MotalPříspěvek z blogu Jana Motala.

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.

Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.

Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: “Končíme!”

Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška – obhajoba práce – výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.

S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak – kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení “měření pindíků”. Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme – protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí.

Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství – ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)