Archive for year 2015

Eva Pospíšilová: Nervy v čokoládě

0

VýstřižekStudentka RTDS Eva Pospíšilová uspěla v literární soutěži Pana Nakladatele – Nervy v čokoládě

Text vyhlášení vítězů:

Po měsíci plném nervů a čokolády nás nejvíce okouzlili následující autoři:
Veronika Holečková
Juliana Vaculíková
Eva Pospíšilová
Pavel Dovhanič
Markéta Zvolánková
Teodor Kravál
Petr Kabát
Ludmila Chytilová

Děkujeme všem, kteří věnovali svůj čas napsání povídky a blahopřejeme vybraným.
V říjnu se můžete těšit na povídkovou sbírku Nervy v čokoládě, ve které se začtete do příběhů našich vítězů.

Přejeme všem mnoho literárních úspěchů a zachovejte nám přízeň
tým Pana Nakladatele

Tereza Reková: Sdružení MOST

0

VýstřižekPořad z cyklu České televize Babylon.

Oba dnešní příběhy budou hýřit exotikou. Nejprve se podíváme do Ostravy za člověkem, který ač rodilý středoevropan, srdcem patří zemi, která se už řadu desetiletí vyrovnává se ztrátou vlastní samosprávy. Od roku 1951 patří Tibet pod čínskou nadvládou, která ničí veškerou jeho kulturu, zvyklosti a náboženství. Tradice se mohou svobodně rozvíjet leda v sousední Indii – v himalájském Ladaku, nazývaném též Malý Tibet. Ladak je svou kulturou, jazykem i náboženstvím daleko blíže Tibetu než hinduistické Indii.

Petr Ďásek se vypravil do Nepálu a snažil se porozumět nám tolik vzdálené civilizaci. Po návratu pak na podzim roku 2001 uspořádal první ročník Festivalu ProTibet v Ostravě. Od té chvíle se festival pořádá každoročně a po celé republice. Výdělek z festivalu Petr zprvu se skupinkou přátel Tibetu, následně pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti MOST (Malé Občanské Sdružení Tolerance) odvážel do cílové oblasti projektu – Ladaku. Zde se nachází několik tibetských exilových vesnic a škol. Vedle pravidelných ročníků festivalu ProTibet, různých přednášek a doprovodných akcí, zahájil MOST na přelomu roku 2006/2007 projekt „Kmotrovství na dálku”. Jedná se o finanční pomoc mnichům a mniškám při studiu v buddhistických klášterních školách v Ladaku. V létě 2008 Petr uskutečnil první kroky pro podporu tibetských dětí v exilu. Členové sdružení MOST navštívili Tibetan Homes Foundation (THF) v Mussoorie v Indii. THF je SOS tibetskou vesničkou, kterou založil J.S. Dalajlama v roce 1962. Nyní se nadace stará téměř o 2500 dětí, které přes Himaláje utekly pěšky z Tibetu do Indie. Jejich vlastní rodiče je poslali na neuvěřitelně náročnou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci je možná čeká lepší život. Petr Ďásek společně s ostatními lidmi ve sdružení MOST věří, že jednou se tibetským dětem v exilu splní jejich velký sen, a Tibet se osamostatní. Dokud totiž nebude mít Tibet alespoň nějakou míru autonomie, nebudou se moci děti nikdy vrátit domů.

Každým rokem MOST vymýšlí více a více dobročinných projektů, díky kterým můžeme přispívat Tibeťanům. Nyní již funguje adopce na dálku, škola pro Tibet (budování škol v Ladaku), či chráněná šicí dílna. Herečka Bára Hrzánová je také patronkou projektu Koza pro Tibet, díky kterému se dostává obživy těm nejchudším nomádům. Petr Ďásek s lidmi z MOSTu a dobrovolníky, kteří mají možnost se na výjezdy do Indie přihlásit, každý rok provádí humanitární pomoc přímo v cílových oblastech. Vlastníma rukama pomáhají při stavbě nových klášterů, při záplavách a zemětřesení v roce 2010 zasaženým lidem vařili a celkově je drželi jak finančně, tak psychicky. Petr sám prohlašuje: „Bez vzájemné pomoci a pochopení by náš projekt vůbec nebyl možný.“

Ata Alipour

Náš druhý příběh nás zavede opět na východ. Do pohádkového Teheránu, kde se Ata Alipour narodil v době, kdy zuřila válka mezi Irákem a Íránem jako nejstarší syn v rodině lékaře a zdravotní sestry. Vystudoval průmyslový design a projektování výrobních linek, s konkrétním zaměřením na náhradní díly automobilového průmyslu. Po studiích se z různých důvodů věnoval jiným oborům (administrativa, renovace staveb, bytový design) a poté Írán opustil na 4 roky, kdy žil v Thajsku a živil se mezinárodním obchodem. Írán opustil z důvodu svého nesouhlasu s náboženskou diktaturou. (text ČT)

Premiéra 23.5.2015 na ČT2.
Scénář napsala Tereza Reková.

Záznam pořadu sledujte na iVysílání ČT.

Jan Dvořák: O tom, jak (ne)slavíme svátky a jakými (ne)jsme vlastenci

0

3395544--jan-dvorak--1-300x200p0Další z fejetonů, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Dozvíte se, co si myslí o sobě, rodičích a celé společnosti včetně prezidenta Miloše Zemana.

Autorem fejetonu je Jan Dvořák z Ostravy. Student uvažuje, že „skutečné vlastenectví někteří z nás stále ještě vídají u svých prarodičů, kteří mají ve výkladní skříni fotku Tomáše Garrigua Masaryka a zasněně hovoří o českých vědeckých úspěších nebo knihách. Každý týden se vydávají do místního Národního divadla, a pokud jsou z Prahy, tak pravidelně podnikají cestu na Slavín, kde pokládají květy k hrobům Karla Čapka, Antonína Dvořáka a dalších velikánů.“

„Tento druh vlastenectví je však jako tygr ussurijský – vymírá a jeho úplná záchrana a vymazání ze seznamu ohrožených druhů je takřka nemožné. Na toto pravé vlastenectví padá prach a do popředí se dostává to povrchní, alkoholické, často vulgární. Jak jinak pojmenovat projevy fotbalových fanoušků nebo ubohé manifestace neonacistických stran?“

Jan Dvořák popisuje, jak se na začátku května vypravil o víkendu do Prahy – právě v době, kdy u nás začalo mistrovství světa v hokeji a na autech českých řidičů se začaly objevovat vlaječky.

Sám se však zašel podívat ke kostelu svatých Cyrila a Metoděje kousek od Tančícího domu, kde se za války v kryptě ukrývali Josef Gabčík, Jan Kubiš a další parašutisté a kde také hrdinsky zahynuli.

„Při pohledu na pomník, který je umístěn pod oknem do krypty (vedle něhož stále vidíme díry po německých kulkách), mi naskočila husí kůže. Četl jsem jména padlých, jejich data narození i úmrtí a po celém těle jsem cítil zvláštní chvění, které nešlo nijak ovládat. Tak moc jsem byl zasažen silou okamžiku.“

„Když jsem si pak dával pivo v hospodě naproti, která se tematicky jmenuje U parašutistů, a zkoumal stěny poseté fotografiemi z výcvikových kempů, kterými prošli i Gabčík s Kubišem, má představivost běžela na plné obrátky a já viděl, jak se před kostelem odehrává to strašné drama, kdy je celý obklíčen sedmi sty vojáky SS, kteří se nebohé parašutisty snaží nejprve vytopit a pak zavelí k útoku.“

Když se však později do muzea vypravil, byl překvapen, že současně s ním je navštívily pouze tři Španělky. V období, kdy si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války, se o historické dokumenty věnované hrdinům nikdo nezajímal. Autor fejetonu si klade otázku, čím je to způsobeno a co by mohlo vést k nápravě. (text ČRo)

Fejeton poslouchejte ZDE či v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Veronika Pospíšilová: Svět podle Čapka

0

capeksvet(PŘED)Premiéra storytellingové inscenace z období První republiky.

STORYTELLING WORK IN PROGRESS. Vaše zpětná vazba pomůže dokončit představení. Nebo je snad geniální už tak, jak je?

Cesta do životních příběhů géniů, kteří prožili československý rozkvět, ale i podzim. Umělci a politici, politici a umělci – jak vlastně žili? Nyní hrdinové stavění na piedestal, kým skutečně byli ve své době? Karel s Josefem nebo Peča a Kičínek? Je Masaryk Dušín nebo Rikitan? A co znamená, když dívce nabídne banán? Zkrotí náš superhrdina bolest nebo spáchá atentát? Víte, že se pátečníci scházeli ve čtvrtek? A koukáte na to, abyste byli?

Brněnský tým vypravěček pod lektorováním Matěje Záhoříka připravoval několik měsíců inscenaci pro druhý stupeň ZŠ . Inscenace s pracovním názvem Čapkův svět se zaměří nejen na život a dílo veleliteráta Karla Čapka, ale též na dějinné události, jichž byl svědkem a osobnosti, bez nichž by první republika možná nebyla tím, čím bývala.

storytelling: Matěj Záhořík
vypráví: Jana Holubová, Veronika Pospíšilová, Anna Čonková a Dominika Šindelková

Zveme všechny a učitele dějepisu a českého jazyka a literatury pustíme zadarmo!

Vstupné: 80 Kč
Snížené vstupné: 50 Kč

Středa, 3. Červen 2015 – 19:30 – Divadelní studio Paradox

Bernardeta Babáková: Zahrada jako lék na krizi středního věku?

0

3393526--bernadeta-babakova--1-300x197p0Osm týdnů bude Zelný rynk vysílat fejetony, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Dozvíte se, co si myslí o sobě, rodičích a celé společnosti včetně prezidenta Miloše Zemana.

Autorkou prvního fejetonu je Bernardeta Babáková. Sama o sobě uvádí, že „přes svoji schopnost dělat tisíc věcí naráz a ani jednu pořádně, pendlovat mezi vírem velkoměsta moravské metropole a tichými luhy a háji jihomoravského venkova, před cestováním, kariérou pekařky a cukrářky, samizdatové básnířky či sběratelky umění na volné noze by dala přednost úspěšnému dokončení studia Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii, stejně jako právní vědy na Masarykově univerzitě, už jen pro hlubokou úctu, kterou k oběma výše zmíněným pánům chová“.

Bernardeta Babáková je z Lomničky u Tišnova a ve svém Jarním fejetonu píše, že s nástupem jara se jí v hlavě řetězí jedno klišé za druhým: „příroda se probouzí, květena rozkvétá, všechno se to páruje, v přírodě, ve městě, ve škole i v práci, kdekomu se zamotala hlava z jarního povětří. Zřejmě to nebude náhoda, že má čeština spoustu slovních obratů spojených s jarní tématikou. Slyším-li, že na někoho přišlo jaro, nebo že dotyčný chytil druhou mízu, nemůžu se ubránit představě zelenajících se paloučků a rozkvetlých třešní. Nějaký cynický rejpal by mohl namítnout, že víc než k jaru se tato slovní spojení vážou ke krizi středního věku“.

Autorka vypráví o svých rodičích, kterým díky péči o dům a zahradu na nějakou krizi nezbyl čas, a také o strýci a tetě, jimž podobný pokus – čelit krizi středního věku pořízením pozemku pro zahradu – nevyšel. Vypráví podle pravdy, nebo podle fantazie? Fejeton se může blížit fabulované povídce. A tak vlastně nevíme, jestli se její strýček opravdu chtěl brouzdat bosý v anglickém trávníku a místo toho nakonec chodí na pivo k Orlovi. To nám ale nebrání vzít si z toho poučení a přitom se i pobavit. (text ČRo)

Tento fejeton poslouchejte ZDE a další vždy v sobotu od 18 hodin v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Michal Bureš: Muž jménem Ove

0

muz-jmenem-ove-MAXVe druhém ročníku výroční ankety Audiokniha roku zvítězil titul Muž jménem Ove švédského autora Frederika Backmana v podání Jana Vlasáka. Nejlepším interpretem je Oldřich Kaiser. Rozhodla tak odborná porota.

Audioknihu roku letos poprvé pořádala Asociace vydavatelů audioknihy, která vznikla na jaře 2014 a momentálně sdružuje devět vydavatelů. Do soutěže bylo nominováno 64 titulů od 13 vydavatelů.

Odbornou část ankety zastřešila osmnáctičlenná odborná porota, jejímž předsedou byl zakladatel ankety a provozovatel specializovaného portálu Naposlech.cz Jakub Horák. V porotě zasedli novináři, dramaturgové, režiséři a literáti. (více na iDnes.cz)

Režisérem audioknihy je Michal Bureš.

Více o audioknize:
Určitě toho starého protivu znáte – všechno ví a umí nejlépe, nesmyslně škudlí, chová se jako samozvaný strážce pořádku v nejbližším okolí a neustále otravuje se zbytečnostmi, protože mu „jde o princip“.
Jenže s Ovem život pěkně zametl. Teď je mu 59 let, před několika roky ho vystřídali na pozici předsedy družstva vlastníků, nedávno mu zemřela žena a v práci ho poslali do penze. Copak se lze divit, že chce po svém okolí už jen klid na efektivně provedenou sebevraždu? Ve světě, kde lidé střídají značky aut a nedovedou si nic opravit vlastníma rukama, už pro něj stejně není místo. Ale jeho noví sousedi, kteří místo pozdravu nešikovně nabourají do Oveho poštovní schránky, a vlezlý toulavý kocour, který mu pořád courá po zahradě, to ne a ne pochopit…

„Tituly skandinávských autorů už jsem točil několikrát, ale tenhle výlet do Švédska pro mě byl nejpříjemnější, protože za ním nebyl žádný mord, ale jednoduše příběh člověka. Příběh stárnoucího muže, o kterém si všichni myslí, že je morous a přitom je to člověk s bohatým vnitřním životem,“ líčí režisér audioknihy Michal Bureš. A dodává: „Je mu už šedesát, celý život pracoval, umřela mu žena, a když ho potkáte na ulici, tak vám možná ani neodpoví na pozdrav, nebo jenom něco zabručí a vy si řeknete: To je ale nepříjemnej dědek! Ale rozhodně si nebudete myslet, že se za ním skrývá hluboce lidská bytost. A možná proto ta kniha vznikla, protože jedná o férovém, rovném chlapovi, který to v životě neměl snadné a zároveň to nikde nedával ostentativně najevo.“ Spolupráci na audioknize si pochvaloval i vypravěč Jan Vlasák, který oceňoval, jak dobře a humorně jsou situace v příběhu odpozorované ze života. „Někdy jsem se až smál, jak je mi Ove podobný. Samozřejmě ne úplně ve všem, ale rozumím třeba tomu věčnému brblání a remcání. Nebo ta jeho akurátnost; i já potřebuji mít věci na stole srovnané do pravých úhlů a nesnáším, když jsou rozházené,“ prozradil herec. Objasnil také, jakým způsobem při načítání audioknihy postupuje: „Napoprvé si text prostě přečtu a nechám ho být. Mezitím příběh v člověku nějak pracuje, a když si ho pak znovu vybavuji při samotné četbě ve studiu, umožňuje mi to určitou improvizaci. Rád podléhám okamžitému vnuknutí, co s danými větami udělat, nebo jak je pojmout. Baví mě chytit se nápadu, který právě přiletí, protože když se to povede, vynoří se z něj další inspirace.“

Audiokniha v režii Michala Bureše opět disponuje původním a originálním hudebním doprovodem, jednotlivé části od sebe oddělují veskrze optimistické kytarové „vyhrávky“ v durových tóninách, které podporují veselé i dojemné ladění příběhu. „Mám rád, když četba v člověku probudí cosi, co v běžném životě dříme nepoužité, nebo zasuté. Mým cílem je, abych dokázal přednesem posluchače přimět, aby s obsahem začal konfrontovat svoje zážitky a zamyslel se nad ním. A to se v případě Muže jménem Ove snad povedlo,“ doplňuje Jan Vlasák. (zdroj)

Tereza Reková: Wolfgang Spitzbardt

0

VýstřižekBrno se stalo novým domovem svérázného čechofila, obdivovatele HaDivadla a současného profesora na JAMU. Wolfgang Spitzbardt se narodil v německé Jeně. Studovat ale vyjel na Marxovu univerzitu v Lipsku – obor slavistika a překladatelství. V rámci studií Wolfgang v osmdesátých letech odjel na rok na Karlovu univerzitu do Prahy. Po půl roce byl ale zatčen za překládání protokolů soudu s Chartou. Měsíc drželi Wolfganga pod střechou velvyslanectví, teprve poté jej exportovali zpátky do Německa, kde ho uvěznili kus od Berlína. Až po půl roce Wolfganga odvezli zpátky do Jeny, odebrali mu ale občanský průkaz a zakázali opustit město na dobu tří let. Wolfgang byl exmatrikulován a dostal přiděleno místo zdravotního nočního bratra v nemocnici pro těžce nemocné (a většinou umírající) pacienty. Na lidových školách pak začal na černo vyučovat češtinu. Wolfgang začal navštěvovat Církevní vysokou školu v Erfurtu, a zde absolvoval také zkoušky z hebrejštiny. Po třech letech byl opět rehabilitován, nicméně prostředí nemocnice se mu zalíbilo, a rozhodl se zůstat. S umírajícími pacienty tak strávil takřka celá osmdesátá léta. Něco ho ale stále táhlo do Česka. V nemocnici byly směny rozděleny tak, že Wolfgang vždy dvacet dní pracoval a dvacet dní měl volno. Ve volných dnech proto vždy potají cestoval do Prahy. Česky se naučil dosti svérázným způsobem. Jeho známý Čech šestnáctiletého Wolfganga odvezl na chatu, ve spíži mu nechal několik rohlíků a do ruky mu vložil český slovník a dlouhý německý text. Pak Wolfgangovi poručil, aby text za víkend přeložil, a odjel. A Wolfgang neměl na výběr. Možná tehdy započala Wolfgangova láska k naší zemi. (text ČT)

Pořad z cyklu ČT Babylon sledujte ZDE (v čase 15:20)

Scénář Tereza Reková

Antonín Přidal: Slova pana učitele koncem války

0

220px-Antonín_Přidal„Komu bylo koncem války čtyřicet nebo třicet let, ten už mezi námi nežije. Tehdejší dvacátníci jsou dnes nad hrobem, jejich paměť na odchodu. Žijícími svědky jsou ponejvíc ti, kdo byli tehdy ve věku klukovském nebo holčičím,“ konstatuje Antonín Přidal.

Básník, prozaik, dramatik, překladatel a profesor Divadelní fakulty JAMU Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Na konci druhé světové války mu bylo devět let. „I po nás, tehdejších dětech, zbude jen něco kusých vyprávění,“ uvažuje. K jedné ze vzpomínek se však vrací s jistotou, že ji ničím nezamlžil ani nepřibarvil. Pár vět, které pronesl jeho učitel v páté třídě obecné školy v květnu 1945, si navždy přesně zapamatoval:

„‚Oni neválčili jenom kvůli nám‛, řekl pan učitel v kterési hodině. ‚Napřed museli vytlačit Němce z vlastní země. Zastavit je a vybojovat zpátky všechno, co Hitler po vpádu do Ruska dobyl. Museli nejdřív osvobodit svou vlast,‛ vysvětloval učitel a pokračoval: ‚Stálo je to spoustu životů, ale jinak to nešlo, když nechtěli ztratit všechno. Nemohli přestat, ani když Němce zahnali za hranice. Nešlo říct: Teď ať se s nimi vypořádají druzí, každý ve své zemi, jako my u nás. Museli he hnát pořád dál, až do Berlína, a tam porazit nadobro, jinak by válka neskončila nikdy. Nedělali to jenom kvůli nám,‛ řekl ještě jednou pan učitel a dodal: ‚Přišli až sem, aby měli jistotu, že je už nikdy nic neohrozí.‛“

Dnešní děti mají zkušenosti získané z drsných počítačových her a meziplanetární thrillerů, konstatuje Přidal a přiznává, že oni, školáci pováleční, toho věděli jen málo:

„Z balkonu v zámecké zahradě promluvil důstojník vítězné armády a tlumočník překládal jeho slova do češtiny. ‚Necháme tu zvoneček,‛ říkal, ‚a když budete potřebovat, zatáhnete za provázek, a my přijdeme.‛ Všichni pod balkonem jsme jásali, netušíce, že přijdou doby, kdy budeme potřebovat, aby nepřijížděli, když nezvoníme.“ (text ČRo)

Odvysíláno v pořadu Zelný rynk.

Poslouchejte ZDE.

Jan Motal, Miroslav Vlček: Anatomie náboženství

0

314298380090001_014Vědecký pohled na náboženství prochází v posledních letech prudkým rozvojem. Jak se věda dívá na extrémní rituály využívající hnus či bolest nebo na náboženskou konverzi? Režie J. Motal

Kognitivní religionistika je jedním z nejprogresivnějších přístupů v současném zkoumání náboženského chování. Co a jak ale konkrétně zkoumá? Otázka pro vědce z Masarykovy univerzity v Brně, kde před několika lety vznikla Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství – LEVYNA. Výzkum religionisty Jakuba Cigána přibližuje náboženskou konverzi člověka jako významný okamžik v životě, který může zásadně ovlivnit paměť a změnit způsob, jak pracujeme se svými vzpomínkami. Sestry Olejákovy si jako čerstvé členky Adventistické církve touto zkušeností v nedávné době prošly. Potvrdí jejich příběh názor vědců? Výzkumník Vladimír Bahna se ve svém experimentu naopak zaměřil na prožívání bolesti a hnusu v extrémních rituálech. Proč jsou právě strach a fyzická muka tak často jejich součástí? Odpovědi budeme hledat ve svědectví muže, na nějž silně zapůsobilo setkání s ostatky buddhistických mistrů i mezi členy pražské komunity, kteří prožitek hnusu a bolesti používají k prohlubování poznání sebe samých. (text ČT)

Scénář: Miroslav Vlček, Jan Motal

Režie: Jan Motal

První díl vysílá Česká televize  – ČT 2 – 10. 5. 2015 – 13:55

Stránky pořadu na webu ČT

Článek o pořadu na webu MUNI

O pořadu

Kognitivní věda se zabývá mezioborovým výzkumem mysli a myšlenkových procesů (například inteligence, paměť, vnímání, pozornost, vědomí nebo jazyk). Metody, pomocí kterých se jednotlivá zkoumání provádí, se liší v závislosti na zkoumané oblasti.

Kognitivní věda o náboženství je progresivní výzkumný program, jehož předmětem jsou kognitivní mechanismy a procesy probíhající během náboženského myšlení a chování člověka.

LEVYNA neboli Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství je instituce zaměřující se na experimentální výzkum náboženství. Kombinuje metody a expertízu humanitních studií a experimentálně zaměřených věd. LEVYNA propojuje výzkumníky z oblastí religionistiky, antropologie, historie, psychologie, sociologie a neurověd, kteří zkoumají náboženské chování a víru.

Jedním z jejích cílů je vzdělávat mladé badatele z humanitních oborů v používání vědeckých metod při výzkumu náboženství a produkovat výzkum na špičkové úrovni založený na mezioborové spolupráci, metodologické integraci a inovaci.

Dílčí vědecké týmy se zabývají výzkumem témat prosociálního jednání, vtělené kognice, aktérství či emocí. Výzkumníci mají také možnost navazovat spolupráci s předními osobnostmi vědeckého studia náboženství. LEVYNA se účastní mezinárodních konferencí a současně zve zahraniční přednášející na půdu Masarykovy univerzity.

V akademickém prostředí existují dva velmi blízké obory. Religionistika (věda zabývající se náboženstvím) a teologie (nauka o bohosloví). Rozdíl mezi těmito vědními obory spočívá v přístupu k existenci božstva. Zatímco teologie vychází z předpokladu, že bůh existuje, pro religionistiku je jeho existence nepodstatná; rozhodující jsou pro ni lidské výpovědi o Bohu, které se promítají do jednání věřících lidí.

Aleš Chalupa je odborným asistentem a současným vedoucím Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity. Jeho aktuální výzkum se zaměřuje na antická náboženství a kognitivní historiografii. V této oblasti dosud publikoval mnoho článků, především: „Jak může kognitivní věda přispět k našemu porozumění římského kultu boha Mithry?“, „Proč se Řekové a Římané modlili nahlas? Antropomorfismus, hloupí bohové a lidská kognice“ a další. V rámci projektu LEVYNA Aleš plánuje propojit současný experimentální výzkum v kognitivních vědách s výzkumem uskutečňovaným pomocí tradičních historiografických metod.

Tereza Reková: Tibetský sen

0

3374386--tibetske-modlitebni-vlajecky-tzv-lungty--1-620x414p0Dnes 15letá Choepak a 16letý Tenzin přešli jako děti Himálaje, aby se ve svobodné Indii mohli naučit tibetštině a základům tibetské kultury. Svou rodinu od té doby neviděli. Oběma pomáhá Tibetan Homes Foundation, kterou v roce 1962 založil J. S. dalajláma.

Tibet je pod čínskou nadvládou od roku 1951. Tibeťané mohou své tradice svobodně udržovat leda v sousední Indii. V himálajském Ladaku, nazývaném též Malý Tibet. Zde se taky nachází několik tibetských exilových vesnic a škol.

Ladak je kulturou, jazykem i náboženstvím blíž Tibetu než hinduistické Indii. A právě náboženství a kláštery udržují tibetskou kulturu alespoň z části živou.

Peníze pro Ladak

Petr Ďásek po návratu z Nepálu na podzim roku 2001 uspořádal první ročník Festivalu ProTibet v Ostravě. Od té chvíle se festival pořádá každoročně a po celé republice. Výdělek z festivalu jde do cílové oblasti projektu – Ladaku.

První kroky pro podporu přímo tibetských dětí v exilu uskutečnil Petr v létě 2008. Členové sdružení MOST navštívili Tibetan Homes Foundation (dále jen THF) v Mussoorie v Indii. Dětem navštěvujícím tamní školy je určen výtěžek z projektu „Kmotrovství na dálku“, který Petr založil společně s ředitelkou organizace MOST Janou Neborákovou.

Tibetská SOS vesnička

THF založil v roce 1962 sám dalajláma a dnes se stará o 2500 tibetských dětí žijících v indickém exilu. Všechny děti se do THF dostaly přes Himálaje díky průvodcům. Ti nesli plnou odpovědnost za to, že se děti v pořádku dostanou do Nepálu, což je jediná možná úniková cesta do Indie.

Jak je mohli jejich vlastní rodiče na tak náročnou a nebezpečnou cestu vůbec poslat? Dětem v Tibetu je odpíráno právo na vzdělání.

Existuje malé množství velmi drahých tibetských škol, ve kterých se vyučuje pouze to, co nařídí čínská komunistická vláda.

Choepak v 8 letech přešla Himálaje. Ve skupince 10 dětí, kterou vedl její strýc, byla nejmladší. Svou rodinu neviděla už od roku 2007 a možná ji neuvidí už nikdy. Nechápe, jak někteří Tibeťané (včetně její sestry) mohou věřit tomu, že jsou ve skutečnosti pouze částí Číny. Choepak je hrdá na to, že je Tibeťanka, a pravdu o historii své země se snaží šířit, kde může.

Tenzin Gyaltsen pochází z Khamu. Z Tibetu do Indie utekl v 8 letech. Rodiče mu chtěli poskytnout dobré vzdělání v rodném jazyce. Tenzin věří, že se brzy zase shledá se členy své rodiny. Díky jeho svatosti dalajlámovi má prý pořád naději na lepší budoucnost. (text ČRo)

Rozhlasový dokument z cyklu Dobrá vůle.

Připravila: Tereza Reková
Účinkují: Kateřina Kovaříková, jako Choepak a Martin Sucharda jako Tenzin
Dramaturgie a režie pořadu: Lenka Svobodová
Technická spolupráce: Karolína Škápíková
Mistr zvuku: Jitka Kundrumová

Vysíláno 25. dubna 2015

Záznam pořadu si můžete poslechnout ZDE.

Go to Top