krvácela, potila se, páchla… Věčně jsme ji museli převlékat. A toho prádla, co tehdá bylo! Přitom to ani nešlo usušit. Mrzlo, až praštělo. Prostěradla jsme věšeli v síňce. Když ji naposled přišel navštívit Erben, úplně se do nich zamotal…“

Dora Němcová byla odmalička samotářská, plachá, stydlivá dívka, nadosmrti zohyzděná jizvami po tuberkulóze mízních uzlin. Byla svědkem matčiných světlých chvil i jejích selhání. Zažila s ní její vzdor proti šosácké vlastenecké společnosti, její milenecké vztahy i její bídu, kdy jim doma vlhkem a zimou plesnivěla postel. Dora zažila domácí hádky, bitky svých rodičů, a přitom nakonec dospěla k tomu, že „táta nakonec nebyl tak špatný, jak se o něm dnes říká.“ Přežila své tři bratry, z nejbližší spisovatelčiny rodiny zůstala poslední. U ní tak skončila i korespondence Boženy Němcové, která čítá přes 600 listů.

A jednoho dne večer, 50 let po matčině smrti, se slečna učitelka Theodora Wilhelma Rozálie Němcová těmito listy probírá. Není to veselé čtení. Jeden takový večer s Dorou N. prožívají i diváci na Malé scéně Divadla pod Palmovkou v Praze. Osamělé večery Dory N. tu měly premiéru v říjnu 2012. Dceru Naší Slavné Spisovatelky tu v režii Adama Skaly hraje Marta Sovová. Spoluhráčem samotářské slečny učitelky je přitom hlávka zelí.

Hra Mileny Štráfeldové nyní získala i svou rozhlasovou podobu. V režii Michala Bureše ji strhujícím způsobem ztvárnila Taťána Medvecká. Její Dora je v jednu chvíli nešťastná a vzápětí výsměšná, plná lítosti i ironie. Je nedůvěřivá vůči okolí: „Koho skutečně zajímá, jaká jsi byla ty? Jací jsme byli my? A jaké to doopravdy bylo, žít vedle tebe? Jen samé drby, klevety, pomluvy, to chtějí slyšet! Ale ne ode mne! Ode mne teda ne!” (text ČRo)

Premiéru rozhlasové hry poslouchejte v neděli 7. dubna 2013 od 20:10 na vlnách ČRo Dvojky.

Seminář Karla Slacha

0

V pátek 5. dubna proběhl seminář kameramana a režiséra dokumentárních filmů Karla Slacha.

Karel Slach (*17. 12. 1940, Tábor) patří k výrazným a nepřehlédnutelným osobnostem české kameramanské dokumentární školy. Po vyučení ve fotografickém ateliéru Šechtl v Táboře (1958) studoval na pražské FAMU na katedře kamery (1961–1965). Po absolutoriu pracoval s režiséry Dušanem Hanákem a Dušanem Trančíkem v bratislavském studiu Krátkého filmu. Slachova kameramanská tvorba zahrnuje široký tematický záběr v oblasti umění, kultury i společenského života. Významnou rovinu představuje propojení jeho kameramanské tvorby s divadelním prostředím. Nabízí osobitý autorský kameramanský rukopis se specifickým viděním a cítěním filmového obrazu, který je dodnes vyhledáván předními českými a slovenskými režiséry dokumentárního filmu. Je stálým spolupracovníkem režiséra Karla Vachka, s nímž připravil filmy jako Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství, Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu)Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992) či Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. Dále spolupracoval s režiséry jako Ctibor Turba, Drahomil Šišovič, Dušan Hanák, Dušan Trančík, Břetislav Rychlík, Karel Fuksa, Jana Hádková, Martin Porubjak, Monika Rychlíková, Dana Tučková či Miloš Zábranský. Režiséři s ním rádi spolupracují kvůli jeho schopnosti pohotově zaznamenat děj jedinečným způsobem obsahujícím emocionální náboj a hloubku. Příležitostně se sám věnuje režie dokumentárního filmu, např. filmy Svatbičky pro Češi ztracený, Hlášení o pohybu, Cenu má pouze cesta či Krvavý potlach na severu.

Tomáš Soldán: Na Větrné hůrce

1

Do věčnosti zkamenělá návrší, zrádné slatiny a rozsáhlá vřesoviště, stejně jako dva sobě nepodobné domy se v polovině 19. století staly kulisami slavného románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce.

Český rozhlas Olomouc koncem března uvede desetidílnou dramatizovanou četbu tohoto klasického díla světové literatury, dominovat jí budou herci Zuzana Slavíková, Petr Vaněk a Tereza Richtrová.

Tragický příběh nenaplněné lásky a pomsty posluchače přenese do kopcovité oblasti v anglickém západním Yorkshiru. Právě tam totiž Emily Brontëovou uchvacovaly ony bouřlivé výšiny, jak zní také jeden z překladů anglického názvu románu.

Krajina nedaleko Bradfordu svou svíravostí naznačuje, kudy se musejí odebírat životy dvou zpočátku nevinných dětí, které si chvíli na lásku snad jen hrají, aby jejím poryvům nakonec podlehli.

Počasí na Větrné hůrce a nedaleké usedlosti Drozdově tak určuje záhubu, které podléhá nalezenec Heathcliff, zpupná Kateřina i její přítel a pozdější manžel Edgar Linton. Čtenář a rozhlasový posluchač je přitom svědkem toho, jak jiskra křivdy nakonec přeskočí i na děti těchto zatracených.

Rozhlasovou verzi románu připravila autorská dvojice Petra Ševců a Josef König. Natáčení se ujal režisér Tvůrčí skupiny Olomouc Tomáš Soldán.

Kromě Zuzany Slavíkové v roli služky Nelly, která celý příběh vypráví, se v hlavních rolích představí také herci Petr Vaněk jako Heathcliff a Tereza Richtrová, která svůj hlas propůjčila Kateřině. Sekundovat jim budou herci Vladimír Krátký, v rozhlase debutující Milan Holenda, Klára Klepáčková, Lukáš Král, Petr Kubes, Jiří Suchý z Tábora a Vendula Fialová.

V dětských rolích se představí žáci Literárně-dramatického oboru ZUŠ Žerotín v Olomouci. Premiéru prvního dílu dramatizované četby odvysílá Český rozhlas Olomouc v rámci cyklu Počteníčko v neděli 31. března v 16,04. Ostatní díly pak každou následující neděli. (text ČRo)

Bibiána Rybárová: Edgar Lee Masters – Spoonriverská antologie

0

Literárně-publicistické pásmo.

Spoonriverskou antologii amerického básníka a spisovatele Edgara Lee Masterse zpracovala studentka JAMU Bibiána Rybárová.

Dále spolupracovali prof. Antonín Přidal a studenti brněnské Divadelní fakulty Marie Rotnáglová, Kateřina Sedláková, Martin Hudec, Jiří Svoboda a Natália Hatalová. Texty do češtiny přeložil Jiří Kolář.

Pásmo uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 30. března. Pořad začíná po 17. hodině.

Go to Top