DSC_2134Bývalo dobrým zvykem, že se dospívající členové šlechtických rodů vydávali na kavalírskou cestu do jiných částí Evropy, aby poznali svět, cizí kraje, kulturu, mravy, studovali na zahraničních univerzitách a učili se cizí jazyky. Cesty to byly mnohaleté, často velmi nákladné, avšak byly nedílnou součástí dobrého vzdělání. Právě na tuhle tradici jsem myslela v dálkovém spoji Praha-Trutnov, se zastávkou obci Kuks. Podzimní počasí bylo vlídné, a tak se zoraná pole, žloutnoucí lesy i plané jabloně u cesty koupaly v teplých slunečních paprscích.

Můžeme tomu říkat různě; plenér, symposium, soustředění, ateliérový výjezd nebo jen obyčejně poznávací výlet. Kavalírská cesta je přeci jen označení příliš přitažené za vlasy pro dva dny strávené pobytem v bohatém lázeňském barokním komplexu, vybudovaném hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. V období mimosezóny, navíc z pondělí na úterý se tu nevyskytovali turisté (s fotoaparátem na krku jsem se ploužila hlavně já, zabíral zbytečně moc prostoru v tašce, kam jsem si měla raději nabalit svačinu) a když člověk ponechával dostatečně velké rozestupy, ztratil brzy z dohledu i kamarády a spolužáky. Poté se mohl ničím nerušen toulat lesy, nacházet hřiby, nechat se oblézat tolik vzácným hmyzem jako jsou dnes motýli, mandelinky nebo slunéčka sedmitečné a stejně přirozeně v krajině, která v sobě má cosi, jako moment věčnosti, potkával Jana Křtitele, Jakuba u studny nebo pastýře, přicházející se poklonit do Betléma.

Jen těžko lze zprostředkovat dva dny strávené intenzivně ve styku s tak jedinečným místem. Bezpochyby je ale přínosné a inspirativní překonat nepohodlí cesty a vytržení z vlastní každodennosti, ačkoliv kavalírské cesty už vyšly z módy.

~ Bernardeta Babáková

Celá galerie z dobrodružní cesty ZDE