Aktuality

Zprávy, novinky, události, oznámení…

JAMŮví 2019: Filmový festival ATD a RTDS

0

72744800_2382018752046133_1353813016419762176_oV dnech 17.10 a 18.10 2019 proběhl už druhý ročník přehlídky tvorby studentů ateliérů RTDS, ATD a JevTechu. Přinášíme Vám rozhovor se dvěma studenty RTDS, Pavlem Zarodňaským (v rozhovoru dále jako PZ) a Janem Singerem (v rozhovoru dále jako JS), kteří se JAMŮví podíleli.

Jak sis letos užil Jamuví?

PZ: Druhý ročník JAMŮví podle mého názoru splnil svůj účel. Studenti dostali příležitost otestovat si, jak jejich dílo funguje na plátně a mohli si vyslechnout dojmy a připomínky diváků z řad studentů JAMU i návštěvníků odjinud, kteří povětšinu průběhu festivalu udržovali sál naplněný.

JS:  Moc. Těšil jsem se na JAMŮví celý rok a zklamán jsem nebyl. První den ze mě spíš padala úleva, že jsou stresující přípravy za námi. Druhý den už jsem si užil dosyta, když jsem viděl, že všechno klape, tak jak má. Oba dva dny jsem převážně trávil v provizorním “kině”, takže jsem neměl příliš času podívat se na off-programové vychytávky. Ale filmy a diskuze mě bavily a večerní bar taky neurazil. Takže jo, festival jsem si užil.

Můžeš mi vysvětlit, jak vznikl název?

JS: To je spíš otázka na zakladatelky Moniku Chupekovou a Viktóriu Kállayovou. Hádám, že vznikl někde v bývalých prostorách Paradoxu kolem třetí hodiny ráno, když začala jednotlivá slova a významy splývat.

PZ: Na vzniku názvu jsem se nepodílel.

Kdo se na letošním ročníku podílel? Jak dlouho trvaly přípravy? Jak probíhá výběr příspěvků?

PZ: Letošní ročník vznikal pod palcem Sáry Cianmano, která se snažila zapojit do projektu co nejvíce lidí napříč celou divadelní fakultou. JAMŮví není dvoudenní přehlídka studentských prací, ale především celoroční proces, jehož cílem není ukázat si, co jsme za ten rok udělali, nýbrž vykopnout míč pro další spolupráci, inspiraci a motivaci pro nové projekty, a také pro další práci na tom již zdánlivě hotovém.

Společně se Sárou, Honzou Singerem a Vendulou Hlaváčkovou jsme vybírali filmy. Z přibližně padesáti přihlášených jsme vybrali zhruba dvacet pět. K přijetí či nepřijetí jednotlivých děl studentů ATD a RTDS jsme vytvořili specifický klíč. U projektů ATD jsme přikládali důraz na řemeslné zpracování i v případech, kdy obsahová stránka díla výrazně zaostávala. Naopak studentům scenáristiky a dramaturgie jsme odpouštěli technické chyby ku prospěchu dramatické a intelektuální výbavy, kterou by měly naplňovat. Diváci tak mohli postřehnout onen propastný rozdíl mezi filmy ATD a RTDS, který jako by vykřikoval: “Pojďme na tom dělat společně.”

72569232_2377768272471181_7448000554334158848_o

JS: Mnohem mnohem více lidí než minulý rok. Takže až tento rok mi došlo, jaký velký kus práce zvládly minulý rok Monča s Viky. Teď byla mozkem operace Sára Ciancimino, která měla na starost asi 15 lidí z RTDS, ATD, JevTechu, light designu, režie atd.

S přípravami se začalo, jakmile skončil minulý ročník. Intenzivnější přípravy však vypukly až nějaké tři týdny před festivalem.

A jak probíhalo vybírání? Napsal jsem všem studentům ATD a RTDS, a tak dlouho jsem je otravoval a připomínal se, až mi zaslali všechno, co za ten rok natočili. Pak jsme si sedli se Sárou, Pavlem Zarodňanským a Vendulou Hlaváčkovou a vybrali nejlepší snímky. Taky jsem ještě prosadil filmový blok, ve kterém se promítaly nejamácké studentské filmy, které překračovaly hranici konvence nebo byly jinak zajímavé.

Jak se ti líbí role moderátora? A jaké to je střídat role diváka-moderátora-diskutujícího-tvůrce?

PZ: Trochu sobecky jsem si roli moderátora užíval, protože jsem byl blíže tvůrci i jeho dílu. Mohl jsem se zeptat na cokoliv, co mě zajímá a doufám, že to byly otázky, které zajímaly i publikum. Osobně jsem se nejvíce snažil dostat z autora jeho zkušenost, průběh vzniku projektu od původní myšlenky až po final cut. Za dílem, které nemusí na první pohled diváka oslovit, je často mnoho překážek, proměn a bloudění. Často jsem měl pocit, že se autor v diskuzi s dílem sám vyrovnává a nachází nadhled i jiný úhel pohledu. To je velmi důležité.

JS: Když se mi podaří být pohotový nebo nedejbože vtipný, tak se mi role moderátora líbí. Ono asi v každém je kousek exhibicionisty, který potřebuje čas od času upustit uzdu. Takže po JAMŮví je exhibicionista uvnitř mě spokojený na rok dopředu.

Ke střídání rolí; jde to nějak přirozeně. Ani v jedné roli se nesnažím nějak stylizovat, třeba být více/méně oficiální. Ta přirozenost pak dost pomáhá, aby přepínání mezi rolemi bylo co nejméně výrazné nebo nebylo vůbec.

Měl pro tebe letošní ročník nějaký společný jmenovatel/ téma? Všiml sis nějaké spojnice v práci studentů?

PZ: Ano. Škola nám zprostředkovává prostor k hledání a nacházení sama sebe, vlastního tvůrčího pojetí či unikátních kanálů pro vyjádření svých vlastních myšlenek a dojmů ze světa kolem. Často to ovšem bohužel vypadá tak, že se snažíme tento čas využít pouze k neustálému přibližování se domnělým průmyslovým ideálům. Po skončení festivalu mi v hlavě vyvstala otázka: Chceme diváky našich budoucích prací měnit nebo uspokojovat? Pozitivní může být obojí. Na to druhé však není třeba studovat uměleckou školu.

JS: Ten jmenovatel byl i oficiální, a kupodivu i výstižný – Propojení. Myslím, že se festivalu daří propojovat studenty napříč obory a ročníku. Zároveň ukázat škole, že na JAMU existujeme a že nechceme a neděláme jenom filmy, které skončí v bordelišti youtube.

Je toho spousta, co filmy spojuje. Největším pojítkem je nedostatek financí a času, který se výrazně podepisuje na filmech. Pokud scénárista nepřijde s hodně chytrým příběhem, který se odehrává ve vzduchoprázdnu, je vždycky poznat, že neexistuje zázemí pro tvoření. Mluvím tu především o technické výbavě, scénografii, herecké přípravě. Na jiných školách se natáčí filmy 14 dní, přičemž škola vychází vstříc a produkční zvládnou obstarat první i poslední. Na JAMU se musí filmy tvořit o víkendech s téměř nulovým badžetem, který sotva pokryje výdaje za chlebíčky. Vím, že jsme na půdě divadelní školy a že hlavní proud peněz a “lidského kapitálu” teče jiným směrem. Pokud ale existují obory, jejichž výstupy jsou filmy, nemělo by se to brát na lehkou váhu. Ani sebemoudřejší scénář nedokáže zamaskovat nedostatek času a peněz.

Plánujete i další ročník?

PZ: Budoucí ročník je určitě v plánu. Studenti potřebují platformy pro reflexi svých prací.

JS: Už se na něm pracuje.

https://www.facebook.com/festivalJAMUvi/videos/2209401832690489/

Rozhovor připravila Bernardeta Babáková

V hlavní roli text

0

literautAutorská čtení si v Česku získali oblibu, můžeme hledat různé důvody, proč tomu tak je. Možná se jedná o příjemný rituál, který známe z dětství nebo vidíme v autorském možnost, jak poznat autora, jsme zvědaví na jeho interpretaci textu, či právě v často neškoleném projevu hledáme autentičnost.
I studenti RTDS se autorských čtení často účastní. Můžeme zmínit třeba literární festival Inverze (kromě Jana Singera a Pavla Zarodňaského zde vystoupila i absolventka Tereza Semotamová), ostravské literární večery Harakiri Czurakami (Pavel Zarodňanský, Michael Sodomka, Jan Singer), nebo brněnský Literaut v domovské Martě.

Informace o nadcházejících autorských čteních Literaut najdete ZDE

 

 

 

 

 

14682063_722759691197953_6633125806554714104_o

Silvia Divéky: Dying Blue

0

Modrotisk

Dying Blue
Kamera: Michal Oravec, Silvia Divéky
Námet, scenár, zvuk, strih: Silvia Divéky
Portrétovaný: Matej Rabada

Deň a noc, modrá a biela, indigo a kyselina, navariť rezervu a stále dookola. Všetko je to hand-made, ale nikde nesmie byť chyba, treba zachrániť remeslo a Matej mohol byť v inom živote záhradníkom. Na biele plátno pokladá lány kvetinových vzorov, úhľadne, jeden za druhým, aby nič nenarušilo hranice nekonečna. V jeho modrobielom svete vládne prísny poriadok, hoci cesta k nemu môže niekedy pôsobiť chaoticky.

Film vznikol v rámci predmetu Audiovizuálny projekt.

Dokument byl v Listopadu 2019 promítnutý na International Festival of Ethnological Film v Belehradě v rámci sekce studentských dokumentů.

Rozhlasový dokument žije – The Radio Documentary Is Alive!

0

bbc-300x300Letošní květen se ponese ve velmi inspirativním duchu, neboť nás svou návštěvou v Brně poctí dva přední rozhlasoví tvůrci Edwin Brys (Belgie, VRT) a Simon Elmes (Velká Británie, BBC).

Oba gentlemani povedou ve čtrvtek 17. května celodenní workshop (9:30 – 17:30) na půdě divadelní fakulty JAMU (Mozartova 1, 662 15, Brno, místnost č. 104), na který vás tímto srdečně zveme. Diskutovat se zde bude dramaturgie rozhlasového dokumentu, storytelling a jeho metody, použití hudby v díle, scény a jejich úloha v pořadu, a mnoho dalšího. Prezentace našich hostů budou doplněny také o audio ukázky z mnoha významných rozhlasových děl z celého světa (pro lepší orientaci budou k dispozici také scénáře ukázek v textové podobě). Na konci workshopu se navíc všem účastíkům naskytne unikátní možnost prezentovat vlastní náměty a nápady, které jim Edwin Brys i Simon Elmes rádi pomohou rozpracovat, a poskytnou užitečné tipy a triky do budoucna. A do toho všeho se můžete zeptat na cokoliv ze zákulisí BBC či jiných produkčních společností!
Workshop proběhne v angličtině, ale pro zájemce bude zajištěno tlumočení do češtiny (k dispozici budou sluchátka s překladem).

Chcete být součástí této velkolepé události? Výborně! Akce je otevřena veřejnosti (nemusíte být studentem JAMU)!

Nebojte se, nic to nestojí – jen minutu vašeho času. Z kapacitních důvodů bychom potřebovali, abyste na adresu Anny Lahodové (lahodova@jamu.cz) napsali, zda se workshopu zúčastníte – a jestli ano, tak zda po celou dobu trvání, či pouze na část. Zároveň prosíme o zaslání informace, zdali máte zájem se zúčastnit i diskuze od 17:00, na které bude možnost prezentovat vlastní náměty, a ptát se na to, co během semináře nezaznělo.

Těšíme se na viděnou!

Více na fb stránce události: https://www.facebook.com/events/1972426733010791/

2. ročník: Bohovory

0

Soubor krátkých filmů 2. ročníku.

Natáčení proběhlo během jednoho odpoledního workshopu, po předchozí několikatýdenní scenáristické přípravě.

Všichni studenti si vyzkoušeli zrežírovat svůj krátký scénář a také se vystřídali na pozici kamery a zvuku a také v hereckých úlohách:

Markéta Fiurášková

Kateřina Hejnarová

Petr Kobzev

Jan Singer

Petr Vašků

 

Pedagogická supervize: Marek Petřík

Projekt vznikl v rámci předmětu Audiovizuální praktikum.

 

Tomáš Soldán vdechuje život řadě rozhlasových děl zejména originálním přístupem

0

tomas_soldan_rozhlasČeském rozhlase Olomouc působí už několik let na pozici režiséra. Jeho tvorba je však určena i širšímu okruhu posluchačů, slyšet ji mohou pravidelně také na vlnách Dvojky a Vltavy. Na přehlídkách rozhlasové tvorby na sebe upozornil několika projekty.

Několik desítek pravidelných pořadů ročně připravuje režisér Tomáš Soldán, pro Český rozhlas natočil řadu dramatizované četby na pokračování, velkých rozhlasových her. Ve svých dílech dbá nejen o perfektivní technickou stránku, při práci hledá spojení hereckých hlasů s moderní a neotřelou hudbou a zvukem, čímž dílu dodává širší dosah.

Pravidelně na sebe upozorňuje také na přehlídkách rozhlasové tvorby, blíže se podíváme na aktuální díla v Bilanci 2017, ohlédneme se za jarní festival Prix Bohemia Radio. Současně vás krátce pozveme na vznikající četbu na pokračování – legendární Den triodů připravovaný pro Český rozhlas Vltava.

Hodina mezi vlčicí a psem

Na Bilanci 2017 se Tomáš Soldán uvedl „kuchyňským dramatem z dob, kdy se ještě psaly dopisy“. Původní rozhlasová hra Radka Malého se inspirovala v setkání hned několika literárních dvojic. Ústředními postavami, v nichž se odráží zmíněné charaktery, jsou stárnoucí básnířka Rebeka a její muž Rainer.

Nahrávka vznikla u příležitosti Rakouského roku, vysílaného aktuálně na Českém rozhlasu Vltava. Původně se dramaturgové obávali, že se může celek zvrtnout do „adorace monarchie“, což bylo právě v tomto díle porušeno.

Půlnoční povídky: Hledači pokladů

Dalším příspěvkem v Bilanci 2017 jsme se dostali do první poloviny 20. století. Z pera jihlavského rodáka Karla Hanse Strobla. Moravský Němec se později stal výrazně angažovaným nacistou. Jedná se však o rané dílo, které podle tvůrců „nese teprve stopy jakéhosi morálního apelu, národně-socialistické smýšlení bychom v něm hledali jen v náznacích“.

Oceněn byl především překlad Lukáše Motyčky a Aleny Mácové, ukázkou povedeného překladu je například spojení „ďábel vyndá křídla z kožených vaků“. Silnou atmosféru dodává dílu našeptávání ďábla v německém jazyce, jež odkazuje na minulost autora. S jistou mírou nadsázky lze dodat, že pravicové názory vyvažuje levicová hudba.

Poločas vertikály: Pokoušení svatého Nikoho

Tomáš Soldán se často vydává ve své tvorbě vstříc experimentům a snaží se dílům dodat mimořádnou atmosféru. Jedním z nich je projekt „Poločas vertikály“, nominován byl do letošního ročníku Prix Bohemia Radio, jehož byl nejen režisér, ale zároveň i dramaturg. Unikátní je dílo už jen tím, že se jednalo o živě provedenou kompozici hudby, slov a zvuků. Tři herci se vydali během celého přenosu po schodech jižní věže olomoucké katedrály svatého Václava, pro zajímavost dodejme, že věž má 102 metry.

Děj proplétá současné s minulým, relativní s objektivním, pravdu s mýtem. Co můžeme v takovém zmatku nazvat ‚křesťanskými hodnotami‘? Jaký smysl a hloubku má dne duchovní život?“ Takto shrnuli tvůrci základní kostru rozhlasové kompozice. Premiéru mělo dílo 3. června 2016 po 21. hodině, generální zkouška proběhla den předtím, tedy ve čtvrtek.

Originální téma a intimní zpověď autora dokumentu vypráví o nočních můrách, tedy o snech, z nichž se probudíme. Sám Tomáš Soldán se účastní výzkumu zaměřeného na prožívání nočních můr. Ty mohou signalizovat i vážnější onemocnění – například Parkinsonovu chorobu. Díky dokumentu navíc vznikla originální a svěží hudba, jejímž autorem je brněnský multiinstrumentalista Tomáš Vtípil. Pod odkazem výše si můžete poslechnout celý dokument, který byl prezentován v loňském ročníku přehlídky Report.

John Wyndham: Den trifidů

Za necelé dva měsíce bude mít na vlnách Českého rozhlasu Vltava premiéru nová četba na pokračování, v režii Tomáše Soldána se dokončuje patnáctidílná dramatizovaná četba „Den trifidů“, pro úplnost připomeňme, že autorem knižní předlohy je John Wyndham. První díl bude mít premiéru 4. srpna v obvyklém čase 18.30, Dílo bude interpretovat Norbert Lichý. ČRo Vltava tedy bude posluchačům servírovat novou tvorbu rovněž v průběhu letních měsíců. Bližší podrobnosti o tomto projektu přineseme.

Autor: Martin Petera (radiotv.cz)

Eva Pospíšilová: Hranice

0

sasukeJak nalézt hranice ve vztahu k ostatním lidem? Dokument o hraniční poruše osobnosti

A jak je najít ve vztahu k sobě samému? Obě respondentky, přičemž jednou z nich je sama autorka, se snaží najít během svých rozhovorů a putování městem odpovědi na zdánlivě obyčejné lidské otázky. Buď stabilní, drž střed.

Vysílal ČRo Vltava 21. června ve 21:45.

Dokument „Hranice“ je nahlédnutím do nestabilního světa dvou mladých žen, a zároveň snahou o nalezení příčin této nerovnováhy.  Svým tématem se dotýká hraniční poruchy osobnosti a hledá odpovědi na to, zda je vůbec možné najít v životě střed a vybudovat pevné hranice ve vztahu k ostatním k lidem, a především k sobě samým.  „Hranice“ se nesnaží přednést objektivní názory odborníků. Je výpovědí o problémech, s nimiž se potýká řada lidí, ať už v extrémní, anebo v mírnější podobě, vystavěný z útržků rozhovorů a vzpomínek na dětství.

Obě ženy – jednou z nich je sama autorka – putují městem a během rozhovorů a vzájemných interakcí se pokoušejí navzájem pochopit a nalézt ze své situace východisko.
Autorka Eva Pospíšilová, studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, k tomu říká: „Emoční nestálost je komplikovaná věc. Nelze ji nějak uchopit, můžete ji ale předat jako slova, myšlenky a příběh.

Důležitým podnětem ke vzniku dokumentu pro mě bylo setkání s člověkem, co se rychle měnil ve svých náladách a postojích. Když se s někým takovým dostanete do kontaktu, cítíte se nejistě, protože nevíte, jak se k vám v příští chvíli zachová, jaký postoj vůči vám zaujme a jak dlouho mu to vydrží.

Řada lidí by mohla namítnout, že je takové chování vlastní téměř celé populaci, ale to, o čem se chci bavit, je kolikrát totální emocionální dezorientace. Ten člověk neví, co cítí, proč to cítí, proč se to mění, ty pocity ho přebíjí a udolávají.

Vlastně jde o nějakou šílenou smršť, kdy se střídá pozitivní s negativním takovou rychlostí, že chcete v jednu chvíli skandovat a provolávat slávu životu, a potom najednou nemáte vůli cokoli udělat, ležíte tam někde v pokoji na koberci a řvete hrůzou, z ničeho nic máte pocit, že zešílíte, že se musí stát něco strašného.“

V dokumentu se střídají promluvy, útržky, obrazy a vyprávění se zvukovými stopami z  japonského anime (animovaného seriálu) Naruto, inspirovaného mangou (japonským komiksem). Naruto je postavou blízkou oběma hrdinkám dokumentu,  obě nalézají v jeho příběhu paralely s vlastním životem. V dalším plánu působí zvuky z Naruta jako cizí, nesrozumitelný, ale přesto působící emocionální prvek.

„Hranice“ není konzistentní drama o neštěstí, obě aktérky se dokáží podívat na svoje problémy s odstupem, k čemuž hojně využívají sebeironii.

Na otázku, zda se domnívá, že trpí hraniční poruchou osobnosti, autorka řekla: „Když je mi zle, tak se snažím objevit nejrůznější stigmata, nemoci a poruchy, co bych asi tak mohla mít. Když je mi zle, je mi totiž úplně všechno. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho, na to se moje momentální rozpoložení příliš rychle mění.“

Autorka dokumentu Hranice: Eva Pospíšilová
Dramaturgie: Gabriela Albrechtová
Mistr zvuku: Tomáš Pernický

Autor:Gabriela Albrechtová – ČRo

Iveta Novotná: Paradox má jméno Wilde

0

stažený souborDovolujeme si Vás pozvat k poslechu rozhlasového pásma Ivety Novotné s názvem Paradox má jméno Wilde, které v neděli 9.4. ve 20:00 uvede stanice Vltava.

Spisovatel, dramatik, filozof a estét, ale i vězeň a nenáviděný občan – to všechno byl Oscar Wilde. Nejdříve obdivovaný a posléze zatracovaný autor, pro kterého je synonymem slovo paradox. Na jednu stranu se Wilde vysmíval vyšší společnosti a trefně ji kritizoval a na druhou stranu do ní vždy chtěl zoufale patřit. Mluvil o ženách jako o stvořeních, která nejsou schopna myšlení, a zároveň byl editorem feministického časopisu Svět ženy. Říkal o sobě, že je skvělý a geniální, přesto však ve skrytu duše chtěl být někým jiným.

„Basil Hallward je tím, kým si myslím, že jsem já; lord Henry je tím, kým si svět myslí, že jsem; Dorian Gray je tím, kým bych rád byl – třeba v příštích letech,“ charakterizoval se Oscar Wilde za pomoci svých postav z románu Obraz Doriana Graye. On sám si chtěl užívat života plnými doušky. Nikdy nezestárnout. V tom toužil být jako jeho Dorian Gray. Několik posledních let Wildova života skutečně připomínalo život jeho románové postavy. Podobně jako Dorian Gray podlehl Wilde sladkým slovům našeptávače lorda Alfreda Douglase. Wildův životní pád začal 3. dubna 1895 soudním procesem, ve kterém irský spisovatel čelil obvinění z homosexuality.

„Společnost je neuvěřitelně tolerantní, odpustí Vám všechno kromě geniality,“ řekl sám Oscar Wilde. Soud Wilda v procesu uznal vinným a odsoudil ho ke dvěma rokům vězení a nuceným pracím. Společnost, včetně jeho přátel, se k němu obrátili zády. Dnes je ale Oscar Wilde považován za velmi výraznou osobnost, pokračuje dramaturg Václav Cejpek: „A to jak v oblasti divadla, dramatického umění, tak i v oblasti prózy a vlastně v oblasti svého celospolečenského působení. V českých divadlech se od roku 2000, čili od jakéhosi formálního mezníku, objevilo Wildovo dílo 70x, což je velmi nezvyklé. To je u zahraničního autora z té doby výjimečné.“

„Dokud je člověk neznámý – mít řadu křestních jmen je užitečné, ba dokonce potřebné. Až se proslaví, některá jména odhodí. Jako ten letec v balónu, který aby mohl vystoupit výš, odhazuje přebytečnou zátěž. Dvě jména už jsem hodil přes palubu. Brzy odhodím další a budu znám prostě jako The Wills nebo The Oscar.“

Tehdy by Oscara Wilda vůbec nenapadlo, že se nakonec bude muset zbavit všech svých jmen a stát se Sebastianem Melmonthem. Pod tímto jménem žil Wilde po svém propuštění z vězení. S přítelem Robertem Rossem se odstěhoval do Francie, kde 30. listopadu roku 1900 zemřel.

Rozhlasové pásmo o Oscaru Wildovi napsala Iveta Novotná. Dramaturgie: Alena Blažejovská. Režie: Lukáš Kopecký. Účinkují: Martin Sláma (Vypravěč), Vladimír Hauser (Starý Oscar Wilde), Jiří Svoboda (Mladý Oscar Wilde), Jakub Šafránek, Štěpán Kaminský, Miroslav Černý, Jaroslava Vykoupilová a Václav Cejpek. (text ČRo)

Pavel Gotthard a Jakub Votýpka & Česká televize

0

logo_CTČeská televize dnes prezentovala připravované projekty a moc nás těší, že se na nich podílejí i náš student Jakub Votýpka (Lynč) a absolvent Pavel Gotthard (Jak nepřijít o život).

Více v prezentaci ZDE

Michael Sodomka, Silvia Divékyová, Štěpán Vranešic: Salon původní tvorby

0

Na letošním Salonu původní tvorby DIFA JAMU konaném 10.-11.3. budou uvedeny tyto texty studentů RTDS:

Michael Sodomka: Requiem korpulentním slečnám

Silvia Divékyová: Za šalina už odišla

Štěpán Vranešic: Sen o násobilce

Silvia Divékyová: Bazén

Přijďte se podívat!

17201185_719053441582501_323411952594011993_n

 

Go to Top