Aktuality

Zprávy, novinky, události, oznámení…

Barbora Schneiderová: Festival Storytelling! 2015

0

hra Čas na ŠtvaniciRáda bych Vás touto cestou pozvala na jedinečný festival Storytelling! 2015 (24. 10. Praha a 7. 11. Brno) a pražské také na příběhovou bojovku – ostrovní hru Čas na Štvanici, kterých se můžete zúčastnit pár kliky a koupí lístku právě přes HITHIT – tímto rezervováním místa nám totiž také pomůžete festival uskutečnit a budeme vám neskonale vděční už napořád.

Kromě lístků na festival a hru nabízíme i jiné odměny – osobní příběhy jen pro vás, účast na workshopech apod., takže kdo jste ještě nezkusili náš workshop, můžete se do toho pustit právě teď.

Moc děkujeme za jakoukoliv podporu, poslání dalším přátelům nebo prostě držení palců a těším se, že se potkáme na nějaké z našich přibývajících akcí!

Mějte se moc hezky!

Za příběháře
Bára Schneiderová (Voráčová)

odkaz na HITHIT: https://www.hithit.com/cs/project/1670/festival-storytelling-2015-a-ostrovni-bojovka

video upoutávka:

www.story-telling.cz

Storytelling! 2015

Iveta Novotná: Stravinskij!

0

stravinsky_wide-a8e2a918b98a52c2692f61a7cd4d5f9277e44364-s6-c10Premiéra rozhlasové hry v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace na ČRo Vltava.

Scénář Iveta Novotná

Dramaturgie Hana Hložková

Režie Jan Hubáček

Hudba Tomáš Háček

Osoby a obsazení: Anděl (Eva Novotná), Stravinskij (Zdeněk Julina)

Připravilo studio Brno

Vysílá ČRo Vltava 30. srpna v 19 hodin

Tereza Reková: Jedinečné

0

482117Premiéra rozhlasové hry v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace na ČRo Vltava.

Scénář Tereza Reková

Dramaturgie Hana Hložková

Režie Lukáš Kopecký

Hudba Tomáš Háček

Osoby a obsazení: Tamara (Iveta Austová), Inka (Táňa Malíková), Kouč (Miroslav Černý), Vilém (Daniel Rymeš), Eva (Barbora Nesvadbová) a Sonička (Tereza Reková)

Připravilo studio Brno

Vysílání: 30. 8., 19.00 hod na ČRo Vltava

Alena Blažejovská: Audiokabinet

0

3420860--zleva-doprava-radim-nejedly-hana-hlozkova-olga-jerabkova-alena-blazejovska-a-jiri-frisauf--1-950x0p0Veřejný poslech nahrávek Českého rozhlasu, které vznikly v brněnském studiu, se pod již zavedeným názvem Audiokabinet bude konat 7. až 19. července vždy v 17.30 v Divadle Husa na provázku.

Už šestým rokem je Audiokabinet součástí literárního festivalu Měsíc autorského čtení, který je letos zaměřen na ukrajinskou literaturu. Je tematicky nezávislý na hlavní dramaturgické linii festivalu, jeho záměrem je propagace rozhlasové tvorby a konfrontace s posluchači.

V jednotlivých večerech uvedených „impresáriem“ Jiřím Frišaufem a poté moderovaných Alenou Blažejovskou, Hanou Hložkovou, Olgou Jeřábkovou, Radimem Nejedlým a Ludvíkem Němcem mohou posluchači vyslechnout nejen rozhlasové dokumenty, hry a literární pořady, ale také diskutovat s hosty, kteří účinkovali a spolupracovali na vybraných zvukových snímcích. Na co konkrétně se v letošním Audiokabinetu můžou posluchači těšit? (text ČRo)

Program:
7. 7. Hrdinský praotec aneb Hledání velikosti v mlhách dávnověku
8. 7. Zákoutí mé duše
9. 7. Vendula Borůvková: Dobrodružství ve starém domě
10. 7. Vladislav Kracík: Pohádková ordinace doktora Bálka
11. 7. Lenka Lagronová: Modrý les
12. 7. Alena Blažejovská: Píseň o zemi
13. 7. Když hudba ještě byla mojí maminkou
14. 7. Pocta Jacksonu Pollockovi
15. 7. Tak špatná pravda a tak krásná řeč
16. 7. Alena Blažejovská: Návrší
17. 7. Radim Nejedlý: Lolla a Daina
18. 7. Radim Nejedlý: Než přijde zásah
19. 7. Temno je ourodné

Podrobný program Audiokabinetu

Jan Gogola: Dramaturg je člověk reflexe

0

493097-top_foto1-vkr0w„Na našich filmových školách přetrvává přesvědčení, že prvořadým úkolem je vychovávat umělce, a proto jsou často slova jako seriál nebo žánr považována za vulgární a nepatřičná. Setkal jsem se i s tvrzením, že to nemusíme přehánět s výukou řemesla, přece když má tvůrce co sdělit, už si nějakou formu najde,“ říká Jan Gogola (1944), pedagog na JAMU a dramaturg Vorlova Kouře nebo Michálkova Je třeba zabít Sekala.

Které ze současných českých filmařů vnímáte jako nadějné?

Je jich víc, ale zmíním své bývalé studenty ze zlínské filmové školy. Pavel Göbl natočil pozoruhodný snímek Odborný dohled nad východem slunce. Je to naprostá lahůdka, kterou smázl i nějaké pitomosti, co předtím udělal, aby měl na nájem. A Slávek Horák dokončil svůj debut Domácí péče, takový moravský film, emocionálně velmi silný, bude teď soutěžit na karlovarském festivalu. Na obou jsem měl možnost se dramaturgicky podílet a věřím, že o těch chlapcích ještě hodně dobrého uslyšíme. A stále je obdivuhodné, kolik výborných filmařů každý rok vypouští katedra dokumentu na FAMU.

Vaše profese dramaturga, zdá se, z české kinematografie mizí. Máte stejný dojem?

Ještě nezmizela, ale pracuje se na tom. Role a význam filmové dramaturgie byly ovšem podceňovány vždy. Myslíte, že si je někdo schopen vybavit jména barrandovských dramaturgů, kteří stáli za československým filmovým zázrakem v šedesátých letech minulého století? Přitom to byli oni, kteří rozpoznali potenciál nastupující generace a dali jí šanci. Chovali se jako skuteční producenti, aniž se tomu tenkrát tak říkalo. Samozřejmě vždy nešlo o spolupráci harmonickou, hádky a konflikty k tomu taky patřily, ale výsledky mluví za vše. Výhodou rovněž bylo, že tehdy existovala možnost, pokud se příprava nedařila, látku odepsat.

Co znamená „odepsat“?

Pokud se vývoj textu v nějaké fázi zadrhl, ukázalo se, že to jako celek nefunguje, práce se přerušila, scenárista dostal maximálně třetinový honorář, látka se odepsala a uložila do archívu. Dnes je pro producenty podstatné, aby se jim vložená počáteční investice vrátila, a stává se, že tlačí na dokončení i takových textů, které v případě realizace neslibují dobrý výsledek. Většinou jsou zároveň přesvědčeni, že nějakou dramaturgii zvládnou bez problémů sami, eventuálně s pomocí pár kamarádů. Scénáře dávají číst svým známým, často i mně, se slovy: „Co si o tom myslíš? A pohni, za dva měsíce točíme.“ To ale není dramaturgie.

Co je tedy dramaturgie?

Rozlišuji takzvanou koncepční a potom konkrétní dramaturgii. Jde o pracovní termíny. Koncepční dramaturgie se dnes dá realizovat jenom v televizi, výjimečně pak i u schopných a osvícených nezávislých producentů. Jde o vytváření dlouhodobé koncepce a profilu, který je pro daný producentský tým charakteristický. Může se opírat o zvolená témata i žánry, okruh spolupracovníků z řad scenáristů, režisérů a dalších tvůrčích profesí, určitý styl realizovaných děl. Tak jako se každé dobré divadlo snaží o osobitou tvář, mělo by být ctižádostí producentů především z televize veřejné služby, aby byli čitelní, aby se divák orientoval už podle jmen zúčastněných na tom kterém projektu a tak vlastně věděl, co ho čeká. Myslím, že posledním producentem tohoto typu byl v České televizi Čestmír Kopecký. Je ale nutno dodat, že o míře jeho kompetencí a možností si jeho dnešní nástupci mohou nechat jen zdát.

Jak tedy podle vás dnes vypadá situace v České televizi z hlediska dramaturgické práce?

Mám osobní zkušenost především s Filmovým centrem ČT. V současné době v něm pracuje slovy jeden dramaturg. Má sice okruh externích lektorů, ale kolik toho musí sám přečíst a připomínkovat, do toho jednat s autory, to je skoro šílené! Navíc jen jeden člověk s jedním vkusem přece nemůže kompetentně rozhodovat o desítkách projektů. Měla by tam nastat konkurence, a tím dojít i k diferenciaci a vyprofilování více podobných center. Aby to pořádně fungovalo, měla by být aspoň tři.

Nechceme ale po České televizi, aby tak trochu suplovala někdejší Barrandov? Je to její role?

Televize veřejné služby má své kulturní poslání, umění a kulturu podporovat má a vlastně i musí, i když to není její prioritní povinnost, tou je zpravodajství. Je samozřejmě obtížné najít vyváženost všech těch funkcí a uspokojení potřeb a zájmů různých diváckých vrstev. Dokonalosti myslím nelze dosáhnout, pokoušet se o ni je ale pro Českou televizi povinnost. Takže abych vám odpověděl, její primární role to není, ale my filmaři to po ní chceme.

Pokračování rozhovoru čtěte v příloze Salon deníku Právo.

Eva Pospíšilová: Nervy v čokoládě

0

VýstřižekStudentka RTDS Eva Pospíšilová uspěla v literární soutěži Pana Nakladatele – Nervy v čokoládě

Text vyhlášení vítězů:

Po měsíci plném nervů a čokolády nás nejvíce okouzlili následující autoři:
Veronika Holečková
Juliana Vaculíková
Eva Pospíšilová
Pavel Dovhanič
Markéta Zvolánková
Teodor Kravál
Petr Kabát
Ludmila Chytilová

Děkujeme všem, kteří věnovali svůj čas napsání povídky a blahopřejeme vybraným.
V říjnu se můžete těšit na povídkovou sbírku Nervy v čokoládě, ve které se začtete do příběhů našich vítězů.

Přejeme všem mnoho literárních úspěchů a zachovejte nám přízeň
tým Pana Nakladatele

Veronika Pospíšilová: Svět podle Čapka

0

capeksvet(PŘED)Premiéra storytellingové inscenace z období První republiky.

STORYTELLING WORK IN PROGRESS. Vaše zpětná vazba pomůže dokončit představení. Nebo je snad geniální už tak, jak je?

Cesta do životních příběhů géniů, kteří prožili československý rozkvět, ale i podzim. Umělci a politici, politici a umělci – jak vlastně žili? Nyní hrdinové stavění na piedestal, kým skutečně byli ve své době? Karel s Josefem nebo Peča a Kičínek? Je Masaryk Dušín nebo Rikitan? A co znamená, když dívce nabídne banán? Zkrotí náš superhrdina bolest nebo spáchá atentát? Víte, že se pátečníci scházeli ve čtvrtek? A koukáte na to, abyste byli?

Brněnský tým vypravěček pod lektorováním Matěje Záhoříka připravoval několik měsíců inscenaci pro druhý stupeň ZŠ . Inscenace s pracovním názvem Čapkův svět se zaměří nejen na život a dílo veleliteráta Karla Čapka, ale též na dějinné události, jichž byl svědkem a osobnosti, bez nichž by první republika možná nebyla tím, čím bývala.

storytelling: Matěj Záhořík
vypráví: Jana Holubová, Veronika Pospíšilová, Anna Čonková a Dominika Šindelková

Zveme všechny a učitele dějepisu a českého jazyka a literatury pustíme zadarmo!

Vstupné: 80 Kč
Snížené vstupné: 50 Kč

Středa, 3. Červen 2015 – 19:30 – Divadelní studio Paradox

Michal Bureš: Muž jménem Ove

0

muz-jmenem-ove-MAXVe druhém ročníku výroční ankety Audiokniha roku zvítězil titul Muž jménem Ove švédského autora Frederika Backmana v podání Jana Vlasáka. Nejlepším interpretem je Oldřich Kaiser. Rozhodla tak odborná porota.

Audioknihu roku letos poprvé pořádala Asociace vydavatelů audioknihy, která vznikla na jaře 2014 a momentálně sdružuje devět vydavatelů. Do soutěže bylo nominováno 64 titulů od 13 vydavatelů.

Odbornou část ankety zastřešila osmnáctičlenná odborná porota, jejímž předsedou byl zakladatel ankety a provozovatel specializovaného portálu Naposlech.cz Jakub Horák. V porotě zasedli novináři, dramaturgové, režiséři a literáti. (více na iDnes.cz)

Režisérem audioknihy je Michal Bureš.

Více o audioknize:
Určitě toho starého protivu znáte – všechno ví a umí nejlépe, nesmyslně škudlí, chová se jako samozvaný strážce pořádku v nejbližším okolí a neustále otravuje se zbytečnostmi, protože mu „jde o princip“.
Jenže s Ovem život pěkně zametl. Teď je mu 59 let, před několika roky ho vystřídali na pozici předsedy družstva vlastníků, nedávno mu zemřela žena a v práci ho poslali do penze. Copak se lze divit, že chce po svém okolí už jen klid na efektivně provedenou sebevraždu? Ve světě, kde lidé střídají značky aut a nedovedou si nic opravit vlastníma rukama, už pro něj stejně není místo. Ale jeho noví sousedi, kteří místo pozdravu nešikovně nabourají do Oveho poštovní schránky, a vlezlý toulavý kocour, který mu pořád courá po zahradě, to ne a ne pochopit…

„Tituly skandinávských autorů už jsem točil několikrát, ale tenhle výlet do Švédska pro mě byl nejpříjemnější, protože za ním nebyl žádný mord, ale jednoduše příběh člověka. Příběh stárnoucího muže, o kterém si všichni myslí, že je morous a přitom je to člověk s bohatým vnitřním životem,“ líčí režisér audioknihy Michal Bureš. A dodává: „Je mu už šedesát, celý život pracoval, umřela mu žena, a když ho potkáte na ulici, tak vám možná ani neodpoví na pozdrav, nebo jenom něco zabručí a vy si řeknete: To je ale nepříjemnej dědek! Ale rozhodně si nebudete myslet, že se za ním skrývá hluboce lidská bytost. A možná proto ta kniha vznikla, protože jedná o férovém, rovném chlapovi, který to v životě neměl snadné a zároveň to nikde nedával ostentativně najevo.“ Spolupráci na audioknize si pochvaloval i vypravěč Jan Vlasák, který oceňoval, jak dobře a humorně jsou situace v příběhu odpozorované ze života. „Někdy jsem se až smál, jak je mi Ove podobný. Samozřejmě ne úplně ve všem, ale rozumím třeba tomu věčnému brblání a remcání. Nebo ta jeho akurátnost; i já potřebuji mít věci na stole srovnané do pravých úhlů a nesnáším, když jsou rozházené,“ prozradil herec. Objasnil také, jakým způsobem při načítání audioknihy postupuje: „Napoprvé si text prostě přečtu a nechám ho být. Mezitím příběh v člověku nějak pracuje, a když si ho pak znovu vybavuji při samotné četbě ve studiu, umožňuje mi to určitou improvizaci. Rád podléhám okamžitému vnuknutí, co s danými větami udělat, nebo jak je pojmout. Baví mě chytit se nápadu, který právě přiletí, protože když se to povede, vynoří se z něj další inspirace.“

Audiokniha v režii Michala Bureše opět disponuje původním a originálním hudebním doprovodem, jednotlivé části od sebe oddělují veskrze optimistické kytarové „vyhrávky“ v durových tóninách, které podporují veselé i dojemné ladění příběhu. „Mám rád, když četba v člověku probudí cosi, co v běžném životě dříme nepoužité, nebo zasuté. Mým cílem je, abych dokázal přednesem posluchače přimět, aby s obsahem začal konfrontovat svoje zážitky a zamyslel se nad ním. A to se v případě Muže jménem Ove snad povedlo,“ doplňuje Jan Vlasák. (zdroj)

Jan Motal, Miroslav Vlček: Anatomie náboženství

0

314298380090001_014Vědecký pohled na náboženství prochází v posledních letech prudkým rozvojem. Jak se věda dívá na extrémní rituály využívající hnus či bolest nebo na náboženskou konverzi? Režie J. Motal

Kognitivní religionistika je jedním z nejprogresivnějších přístupů v současném zkoumání náboženského chování. Co a jak ale konkrétně zkoumá? Otázka pro vědce z Masarykovy univerzity v Brně, kde před několika lety vznikla Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství – LEVYNA. Výzkum religionisty Jakuba Cigána přibližuje náboženskou konverzi člověka jako významný okamžik v životě, který může zásadně ovlivnit paměť a změnit způsob, jak pracujeme se svými vzpomínkami. Sestry Olejákovy si jako čerstvé členky Adventistické církve touto zkušeností v nedávné době prošly. Potvrdí jejich příběh názor vědců? Výzkumník Vladimír Bahna se ve svém experimentu naopak zaměřil na prožívání bolesti a hnusu v extrémních rituálech. Proč jsou právě strach a fyzická muka tak často jejich součástí? Odpovědi budeme hledat ve svědectví muže, na nějž silně zapůsobilo setkání s ostatky buddhistických mistrů i mezi členy pražské komunity, kteří prožitek hnusu a bolesti používají k prohlubování poznání sebe samých. (text ČT)

Scénář: Miroslav Vlček, Jan Motal

Režie: Jan Motal

První díl vysílá Česká televize  – ČT 2 – 10. 5. 2015 – 13:55

Stránky pořadu na webu ČT

Článek o pořadu na webu MUNI

O pořadu

Kognitivní věda se zabývá mezioborovým výzkumem mysli a myšlenkových procesů (například inteligence, paměť, vnímání, pozornost, vědomí nebo jazyk). Metody, pomocí kterých se jednotlivá zkoumání provádí, se liší v závislosti na zkoumané oblasti.

Kognitivní věda o náboženství je progresivní výzkumný program, jehož předmětem jsou kognitivní mechanismy a procesy probíhající během náboženského myšlení a chování člověka.

LEVYNA neboli Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství je instituce zaměřující se na experimentální výzkum náboženství. Kombinuje metody a expertízu humanitních studií a experimentálně zaměřených věd. LEVYNA propojuje výzkumníky z oblastí religionistiky, antropologie, historie, psychologie, sociologie a neurověd, kteří zkoumají náboženské chování a víru.

Jedním z jejích cílů je vzdělávat mladé badatele z humanitních oborů v používání vědeckých metod při výzkumu náboženství a produkovat výzkum na špičkové úrovni založený na mezioborové spolupráci, metodologické integraci a inovaci.

Dílčí vědecké týmy se zabývají výzkumem témat prosociálního jednání, vtělené kognice, aktérství či emocí. Výzkumníci mají také možnost navazovat spolupráci s předními osobnostmi vědeckého studia náboženství. LEVYNA se účastní mezinárodních konferencí a současně zve zahraniční přednášející na půdu Masarykovy univerzity.

V akademickém prostředí existují dva velmi blízké obory. Religionistika (věda zabývající se náboženstvím) a teologie (nauka o bohosloví). Rozdíl mezi těmito vědními obory spočívá v přístupu k existenci božstva. Zatímco teologie vychází z předpokladu, že bůh existuje, pro religionistiku je jeho existence nepodstatná; rozhodující jsou pro ni lidské výpovědi o Bohu, které se promítají do jednání věřících lidí.

Aleš Chalupa je odborným asistentem a současným vedoucím Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity. Jeho aktuální výzkum se zaměřuje na antická náboženství a kognitivní historiografii. V této oblasti dosud publikoval mnoho článků, především: „Jak může kognitivní věda přispět k našemu porozumění římského kultu boha Mithry?“, „Proč se Řekové a Římané modlili nahlas? Antropomorfismus, hloupí bohové a lidská kognice“ a další. V rámci projektu LEVYNA Aleš plánuje propojit současný experimentální výzkum v kognitivních vědách s výzkumem uskutečňovaným pomocí tradičních historiografických metod.

Iveta Novotná: Příběh fexta Karla Šebka

0

3368189--pribeh-fexta-karla-sebka--1-300x200p0Fext je lidové označení pro člověka, jehož ostatky se po smrti nerozložily. Lidová slovesnost často fextům připisovala nadpřirozené schopnosti, zejména nezranitelnost. Pověsti o fextech pocházejí z Rychnovska a okolí. Na Vambersku se výraz používá pro osoby, které se dožívají vysokého věku, rychle překonávají nemoci, tedy jako synonymum pro označení nezmar.

Studenti činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně mají ve 4. ročníku za úkol poznat se blíže se studenty 3. ročníku herectví při tzv. přípravě do Marty. Touto přípravou se myslí vznik svébytné divadelní inscenace, během které režisér zjistí, co který herec umí, a herci naopak, co vyžaduje režisér. Ani tento rok nebyl výjimkou. Během března a dubna byly uvedeny čtyři „přípravné“ inscenace pod společnou hlavičkou Příběhy 20. století.

Jedná se o dokumentární inscenace, jejichž úkolem bylo zprostředkovat divákům zajímavý životní příběh z minulého století. Jedním ze zpracovaných příběhů se stal osud surrealistického básníka Karla Šebka, narozeného jako Karel Štětka. Text k inscenaci s dlouhým názvem: Šebek / neboť poblíž každé básně by měl být nebožtík, co ji bůhvíodkud vyhrabal napsala s využitím Šebkových básní studentka dramaturgie Markéta Špetíková. Režie se ujal Jan Cimr.
Karel Šebek pracoval v psychiatrické léčebně v Dobřanech jako sanitář. Po neúspěšném pokusu pomoci několika lidem utéct z léčebny se pokusil o sebevraždu. Z ošetřovatele se stal ošetřovaný. Jeho tvorba byla inspirována fantazijními světy duševně nemocných lidí a často byla důsledkem vlivu léků. Šebkovy básně jsou plné úzkosti ze světa i sebe samého. Je v nich cítit autorova rozpadající se osobnost. Během let vykonal Karel Šebek na tři desítky neúspěšných pokusů o sebevraždu.

Od 11. dubna 1995, kdy na propustku opustil léčebnu v Dobřanech, je Karel Šebek nezvěstný. Naposledy byl viděn na pražském nádraží, když nasedal na vlak zpátky do Dobřan. Tam ale nikdy nedorazil. Objevuje se několik hypotéz o tom, co se s ním stalo. Jedna hovoří o možnosti finální sebevraždy, jiná zase o jeho možném útěku do Francie.

Způsob Šebkova mistrného zmizení zřejmě nikdy nebude odhalen. Stejně tak se nikdy nedozvíme pravý důvod jeho zmizení. Možná ale, že Karel Šebek vůbec nezmizel. Jen chtěl, aby to tak vypadalo. Aby měl od všech pokoj a mohl jen psát a psát a psát. Kdo ví. Ale bylo by to, slovy studentské inscenace, šebkovské. (text ČRo)

Uvedeno v pořadu ČRo Brno Zelný rynk v sobotu 25. dubna od 18 hodin.

Go to Top