493097-top_foto1-vkr0w„Na našich filmových školách přetrvává přesvědčení, že prvořadým úkolem je vychovávat umělce, a proto jsou často slova jako seriál nebo žánr považována za vulgární a nepatřičná. Setkal jsem se i s tvrzením, že to nemusíme přehánět s výukou řemesla, přece když má tvůrce co sdělit, už si nějakou formu najde,“ říká Jan Gogola (1944), pedagog na JAMU a dramaturg Vorlova Kouře nebo Michálkova Je třeba zabít Sekala.

Které ze současných českých filmařů vnímáte jako nadějné?

Je jich víc, ale zmíním své bývalé studenty ze zlínské filmové školy. Pavel Göbl natočil pozoruhodný snímek Odborný dohled nad východem slunce. Je to naprostá lahůdka, kterou smázl i nějaké pitomosti, co předtím udělal, aby měl na nájem. A Slávek Horák dokončil svůj debut Domácí péče, takový moravský film, emocionálně velmi silný, bude teď soutěžit na karlovarském festivalu. Na obou jsem měl možnost se dramaturgicky podílet a věřím, že o těch chlapcích ještě hodně dobrého uslyšíme. A stále je obdivuhodné, kolik výborných filmařů každý rok vypouští katedra dokumentu na FAMU.

Vaše profese dramaturga, zdá se, z české kinematografie mizí. Máte stejný dojem?

Ještě nezmizela, ale pracuje se na tom. Role a význam filmové dramaturgie byly ovšem podceňovány vždy. Myslíte, že si je někdo schopen vybavit jména barrandovských dramaturgů, kteří stáli za československým filmovým zázrakem v šedesátých letech minulého století? Přitom to byli oni, kteří rozpoznali potenciál nastupující generace a dali jí šanci. Chovali se jako skuteční producenti, aniž se tomu tenkrát tak říkalo. Samozřejmě vždy nešlo o spolupráci harmonickou, hádky a konflikty k tomu taky patřily, ale výsledky mluví za vše. Výhodou rovněž bylo, že tehdy existovala možnost, pokud se příprava nedařila, látku odepsat.

Co znamená „odepsat“?

Pokud se vývoj textu v nějaké fázi zadrhl, ukázalo se, že to jako celek nefunguje, práce se přerušila, scenárista dostal maximálně třetinový honorář, látka se odepsala a uložila do archívu. Dnes je pro producenty podstatné, aby se jim vložená počáteční investice vrátila, a stává se, že tlačí na dokončení i takových textů, které v případě realizace neslibují dobrý výsledek. Většinou jsou zároveň přesvědčeni, že nějakou dramaturgii zvládnou bez problémů sami, eventuálně s pomocí pár kamarádů. Scénáře dávají číst svým známým, často i mně, se slovy: „Co si o tom myslíš? A pohni, za dva měsíce točíme.“ To ale není dramaturgie.

Co je tedy dramaturgie?

Rozlišuji takzvanou koncepční a potom konkrétní dramaturgii. Jde o pracovní termíny. Koncepční dramaturgie se dnes dá realizovat jenom v televizi, výjimečně pak i u schopných a osvícených nezávislých producentů. Jde o vytváření dlouhodobé koncepce a profilu, který je pro daný producentský tým charakteristický. Může se opírat o zvolená témata i žánry, okruh spolupracovníků z řad scenáristů, režisérů a dalších tvůrčích profesí, určitý styl realizovaných děl. Tak jako se každé dobré divadlo snaží o osobitou tvář, mělo by být ctižádostí producentů především z televize veřejné služby, aby byli čitelní, aby se divák orientoval už podle jmen zúčastněných na tom kterém projektu a tak vlastně věděl, co ho čeká. Myslím, že posledním producentem tohoto typu byl v České televizi Čestmír Kopecký. Je ale nutno dodat, že o míře jeho kompetencí a možností si jeho dnešní nástupci mohou nechat jen zdát.

Jak tedy podle vás dnes vypadá situace v České televizi z hlediska dramaturgické práce?

Mám osobní zkušenost především s Filmovým centrem ČT. V současné době v něm pracuje slovy jeden dramaturg. Má sice okruh externích lektorů, ale kolik toho musí sám přečíst a připomínkovat, do toho jednat s autory, to je skoro šílené! Navíc jen jeden člověk s jedním vkusem přece nemůže kompetentně rozhodovat o desítkách projektů. Měla by tam nastat konkurence, a tím dojít i k diferenciaci a vyprofilování více podobných center. Aby to pořádně fungovalo, měla by být aspoň tři.

Nechceme ale po České televizi, aby tak trochu suplovala někdejší Barrandov? Je to její role?

Televize veřejné služby má své kulturní poslání, umění a kulturu podporovat má a vlastně i musí, i když to není její prioritní povinnost, tou je zpravodajství. Je samozřejmě obtížné najít vyváženost všech těch funkcí a uspokojení potřeb a zájmů různých diváckých vrstev. Dokonalosti myslím nelze dosáhnout, pokoušet se o ni je ale pro Českou televizi povinnost. Takže abych vám odpověděl, její primární role to není, ale my filmaři to po ní chceme.

Pokračování rozhovoru čtěte v příloze Salon deníku Právo.