Archive for year 2015

Žaneta Caletková: Chci být tím, čím jsem aneb O muži v ženském těle

0

3392562--zaneta-caletkova--1-300x200p0Časosběrný dokument sleduje mladého Dannyho, který prochází proměnou z dívky v chlapce. Danny je zachycený nejprve v optimistické fázi svého rozhodnutí a prvního období proměny. Pak se ale objeví psychické obtíže, problémy s okolím (spolužáky, učiteli) a nakonec nechuť vůbec komunikovat.

Dokument může sloužit jako memento. Formou konkrétního příběhu upozorňuje na mimořádnou náročnost, rizikovost podobného rozhodnutí ke změně pohlaví.

Má potenciál varovat případné další mladistvé zájemce, kteří mohou být vedeni spíše zmatkem a iluzemi než důkladnou informovaností a zralou úvahou. Jedná se o poctivé vyprávění zvláštního a zajímavého individuálního osudu, a to i s detaily, o kterých běžně neslýcháme. (text ČRo)

Dramaturgie Alena Blažejovská, režie Radim Nejedlý. Vyrobila Tvůrčí skupina Regiony v Brně.

Dokument vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Jakub Votýpka: Zpátky na svobodě aneb Portrét kdysi nadějného člověka

0

3390045--jakub-votypka--1-300x199p0Příběh Martina Horáka. Kdysi nadějný student se po smrti otce a staršího bratra stal beznadějným případem. Po rvačkách a neúspěších ho vyhodili ze školy. Začal vařit pervitin. Stal se na něm závislý. Nakonec se kvůli řízení automobilu v opilosti dostal do vězení.

Sestra ho odepsala, matka situaci psychicky nezvládla a přestala ho navštěvovat. Martin sice ve vězení zase někomu rozbil hlavu, ale už podruhé v životě prý proto, že se bránil ponížení. Kvůli jinak vzornému chování mu byl nakonec trest zkrácen, a on se už těší na svobodu. (text ČRo)

Dokument Jakuba Votýpky vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Tereza Reková: Ztrácíme puls!

0

3403448--radovan-hranicky-pusobi-jako-prakticky-lekar-bansky-pozemsky-i-letecky-zachranar-a-v-horske-sluzbe--1-950x0p0Rozhlasový dokument Terezy Rekové o současném stavu českého zdravotnictví

České nemocnice: stále rostoucí administrativa, nepatrně se zvyšující platy doktorů a čím dál populárnější odchody lékařů za hranice. Především do Německa a Rakouska. Přesná data i subjektivní výpovědi doktorů a zaměstnanců nemocnic.

Zdravotnictví u nás patří k jednomu z nejdiskutovanějších témat. Debaty se stále točí kolem toho samého: srovnání se zahraničím, přesčasy a přetěžování doktorů.

Nemocniční sekretářky

Kolik hodin lékařům zabere administrativa? Proč ministerstvo zdravotnictví nenavýší počet doktorů nebo alespoň nepřesune vyřizování administrativy na vyučené sekretářky? Co všechno musí doktoři své práci obětovat? A co by naopak svému povolání mohli dát navíc?

Tyto a další otázky se zřejmě jednou za čas objeví v mysli každého. Pacienti jsou nespokojení a na služby v nemocnicích si mnohdy stěžují. Jak to ale vidí doktoři? Jsou spokojeni ve své práci? Mají dostatečnou motivaci v ní pokračovat? Co je tu drží anebo naopak táhne do zahraničí?

Pohledem praktiků

Radovan Hranický pracuje jako praktický lékař ve Vratimově. Ale taky jako báňský záchranář na dolech v Moravskoslezském kraji, horská služba v Beskydech a záchranář jak při pozemních, tak při leteckých zásazích v Ostravě.

Na nejpalčivější otázky odpoví primář radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce, profesor Josef Vymazal. Od roku 2014 působí navíc jako náměstek pro zdravotní péči na ministerstvu zdravotnictví.

Známé osobnosti i obyčejní zaměstnanci

Vedle něj uslyšíte také známého endokrinologa, diabetologa a odborníka na zdravou výživu, profesora Rajka Dolečka. V Česku se proslavil zejména svým televizním pořadem Nebezpečný svět kalorií a později také Tak už dost.

V pořadu se objeví také specialista na poranění kolenního kloubu a sportovní traumatologii doktor Jiří Demel, tiskový mluvčí Fakultní nemocnice v Ostravě Tomáš Oborný, neurolog Tomáš Vodvářka. Anebo paní Irena, jejíž manžel před pěti lety odešel za prací do Německa. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE.

Vysílala ČRo Dvojka. Délka pořadu: 54 minut

Pavel Zarodňanský: Do učebnic jakoukoliv cestou

0

3412760--pavel-zarodnansky--1-745x534p0Fejeton Pavla Zarodňanského je v pořadí pátý z těch, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Pavel je z Ostravy a v příspěvku to také zmiňuje. Soudí, že ho to opravňuje používat drsné metafory, protože odpovídají jeho zkušenosti.

Fejeton má ironický tón a nevyhýbá se černému humoru, je ale míněn naprosto vážně. Pavel Zarodňanský píše, že jako rodilý Ostravák je zvyklý na „meruňkové koláče“, a to nejen na ulicích, nýbrž často také ve vozech MHD, v nákupních centrech, na veřejných záchodcích nebo v parku u stromů. Tam se stávají objektem zájmu kolem pobíhajících psů, již jsou jediní schopni tyto produkty noci odstranit, byť výměnou za koláč jiný – třeba švestkový.

Asi tušíte, že metafory koláčů tu skrývají něco zdaleka ne tak vábného, spíš naopak velmi nevábného. Autor fejetonu jde ale ještě dál a přirovnává k „meruňkovým koláčům“ výroky prezidenta Miloše Zemana:

„Stane se to vždy jen tak mimochodem, tak nečekaně, i když prezident zrovna mluví o nových technologiích výroby a zpracování becherovky nebo se vyjadřuje na téma včerejšího pražského derby. Všichni čekají na ten moment, kdy mezi řečí vyřkne větu, při které se všem obrátí oči v mrakodrap, zejména hradnímu mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. Ten se totiž v tu ránu, a že je to pořádná šlupka, dovídá o své práci na dalších pár měsíců.“

Autora fejetonu trápí zejména ty výroky, které se nelichotivě dotýkají obecně vážených a uznávaných osobností:

„Možná totiž přijde den, kdy se díky Zemanovým prohlášením stane z Masaryka následník habsburského trůnu, z Husa inkvizitor a k podobizně Karla IV. kdosi přimaluje vlaječku se svastikou.“

Fejeton není politický komentář, a tak i pointa – či návrh řešení celé situace – je v tomto případě lehce absurdní. Není to však neproveditelné! Více už si poslechněte v audionahrávce. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Poslouchejte ZDE.

Veronika Pospíšilová: Rozhlasový režisér Aleš Vrzák

0

30_00Tato bakalářská práce je zaměřena na nový pohled na rozhlasovou režii a na charakterizaci současných režijních postupů českého režiséra Aleše Vrzáka, též zmapování jeho dosud realizovaných rozhlasových inscenací. Součástí práce je podrobná analýza několika jeho vybraných her, přičemž v těchto analýzách vycházím z nahrávek z archivu Českého rozhlasu. Dále se pak věnuji především jeho tvorbě v autentickém prostředí.

Bakalářská práce Rozhlasový režisér Aleš Vrzák

Práce byla obhájena v roce 2015

Vedoucí práce: Eva Schulzová
Oponent: Alena Blažejovská

Petr Pánek: Stalker a Zóna

0

S_T_A_L_K_E_R_-Clear-Sky-PC-600x300Bakalářská práce „Stalker a Zóna“ pojednává o problematice pronikání do zakázané oblasti, kterou představila tři zkoumaná díla: román Piknik u cesty, film Stalker a videoherní série S.T.A.L.K.E.R.

Předmluva:
Na následujících stránkách se zaměřujeme na tři díla z různých druhů umění a zábavního průmyslu. Jedná se o vědeckofantastický román Piknik u cesty ruských autorů Arkadije a Borise Natanoviče Strugackých, film Stalker ruského režiséra Andreje Arseňjeviče Tarkovského natočený volně na motivy románu a sérii videoher S.T.A.L.K.E.R. ukrajinské společnosti GSC Game World, která čerpá z výše uvedené knihy i filmu.

Toto téma jsem zvolil z důvodu dlouhodobého zájmu o Piknik u cesty a jeho adaptace. Již na VOŠ filmové v Písku, kde jsem studoval, jsem si jako téma diplomové práce vybral Tarkovského film Stalker a zabýval se souvislostí mezi postavou Stalkera a osobností režiséra Tarkovského. Pro určité znalosti, které jsem o Stalkerovi nabyl, jsem se rozhodl tematice věnovat i nadále.

Tematika průniku do zakázané či neznámé oblasti je aktuální a v různých variantách se stále objevuje v literatuře i ve filmu. Má proto význam se těmito díly zabývat. Ač jsou příslušná určitým žánrům, které se rozhodně nezamlouvají každému, jedná se o tematiku týkající se každého jednotlivce. Důvod je ten, že Zónu lze vnímat také jako obrazné zpodobnění lidské duše.

Bakalářská práce Staler a Zóna

Práce byla obhájena v roce 2015

Vedoucí práce: Marek Hlavica
Oponent: Hana Slavíková

Eva Pospíšilová: Pyžamo s medvídky a zavařené maliny

0

3406927--eva-pospisilova--1-300x200p0Každý z nás býval malým marodem v pyžamu s medvídky. Rodiče s ním hráli Člověče, nezlob se a Pexeso, nosili mu čaj se sirupem a zavařené maliny. Stonat bylo svým způsobem slastí. Když ale vyrosteme, už o nás nikdo s takovou láskou nepečuje. A to je chyba.

Autorkou fejetonu, který se zamýšlí nad širšími souvislostmi onemocnění, je Eva Pospíšilová. Podle vlastních slov se pokaždé ráda vrací domů do Horního Bradla, kde naslouchá příběhům, které se nesou v duchu hrabalovské poetiky.

Většinu času však tráví v Brně jako studentka Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Ráda jezdí na bruslích, krmí kachny a obdivuje hru na klavír. Tvrdí, že jejím cílem je napsat v nejbližší době scénář pro celovečerní film, který jí otevře cestu do Hollywoodu. To aby mohla krmit kachny v tamních jezírkách.

V Brně zjistila, že ve velkém městě člověk mnohem snadněji onemocní než na vesnici. Tam totiž člověka občerstvuje svěží vzduch provoněný senem, hnojem, sluncem, lesem a koněm. Vysoké budovy ve městě nepropouštějí sluneční paprsky, a jak známo, kam nemůže slunce, chodí lékař.

Kdyby nám aspoň i v dospělosti posloužil někdo kompotem namísto obligátního prášku. Kdyby se na nás všichni usmívali – a kdybychom si my sami uměli odpočinout a nepodléhali shonu a stresu. Kdyby… Ale podívat se na to vše s nadhledem a vtipem je taky svým způsobem léčivé. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno. Poslouchejte ZDE.

Jan Gogola: Dramaturg je člověk reflexe

0

493097-top_foto1-vkr0w„Na našich filmových školách přetrvává přesvědčení, že prvořadým úkolem je vychovávat umělce, a proto jsou často slova jako seriál nebo žánr považována za vulgární a nepatřičná. Setkal jsem se i s tvrzením, že to nemusíme přehánět s výukou řemesla, přece když má tvůrce co sdělit, už si nějakou formu najde,“ říká Jan Gogola (1944), pedagog na JAMU a dramaturg Vorlova Kouře nebo Michálkova Je třeba zabít Sekala.

Které ze současných českých filmařů vnímáte jako nadějné?

Je jich víc, ale zmíním své bývalé studenty ze zlínské filmové školy. Pavel Göbl natočil pozoruhodný snímek Odborný dohled nad východem slunce. Je to naprostá lahůdka, kterou smázl i nějaké pitomosti, co předtím udělal, aby měl na nájem. A Slávek Horák dokončil svůj debut Domácí péče, takový moravský film, emocionálně velmi silný, bude teď soutěžit na karlovarském festivalu. Na obou jsem měl možnost se dramaturgicky podílet a věřím, že o těch chlapcích ještě hodně dobrého uslyšíme. A stále je obdivuhodné, kolik výborných filmařů každý rok vypouští katedra dokumentu na FAMU.

Vaše profese dramaturga, zdá se, z české kinematografie mizí. Máte stejný dojem?

Ještě nezmizela, ale pracuje se na tom. Role a význam filmové dramaturgie byly ovšem podceňovány vždy. Myslíte, že si je někdo schopen vybavit jména barrandovských dramaturgů, kteří stáli za československým filmovým zázrakem v šedesátých letech minulého století? Přitom to byli oni, kteří rozpoznali potenciál nastupující generace a dali jí šanci. Chovali se jako skuteční producenti, aniž se tomu tenkrát tak říkalo. Samozřejmě vždy nešlo o spolupráci harmonickou, hádky a konflikty k tomu taky patřily, ale výsledky mluví za vše. Výhodou rovněž bylo, že tehdy existovala možnost, pokud se příprava nedařila, látku odepsat.

Co znamená „odepsat“?

Pokud se vývoj textu v nějaké fázi zadrhl, ukázalo se, že to jako celek nefunguje, práce se přerušila, scenárista dostal maximálně třetinový honorář, látka se odepsala a uložila do archívu. Dnes je pro producenty podstatné, aby se jim vložená počáteční investice vrátila, a stává se, že tlačí na dokončení i takových textů, které v případě realizace neslibují dobrý výsledek. Většinou jsou zároveň přesvědčeni, že nějakou dramaturgii zvládnou bez problémů sami, eventuálně s pomocí pár kamarádů. Scénáře dávají číst svým známým, často i mně, se slovy: „Co si o tom myslíš? A pohni, za dva měsíce točíme.“ To ale není dramaturgie.

Co je tedy dramaturgie?

Rozlišuji takzvanou koncepční a potom konkrétní dramaturgii. Jde o pracovní termíny. Koncepční dramaturgie se dnes dá realizovat jenom v televizi, výjimečně pak i u schopných a osvícených nezávislých producentů. Jde o vytváření dlouhodobé koncepce a profilu, který je pro daný producentský tým charakteristický. Může se opírat o zvolená témata i žánry, okruh spolupracovníků z řad scenáristů, režisérů a dalších tvůrčích profesí, určitý styl realizovaných děl. Tak jako se každé dobré divadlo snaží o osobitou tvář, mělo by být ctižádostí producentů především z televize veřejné služby, aby byli čitelní, aby se divák orientoval už podle jmen zúčastněných na tom kterém projektu a tak vlastně věděl, co ho čeká. Myslím, že posledním producentem tohoto typu byl v České televizi Čestmír Kopecký. Je ale nutno dodat, že o míře jeho kompetencí a možností si jeho dnešní nástupci mohou nechat jen zdát.

Jak tedy podle vás dnes vypadá situace v České televizi z hlediska dramaturgické práce?

Mám osobní zkušenost především s Filmovým centrem ČT. V současné době v něm pracuje slovy jeden dramaturg. Má sice okruh externích lektorů, ale kolik toho musí sám přečíst a připomínkovat, do toho jednat s autory, to je skoro šílené! Navíc jen jeden člověk s jedním vkusem přece nemůže kompetentně rozhodovat o desítkách projektů. Měla by tam nastat konkurence, a tím dojít i k diferenciaci a vyprofilování více podobných center. Aby to pořádně fungovalo, měla by být aspoň tři.

Nechceme ale po České televizi, aby tak trochu suplovala někdejší Barrandov? Je to její role?

Televize veřejné služby má své kulturní poslání, umění a kulturu podporovat má a vlastně i musí, i když to není její prioritní povinnost, tou je zpravodajství. Je samozřejmě obtížné najít vyváženost všech těch funkcí a uspokojení potřeb a zájmů různých diváckých vrstev. Dokonalosti myslím nelze dosáhnout, pokoušet se o ni je ale pro Českou televizi povinnost. Takže abych vám odpověděl, její primární role to není, ale my filmaři to po ní chceme.

Pokračování rozhovoru čtěte v příloze Salon deníku Právo.

Matěj Randár: 55. Zlín Film Festival 2015

0

VýstřižekZáznam z předávání cen festivalu filmů pro děti a mládež. S moderátorem Sašou Rašilovem letos podnikneme pomyslnou cestu časem od prvního ročníku až po současnost. (text ČT)

Scénář Matěj Randár, Dodo Gombár

Dramaturgie: Tomáš Koňařík

Vysíláno 6. června 2015 na ČT 2

Sledujte ZDE

Dorota Kvapilová: O smrti a jiných třináctých komnatách

0

3398740--dorota-kvapilova--1-300x201p0O smrti se v naší společnosti nerado mluví. O smrti jiných – zvláště jsou-li daleko od nás – to ano, prosím. Ale že každý lidský život končí smrtí, a tedy i náš? O tom moc přemýšlet nechceme.

Snad proto si Dorota Kvapilová zvolila za téma svého fejetonu právě tuto „třináctou komnatu lidstva“. Sama totiž tvrdí, že: „její nejlepší a zároveň nejhorší vlastností je přirozená potřeba stavět se do opozice. Často se setkává s nepochopením nevědomých jedinců, ale nic si z toho nedělá, protože zasvěcenci ví, že, Olomouc je hezčí než Brno, zima je lepší než léto, běhat je zábavnější než chodit, vařit je lepší než jíst a hory jsou zajímavější než moře.“

Budiž – běhat je zábavnější než chodit. Ale smrti nikdo z nás neuteče. Co se tedy na celou záležitost podívat trochu netradičně? Autorka píše, že se jí nedávno kamarádka zeptala, jestli by jí vadilo bydlet v domě vytápěném energií, která vzniká při spalování v krematoriích. Teplo jako teplo? Nebo je to v tomto případě jinak?

Jiné kultury mají ke smrti odlišný přístup, například Tibeťané praktikují tzv. nebeský pohřeb, při kterém se mrtvé tělo rozporcuje na části a slouží jako potrava pro supy. Ale i v Evropě a Americe se někteří lidé snaží být užiteční také po smrti, například darují orgány. A jsou i jiné možnosti, o kterých jste možná ještě neslyšeli.

„Nevíš dne ani hodiny,“ připomíná Dorota Kvapilová. Její fejeton je výbornou příležitostí k přemítání. (text ČRo)

Fejeton z produkce Zelného rynku Českého rozhlasu Brno poslouchejte ZDE.

Go to Top