Archive for year 2014

Eva Schulzová: Rozhlasové hry nové generace

0

schulzov_-obalPublikace je věnována hlavním obsahovým a formálním tendencím v současné rozhlasové hře. Základem je podrobná analýza her (témat, struktury, jazyka, postav, možností interpretace, režijních přístupů) uvedených v cyklu Hry a dokumenty nové generace na ČRo 3 Vltava v letech 2007 a 2008, tedy v prvních dvou letech vysílaní, kdy ho dramaturgicky připravovali jeho zakladatelé Vedral, Rathouská, Horoščák , později také Haladová a Nejedlý. Tento cyklus je jako programová řada určená tvůrcům nové generace zcela ojedinělý. Součástí práce jsou také informace o autorech a režisérech, kteří se na cyklu podíleli, analýzy tří dalších her nové generace, jež se vysílaly v jiných cyklech ČRo, a srovnaní se situací v zahraničí. Práce zdůrazňuje význam cyklu jako inspirativní platformy pro hledání nových výrazových rozhlasových prostředků.

Vydala JAMU v Brně v roce 2014.

K zakoupení e-shopu JAMU.

Iveta Novotná: Tajemství Žlutého hřbetu

0

KvětPolicejní praktikant Kudlič stojí před zapeklitým případem – vojín Houska se doznal k vraždě a oběsil se v cele. Žádná oběť jeho vraždy ovšem není k mání, tudíž ji Kudlič musí najít. Do toho se připlete rodina zlých pavouků Ogoši, optické víly, Prince of Persia, Quasimodo a z Marsu skrz televizi radící inspektor Moonsmile.

Celá kabaretní detektivka se ovšem propojuje s písněmi Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra – v nečekaných souvislostech tak zazní klasické šlágry jako Míč, Chybí mi ta jistota, Blues o stabilitě, Šišlala, Sluníčko, Pramínek vlasů a jiné.

Realizační tým:
Hudba: Jiří Suchý, Jiří Šlitr
Libreto: Milan Šotek
Režie a choreografie: Martin Pacek j.h.
Hudební nastudování: Karel Albrecht j.h.
Dramaturgie: Jan Šotkovský
Scéna: Jana Boháčková
Kostýmy: Markéta Šlejmarová
Zvuk: Jakub Podešva
Světla: Lukáš Novotný
Produkce: Martin Novotný

Premiéra v Divadle na Orlí: 16. února 2014

Hrají:
Kudlič, Malý Ogoši: Marek Ouda
Komisař, Vězeň Vonásek, Starej Pospíšil: Pavel Režný
Barman, Maminka Kudličová, První myš, Druhá žena převlečená za muže převlečeného za ženu, Matka Ogoši: Kateřina Falcová
Beruška, Víla-rozptylka: Nikol Kotrnetzová
První gangster, Babka s nůší, Druhá myš, Třetí žena převlečená za muže převlečeného za ženu, Pobřežní hlídka: Barbora Chrenková
Druhý gangster, Třetí myš, První žena převlečená za muže převlečeného za ženu: Natálie Tichánková
Quasimodo, První Krueger, První voják, První vězeň: Štěpán Kaminský
Vojín Houska, Mravenec, Žalářník, Prince of Persia: Jiří Daniel
Major, Nedopalek, Tatínek Kudličův, Dozorce Imrich, Otec Ogoši: Daniel Rymeš
Druhý Krueger, Druhý voják, Pavouk Ogoši, Druhý vězeň: Michal Kuča
První víla-spojka: Michaela Baladová
Druhá víla-spojka: Kristýna Štarhová
Mentolová slimka: Katarína Mikulová
Žena s knírkem, Hlas staré Pospíšilové: Markéta Pešková
Inspektor Moonsmile: Martin Pacek j.h.
Kačer Donald: Štěpán Tesáček j.h.

Trailer: Iveta Novotná, Lukáš Novotný

Matěj Randár: Zpověď hochštaplera Felixe Krulla

0

krullSvět chce být podváděn. Proč mu to odpírat? Dobyl tisíce jeho srdcí, nyní hodlá dobýt i to vaše. Pozdě, ale přece vstupuje na české jeviště Mannův humoristický románový fragment Zpověď hochštaplera Felixe Krulla. I vy se tak nyní můžete nechat unést jeho hrdinou, šťastným bohem zlodějů a umělců, triumfujícím nápadníkem a nepřítelem života v jednom. Ještě váháte? V české premiéře se bude v režii Lukáše Kopeckého na prknech Divadelního studia Marta zpovídat nejen Felix Krull. Svět chce být podváděn?

Přijďte se podívat na absolventskou zpověď těch, kteří mu to rádi dopřejí!

Autor: Thomas Mann
Překlad: Martin Sládeček
Režie a dramaturgie: Lukáš Kopecký
Scéna a kostýma: Monika Urbášková
Produkce: Hana Hřebačková
Světlo: Petra Konvicová
Zvuk: Martin Holoubek
Grafika: Anna Stránská

PREMIÉRA: 9. 2. 2014 v Divadelním studiu Marta, Brno.

www.studiomarta.cz

Děkujeme Café Flexaret v Brně.

Vyrobil Matěj Randár, 2014.

Barbora Voráčová: Slovosledi

0
Untitled-1Slovosledi: Slovosledi ve vlastní šťávě

v sobotu 1. února v 19.30
kavárna Galeryje 9, Lidická 9, Brno

vstupné: 50 Kč
Storytelling: Barbora Voráčová
Dramaturgie: Petr Pláteník
Vypráví: Dominika Šindelková, Markéta Holá, Matěj Záhořík a Jiří Šmirk

Slovosledi ve vlastní šťávě aneb když vypravěči vypráví příběhy o sobě v první osobě. A nebo o Jardovi. Nebo o tom, proč vousy rostou jenom chytrým lidem. O holkách a poštolkách. Kdo a proč plakal v kanceláři newyorské letištní ochranky?

Bezprostřední kavárenské vyprávění příběhů, tak jak ho znáte ze života. Humor jako prostředek hospodské psychoterapie. Obyčejná dobrodružství stále dokola prožívaného.

Kavárenský storytelling produkčně zajišťuje Storytelling o.s..

SONY DSC

Pavel Gotthard: První republika

0

galerie_05Každá rodina má svoje tajemství. Láska, peníze, vražda. Premiéra dobového seriálu. Praha – Podolí, říjen 1918 a Terron, Francie, jedno z posledních bojišť první světové války. Vladimír, hlavní hrdina seriálu, obě tak vzdálená místa spojí.

V centru dění jsou pestré osudy rozvětvené rodiny Valentových, která zbohatla na válečných zakázkách a stěhuje se z venkova do Prahy, do Podolí. V této části Prahy jsou zatím jen louky, pár starých továrních komínů a poválečná chudoba. Podnikaví Valentovi však Podolí změní. Ovšem ne sami a ne lehce. V jejich rodině panuje rivalita mezi bratry. Je zde tajemství, které s sebou nese pátrání po staré předválečné vraždě, a postavy prožívají také své osudové lásky.

Seriál by měl být příběhem první (a také druhé) republiky, který sice vypráví očima rodiny z vyšších vrstev, tedy třídy, která nejvíce formovala tvář naší republiky a nastavila politické a společenské standardy, ke kterým se dodnes okazuje, avšak spektrum hlavních i vedlejších postav je velmi pestré. Seriál tak pokryje různé vrstvy společnosti, od elit až po dělnickou a rolnickou třídu. Osudy hrdinů se také budou prolínat s událostmi tehdejší doby a připomenou divákům některé významné momenty naší historie.

O seriálu:

Pár dní před koncem první světové války stěhuje zámožný statkář Alois Valenta svou rodinu ze statku ve vesnici nedaleko Prahy blíž k městu. Na předměstí, které má, jak doufá, slibnou budoucnost. Vydělal na potravinových dodávkách rakouské armádě, a tak mohl koupit na břehu Vltavy v Podolí rozsáhlé louky a zrekonstruovat rodinnou vilu. Ta je dědictvím jeho snachy, patřila textilnímu továrníkovi Léblovi, o kterém panuje obecné mínění, že utekl se ženou v roce 1910 do Ameriky, protože zdefraudoval peníze z důchodového fondu svých zaměstnanců. Jen někteří z našich hrdinů vědí, že manželé Léblovi se stali obětí brutální vraždy, jejíž temné tajemství dřímá už pod prvními díly seriálu a pátrání po pachateli starého zločinu se později stane jedním z hnacích motorů příběhu.

Další linkou je velký milostný příběh dvou bratrů a jedné ženy. Klára Valentová, manželka Aloisova nejstaršího syna Jaroslava, je rozená Léblová a v roce údajné otcovy defraudace byla zamilovaná do Vladimíra, mladšího Jaroslavova bratra. I on ji vřele miloval, ale nepříznivý osud a zmizení rodičů způsobil, že Klára si vzala Jaroslava a Vladimír utekl na osm let do ciziny. Vrátí se v roce 1918 po vzniku Československé republiky jako francouzský legionář, odpoutá se od rodinné tradice a založí si módní salon.

o_serialu3_03

Třetím pilířem vyprávění je portrét rodiny Valentových. Rodinný život Valentových připomíná ve své podstatě, i přes pohnuté okolnosti, obraz rodiny, jak ji známe z vlastní zkušenosti a z dnešních dnů, protože některé životní zákony se nemění.

Alois Valenta je konzervativně založený člověk, jemuž je rodina nade vše. Členové rodiny jsou Aloisova žena, jeho nejmladší syn a příslušník zlaté mládeže Freddy, jeho dvě snachy Klára a Vladimírova žena Magdaléna, Klářin bratr Kryštof, který u rodiny Valentů žije po zmizení Léblových, dvě malé vnučky Eliška a Irena, jejichž role přinášejí do příběhu zářící dětský vtip, dvě věrné služky, starší Antonie a mladá Jarka; a k rodině patří také rodinný přítel a právník, doktor Benoni.

Čtvrtým významným prvkem, na němž je sága založena, je doba, v níž se příběh odehrává. Doba, kde se lámala epocha, kdy pokojnou secesi, předválečný fin de siécle, vystřídal nástup moderny, průmyslového rozmachu, v našich poměrech vznik a nejprve první roky mladé Československé republiky. Krátily se sukně, ženské vlasy, čas mužského patriarchátu a i čas starosvětského sociálního smíru. Nebylo lehké v tomto poválečném čase změn obstát, ale bylo to krásné a plné nadějí. (text ČT)

Tvůrci:

  • scénář: Jan Gardner, Magdalena Buštová, Pavel Gotthard
  • dramaturg: Helena Slavíková
  • architekt: Milan Býček
  • kostýmy: Michaela Hořejší-Horáčková
  • masky: Jana Radilová
  • hudba: David Solař
  • střih: Emil Pawinger
  • zvuk: Jiří Klenka, Daniel Němec
  • producent: Filip Bobiňski, Petr Šizling
  • produkce: Petra Fabíková
  • kreativní producent ČT: Jan Štern
  • výkonný producent ČT: Ilona Jirásková
  • kamera: Miloslav Holman, Martin Schinabek
  • režie: Biser Arichtev, Johana Steiger Antošová
  • výprava: Marcel Hána
  • autor projektu: Filip Bobiňski, Jan Gardner, Petr Šizling

Sledujte od pátku 17. ledna 2014 na ČT1.

Jakub Votýpka: Autoportrét

1

JaklubMůj mrtvej život zachycenej v mým mrtvým filmu.

Školní cvičení v rámci předmětu Práce s médii.

Zadání – Jmenuji se…

Kamera & vizuální efekty Jan Votýpka

Scénář & režie Jakub Votýpka

 

Matěj Randár: Reality show

0

inscenace_805Divadelní inscenace Matěje Randára.

Do Zlína přijíždí team velmi populární reality show LOVE ACADEMY neméně populární televize ART & SHOW. Team profesionálů na balení žen bude pomáhat Jardovi Páleníkovi (IT technik) k dosažení pro něj doposud nedosažitelného cíle. Jaká je realita reality show? Splní se Jardovi sen? Kdo jsou ti lidé, co denodenně vídáme na TV obrazovkách? Více se dozvíte po reklamě… na Malé scéně ve Zlíně již od 28.12.2013 (text MS Zlín)

Nejbližší reprízy 11.1., 25.1. a 8.2.

 

Autor(ka): Richard Velísek a Jan Holcman
Režie: Matěj Randár
Délka: 1h 20 min
Hrají:
Holcman Jan
Smetana Tomáš
Velísek Richard
Venosová Jana

inscenace_852

Jan Motal: O akademické pýše

0

MotalPříspěvek z blogu Jana Motala.

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.

Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.

Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: “Končíme!”

Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška – obhajoba práce – výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.

S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak – kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení “měření pindíků”. Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme – protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí.

Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství – ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)

Tereza Semotamová: To, co chceš, se možná nemá stát

0

Semotamov_Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou.

Ale chápeš, proč tam nepřišel? Já tomu nerozumím…“ – „No za tím bude podle mě ještě něco jinýho.“ – „A moje vídeňská kamarádka S. říkala, že si prostě bezpodmínečně musím koupit ten chytrej telefon… Jenže to bych se už asi zbláznila. To bysme tady spolu teď seděli a já bych pořád hladila ten iphone a dívala se, jestli konečně nenapsal. Takhle nemám co hladit, ale zase mám pořád nutkání jít domů a čekat.“ – „Ale na co?“– „No až mi napíše!“ – „Myslíš na něj často?“ - „Hm.“ – „Třeba i jednou za hodinu?“ – „Pořád. Hned, jak se probudím.“ – „Fakt? Hustý.

Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou. Je to asi jako když se Pohlreich v Ano, šéfe ptal lidí, proč nadále provozují zadluženou hospodu, a oni mu odpovídají udřeně a slepě:My to hrozně chtěli a strašně se snažili.

Moje vídeňská kamarádka vedla pár let převážně virtuální vztah se svalnatým mužem, kterého již nelze nazývat hochem. Několikrát se viděli i naživo a bylo to kosmické. Často udržoval při životě on ji, často ona jeho, posílali si přes média, která nepotřebují žádné telegrafní dráty, psaníčka, vylívali si srdíčka a po nějaké době se měli sejít.

Tekutý, tedy velmi křehký vztah, který udržovali na bázi směsi projekce, iluze, snílkování a vzdušných zámků a vzrušení, že někde opravdu existuje něco jako spřízněná duše, se měl dva dny před Vánoci zhmotnit v jedné linecké hospodě. Jenže on tam nedorazil. Samozřejmě ona byla zraněná a nešťastná.

Nejen toho dne, ale i celé Vánoce, a možná ani teď, na nový rok, to ještě neodeznělo. Naopak nový rok začíná tímhle šlápnutím vedle, na které neměla vliv, i kdyby chtěla. O tom, co se stane a jakým způsobem a jestli vůbec, evidentně rozhoduje někdo jiný. Nějaká hybná síla, která má vše na svědomí. Ale v jednom zásadním aspektu se od nás, obyčejných smrtelníků liší: nemá svědomí. Podle ní se prostě všechno děje, a sice tak, jak má, „how it’s meant to be.

„Já někdy něco strašně chci, tlačím na to, dělám pro to všechno a ono se to pak nestane a zjistím, že to prostě jelo všechno jenom v mý hlavě a bylo to tak vykonstruovaný, že se to prostě ani stát nemohlo.“ – „On byl v baru za rohem a přes různý lidi věděl, že mě ten den potkali. A přesto tam za mnou nešel.“ – „Jako by pak spadla klec, já stála za tou mříží a říkala si: jo, nedá se nic dělat, it was not meant to be.

A pak mi ani nenapsal. Ani se neomluvil.“ – „Já si vždycky myslela, že velcí lidi řeší závažný problémy, ne takový banality jako já, třeba že chlapec v tanečních pro mě nepřišel na tango. Ale vlastně postupem času zjišťuju, že čím větší génius, tím banálnější potíže, co se osobního života týká.

Tohle neobejdeš. Co mají dělat. Jsou ztracení sami v sobě. Navíc měřítka, který uplatňujou ve svých světech bádání a sestavování nových struktur ze starých třísek, pak uplatňují i na druhý. A čím blíž jim daný člověk je, tím většího tyjátru jsou schopní.

Nejde mi o to, že co se má stát, to se stane, ale o to, že co se nemá stát, to se nestane. Těžko se pak člověk smiřuje s tím, že je to „takový jakýsi“. Stejně jako každé Vánoce čekáme na nějaký ten duchaplný rozhovor…

Já například tyhle Vánoce vedla zajímavý dialog, a sice sama se sebou při sledování pohádky Sněžný drak, kde sličný princ propadal v jedné zkoušce chrabrosti za druhou, například neskočil do rokle za svojí milou poté, co ona odvážná princezna skočila a ztvrdila tak svůj pravý cit k němu. Vznesla jsem sama sobě dotaz, zda bych do té rokle skočila já sama a upřímně doteď nevím.

Duchaplný rozhovor se často ne a ne dostavit, mnohdy je to jen skrumáž a halda procesuálních aktivit. Jenže pár dní po Vánocích mně náhle bylo jasné, že něco takového nevzniká jen tak: těžko se začnete s babičkou bavit o metafyzice při sledování koncertu Karla Gotta.

Něco, co si moc přejeme, aby se stalo, často prostě není „meant to be“. Těžko se něco takového stane zničehonic. Musí to vyvěrat z nějakého živého pramene. Z mrtvých či slabých pramenů nevznikají žádné bystřiny na paloucích, ale pouhopouhá prozatím neboli „not meant to be“.

S. je tak nervózní, že musíme jít k ní domů. Okno dokořán, wafky, co pamatují Turky, bafají naplno, S. taky bafá naplno a pomalu upíjí oblíbené pivo Zepter. Zírá do počítače a čeká, až se něco stane. Čeká, až to, co se má stát, se vyfiltruje s tím, co se nemá stát a konečně se zase něco stane.

Asi jsem od toho moc čekala. – „Hele člověk vždycky něco čeká, i když si nakáže, že to nesmí. Jinak bysme prostě vymřeli.“ – „Přinejmenším člověk čeká, že ten vůl aspoň přijde, když jsme se na tom domluvili.“ – „No to už je ale docela vysokej level…“ – „Nebo myslíš, že to blbě analyzuju?“ – „Myslím, že na tom není moc analyzovat… Já bych mu prostě napsala: Ty hajzle, pročs tam nepřišel? Vysvětli mi to. Myslela jsem si, že jsme spřízněné duše. Tohle ale soul mates přece nedělají.

Já mu psát nebudu. Ale nevymazala jsem ho, už to je ode mě hodně velkorysý!“ – „Já bych se natvrdo zeptala, proč nepřišel, třeba je za tím nějaká banalita.“ – „Přece nebudu dolízat.“ – „Víš co, třeba jen máme posunutý práh citlivosti, nudy a bídy, co já vím? S. zabafá, vyfoukne kouř a já se dívám, kam kouř mizí… A přesně tam zmizel rok 2013 se všemi svými „not meant to be“. Tak teď zase nanovo…

(A příště o nudlích značky „ja!“.)

Zveřejněno v Deníku Referendum

 

Tomáš Soldán: Masakr Elsinor

0

cp2_demo4Trochou nedivadelního projevu v nedivadelním prostoru, trochou šaškovitosti, úzkosti, sarkasmu, lásky, provokace a především osobitou prací s poezií. Tím vším chce dnešní svět oslnit nově vzniklá nezávislá divadelní skupina Masakr Elsinor.

U jejího zrodu na konci loňského roku stáli bývalí členové brněnského divadla D’Epog a spolužáci z JAMU Ondřej Novotný, Petr Míka a Tomáš Soldán. Že tato trojice bude ve svých inscenacích vycházet z básní českých i zahraničních autorů, přitom jasně naznačuje i název skupiny. Ten odkazuje na dílo Vladimíra Holana, konkrétně na jeho Noc s Hamletem. Prací s poezií přitom členové skupiny nerozumí její recitaci či přednes, naopak sázejí na vytržení poezie z původních textů a její opětovné zasazení do gesta pohybu, situace, prostoru – přitom prostoru nečekaného, opuštěného, dávno zdánlivě vytěženého.

Právě Holanově poezii se tito divadelníci hodlají věnovat v první letošní inscenaci. Kromě díla Vladimíra Holana se v ní objeví také tvorba katalánské básnířky, překladatelky Holanova díla do španělštiny Clary Janés. Toto představení o selhávání lidského těla, času i prostoru chtějí tvůrci uvést v první polovině roku nejprve v Madridu a v Praze. Vedle členů Maskru se v něm představí také španělští herci.

Kromě českého diváka se tedy Masakr Elsinor zaměřuje i na tvorbu v zahraničí. V létě 2014 členové skupiny nazkouší s lotyšskými herci autorský projekt Journey of a Dead Body, jehož produkci zaštítí divadelní skupina Dirty Deal Teatro. Toto představení bude uváděno v Rize.

Interpretaci poezie na divadle se Novotný, Míka a Soldán přitom věnují od začátku. Pod hlavičkou divadla D’Epog tak vznikla představení Naše vykleštěné sny (variace na thomasovská témata), Cesty/Poutě II. (z básní českých sebevrahů a ztracenců) a v loňském roce také projekt Sólo pro toho, kdo je nejblíž, jehož premiéru divadelníci uvedli na střeše autobusového nádraží Zvonařka v Brně. Některá ze zmíněných představení budou divadelníci dále uvádět pod hlavičkou Masakru. (zdroj: divadlo.cz)

Go to Top