3406927--eva-pospisilova--1-300x200p0Každý z nás býval malým marodem v pyžamu s medvídky. Rodiče s ním hráli Člověče, nezlob se a Pexeso, nosili mu čaj se sirupem a zavařené maliny. Stonat bylo svým způsobem slastí. Když ale vyrosteme, už o nás nikdo s takovou láskou nepečuje. A to je chyba.

Autorkou fejetonu, který se zamýšlí nad širšími souvislostmi onemocnění, je Eva Pospíšilová. Podle vlastních slov se pokaždé ráda vrací domů do Horního Bradla, kde naslouchá příběhům, které se nesou v duchu hrabalovské poetiky.

Většinu času však tráví v Brně jako studentka Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Ráda jezdí na bruslích, krmí kachny a obdivuje hru na klavír. Tvrdí, že jejím cílem je napsat v nejbližší době scénář pro celovečerní film, který jí otevře cestu do Hollywoodu. To aby mohla krmit kachny v tamních jezírkách.

V Brně zjistila, že ve velkém městě člověk mnohem snadněji onemocní než na vesnici. Tam totiž člověka občerstvuje svěží vzduch provoněný senem, hnojem, sluncem, lesem a koněm. Vysoké budovy ve městě nepropouštějí sluneční paprsky, a jak známo, kam nemůže slunce, chodí lékař.

Kdyby nám aspoň i v dospělosti posloužil někdo kompotem namísto obligátního prášku. Kdyby se na nás všichni usmívali – a kdybychom si my sami uměli odpočinout a nepodléhali shonu a stresu. Kdyby… Ale podívat se na to vše s nadhledem a vtipem je taky svým způsobem léčivé. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno. Poslouchejte ZDE.