Archive for year 2015

Iveta Novotná: Příběh fexta Karla Šebka

0

3368189--pribeh-fexta-karla-sebka--1-300x200p0Fext je lidové označení pro člověka, jehož ostatky se po smrti nerozložily. Lidová slovesnost často fextům připisovala nadpřirozené schopnosti, zejména nezranitelnost. Pověsti o fextech pocházejí z Rychnovska a okolí. Na Vambersku se výraz používá pro osoby, které se dožívají vysokého věku, rychle překonávají nemoci, tedy jako synonymum pro označení nezmar.

Studenti činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně mají ve 4. ročníku za úkol poznat se blíže se studenty 3. ročníku herectví při tzv. přípravě do Marty. Touto přípravou se myslí vznik svébytné divadelní inscenace, během které režisér zjistí, co který herec umí, a herci naopak, co vyžaduje režisér. Ani tento rok nebyl výjimkou. Během března a dubna byly uvedeny čtyři „přípravné“ inscenace pod společnou hlavičkou Příběhy 20. století.

Jedná se o dokumentární inscenace, jejichž úkolem bylo zprostředkovat divákům zajímavý životní příběh z minulého století. Jedním ze zpracovaných příběhů se stal osud surrealistického básníka Karla Šebka, narozeného jako Karel Štětka. Text k inscenaci s dlouhým názvem: Šebek / neboť poblíž každé básně by měl být nebožtík, co ji bůhvíodkud vyhrabal napsala s využitím Šebkových básní studentka dramaturgie Markéta Špetíková. Režie se ujal Jan Cimr.
Karel Šebek pracoval v psychiatrické léčebně v Dobřanech jako sanitář. Po neúspěšném pokusu pomoci několika lidem utéct z léčebny se pokusil o sebevraždu. Z ošetřovatele se stal ošetřovaný. Jeho tvorba byla inspirována fantazijními světy duševně nemocných lidí a často byla důsledkem vlivu léků. Šebkovy básně jsou plné úzkosti ze světa i sebe samého. Je v nich cítit autorova rozpadající se osobnost. Během let vykonal Karel Šebek na tři desítky neúspěšných pokusů o sebevraždu.

Od 11. dubna 1995, kdy na propustku opustil léčebnu v Dobřanech, je Karel Šebek nezvěstný. Naposledy byl viděn na pražském nádraží, když nasedal na vlak zpátky do Dobřan. Tam ale nikdy nedorazil. Objevuje se několik hypotéz o tom, co se s ním stalo. Jedna hovoří o možnosti finální sebevraždy, jiná zase o jeho možném útěku do Francie.

Způsob Šebkova mistrného zmizení zřejmě nikdy nebude odhalen. Stejně tak se nikdy nedozvíme pravý důvod jeho zmizení. Možná ale, že Karel Šebek vůbec nezmizel. Jen chtěl, aby to tak vypadalo. Aby měl od všech pokoj a mohl jen psát a psát a psát. Kdo ví. Ale bylo by to, slovy studentské inscenace, šebkovské. (text ČRo)

Uvedeno v pořadu ČRo Brno Zelný rynk v sobotu 25. dubna od 18 hodin.

Veronika Pospíšilová: Gratia

0

11048744_1022351927793627_2214962793859111427_nSrdečně zveme na premiéru dokumetárního krátkometrážního filmu Veroniky Pospíšilové o mnišce klarisce s řádovým jménem GRATIA.

Premiéra filmu se uskuteční již příští středu 29.4. ve 20.00 v malém sále kina ART a bude doprovozena dvěma dalšími studentskými projekcemi, přičemž jedna z nich bude též s duchovní tematikou. Více zde

Gratia je řádové jméno sestry klarisky, žijící v klášteře v Brně – Soběšicích. Řád klarisek se kromě chudoby vyznačuje životem v klauzuře. Sestry z prostoru klauzury vycházejí jen výjimečně. Proč je duchovní život v klauzuře důležitý? Jaká je jejich konfrontace s okolním světem, pokud se ven dostanou? Co to vlastně klauzura je? Existuje klauzura srdce? Film se pokouší nahlédnout do řeholního života sestry Gratie, přiblížit její hodnoty a smýšlení. Snaží se také hledat hranice mezi vnitřním a vnějším světem, hranice svobody. Můžeme být svobodni v nesvobodě? A nesvobodni ve svobodě?

Kamera: Petra Kateřina Bučková, Petr Kačírek
Zvuk: Rebeka Uličná
Střih: Petr Kačírek
Námět, režie: Veronika Pospíšilová

Miroslav Vlček: #OSAfilm

0

Výstřižek#osafilm je projekt, který si klade za cíl poskytnou komplexní náhled do problematiky autorských práv v oblasti hudby. Téměř hodinový dokument je základem pro diskusi, kterou se snaží autoři po každé z projekcí vyvolat.

Základom projektu je dokumentárny film, ktorý vznikal na prelome rokov 2014 a 2015.

Premiéra filmu je naplánovaná na 23.4. v jednej z kaviarní v Brne (podrobnosti upresníme). Po projekcii bude nasledovať diskusia na tému autorských práv. S týmto formátom, projekcia a diskusia, by sme chceli prísť do viacerých miest v Českej i Slovenskej republike (Praha, Plzeň, Olomouc, Zlín, Bratislava, Košice…).

Autormi projektu sú Miroslav Vlček (režie a scénář) a Tomáš Chalupský (kamera a scénář), nezávislí filmári z Brna. Svojimi odbornými radami výrazne prispel i JUDr. Matěj Myška, ktorý sa na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity zaoberá prevažne autorským právom.

V dokumente vystúpili:
Roman Strejček – předseda představenstva OSA,
Petr Pylypov – organizátor koncertov,
Marián Greksa – hudobník,
Jan Řepka – hudobník a organizátor domácich koncertov,
Lucie Vítková – skladateľka, hudobníčka, performerka,
Pavel Zeman – ředitel odboru autorského práva Ministerstva kultury ČR,
Milan Páleš – vydavateľ,
Juraj Filas – skladateľ

www.osafilm.cz
www.facebook.com/osafilm

Markéta Sára Valnohová: Alžběta Michalová

0

3341279--alzbeta-michalova--1-300x200p0Básnický debut Alžběty Michalové Zřetelně nevyprávíš je jednou ze tří knih, které byly v rámci letošního udílení cen Magnesia Litera navrženy na titul Dilia Litera pro objev roku.

Alžběta Michalová, narozená v roce 1991, je studentkou režie a dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU a je také dramaturgyní divadelní platformy DOK.TRIN.

Pod názvem Zřetelně nevyprávíš vydala v nakladatelství Fra svou sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků nad vlastním dětstvím. Vystavila křehký a krutý účet matce a otci. Jak kdysi poznamenala básnířka Viola Fischerová: „A rodiče pak mohou žasnout, co za podivné přecitlivé dítě tu s nimi žilo, a oni o tom nevěděli. A v lepším případě mají o čem přemýšlet.“

Knížka byla 29. ledna uvedena v brněnské kavárně SKØG Urban Hub na večeru pořádaném nakladatelstvím Fra. Autorského čtení Alžběty Michalové se zúčastnili také Petr Borkovec a Jáchym Topol. Reportáž natočila studentka Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Markéta Sára Valnohová.

Alžběta Michalová se jí v rozhovoru svěřila: „Já jsem se domluvila s Petrem a s Jáchymem, kdy bude to čtení, a shodli jsme se na tom, že nenajdeme jiný termín než 29. ledna. A pak jsem se dozvěděla, že 29. ledna mají rodiče dvacáté výročí svatby. Takže se tu sešla celá rodina, aby to dvacáté výročí oslavila na mém autorském čtení. Jsem hrozně ráda, že to tak může být a že jsou schopni ty básně vnímat z takového odstupu.“ (text ČRo)

Poslouchejte v pořadu Zelný rynk na stanici ČRo Brno v sobotu 21.3. od 18 hodin.

Bibiána Rybárová: Možno slovenská telenovela

0

photoBlog, ktory si pamata vsetko. Blog, ktory je svedectvom o spanielskych realiach, ale aj o tom, co viedlo k tomu, ze som sa tu ocitla. Jednoducho, blog Bibiany dievciny a jej prihody a skusenosti.

Už je to nejaký ten piatok kedy som si uvedomila jednu závažnú vec. Som zmesou pováh a charakterov hlavných ženských postáv z telenoviel a úplne sa v nich vidím. Desivé lomené fascinujúce je, že navzdory tomu, že už je to hodná chvíľa, kedy som nejaký latinskoamerický počin tohto žánru videla, ešte stále u mňa ten pocit svojím spôsobom pretrváva.

Každý, kto sa aspoň raz v živote so mnou na túto tému bavil, vie, že som neskrývanou obdivovateľkou Eleny Olivaresovej z mexickej telenovelovej drámy Keď budeš moja. Na svete nie je veľa ľudí, ktorým by som ochotne a bez sprostých rečí vzdala hold a ak mám byť sexistická, genderovo nekorektná a feministicky provokujúca, žien v tejto kategórii jestvuje ešte menej. Napriek tomu sa ich zopár nájde. Napríklad, uznávam niekdajšiu somálsku modelku a bojovníčku proti ženskej obriezke Waris Dirie, americkú komičku židovského pôvodu a aktivistku v jednom Fran Drescher a božské adorácie prechovávam voči brilantnej Meryl Streep, o ktorej sa nedávno v detvianskom denníku objavili zaručene pravdivé svedectvá o tom, že si bola v tamojšom Tescu nakúpiť základné kozmetické potreby. Istú dobu sa tradovalo, že do košíka vložila i sieťku mandarínok, ale to už sú povery.

Sympatická mi bola aj Angelina Jolie, ale môj obdivný pohľad na ňu zaznamenal trhliny, keď som čítala článok o jej osemročnej dcére, ktorá sa nechala ostrihať na ježka a taktiež sa oslovovať John. Vtedy sa údajne božská Lara Croft nechala počuť, že dcérku podporuje v jej rozhodnutí a nič nenamieta voči jej eventuálnej zmene pohlavia. Seriózne. V tomto prípade mi neostáva nič iné než poďakovať mojim rodičom za to, že sa zdržali komentára, keď som sa v jedenástich premávala v zafúľanom drese Rivalda s futbalkou po ulici a miesto princezničkovských očných tieňov si na tvár nanášala vrstvy bahna, aby bolo maskovanie v teréne účinnejšie. Dnes som maximálne v pohode, tie tri vlasy na hlave mi dorástli do štandardnej ženskej dĺžky a už si dokonca dokážem aj rozopnúť gombík na rifliach s dlhými nechtami. Už si naozaj nedokážem predstaviť svoj život ako Bibián a som si tým skutočne istá. Dám ruku do ohňa, že aj dedička impéria Jolie-Pitt sa z toho raz vyspí a na túto svoju fázu bude spomínať akurát tak s nostalgickým úškrnom.

Iné som ale chcela. Teresa Suárez, ergo Paloma, ergo Elena Olivares, to sú tri mená jednej a tej istej ohromne ambicióznej zberačky, ktorá sa nedala zastrašiť trpkým osudom. Spolu s matkou Soledad si dlhé roky zarábali na živobytie na obrovských kávovníkových plantážach. I tak ich raz zavialo k rodine Sánchez-Serrano. Krásna bujarohrivá Teresa oberala kávové bôby jedna radosť a pritom si hlbokým hlasom nôtila pieseň Paloma negra. To neuniklo pozornému sluchu zdatného junáka Diega, ktorý bol v rámci hustoty prirodzeného vlákna umiestneného na lebečnej klenbe hlavy (v bežnej ľudskej reči – v rámci hustoty vlasov) podobne obdarený ako ona. Už na prvý posluch sa zamiloval a prvý pohľad jeho vášeň len a len umocnil. Spaľujúci oheň nenechal na seba dlho čakať a už onedlho absolvovali prvý styk pohlavný. Čo však čert nechcel a osobne sa domnievam, že ani Teresa vystupujúca pod nicknameom Paloma si to zrovna dvakrát nepriala, otehotnela. Sezóna však skončila a Diego toho času už poctivo zarezával na univerzite v Londýne. Odhodlaná Paloma si lámala hlavu ako sa za ním dostať, keď v tom ju oslovil agent modelingovej agentúry s prísľubom práce v Európe. Prikývla a odcestoval. O rok neskôr sa do Mexika vracia Diego a paralelne i Paloma poučená tvrdou skúsenosťou zo starého kontinentu, kde ju nútili venovať sa najstaršiemu remeslu na svete. Obaja sa hľadajú, no márne. Deprimovaný Palomou posadnutý Diego sa v snahe zabudnúť ožení s Berenice a z Palomy sa medzičasom vykľuje Elena Olivaresová. Tá začne úplne od píky, prenajme si s mamou malinský bytík a zamestná sa vo firme rodiny Sánchez Serrano, kde sa postupne vypracuje na expertku v danom obore. Časom sa odhalí, že sfalšovala údaje o sebe a nenásytný bratranec jej vyvoleného Fabián začne proti všetkým kuť pikle. A intrigy sa môžu začať. A taktiež aj séria vášnivých stretnutí hlavných protagonistov potužených tequilov. Tie mali vždy rovnaký scenár. Najprv sa pohádali a vyhodili si na oči aj to, čo sa nestalo, potom každý osve vydul fľašu tequily, snáď z päty vytiahli tóny Palomy Negry, pobili sa a napokon si to aj tak rozdali o najbližšiu palmu.

Príbeh je, samozrejme zamotanejší, ale jeho odkaz je jasný. Aj ženy bez zázemia to dokážu dotiahnuť ďaleko, neúnavne čeliť prekážkam a najmä inteligentne sa vynájsť v každej jednej situácii. A mimo iného, popri tom mať pekný vzťah so všade prítomnou materou.

Blahej pamäti som taktiež mala za ženský vzor Milagros z Divokého Anjela. Vďačím jej za veľa. Nielenže som sa naučila kopať penalty a pľuť do úctyhodnej diaľky, ale ešte som aj v peňaženke chvíľu nosila medailón panenky Márie Guadalupskej. Presne ako ona, akurát s tým rozdielom, že v našej famílii bol rodostrom vždy jasne definovaný. Milagros, familiárne zvaná Mili, nebula o nič menej hustá ako Paloma, v ktorej sú tri osoby. Bola to svojrázna sirota žijúca v kláštore, ktorá milovala futbal. Nezanedbateľnú éru svojho života bola vyložene chlapčenská a náležite tomu sa aj obliekala. Roztrhané rifle, mikina okolo pása, unisex tričko a červená šiltovka na hlave. Čistá ulica, brácho, chápeš? S ničím sa nemaznala, bola akčná, priama, drzá, no zároveň milá a férová. Avšak aj na roztomilé rebelky občas pride mráz a tak sa stalo, že ju v osemnástich z kláštora vykázali a poslali ju pracovať ako slúžku k rodine Di Carlo. Tam mala za úlohu predovšetkým venovať sa štýlovej babičke, z ktorej sa neskôr vykľula jej vlastná babička! A z jej pána Federica jej otec! A čo je najhoršie, z jej životnej lásky Iva jej brat! Chvalabohu, že žiaľbohu existuje nevera, lebo z Iva sa zase vykľul nemanželský syn. A nevlastní súrodenci sa už v Argentíne evidentne brat môžu, takže v cajku. Ale nie, že si zase budete myslieť, že mala na ružiach ustlané. To nemala ani samotná Rosalinda a to sa hovorí, že nomen omen.

Více a stále více na:
Blog Bibiány Rybárové z jejího erasmovského pobytu ve Španělsku.

Bibiána Rybárová: Vanitas Vanitatum in Vino Veritas

0

VýstřižekKrátký film Bibiány Rybárové vzniklý v rámci předmětu Audiovizuální projekt.

Hrají: Natália Hatalová, Bibiána Rybárová, Romana Báliková, Veronika Vitkovičová, Filip Rechtoris, Barbora Rybárová, Matej Šimalčík, Dávid Kovásc z Levíc, Šárka Mikesková, Marie Rotnáglová

Scénář: Bibiána Rybárová
Dramaturgie: Marek Hlavica
Produkce: Helena Poláčková, Dominika Kolaříková
Kamera: Jakub Votýpka
Zvuk: Romana Báliková, Helena Poláčková
Režie: Bibiána Rybárová

Miroslav Vlček: O studiu na brněnských vysokých školách

0

3330604--miroslav-vlcek--1-300x200p0Slovenský student Miroslav Vlček studuje současně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Původně si myslel, že různorodá zkušenost je dána hlavně odlišnými typy škol. Pak ale zjistil, že mnohé souvisí s přístupem samotných studentů.

Autor ve své úvaze vychází z dělení studentů podle sociologa profesora Iva Možného na samochodky a minimaxy.

„Studenti samochodky studují tak nějak na vlastní pěst, zajímají se o obor, který studují, a dělají vše pro to, aby byli ve své oblasti co nejlepší. Na druhé straně jsou tu studenti minimaxové, kteří procházejí studiem s minimálním výkonem, aby maximálně jednoduše prolezli,“ píše Miroslav Vlček.

Profesor Možný podle něj za minimaxy považuje studenty, pro něž je v souladu s představou, kterou získali z televizní popkultury, univerzita jen jedna velká párty, ze zkoušek jim stačí nejnižší známka, s níž dokončí studium, nedocházejí na předměty, které je nezajímají, zkrátka dělají vše pro to, aby školu zvládli s co nejmenší námahou.

Miroslav Vlček se domníval, že řešením by mohlo být snížení počtu studentů jednotlivých oborů: „Je-li kromě vás v kurzu zapsaných jen pár dalších studentů, je vám trapné seminárku odfláknout, protože máte jistotu, že si ji vyučující skutečně přečte a v nejlepším případě se nad ní i zamyslí.“

Na základě vlastní zkušenosti však zjistil, že časem i hrozící hanba přestává být účinnou motivací. Studentům je totiž současně vštěpováno, že nejdůležitější je praxe a že vysoká škola je jen přestupnou stanicí na cestě do zaměstnání. I proto už v průběhu studia psal do školního časopisu, moderoval a časem i pomáhal s vedením univerzitního rádia. Nejde tedy o to, že by se studenti „flákali“, jak to vidí jejich učitelé, ale na samotné studium jim zkrátka nezbývá dost času.

Zajímá-li vás více podrobností k tomuto tématu, poslechněte si úvahu Miroslava Vlčka v sobotu 7. března v magazínu Zelný rynk. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Kdyby ryby

0

VýstřižekKrátký film Markéty Sáry Valnohové o lásce, nevěře, rybách, ekologické katastrofě a každodenní apokalypse.

Hráli: Magdaléna Tkačíková, Kristýna Hulcová, Jiří Svoboda, Eva Sýkorová, Vladimír Hauser, Pepina

Námět a scénář: Markéta Sára Valnohová
Dramaturgie: Marek Petřík
Kontaktní zvuk: Hana Zoubková
Kamera: Marek Petřík
Světelný design: Tomáš Balga
Pomocný osvětlovač: Martin Holoubek
Klapka a skript: Jan Bodnár
Produkce: Eva Sýkorová
Vedoucí produkce: Anna Stránská
Režie: Markéta Sára Valnohová

Natočeno v rámci předmětu Audiovizuální projekt RTDS

 

 

 

Barbora Schneiderová: SLOVOSLEDI: Ve vlastní šťávě: 2015

0
A2-Slovosledi-03-01_convertedVážení a milí,
 
ráda bych Vás touto cestou pozvala na sobotní premiéru nové inscenace osobních příběhů vypravěčského souboru SLOVOSLEDI: Ve vlastní šťávě: 2015. 
 
Stejně jako loni proběhne premiéra tohoto kavárenského vyprávění, v němž se vypravěči dělí s publikem o svá niterná témata, myšlenkové pochody (a humor, který z nich pramení) v prostorách brněnské kavárny Galeryje 9 na Lidické ulici, a to v 19:30. Pod vedením lektora Matěje Záhoříka se představí 4 vypravěči a 4 nové příběhy. Všichni jste srdečně zváni!
Anotace:
Ostře sleďované vyprávění o modři ptáků, výpravách za dospělostí a pravých nefalšovaných úderech na komoru. Spíž. Nebeskou bránu. Zachrání tě drak? Láska? Napětí? Ano?
 
Bezprostřední kavárenské vyprávění příběhů. Humor jako prostředek hospodské psychoterapie. Obyčejná dobrodružství stále dokola prožívaného.
 
VSTUPNÉ A PŘINESENÉ JÍDLO NA RAUT: DOBROVOLNÉ
 
Letos to v Galeryji však nekončí pouze premiérou! Každou další poslední sobotu v měsíci (poprvé 28. února) se otevře Galeryje 9 všem, kteří mají o vyprávění zájem, nejen těm, kteří rádi poslouchají, ale především těm, kteří chtějí sami vyprávět. Storytelling o. s. zahajuje nový projekt Příběhové kavárny s cílem rozvyprávět návštěvníky. Ti z vás, kteří by si rádi vyzkoušeli povyprávět krátké příběhy a chtěli se naučit některá storytellingová cvičení a vypravěčské fígle, najdou v Galeryji 9 alias Galeryji příběhů útočiště. Vyprávět bude každý přibližně pět minut na předem stanovené téma a pod vedením jednoho ze členů sdružení, který vás provede večerem.
 
První téma pro únorovou Galeryji příběhů společně s Vámi vybereme tuto sobotu po premiéře.
Budeme rádi, budete-li u toho s námi.
 
Hezké dny plné inspirativních příběhů,
moc vás za celý Storytelling zdravím!
 
Bára

Veronika Pospíšilová: Harmonie v disonanci

0

3300313--lucie-vitkova--1-300x200p0V nedělní Čajovně 25. ledna vás čeká další pokračování cyklu Hry a dokumenty nové generace. Uslyšíte rozhlasový dokument Veroniky Pospíšilové s názvem Harmonie v disonanci.

Jak zní naše století? Harmonicky, melodicky, disonantně? Dokážeme naslouchat současnosti? V naší době stále přibývá skladatelů a interpretů, kteří poněkud neladí s konvencemi ať už hudebními či společenskými. Jejich tvorba se někdy ocitá na hranici snesitelnosti či akceptovatelnosti. V hudebním prostředí se tak mohou stát téměř disonantními prvky. Jen proto, že vytvářejí něco jiného, než na co jsme zvyklí? Nevíme, jak takovou hudbu přijmout a jak na ni reagovat? Kdy je ještě hudba hudbou? Zatímco skladatelů soudobé hudby přibývá, posluchačstva ubývá. Milan Kundera píše ve své eseji Historie jako krajina vystupující z mlh: „Teprve během devatenáctého století začíná hudba minulosti ožívat vedle hudby současné a zabírat časem čím dál více místa, až se během dvacátého století poměr mezi přítomností a minulostí obrátí: posloucháme mnohem víc hudbu starších epoch než hudbu současnou, která dnes skoro úplně opouští koncertní sály.“ Proč ale nová hudba vzniká a co nám může přinést?

Impulsem k natočení dokumentu byl autorce především zájem o přítomnost a to, jak rezonuje v umění, jak lidé smýšlí a tvoří dnes. A také znepokojení z malého zájmu o soudobou hudbu v naší společnosti (na rozdíl např. od soudobého umění výtvarného). Rozhodla se proto oslovit tři současné skladatele a interprety a pokusit se zaznamenat jejich pohled na současnost a to, jak tvoří. Výsledkem je výrazná konfrontace hudebních stylů a pohledů na soudobou hudbu.

Prvním ze skladatelů je Lukáš Sommer, mladý talentovaný skladatel, který pochází z akademického zázemí, vystudoval skladbu, věnuje se převážně klasické hudbě a orchestrálním skladbám, v roce 2011 napsal na objednávku festivalu Pražské Jaro flétnový koncert Dopis otci, stal se tak nejmladším osloveným autorem festivalové historie.

Druhou z oslovených je skladatelka, akordeonista, improvizátorka a performerka Lucie Vítková, která stále ještě studuje kompozici na brněnské JAMU, věnuje se zvukovým výstavám, skladbám jak orchestrálním, tak jen pro akordeon, ve svých skladbách výrazně experimentuje.

Třetím je skladatel, performer a houslista Tomáš Vtípil, který naopak jakýmkoliv akademickým hudebním vzděláním ovlivněn není, sám se prohlašuje za noisemakera - vyráběče hluku, věnuje se elektroakustické hudbě a improvizaci. Jeho posledním vydaným albem, z něhož v dokumentu zazní ukázky, je Syntax Error. (text ČRo)

Dokument Harmonie v disonanci poslouchejte v neděli 25. ledna od 19 hodin.

Go to Top