3648047--silvia-divekyova--1-300x200p0Silvia studuje rozhlasový a televizní obor na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Pochází ale ze slovenského města Prievidza. Název a téma svého fejetonu převzala z písně slovenského zpěváka Mira Žbirky.

„Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc,“ tak zní ve slovenštině věta z písně, kterou se Miro Žbirka proslavil i v Čechách a na Moravě. Silvia si ale řekla, že úsměv vlastně šifrou je. „Usmívat se nás nikdo neučí. Dítě už v útlém dětství reaguje na podněty, které se mu líbí, úsměvem. Na svraštění tváře prý potřebujeme až 43 svalů, zatímco na úsměv jen 17. Je to univerzální jazyk, které v každé řeči znamená totéž,“ vysvětluje.

Silvia Divékyová se už od útlého věku věnuje psaní a práci s kamerou, zpívá také s kapelou. Ale kromě toho svůj volný čas vyplňuje cestováním, turistikou a horolezectvím. Má ráda jídlo a poznávání nových chutí, staré hollywoodské filmy a vůbec celý ten pestrý svět, plný nedokonalostí, které je možné znovu a znovu objevovat. Ráda si všímá drobných detailů.

Ve svém fejetonu vypráví o své první návštěvě Spojených států amerických. Z daleké cesty prý měla nejprve strach, ve kterém ji jen utvrdil imigrační pracovník, zjišťující, zda s sebou nemá výbušniny. Brzy si však všimla, že se tam každý usmívá. „Zamilovala jsem si veselé prodavačky, veselé uklízečky a vůbec všechny veselé lidi, kteří mi s velkým úsměvem říkali sweetie nebo darling,“ vzpomíná autorka.

Po návratu domů však Silvia zažila kulturní šok. Nikdo v obchodě se neusmíval, nikdo se nezajímal o to, co měla na srdci. „Já jsem se snažila zdvihat koutky rtů nahoru tak často, jak to jen šlo, ale přišla jsem na to, že bez podpory to jde těžko. I na mě po čase padl stín zamračeného Slovenska a rozhněvaně jsem se ptala, proč se tu nikdo neusmívá,“ dodává.

Rozhodla se však zahájit revoluci proti mračení. Na všechny ty neživé, nezaujaté tváře se zářivě usmívala a přála jim pěkný den. Zaskočeně jí odpovídaly: „I vám.“ Usmívala se na zákazníky během své brigády ve zmrzlinárně. Přiměla k úsměvu správce kluziště na náměstí.

„Při každém roztažení koutků se cítíme lépe, protože se do těla uvolňují endorfiny, které informují mozek o tom, že jsme šťastní a spokojení – a tím se snižuje úroveň stresu,“ zjistila Divékyová. „Prvním krokem je překročit svůj vlastní strach a přestat řešit magické šifry. Stačí se usmát.“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno