Archive for year 2014

Tereza Adámková: Máme se dobře na Richardstrasse

0

3105095--autorka-dokumentu-tereza-adamkova--1-300x201p0Je v dnešním rychle gentrifikujícím se Berlíně-Neuköllnu stále patrný odkaz českých protestantských uprchlíků, kteří se tu usídlili v roce 1737 a založili osadu český Rixdorf?

Čeští protestanští exulanti uprchli v 18. století před rekatolizací z Čech z vesnice Čermná u Ústí nad Orlicí a založili svou osadu na místě, které tehdy ještě ani nebylo součástí města, dnes ale leží na území Neuköllnu – převážně arabské čtvrti Berlína. A aby kontrastů nebylo málo, je místo, kde se čeští imigranti usadili, dnes obrůstáno gentrifikovanými kavárnami pro anglicky mluvící, tak příznačné pro celý dnešní Berlín.

Příchod českých protestantů je často prezentován jako předznamenání internacionálního charakteru metropole. Prchali před nesvobodu náboženskou a tehdejší pruský král Fridrich Vilém I. jim v roce 1737 nabídl azyl. Co hledají o téměř tři století později dnešní příchozí do Berlína a je zde stopa průkopnicky vnímaných českých imigrantů vůbec znatelná? Přenesme se do Berlína Rixdorfu se zvukovými záběry autorky, která pochází z oblasti, ze které čeští imigranti v 18. století přišli, a která v Rixdorfu v roce 2012 a 2013 žila.

Tereza Adámková (*1989) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU. Během studia žila a pracovala v Holandsku a Berlíně a rok strávila na Filmové akademii ve Vídni. Režírovala několik krátkých hraných filmů a krátkých dokumentů. Momentálně studuje v CAS na FAMU, živí se prací pro ČT, žije v Praze, má psa. Pro ČRo připravuje a režíruje literární pořady a adaptace. Máme se dobře na Richardstrasse je její první rozhlasový dokument. Vysíláme ho v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace v dramaturgii Gabriely Albrechtové.  (text ČRo)

Vysílá ČRo Vltava 27. dubna  2014 v 19:00

Hana Zoubková: Kunštátská šatlava

0

3104142--vit-ondracek-malba-plamenem--1-300x245p0Kunštát je malé městečko, které se od okolních měst a vesnic na první pohled příliš neliší.

Při pohledu bližším pak ale zaujme mnoha cedulemi na venkovských domcích. Většina z nich oznamuje, že v tomto stavení byla či je hrnčířská dílna, některé ale poukazují na významného dřívějšího obyvatele.

Kunštát je totiž místem, které bez zjevného důvodu přitahovalo odjakživa umělecké osobnosti, místem, které pamatuje tolik veřejně známých jmen a tváří, až je těžké uvěřit, že tato pouta mezi básníky a kunštátským šikmým náměstím vznikala zcela náhodně.

Vít Ondráček – rodilý Brňan, kterého Kunštát přilákal stejně bezdůvodně jako i jiné básníky před ním, obývá místní šatlavu. Toto stavení v sobě nese nejen minulost historické věznice, ale ukrývá i spoustu vzpomínek na mnohé literáty. A právě s Vítem dokument objevuje kouzlo tohoto místa, protože i on sem přijížděl z velkoměsta a protože i on kdysi hledal a následně našel onu poetiku Halasova jednoho místa, místa posledního, místa pro hrob.

Soukromé rozpravy s Vítem Ondráčkem o jeho osobním životě, jeho pohnutkách vedoucích k přestěhování a jeho životě v Kunštátě tvoří jednu část tohoto dokumentu. Druhou rovinou je pak prohlídka přestavěné šatlavy, která odkrývá nejen Vítovo malířské nadání, ale posluchačům nabízí i představu toho, co je pro básníka důležité. Vít Ondráček z prostoru domu vytahuje pro něj podstatné drobnosti i vzpomínky spojené přímo s budovou i s výhledy z oken. Ke vzpomínání pak vede i listování korespondencí s kunštátskými osobnostmi, se kterými se znal i přátelil a které pro výrazný věkový rozdíl již také pochoval. To vše je propojené hudbou z představení, které na počest Janu M. Tomešovi připravil právě Vít Ondráček a které odehráli herci amatérského divadelního spolku na Halasově Kunštátu, literární soutěži v Kunštátě pořádané.

Dokument tedy nehledá data a fakta o tomto místě, hledá pocity, které jediné mohou vysvětlit, proč je toto nenápadné městečko tak přitažlivé pro umělce, proč sem kdysi jezdil Jan Ámos Komenský a proč se sem nastěhoval Vít Ondráček. Dokument je snahou o nalezení a zachycení toho neviditelného genia loci, který zde byl už tolikrát objeven. (text ČRo)

Rozhlasový dokument uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 19. dubna mezi 18. a 19. hodinou.

Tomáš Soldán: Oféliin hlas

0

2012241--vladimir-holan--1-300x200p0Četba z knihy nazvané Oféliin hlas španělské básnířky a překladatelky z češtiny Clary Janésové. Ta v knize poetickým jazykem vypráví svůj příběh setkání s básníkem Holanem.

Pětidílnou četbu na pokračování poslouchejte na Vltavě od 14. dubna vždy v 18:30.


Vrátíme se tak do sedmdesátých let, kdy navštívíme pražskou Kampu i barcelonskou čtvrť Pedralbes, zavítáme však také do prostoru mezi tato dvě místa – do prostoru mýtu a tajemství.

Setkání na hraně mýtu a skutečnosti

Celý můj život byl prologem k tomuto okamžiku. Tuto větu – následovanou pomlkou – pronáší španělská básnířka Clara Janésová ve své knize La voz de Ofelia. Troufalé přiznání, že více než třicet let jejího žití bylo jen přípravou, jakýmsi seminářem k setkání s člověkem, kterého celou tu dobu ve svém životě tušila, zní i dnes jako něco přinejmenším tajemného.

Když však Španělka jen o chvíli později přiznává, že místem onoho setkání byl ostrov Kampa a tím dávno tušeným byl básník Holan, chce se čtenáři na chvíli ustrnout v úžasu. A vtírají se otázky – jak se španělská literátka dostala k Holanovi? Co ji přimělo jednoho dne sednout do letadla a namísto odpovědi na Holanův dopis přiletět do Prahy? Co cítil Holan k ní? Několik odpovědí může nabídnout text knihy, která Janésové v Česku vyšla pod názvem Oféliin hlas.

Už z názvu je možné vyčíst cosi o vztahu těchto dvou básníků – Holanova Noc s Ofélií sice zůstala nedokončená, přesto však v jejích verších tušíme Barcelonu a jednu její obyvatelku, která „kladla na stůl mušle, lastury a škeble…“

Právě Barcelona, respektive její okrajová čtvrť Pedralbes, je jedním z dějišť Oféliina hlasu. Tím dalším je pochopitelně Kampa, Holanův byt v domě U Lužického semináře, i jeho předchozí místo v dnešní takzvané Werichově vile.

Příběh knihy má však ještě jedno dějiště. Je jím svět mýtu. Právě takový svět, jaký ožil v Noci s Hamletem, jaký měl povstat i v Noci s Ofélií, přesně takový prostor – kdesi mezi literaturou a skutečností – je kulisou neuvěřitelného vyprávění o znovuobjevení lásky, něhy, ale také poezie, je to příběh o návratu do života, příběh Eurydiky vyvedené z podsvětí.

Oféliin hlas nám zároveň představí Prahu sedmdesátých let očima třicetileté Španělky. Ta se hned v úvodu velmi upřímně ptá sama sebe – jak bude vypadat cesta do země, o které nic neví, za člověkem, jehož jazykem nemluví?

Namísto odpovědi poslouží posluchačům stanice Vltava pětidílná četba na pokračování, ve které Oféliin hlas představíme tak, jak jej přeložila Adriana Krásová.  (text ČRo)


Účinkuje:
Olga Kaštická

Autorka: Clara Janés
Překlad: Adriana Krásová
Režie: Tomáš Soldán v Tvůrčí skupině Olomouc

Alena Blažejovská: Zkouška sirén

0

10001334_10201711498733787_6378724233189412839_nPrávě proběhla zkouška sirén! Jako každou první středu v měsíci. Není to ale spíš zkouška migrén? Poslechněte si od jejich nefalšovaných facebookových fanoušků.

Slovo „siréna“ pochází z řečtiny. V antické mytologii jsou Sirény kouzelné pěvkyně, které neodolatelným zpěvem vábí námořníky. Na útesech kolem jejich ostrova pak loď ztroskotá.

Volání sirén tak vešlo do povědomí jako předzvěst záhuby. A proto byla se jím pojmenovávají technická zařízení sloužící signalizaci nebezpečí. Užívají se k varování při požáru, přírodních a průmyslových katastrofách. V době války slouží k vyhlašování leteckých či chemických poplachů.

K výstraze před nebezpečím slouží kolísavý tón. Účelem pravidelná zkoušky sirén je ale ověření provozuschopnosti systému, a proto zní nepřerušovaným nekolísavým tónem po dobu 140 sekund.

Za vynálezce sirény se považuje John Robison (1739–1805). Skotský fyzik a matematik, který vyučoval i filozofii na Univerzitě v Edinburghu. Konkrétní podoba a způsob fungování sirén se však v čase proměňuje.

Hrozny hrůzy místo hub

Dnešní fandové s nostalgií sledují ústup rotačních sirén. Jejich nezaměnitelnou podobu kovové houby, jakéhosi kloboučku na nožce pevně zapuštěné do podloží, nahrazují hrozny reproduktorů elektronických sirén.

I tak ale tyto novodobé „pěvkyně hrůzy“ jejich fanoušci nejen fascinovaně poslouchají, ale také fotografují. Pořádají za nimi dokonce výlety, „lovy beze zbraní“.

Budeme mít monografii o sirénách?

Jedním z nich je pan Milan Zachodil z Hodonína, středoškolský pedagog, ale také hudebník. Kdoví, možná se právě tento zpěvák a hráč na nejrůznější nástroje včetně tuby a heligónu stane autorem první knihy o sirénách v České republice.

Zatím svá zjištění publikuje na Facebooku, na stránce skupiny Posluchačů pravidelné zkoušky sirén, kterou založil programátor Peter Renda z Prahy.

Zkáza z nebes za “zpěvu” sirén

O svých zkušenostech s tzv. koncovými prvky varování vypráví i básník, prozaik, esejista a profesor brněnské JAMU Pavel Švanda. V jeho případě jde ale o prožitky z druhé světové války, zejména z listopadu 1944, kdy sirény varovaly Hodonín i Brno před nálety.

Co to je v naší psychice, co vyvolává tak silné a současně tak ambivalentní pocity, slyšíme-li volání sirén? Dokument Aleny Blažejovské se pokouší když ne odpovědět, tak aspoň napovědět… (text ČRo)

Vysílá ČRo Dvojka v neděli 13. dubna od 22 hodin.

Workshop Ivety Stehlíkové

0

V pátek 28. 3. proběhl workshop Zvuková a obrazová postprodukce filmů.

Cílem workshopu bylo seznámení základními postupy při postprodukci audiovizuálního díla. Ve zvukové části se zaměřil na nejčastější technické komplikace spojené s nahráváním zvuku a ukázal, jakým způsobem lze postupovat pro zkvalitnění nahrávky. V obrazové části představil principy compositingu a retušování.

Iveta Stehlíková – vystudovala Filmovou školu ve Zlíně, obor klasická animovaná tvorba. Poté se zaměřila na studium kamenosochařství na SUPŠ v Uherském Hradišti. Nyní se věnuje tvorbě animovaných videí a compositingu. Má zkušenosti z oblasti hudby a zvukové postprodukce. Portfolio: http://ivetastehlikova.tumblr.com/

mh7742

mh7750

mh7740

mh7746

 Fotografie © Marek Hlavica

Hana Roguljič: Vítězslava

0

vitezslavaOsud české hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové má tragický nádech. Talentovaná mladá žena, která měla všechny předpoklady pro velkou mezinárodní kariéru, zemřela ve věku 25 let. Daleko od svých rodičů a vlasti, v chaosu na začátku 2. světové války. V krátkém čase, který jí byl vyměřen, napsala víc než 40 skladeb, vysoce ceněných už za jejího života.

Jaká byla dívka, která se dokázala prosadit v profesi považované (tehdy i dnes) za výhradně mužskou doménu? A jak se její posedlost hudbou a sebeuplatněním promítla do osobního života a do vztahů k mužům, které navazovala s provokativní lehkostí? Režisérem inscenace je Aleš Vrzák, do titulní role obsadil Magdalenu Borovou.

S námětem na biografickou hru o Vítězslavě Kaprálové přišla do rozhlasové dramaturgie pětatřicetiletá absolventka scenáristiky na brněnské JAMU, Hana Roguljič. Věnuje se převážně televiznímu dokumentu a publicistice (Sinusoida a Amen, tati, spolupráce s pořadem Fokus ČT24). Na svém kontě má i dvě rozhlasové hry realizované v brněnském studiu Biofil (2011), Sami máme málo, dáváme vám přece (2013), sérií miniatur se sociální tematikou se zapojila do projektu minutových her.

První verzi původní rozhlasové hry o skladatelce Vítězslavě Kaprálové poslala do rozhlasu zhruba před rokem a půl.

Za jakých okolností jste poprvé narazila na jméno Vítězslava Kaprálová? A bylo to v souvislosti s jejím osudem nebo s její hudbou?
V souvislosti s jejím osudem, který je však zajímavý právě díky její hudbě. Vítězslava Kaprálová pocházela z muzikantské rodiny. Otec byl brněnský skladatel Václav Kaprál, matka operní zpěvačka, která se později své kariéry vzdala. Předpoklady, aby se Vitka stala skladatelkou a dirigentkou, tu tedy byly – ale spíš z dnešního pohledu. Ve třicátých letech bylo žen v hudbě poskrovnu. A najednou se objevila dívka, která měla talent a uměla se prosadit. K tomu, aby se proslavila, jí chybělo jediné: delší život.

Odkud jste čerpala informace o jejím životě a hudbě, kterou psala? Existuje nějaká písemná pozůstalost Kaprálové – dopisy, poznámky, deník?
Knihy, které o ní byly napsány, mají velmi rozdílnou úroveň. Vynikající je studie Jiřího Macka z padesátých let, ta se však zabývá pouze její tvorbou a nikoli životem. Svou hodnotu mají i vzpomínky jejího manžela Jiřího Muchy. Zároveň ale musím dodat, že jejich vztah trval jen rok a že Jiří Mucha byl především spisovatel. Dál existují vzpomínky rodiny a přátel a samozřejmě dopisy či Vitčin diář. Velkou práci při propagaci Kaprálové odvedla společnost „The Kapralova Society“, která působí v Kanadě. Na jejich vrub jde i skvělá publikace o Kaprálové v angličtině.

Jak velký úsek ze života Vítězslavy Kaprálové hra obsáhne?
Celý její dospělý život, od sedmnácti do dvaceti pěti, Vitka se narodila v roce 1915 a zemřela během okupace Francie v červnu 1940 v Montpellier.

Kdo kromě Vítězslavy ve hře vystupuje?
Rodiče už jsem zmínila. Důležitou roli hráli pedagogové, Vítězslav Novák a Bohuslav Martinů. Ten se dá také zařadit do kategorie milenců, z nichž se ve hře objevují jen ti nejdůležitější. Vitka nedokázala být sama, většinou udržovala vztah s několika muži najednou. Byla to otázka smyslnosti, vypočítavosti, bezradnosti, byla to jedna z forem projevu tvůrčí síly? Podle mě všechno najednou a v různých vztazích různou měrou.

Do jaké míry pro vás byla důležitá věrnost historickým faktům? Snažila jste se, aby situace popisované ve hře odpovídaly líčení v knihách, které se ke Kaprálové vztahují?
Samozřejmě. Na druhé straně se z Vitky stala postava, která má svého autora. Nemyslím si například, že lze vyvodit Vitčin charakter jen z dopisů. Kdo sám píše dopisy, ví, že se stylizuje podle toho, komu píše a v jaké náladě. A analogicky můžeme nakládat se vzpomínkami lidí, kteří ji znali. Rozhlasová Vitka je dokumentární tam, kde to bylo možné, ale její pojetí je pojetím tvůrců – autorky, režiséra a herečky. (text ČRo)

Ptala se Renata Venclová.


Účinkují:
Magdalena Borová (Vítězslava Kaprálová), Taťjana Medvecká (Vituše Kaprálová), Igor Bareš (Václav Kaprál), Lukáš Hlavica (Bohuslav Martinů), Marek Holý (Jiří Mucha), František Němec (Vítězslav Novák), Lucie Juřičková (Charlotte Martinů), David Matásek (Rudolf Kopec), Eva Salzmannová (senátorka Plamínková), Jan Novotný (Edvard Beneš), Martin Finger (doktor Liškutín), Miloslav König (Rudolf Firkušný) a další

Autorka: Hana Roguljič
Režie: Aleš Vrzák
Dramaturgie: Renata Venclová
Mistr zvuku: Tomáš Mikyška
Hudba a zvuková spolupráce: Jan Trojan

Celá hra k poslechu on-line do středy 2. dubna 2014

Tereza Reková: Dívka a smrt

0
DivkaJe to o smrti

…a o dívce…

—————————————————————————–

P R E M I É R A : 31. 3. 2014 v 17:00, uč. 013, DIFA JAMU
R E P R Í Z A : 7. 4. 2014 v 19:00, uč. 013, DIFA JAMU

—————————————————————————–

 

H R A J Í :
Kristina POVODOVÁ
Barbora NESVADBOVÁ
Jiří SVOBODA
Juraj HÁDER
David JANÍK
Michaela MIKULOVÁ
Tereza REKOVÁ
Katya PLECHKOVÁ

—————————————————————————-

A U T O R : Maxim GORKIJ
Ú P R A V A : Šimon PETÁK
R E Ž I E : Zuzana PATRÁKOVÁ
D R A M A T U R G I E: Barbora CHOVANCOVÁ, Šimon PETÁK
S C É N A : Zuzana PATRÁKOVÁ
K O S T Ý M Y : Lucie HALGAŠOVÁ
H U D B A : Zuzana PATRÁKOVÁ
S V Ě T L A : Matěj KLÍMA
P R O D U K C E : Barbora LESKOVJANOVÁ

—————————————————————————–

FB stránka události (a rezervace)

Veronika Pospíšilová: Semínka

0

cartel_semillas_labruc_abr_14_A4_00-353x500Divadelní hra “Semínka,” jejíž autorkou a režisérkou je Veronika Pospíšilová, bude poprvé uvedena 3. dubna 2014 v divadle Espacio Labruc v Madridu. Děj hry se odehrává během zdánlivě harmonické oslavy narozenin hlavní protagonistky Blanky, která se díky svému mládí a naivitě snaží otevřít oči členům své rodiny a vytrhnout je z pohodlí lži, v níž žijí.

Děj hry je zasazen do poněkud chladného prostředí České republiky. Země uprostřed Evropy, obklopena sousedními státy, které jí zabraňují v přístupu k moři, se stává metaforou emoční atmosféry Blančiny rodiny, jejíž členové obdobně touží po nalezení cesty k “moři očištění”.

Projekt je realizovaný v česko-španělské koprodukci a je výsledkem spolupráce mladé české režisérky s madridským divadelním souborem. Představení se budou konat v divadle Espacio Labruc v Madridu každý čtvrtek v měsíci dubnu a květnu vždy od 21:00 hod. a každý pátek v červnu ve 22:30 hod. (text Centro Checo Madrid)

_reparto: Laura Fernández, Paula Ruiz, Yan Angosse, Mario García-Patrón Álvarez, Roberta Pasquinucci y Yan Nazca.

_texto y dirección: Veronika Pospíšilová

_asistente de dirección: Genoveva Santiago

_escenografía y vestuario: Eva Ruzickova

FB stránka inscenace

Iveta Novotná & Miroslav Vlček: Krvavá svatba

0

LorkaStrašný žár jim stoupá k hlavě, strašným křikem hlava puká. A co dál? Zeď!

Koho bolí jeho bolest, bude ho bolet bez odpočinku. Připravte rubáš a otevřte truhly, ustelte bíle pro těžká těla s proťatými hrdly. A co dál? Zeď!

Poetická venkovská tragédie španělského dramatického básníka Federica Garcíi Lorcy (1898 – 1936) propojuje prvky andaluského folklóru s moderní básnickou obrazností a patří k nejoceňovanějším textům světové dramatiky. Muž bez ženy. Žena bez muže. Člověk bez lidí. Lidé bez krve. A co dál? Zeď! Kam teď?

„Sochy trpí očima v temnotě rakví, avšak mnohem více trpí vodou, která neodtéká.”

Tvůrčí tým:
Překlad: Vladimír Mikeš
Režie: Juraj Augustín
Dramaturgie: Sabina Machačová
Scénografie a kostýmy: Martin Ondruš
Hudba: Jiří Najvar
Produkce: Anna Burianová
Zvuk: Tomáš Tušer
Světla: Tomáš Balga
Trailer: Iveta Novotná, Miroslav Vlček
Grafika: Simona Vaškovičová

Hrají:
Matka: Sarah Haváčová
Nevěsta: Alžběta Vaculčiaková
Tchyně: Táňa Malíková
Leonardova žena: Ida Sovová
Služka: Lucie Ingrová
Leonardo: Jakub Rek
Ženich: Vojtěch Říha
Nevěstin otec: Libor Stach
Luna: Jan Řezníček
Smrt: Zbyšek Humpolec

Premiéra v Divadelním studiu Marta v pondělí 31. března 2014 od 19 hodin

Veronika Pospíšilová: Ztracená srdce

0

SrdceHrají: Veronika Lazorčáková, Veronika Pospíšilová, Lenka Vomelová, Jan Fišer, Jiří Víšek, Lukáš Homola a Ondřej ,,Čestmír” Pilát.

Kamera: Tomáš Nováček

Zvuk: Vladimír Chrastil

Scénář, střih, režie: Jiří Zykmund

Rok výroby 2014

Go to Top