mh

mh

(7 comments, 441 posts)

Posts by mh

Silvia Divékyová: Úsměv není žádná šifra

0

3648047--silvia-divekyova--1-300x200p0Silvia studuje rozhlasový a televizní obor na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Pochází ale ze slovenského města Prievidza. Název a téma svého fejetonu převzala z písně slovenského zpěváka Mira Žbirky.

„Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc,“ tak zní ve slovenštině věta z písně, kterou se Miro Žbirka proslavil i v Čechách a na Moravě. Silvia si ale řekla, že úsměv vlastně šifrou je. „Usmívat se nás nikdo neučí. Dítě už v útlém dětství reaguje na podněty, které se mu líbí, úsměvem. Na svraštění tváře prý potřebujeme až 43 svalů, zatímco na úsměv jen 17. Je to univerzální jazyk, které v každé řeči znamená totéž,“ vysvětluje.

Silvia Divékyová se už od útlého věku věnuje psaní a práci s kamerou, zpívá také s kapelou. Ale kromě toho svůj volný čas vyplňuje cestováním, turistikou a horolezectvím. Má ráda jídlo a poznávání nových chutí, staré hollywoodské filmy a vůbec celý ten pestrý svět, plný nedokonalostí, které je možné znovu a znovu objevovat. Ráda si všímá drobných detailů.

Ve svém fejetonu vypráví o své první návštěvě Spojených států amerických. Z daleké cesty prý měla nejprve strach, ve kterém ji jen utvrdil imigrační pracovník, zjišťující, zda s sebou nemá výbušniny. Brzy si však všimla, že se tam každý usmívá. „Zamilovala jsem si veselé prodavačky, veselé uklízečky a vůbec všechny veselé lidi, kteří mi s velkým úsměvem říkali sweetie nebo darling,“ vzpomíná autorka.

Po návratu domů však Silvia zažila kulturní šok. Nikdo v obchodě se neusmíval, nikdo se nezajímal o to, co měla na srdci. „Já jsem se snažila zdvihat koutky rtů nahoru tak často, jak to jen šlo, ale přišla jsem na to, že bez podpory to jde těžko. I na mě po čase padl stín zamračeného Slovenska a rozhněvaně jsem se ptala, proč se tu nikdo neusmívá,“ dodává.

Rozhodla se však zahájit revoluci proti mračení. Na všechny ty neživé, nezaujaté tváře se zářivě usmívala a přála jim pěkný den. Zaskočeně jí odpovídaly: „I vám.“ Usmívala se na zákazníky během své brigády ve zmrzlinárně. Přiměla k úsměvu správce kluziště na náměstí.

„Při každém roztažení koutků se cítíme lépe, protože se do těla uvolňují endorfiny, které informují mozek o tom, že jsme šťastní a spokojení – a tím se snižuje úroveň stresu,“ zjistila Divékyová. „Prvním krokem je překročit svůj vlastní strach a přestat řešit magické šifry. Stačí se usmát.“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Vladimír Mareček: Velké divadelní odhalení

0

3660758--vladimir-marecek--1-300x450p0Student Divadelní fakulty JAMU se vrací ke své návštěvě Mahenova divadla, kde shlédl představení Je třeba zabít Sekala. A co odhalil? Ne, to je jinak, to herečky se na scéně odhalují a divák uvažuje, zda je to nutné.

Vladimír Mareček o sobě říká, že je nadprůměrně nespolečenský člověk. Narodil se v Jihlavě roku 1994 a během středoškolského studia na osmiletém gymnáziu začal hrát na baskytaru, založil kapelu, složil pár písní a textů.

Také ale hrál v několika studentských divadelních souborech, pro které později napsal i pár scénářů a dokonce se, k překvapení všech svých známých, stal členem pěveckého sboru coby poněkud nevyzpívaný, přesto však mužný bas.

S koncem střední školy změnil své působiště na pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud po roce přešel na JAMU, jelikož studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky ho prý naplňuje více než obor Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání.

V Brně začal navštěvovat divadlo hlavně proto, že je tam tma, ticho, nikdo se na něj neodváží mluvit a na rozdíl od filmů se nemůže na divadelní hry podívat v klidu doma. Dodává však, že jej k návštěvě divadel motivovali i spolužáci, kteří sdělovali: „Byli jsme na tomto a tomto představení a v té a té minutě se hlavní herečka svlékla a po zbytek hry tam pobíhala nahatá.“

Autor fejetonu je upřímný: „Takové vyprávění ve mně, jako v mladém a nevybouřeném muži, přirozeně vždy vzbudí příjemnou zvědavost.“ Ten divadelní zázrak si prý chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, a tak se vypravil se spolužáky na představení Je třeba zabít Sekala.

„Pokud znáte původní filmovou verzi tohoto příběhu, asi vám ode mě přijde až hloupé, myslet si, že v Sekalovi nenajdu nahotu. Ale já zkrátka žil ve své poklidné maloměstské iluzi, že jsou věci, které se na divadle buď neukazují, nebo jen naznačují. Ale jak se zdá, patrně jsem zaspal velkou revoluci v umění. Kolem je zkrátka úplně jiný svět, než na který jsem zvyklý ze středoškolských a amatérských divadel, která jsem doposud navštěvoval nejčastěji.“

Na otázku, kde se v divadelnících vzala ta odvaha, ale i potřeba odhalit světu nejen své nitro, autor odpovídá: „Umělci mají jednoduše potřebu šokovat, což je vede až k tomu, že musí pokořit veškeré hranice, které dosud v divadle chatrně přežívají. Ve snaze ukojit svůj vrozený exhibicionismus se pak herci a herečky svlékají a obecenstvo aplauduje jejich odvaze, uměleckosti a modernitě přístupu k dramatu.“

Vladimír Mareček je však k tomu kritický: „Z tohoto důvodu pak vznikají představení, která, ač nerad, považuji za méně kvalitní. Alespoň ve srovnání se skupinou druhou. Skupinou, která nepotřebuje představení Švandy Dudáka modernizovat sborem prsatých duchů. Skupinou, která nenechá nastoupit Marii Stuartovnu k popravě třesoucí se spíše zimou, než strachem. Tato skupina využívá nahotu mnohem méně – jen tehdy a tam, kde je opravdu vhodná, ne samoúčelná.“

Rozhodně neplatí jednoduchá tabulka: od pasu nahoru umění, od pasu dolů porno. „Nejde totiž o to, co všechno vám herec na scéně ukáže, ale spíše o to, proč vám to vůbec ukazuje,“ shrnuje fejetonista. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Bernadeta Babáková: A PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ

0

VýstřižekVítězná báseň Brněnské sedmikrásky

Bernadeta Babáková –  A PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ

Dvakrát ji změřil
než ji přeříz
pak si koupil teplé pivo
v plastové lahvi
popíjel ho po třetinkách

Měl v plnovousu stříbrné odlesky
ze šupin vánočních kaprů
co usychají v kádích
někde za zatlučenými dveřmi
skladiště s mykanou přízí

Jeho poslední osmička nahoře vlevo
visí na režné niti u kliky
pánských záchodů v nonstopu
někde na Veveří

Těch devět marných let
mu nikdo nevrátí
patnáct piv
nikdo nezaplatí
osmnáct tisíc
nikdo nepůjčí
a u dvaceti jizev
nikdo neuvěří
že jsou z Vietnamu

Pak beránek rozlomí sedmou pečeť
a Brno postoupí o příčku výš
na turistickým seznamu

Článek iDNES.cz o soutěži:

Dohromady pět vítězů se v sobotu vměstnalo na tři první příčky Brněnské sedmikrásky. Stoupající úroveň básnické soutěže odpovídala jejímu tématu Brna coby 27. nejlepšího města na světě. Autoři museli své básně sami přednést.

„Chlapi, máme po klidu, ještě další tři kavárny a bude se tu jezdit jak do Paříža!“ prohlásil prý před časem o vzrůstající slávě Brna zdejší nakladatel Pavel Řehořík.

A 27. místo v žebříčku nejzajímavějších měst světa, které jihomoravské metropoli přisoudil kvůli jeho kavárnám, gastronomii i architektuře americký deník New York Times (více zde), zvolili za téma letošní básnické soutěže Brněnská sedmikráska také nakladatelé a vydavatelé z brněnského Hosta.

V rámci Noci literatury se vrcholné klání finalistů přihlášených do této soutěže odehrálo v sobotu večer na Alžbětinské scéně Divadla Husa na provázku.

Moderování se ujal herec Roman Blumaier a jeho sdružení Komediomat, už tradiční tematické přednášky jeden z autorů proslaveného blogu prigl.cz Pavel Šplíchal a hudební složku obstaral Ondřej Klíč, který zhudebnil i jednu z přihlášených básní.

Porota tvořená architektem Martinem Hrdinou, novinářem Michalem Kašpárkem nebo šéfkuchařem z restaurace Simplé Lukášem Nečasem měla úroveň srovnatelnou s výrazně kvalitními příspěvky soutěže, které zde autoři museli osobně přednést.

Skvělé básně tohoto ročníku zapříčinily i to, že na prvních třech místech se ocitlo pět výherců. Na třetím Týna Trnková, na druhém Jiří Harnach s Daliborem Maňasem, zatímco první místo „bral“ další člen sdružení Vítholc a také bývalý novinář MF DNES Karel Škrabal zároveň s talentovanou studentkou Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění Bernadetou Babákovou.

Vítězové se rozdělili o výhru 10 tisíc korun. Jen „šalinkartu“ na měsíc získala jen Babáková, protože současný „televizák“ Škrabal žije už delší čas v Praze. Jak se ostatně můžete dozvědět z jeho vítězné básně.

Zdroj:http://brno.idnes.cz/brnenska-sedmikraska-2016-0sn-/brno-zpravy.aspx?c=A160626_091701_brno-zpravy_mav

 

Silvie Čechová: Mužská touha po lovu

0

3656021--silvie-cechova--1-950x0p0Fejeton ke Světovému dni rybářství.

Studentka Divadelní fakulty JAMU Silvie Čechová si povšimla, že na 27. červen připadá Světový den rybářství. Zamyslela se nad tím a představila si, jak to v rodině rybáře asi chodí.

Kdo je Silvie Čechová? Sama o sobě říká, že je děvče z Moravy, co vyrůstalo s maminkou na sídlisku ve Veverské Bitýšce a společně s ní si představovalo, že koupí dům a zahradu, což se za pár let splnilo, a od té doby už mu nechybí nic, ale vůbec nic. Má ráda chválu a pochvalu, vískání ve vlasech, hodné děti a sladké bez výčitek, nemá ráda zlé autority (o to víc uznává ty spravedlivé), nespravedlnost, lečo a zmar.

A rybáře má ráda, nebo ne? Bere je s pochopením. Protože jak píše: „Mají to zakódované v hlavách, něco je k tomu stále přitahuje. Lov. Dříve s oštěpy, luky a šípy naháněli muži stáda buvolů a mamuty, vymýšleli pasti a vyráběli stále účinnější zbraně, byla to nutnost zajištění potravy, ale i vášeň. Dnes už nutnost odpadla a zůstala jen vášeň.“ 

Zatímco ženy podle ní „loví“ v obchodních domech, muži rádi stráví pohodový den u vody s pivem. U rybaření, které je o něco méně akční než někdejší lov.

Muži si podle ní rybaření užívají i proto, že tam s nimi ženy nejsou. Ale to platí i naopak: ani ženy nestojí při radovánkách v supermarketech o mužskou praktičnost a šetřivého ducha.

Autorka uvažuje: „Co ale může být tak zajímavého a dobrodružného na hodinách strávených civěním na návnadu pohupující se po vlnkách vody?“ Sama nikdy rybařit nebyla, a tak si vše pokusila představit ve své fantazii:

„Ráno, ještě za úsvitu, vydává se muž pro zbraně. Pečlivě zkontroluje prut i vlasec, následně hází do krosny. Přidává svačinu, kterou mu připravila manželka a z lednice vytahuje orosené pivo. Na kuchyňské lince sebere prázdnou a vymytou krabičku od Ramy a na čerstvě zrytém záhonku zahajuje svůj první dnešní lov. Po půl hodině je dno krabičky pokryté kroutícími se žížalami a muž mění strategii. Vrací se do kuchyně a hledá ingredience. Za chvíli už má skoro všechno, chleba, med, mléko, mouka, jen jedna chybí. Skořice, kde to zatracené koření může být? No nic, jde se budit manželka. “Ty vaříš?” ptá se rozespale. “Nechtěls jít na ryby?” Potěšená manželovou aktivitou prozradí, kde skořici skrývá, a znovu usne.

On zalije chleba mlékem, promačká, přidá ostatní součásti a těstíčko na ryby je na světe. Balí do papíru a vítězoslavně opouští dům. Když se pak žena probudí, celá natěšená na připravenou snídani, vidí v kuchyni spoušť. Ťápoty od bláta, drobky z chleba, rozsypaná skořice a kapky medu. Ideální začátek dne. Mezitím muž spokojeně nahazuje udici, usedá do rozkládací stoličky, otevírá pivo a snídá svačinu, kterou mu už předchozího dne připravila manželka. Ideální začátek dne.

Většina z nás si dá rybu jenom na Vánoce, kdy kapr v trojobalu zdobí většinu štědrovečerních tabulí. Bez ohledu na to, jak zapálenými rybáři čeští muži jsou. Podle Silvie Čechové totiž pro ně není důležitý úlovek, ale samotný lov. (text ČRo)

Celý fejeton poslouchejte ZDE

Vysílal Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Štěpán Vranešic: Rodiče a moderní technologie. Legrace, nebo prokletí?

0

3653290--stepan-vranesic--1-950x0p0Student Divadelní fakulty JAMU Štěpán Vranešic se zamýšlí nad obratností svých rodičů při používání moderních technologií. Jsou zdatní dost, nebo málo? A nejsou důležitější jiné věci?

Štěpán Vranešic je studentem prvního ročníku Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Právě potřeba realizovat své vysokoškolské vzdělání tvůrčím směrem vyhnala mladého autora z rodného regionu Hlučínska, tzv. Prajzské, do rušných ulic města Brna.

Tento kulturní šok se mu stal vděčnou tvůrčí inspirací. „I přes opětovnou pomoc Brňanů se mi dosud plně nepodařilo odstranit lašský akcent,“ podotýká Vranešic.

Avšak melodie mluvy není jediné věno, které si ze severní Moravy přinesl. Vranešicovu tvorbu do velké míry dotváří 18 let zkušeností s rurálním životem, religiozita rodného kraje i německo-chorvatsko-český původ.

Ve volných chvílích se rád věnuje psaní povídek, vandrům po Evropě nebo koukání do mraků. V případě potřeby svede pokosit krmení pro dobytek nebo podojit kozu.

A právě podobné dovednosti – včetně schopnosti obsloužit brusku, zrenovovat skříň, zadělat na knedlíky či uvařit svíčkovou – oceňuje u svých rodičů. Jak jsou na tom ale s moderními technologiemi?

Vranešicův tatínek si prý pořídil chytrý telefon pod záminkou potřeby GPS navigace. Autor píše: „Já, krev jeho krve, jsem z celé objednávky měl samo sebou ohromnou bžundu, důvěrně totiž taťkův vztah k digitálním zařízením znám. Radiobudík, co dostal před deseti lety na Vánoce, zvládl bez problému. Jednoduchý mobil pouze s možností zaslat sms, zavolat nebo si zahrát hada, krotí také takřka bez komplikací. Ovšem posadí-li jej člověk před monitor, začíná pravá bitevní vřava.“

Ačkoliv jeho návštěvy virtuální reality nebývají nijak dlouhé, stačí si prý tatínek Vranešic z procházek po neviditelném prostoru vždy přinést nějaký suvenýr v podobě viru.

Nový smartphone byl však v rodině vystaven jinému ohrožení: „Novou taťkovu hračku zparalyzoval živel úplně jiný, na jehož udolání byl i nezdatnější počítačový technik krátký – mamka.“ Paní Vranešicová si údajně skvěle osvojila i používání Facebooku, messengeru, který začala hbitě používat mj. k obeznamování se se studijními pokroky nejmladšího syna.

Máš dost jídla? – pípalo na mě v menze, – Není v Brně zima? – hulákal můj mobil ve škole, – Jak ti dopadl zápočet? – tázal se displej několik hodin před testem.“

Při další návštěvě rodného domu zjistil autor fejetonu, že tatínek si mezitím pořídil i netbook. „My mladí jsme stále pranýřováni za neutuchající čučení do monitorů a displejů, avšak (ta představami mi nahání husí kůži) kdo bude umravňovat naše nástupce, prosakuje-li zhouba techniky i do dřív digitalizací neposkvrněných kruhů?“ přemítá.

Přece však končí holdem svým rodičům – generaci, která si ke svým dosavadním dovednostem neváhala osvojit i krocení nových technologií. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

 

Ondřej Hanslian: Stahuji, tedy nejsem

0

3644083--ondrej-hanslian--1-950x0p0V Zelném rynku vysíláme fejetony studentů Divadelní fakulty JAMU, a to 1. ročníku oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. První z nich, Ondřej Hanslian, se zamýšlí nad příčinou popularity vinylů, tedy gramofonových desek.

Tradiční sérií studentských fejetonů se v Zelném rynku každoročně představují noví autoři. Ondřej Hanslian se narodil v Brně, ze kterého se prý zatím nehnul, ale jednou by rád.

Sám o sobě říká, že od malička měl rád literaturu, kterou se více či méně zdařile snažil napodobovat. Ta ho pak vedla k filmu, potažmo k televizi a rozhlasu. Nejraději ze všeho spí, ale když se zrovna probudí, tak si rád zajde do divadla, do kina či na koncert. Když může, vyrazí někam pryč do přírody.

Ve svém fejetonu vypráví o tom, jak narazil na zprávu, že poslouchání hudby přes internet zvýšilo prodej vinylů. Vedlo ho to k úvaze: „Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety úplnou náhodou v sekáči koupil za stovku sešlý gramofon z dob socialismu. Byl dost těžký, ale i přesto jsem ho vláčel celou cestu Brnem domů, kde jsem ho řádně rozebral a vyčistil, opravil poškozený motorek a koupil novou jehlu. Točil se, ale nebylo co si na něm pustit. Měl jsem stejně radost. Najednou jsem v rukou měl něco, co je skutečné, skutečně se točí.“

Je nějaký rozdíl v tom, zda si hudbu pustíme přes počítač, z internetu, nebo si pustíme klasickou desku? „Tenhle pocit, že se otáčí a jehla skáče po rýhách v černém vinylu, který pak nějakým nepochopitelným způsobem tvoří zvuk, byl mnohem kouzelnější než stisknutí tlačítka na přehrávači. Měl jsem v rukou fyzický objekt, který jsem mohl třeba i sníst, kdybych chtěl,“ přemítá Hanslian.

Podobně je to podle autora se čtečkou – papírovou knihu nenahradí, i když například při přenášení má své výhody. Knihy jsou proti ní neskladné a těžké. „Svádíme neustálý boj mezi praktickým a estetickým,“ dodává Hanslian.

Dnešním lidem podle něj chybí skutečný kontakt. Máloco je totiž přinutí vyjít z pohodlí domova, odkud si mohou přes internet ledacos vyhledat, domluvit – a to i rande. „Naše generace se čím dál víc přesouvá do prostředí jedniček a nul. Počítačové algoritmy nám už generují i možné vztahy. Je zvláštní, jak moc se na techniku spoléháme a důvěřujeme jí, ale potom zase hledáme útěk zpátky do něčeho opravdového,“ shrnuje.

Hranice podle něj spočívá ve způsobu používání. Jde o to, abychom věděli, že věci jsou tu od toho, aby se používaly, a ne naopak. Autor sám po jedenácté hodině vypíná všechny obrazovky a je obezřetný i při používání Facebooku. Závěrečné doporučení tedy zní: „uvědoměle a s mírou“. (text ČRo)

Poslouchejte v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno nebo rozhlasovém archivu.

Tomáš Koňařík & Matěj Randár: Jak jsem zničil 56. Zlín Film Festival

0

VýstřižekDokument o 56. ročníku Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně očima malého youtubera, který najde VIP akreditaci a užívá si festival jako filmová hvězda.

Scénář: Matěj Randár

Dramaturgie: Tomáš Koňařík

Vysílala ČT2 v neděli 5. června 2016

Pořad sledujte v iVysílání ČT.

Tereza Reková: Na pomezí ticha a tmy

0

pozvánka 16.6. kavárna TrojkaSrdečně Vás zveme na celosvětovou premiéru absolventského dokumentárního filmu Terezy Rekové NA POMEZÍ TICHA A TMY.

Příjď se podívat na něco, co jsi ještě neviděl/a, a poslechnout si, co jste ještě neslyšel/a!
Stejně, jako herci, kteří ve filmu vystupují. Jsou totiž hluchoslepí.
Cože? Hluchoslepí herci? Je to tak. Teguše Reková za pomoci organizace LORM – Společnost pro hluchoslepé společně se čtyřmi hluchoslepými aktéry během víkendu nazkoušela krátké divadelní představení z pera hluchoslepého básníka a dramatika Hieronyma Lorma. Proces zkoušení, výpovědí herců i záběry z jejich osobního života – to vše a ještě více je zachyceno ve čtyřicetiminutovém dokumentárním snímku, po jehož shlédnutí se už nikdy nebudeš dívat stejně na červenobílou hůl.

Vstupné dobrovolné!
Jídlo zadarmo!
Zážitek k nezaplacení!
16.6. v 19:00 v brněnské Kavárna Trojka!!!
Odkaz na FB událost: https://www.facebook.com/events/1017037551719637/?notif_t=plan_user_associated&notif_id=1464948564674595

A kdo to nestihne do Brna, může ještě přijít i na ostravskou premiéru 21.6. v 15:30 do Minikino kavárna!
Děkujeme a těšíme se!

Veronika Pospíšilová: Cesta pěvců

0

13177692_1600523063596129_3659459371356205855_nPremiéra divadelní hry CESTA PĚVCŮ renomovaného mexického autora Huga Salceda, která přibližuje problémy migrace nejen na hranicích mezi USA a Mexikem.

V režii Veroniky Pospíšilové se představí:

  • Vít Pískala
  • Natálie Pelcová
  • Milan Holenda
  • Jana Filová
  • Ondřej Hrbáč
  • Monika Matoušová

Premiéra se koná v neděli 15. května 2016 v 19:30 v DS Paradox

Reprízy v této sezóně proběhnou 29. 5. (Ne) a 12. 6. (Ne) vždy v 19:30.

Více informací ZDE

Alena Blažejovská: Zelný rynk

0

OLYMPUS DIGITAL CAMERALiterárně-publicistický magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk se poprvé objevil v éteru 4. května 1996 – před dvaceti lety. Od počátku jej připravuje a moderuje redaktorka Alena Blažejovská. Laudatio napsal Martin Stöhr.

Básník a redaktor brněnského časopisu a nakladatelství Host Martin Stöhr uvažuje:

Laudatio, zaužívaný formát, odvozený z latinského laudare – tedy chválit, má být pochvalou, projevem díků, zpravidla při oficiální oslavě nějaké osoby nebo instituce. Je to žánr jako každý jiný a žádá si stylovou čistotu.

Ovšem co se zde slaví? Rozhlasový pořad nazvaný Zelný rynk dorostl ke dvacítce, to máme přes tisíc vydání, a už jeho název evokuje neměnný šum a těkavost místa určeného k výměně statků. Rozumí se, že ty komodity, ty vitamíny v nich, jsou povahy duchovní.

Paní Alena Blažejovská v jednom rozhovoru prozradila, že „Rynk nechce být jen zpravodajstvím z kultury, ale spíš prostorem k setkávání. V Zelném rynku uslyšíš autora dýchat, smát se, váhat a hledat slova, nebo dokonce plakat. A možná právě tohle, vedle okruhu témat, vytváří těsný vztah s posluchači.”

Ano, právě toto na naše podvečerní sobotní svátky slova pasuje nejvíc. Čert si nechej nějakou stylovou čistotu! Zde mohu svobodně přemítat, vzpomínat a snad se i trochu dojmout.

Kdysi dávno, v půli devadesátých let, mne na divokých literárních sletech a festivalech uklidňovala přítomnost elegantní mladé dámy, rozhlasové redaktorky Aleny Blažejovské. Tu postávala stranou vratkých hloučků, tu k někomu taktně přistoupila a pod nos mu nasunula mikrofon obalený modrým molitanem s logem Českého rozhlasu.

V každém případě bylo skvělé vědět, že je mezi námi přítomna žena, o které se dá s jistotou říci, že nepáchne nikotinem, nemá kocovinu, protože ve čtyři ráno řešila nesmysly v non-stopu a výsledkem bude inteligentní report na rozhlasových vlnách.

Tehdy byl Zelný rynk v plenkách a takzvaně nekomerční kultura integrální součástí veřejného prostoru. Literatura se o slovo hlásila svým přirozeným, sebevědomým hlasem.

Jenže jak každý ví, časy se mění, a když v roce 2006 Rynk oslavil své první kulatiny, svět už byl trochu jiný a v jeho digitalizované, postmoderní a konzumní vřavě se některé jemněji slyšitelné hlasy ztrácely. „Ptejte se těch, kteří obvykle mlčí — to je úkol pro rozhlasového redaktora!”, řekla mi tehdy paní Alena v pěkném bilančním rozhovoru pro revue Host. Vtip je v tom, že v jistém smyslu jsme k mlčení a věčnému tichu předem odsouzeni všichni.

Technika, kterou jsme dnes tak spoutáváni, má ovšem také svoji dobrotivou tvář. Rádi bychom se vzdali všeho toho vizuálního smogu, věčně blikajících obrazovek a monitorů, randálu dálnic skutečných i informačních, ale kdo z nás by chtěl přijít například o fotografické památky na své cesty, dětství, naše nejbližší a tak dále?

Hlasy lidí v konzervách rozhlasového archivu jsou ušetřeny osudu fosilie ve vitríně. Jsou to záznamy čímsi zázračné a mohou nám po čase dokonale zpřítomnit ty, které jsme ctili a milovali. Možná ještě sugestivněji, než to dovede rozptylující obrazová stopa.

Nedávno jsem v obvyklém sobotním čase poslouchal besedu s pány Ludvíkem Kunderou a Zdeňkem Kožmínem, kteří se už dávno procházejí po nebeském rynku, zatímco tady na zemi se odvysílal Zelný rynk s pyšným pořadovým číslem jeden tisíc. (text ČRo)

Celý text Martina Stöhra si můžete poslechnout v nahrávce.

mh's RSS Feed
Go to Top