Audio

Rozhlasové pořady, hudební nahrávky, zvukové dokumenty

Eva Pospíšilová: Služebník

0

4006202--eva-pospisilova-sluzebnik--1-950x0p0

O psychicky nemocném Tomášovi, který vysadí prášky, a Kocourovi, kterého mu seslalo samo nebe. Poslouchejte online do soboty 2. června 2018 na http://prehravac.rozhlas.cz/audio/4006344

Tomáš je zvláštní kluk. Miluje skládání z papíru, šišky s mákem, poslouchání sousedčina zpěvu přes tenké panelákové zdi, chození do obchoďáku a horkou čokoládu se skořicí. Jeho poměrně stereotypní život se změní ve chvíli, kdy v oddělení mléčných výrobků narazí na kocoura, který umí mluvit.

Web Hry a četba nabízí mluvené slovo zdarma on-line ještě týden po odvysílání. Audioknihy nejde stáhnout.

Účinkují: Adam Langer, Luboš Veselý, Apolena Veldová, Kamil Halbich, Eva Hacurová, Marie Štípková, Petr Pospíchal, Veronika Lazorčáková, Kateřina Císařová, Kristýna Podzimková, Tereza Krippnerová a členové DRDS (Mateo Klimek, Valentina Bonnet, Nina Rudišová, Lukáš Vejšický). Dramaturgie: Lenka Veverková. Hudební design: Filip Veret. Zvuk: Radim Dlesk. Produkce: Jana Knappová.
Napsala: Eva Pospíšilová
Dramaturgie: Lenka Veverková
Hudba: Filip Veret
Režie: Zuzana Burianová
Natočeno v roce 2018. Premiéra.

Režisérka Zuzana Burianová do hlavní role obsadila studenta činoherního herectví Adama Langera. „Adama znám z DAMU a zároveň si ho pamatuji jako laureáta přehlídky Wolkrův Prostějov, kde na mě kdysi zapůsobila jeho recitace McCarthyho Cesty.“

O hlavní postavě

„Vezmu vás na takovou výpravu. Svět se trochu vychýlil na špatnou stranu. Jsem tu, abych vám tuto nerovnováhu pomohl napravit,“ řekne a přislíbí, že Tomáše dovede za jeho otcem. Co se děje doopravdy a co se pouze odehrává v Tomášově hlavě?

„I když byl Služebník jeho rozhlasový debut, myslím, že Adamův hlas působí u mikrofonu přirozeně a daří se mu neprvoplánově vystihnout křehkost a zranitelnost hlavní postavy.“

O autorce

Eva Pospíšilová je studentka rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii múzických umění. Publikovala již dvě povídky a pro rozhlas připravila dokument s názvem Hranice. V současné době pracuje jako scenáristka na projektech pro ČT:D a ve volném čase píše svou první knihu.

Tomáš Soldán, Irina Shkaruba: Kočkožrout

0

27797391_10213427107366634_3202227715119222645_oKdo v této noci zemře a kdo se nasytí?
Rozhlasový Kočkožrout jako dokumentární snímek pomluv a strachu

Mezi postavy, které obývají bavorskou vesnici a tvoří v ní svébytnou skupinu převážně nezaměstnaných a na něco neustále čekajících občanů, přichází Řek. Outsider mezi outsidery. Začíná tak hon, který je poháněn řadou pomluv, cynismem, duševním chátráním a násilím. Smečka obratlovců při něm větří nebezpečí z ničeho – z pouhé přítomnosti vetřelce. Rozehraje tak hru na kočku a na myš.

Rozhlasové zpracování hry Rainera Wernera Fassbindera Kočkožrout, kterou autor v roce 1968 napsal pro mnichovské Divadlo akce, představuje v ústřední roli skupinu vesničanů a jejích rituály, každodenní hygienu u piva a neúprosně se vršící chuť zakousnout se do živého masa. Jen tak. Z nudy.

Kdo je tady Kočkožroutem? A není lepší dopřávat si k jídlu kočky než lidi? Antihrdinové příběhu nejsou schopni k ničemu dojít a celé dny se oddávají pivu, sexu, násilí a korodování mysli. Právě neschopnost kritického myšlení a primitivní a schématické uvažování je později základem nenávisti, která vyústí ve fyzické napadení přistěhovalce. Nevědomky se stávají smečkou, silou, která by ráda ujídala z někoho, kdo je jiný jen proto, že nic jiného na práci není. Pokud je Jorgos Kočkožroutem, tak kdo jsou ti ostatní?

Rozhlasová inscenace Kočkožrouta je vystavěna jako přírodopisný dokumentární snímek, v němž paralelou k příběhu německých vesničanů, pijáků piva a posluchačů vlastenecké rockové hudby, je komentář sledující život a kruté zákony uvnitř zvířecí smečky, ovládané svými nejsilnějšími pudy.

Ve hře se představí Pavel Rímský, Robert Mikluš, Ivan Dejmal, Petra Lorencová, Tereza Páclová, Kateřina Veselá, Pavla Dostálová, Lucie Končoková, Lukáš Král, Miroslav Černý, František Strnad a další obratlovci.
V olomouckém studiu natočil mistr zvuku Zdeněk Prchlík. Dramaturgie Iryna Shkaruba. Režie Tomáš Soldán.

Premiéra v úterý 10.4.2018 ve 20:00 na ČRo3 Vltava.

Kateřina Hejnarová – Fascinace skutečností

0

Kateřina HejnarováEsejistická reportáž vysílaná v magazínu Zelný rynk na ČRo Brno.

Kateřina Hejnarová se domnívá, že jako laik má pojem realismus spojený s obrazy z 19. století a technickou dovedností upřednostněnou natolik, že malíře v podstatě degraduje z umělce na řemeslníka, jemuž není dovoleno k zobrazovanému motivu zaujímat jakýkoli postoj nebo si dokonce výjevy místo pokorného nalézání svéhlavě vymýšlet.

„Hyperrealismus je hodně spojovaný s americkým prostředím 70. let, s kapitalistickou kulturou a podobně, a většinou je v něm hledaná právě povrchnost – že věci využíváme a potom odhazujeme,” říká kurátorka Barbora Kundračíková, která vyučuje estetiku a teorii výtvarného umění na Masarykově univerzitě v Brně, a spolu s malířem Michalem Ožibkem je autorkou výstavy.

 

K poslechu na webu Českého rozhlasu zde.

Jan Singer: Děti dřiny

0

22339482_1594055920614713_8593034099019690826_o

“Dokument Děti dřiny je o mým malým výletu po Ghaně a dětské práci. …A taky o tom, jak si huhlající člověk s artikulací umírajícího polárníka hraje na vypravěče.”

Jan Singer

 

Africká Ghana se nadechuje do nové éry. Klade větší důraz na vzdělání a výchovu dětí. Jakou realitu však zakoušejí žáci školou povinní, kdy je prostituce, pouliční prodej a dřina na plantážích běžnou součástí jejich životů? I na to hledá odpověď studentský dokument.

Každé čtvrté ghanské dítě je obětí dětské práce. To je vysoko nad světovým i africkým průměrem. Nově zvolený prezident Nana Akufo-Addo vidí řešení problému vzděláním dospívající generace. Proto od září roku 2017 nemusejí žáci základních a středních škol platit za studium. Kvůli chudobě je přesto spousta dětí nucena pracovat.

„Děti nemají moc šancí, jak si vydělat peníze. A když příležitost dostanou, tak nevidí důvod chodit do školy. Důležitější je, aby večer neměly prázdný žaludek,“ říká Ghaňan Hans Dautey. Přes 90 % dětí chodí do škol, čtvrtina zároveň pracuje. Nejčatěji na plantážích, tržištích, v kamenných lomech, zlatých dolech nebo v přístavech.

Dřou nebo prostituují

„Často dřou až do půlnoci, takže když pak vstávají do školy, nedokážou se soustředit. Přitom je spousta z nich nadaná,“ uvádí učitelka státní základní školy, která si přála zůstat v anonymitě.

Další alternativou je prostituce. „Není to ale prostituce klasická, komerční, organizovaná. Zkrátka mají několik známých, od kterých si za poskytované služby nechávají platit,“ dodává učitelka.

Vzdělání není důležité

Téměř 80 % pracujících dětí jsou zemědělci. „Venkované chtějí především hodně dětí, aby ušetřili na nákladech za zaměstnávání námezdních rolníků,“ vysvětluje univerzitní student Lawrence Kumi-Agyare.

Na venkově stále panuje přesvědčení, že vzdělání není důležité. „Není nezbytné, aby chodily do školy a budovaly si kariéru. Dostačující je, aby uměly číst a psát,“ tvrdí Tete, který své děti zaměstnává ve sklárně. Nejmladšímu synovi je sedm.

Text ČRo.

 

Děti dřiny v Ghaně
Autor: Jan Singer
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Režie: Radim Nejedlý

Dokument byl vysílán 17.3.2018 v pořadu Dobrá vůle na ČRo Dvojka.

K poslechu na webu Českého rozhlasu zde.

Kateřina Hejnarová: Rituální lednička

0

3875426--katerina-hejnarova--1-300x200p0Autorkou dalšího studentského fejetonu je posluchačka 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Kateřina Hejnarová. Jak by se vám bydlelo na kolejích, kdyby vás tam strašila lednička?

Kateřina Hejnarová po příchodu na studia v Brně musela bydlet na kolejích a přivodilo jí to strašidelné zážitky. O sobě píše:

„Narodila jsem se v Olomouci, a mám k tomu městu velmi blízký vztah, přestože reálně bydlím na vesnici vzdálené asi dvacet kilometrů. Původně jsem se nejmenovala Kateřina, ale Kamila. Pocházím totiž z dvojčat, a rodičům trvalo týden, než se rozhodli nám jména prohodit. Proto když vzpomínám na dětství v množném čísle my, většinou to opravdu není plurál majestatikus.

Mám ráda bizarnosti: Ve dvanácti letech jsem začala vytvářet takzvanou Sbírku růží s romantickým cílem zakonzervovat okvětní lístky z narozeninových pugétů do zavařovaček. Jenže kdo mohl tušit, že postupem času začne u dna vznikat prapodivná žlutá voda, lístky vyblednou a splasknou? Vlastním tedy osm sklenic s květinami v různém stupni rozkladu.

Považuji se za optimistku. Během přípravy k maturitě z francouzštiny jsem musela půl roku z všemožných úhlů rozebírat absurdní drama Nosorožec od Eugèna Ionesca. Po tom všem utrpení jej tedy uvádím jako svou nejmilejší knížku.

Kdybych nestudovala JAMU, zajímaly by mě dějiny výtvarného umění, eventuálně bych se vyučila květinářkou. Nakonec, třeba by se mé inovativní sklenicové aranžmá ujalo.“

Kateřina Hejnarová ale studuje JAMU. Když do Brna přijela, aby nastoupila do 1. ročníku, přivítala ji „rituální lednička“. Obludný předmět se stal symbolem zjištění, že zahájit někde novou životní etapu není snadné:

„Je to jen lednička. Malý bílý spotřebič s plastovými dvířky. Tak nějak zvláštně ulepená, v rámu má vtisknutý proužek bílé gumy, který protivně mlaská, kdykoli ji otevírám. A její cena? Nedozírná. Jedná se totiž o majetek kolejí, důkladně popsaný v soupisu a řádně zařazený v řádu. Je to jen zašlá lednička, a přece svým vzhledem dokonale vystihuje atmosféru kolejního pokoje. Nemůžu spát, ta krabice pod stolem pořád cosi chroustá, a já pohledem zkoumám svůj brněnský nový svět…“

Více ve fejetonu, který načetla sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Petr Kobzev: O dospělých a dětech

0

3882883--autor-fejetonu-petr-kobzev--1-300x461p0Student 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Petr Kobzev se cítí jako věčné dítě. Neplatí to ale o všech? Kde je hranice mezi dětstvím a dospělostí? Poslechněte si fejeton.

Petr Kobzev sám o sobě uvažuje takto: „Přestože si už platím zdravotní pojištění, necítím se být dospělým. Jsem věčné dítě. Jsem více věčného: věčný student, věčný syn, věčný hospodský povaleč, věčný vypravěč špatných vtipů, věčný badatel po novém a neznámém a také navěky zůstanu naivní. Však jako do jisté míry každý z nás. A kdo tvrdí, že je to tak špatně?“

Autor ve svém fejetonu vypráví příběh, který prožil týden po svých osmnáctinách v Českých Budějovicích. Proč to nepřiznat: šlo o soutěž o to, kdo nejrychleji vyšplhá na sloup veřejného osvětlení. Zdá se vám to dětinské? To je právě klíčová otázka. Dva policisté, kteří na místo dorazili, uznali, že nic nebylo poničeno, ba ani nebyl rušen noční klid, a rozloučili se s mladíky slovy: „Měli byste jít domů. Už jste dospělí, tak se podle toho chovejte.“

Je to ale vskutku tak? Jsou osmnácté narozeniny rozhodujícím mezníkem? Petr Kobzev přemítá: “Jako kdyby máchnutím kouzelného proutku se z ošklivého, nezodpovědného káčátka stane statná a samostatná labuť. Co je to, s odpuštěním, za blábol? Jak můžeme tvrdit, že člověk dospěl jen proto, že dosáhl určitého věku?“

A nedosti na tom: „V Americe z toho musí mít ještě větší guláš, protože tam mají atributy dospělosti rozděleny ještě divočeji než u nás. Řídit mohou od patnácti. Za dospělé se považují od osmnácti. Pít mohou od jednadvaceti. Když řídíte auto, můžete ohrozit nejen sebe, ale i spoustu ostatních lidí. Když se řítíte po dálnici ve stotřicítce, jste nebezpeční. Ale poškozovat sám sebe alkoholem a cigaretami se dovoluje o celých šest let později než ohrožování zdraví ostatních? Jak to mám chápat? Tak, že sebepoškozování je skutečným atributem dospělosti, protože již přebírám zodpovědnost za svůj život a je na mně, jak s ním naložím? Nebo se jedná o jakýsi zbytek vlivu náboženské doktríny, protože sebevražda (a co jiného je alkoholismus a kouření než pomalá forma sebevraždy) se považuje za nejhorší z hříchů? Proto by se mi asi těžko žilo v Americe, neboť bych nechápal, co to znamená být dospělý.“

Nebo člověk definitivně dospěje ve chvíli, kdy se stane rodičem? I to autor zpochybňuje: „Rodiče nejsou dospělí. Jsou to jen děti, co mají děti. Jak prosté, že? Uvědomění toho, že rodiče ví o životě stejně málo jako jejich děti, je zásadní proto, aby se děti nebály zkoumat svět na vlastní pěst.“

Pokud si teď říkáte: jak to tedy vlastně je, vždyť si tím už sám nejsem jistý – poslechněte si fejeton. Petr Kobzev vás labyrintem svých úvah dovede až ke vtipné pointě. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Markéta Fiurášková: Kdysi dávno ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně…

0

3882856--autorka-fejetonu-marketa-fiuraskova--1-300x468p0Studentka JAMU Markéta Fiurášková přemýšlí ve svém fejetonu o sdílení fotografií na Facebooku a o tom, jak to bylo za časů jejích rodičů. Poslechněte si audionahrávku.

Markéta Fiurášková patří mezi studenty 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Studenti tohoto oboru, založeného v roce 1991 Antonínem Přidalem, se na začátku studia seznamují mimo jiné s žánry rozhlasové publicistiky a kromě toho, že natáčejí ankety a rozhovory, prověřují své schopnosti při psaní glos, recenzí a fejetonů.

Už sám námět fejetonu nemusí přijít snadno – a studenti, ale i zkušenější tvůrci, zpětně žasnou, jak mohl například Eduard Bass psávat veršované fejetony či glosy, takzvané rozhlásky, do Lidových novin každý týden. A to opravdu se železnou pravidelností. Však také jeden z rozhlásků věnoval právě tomu, jak je obtížné dodržet tento rytmus a přijít každý týden s novým námětem.

A takto Markéta Fiurášková charakterizuje sama sebe: „Považuji se za sběratele. Vlastním sbírku knih, které mi líbily pouze podle obalu a nikdy jsem je nedočetla, historických map z antikvaritátu do kterých balím o Vánocích dárky nebo flakónů od voňavek. Mám ráda věci nepotřebné – nejlépe takové, které tají svůj účel. Co se zvířecí říše týče, největší strach mám z Hrabalky obecné (Priocnemis vulgaris), jinak ale trpím obrovskou láskou ke zvířatům a proto žádné nemám. Snažím se ostatním zatajit, že nejsem dobrodruh, jak si myslí, ale že mám ráda svůj stereotyp a své každodenní rituály. Ráda bych o sobě tvrdila, že nejsem pověrčivá, ale dobrou třetinu svého života jsem strávila hledáním dřeva, na které bych mohla zaklepat, a přesně vím, ke kterému znamení zvěrokruhu se to mé hodí nejvíc. Jako malá jsem si myslela, že jsem čarodějnice a umím ovládat počasí a když mě táta oslovil jako princeznu, den jsem s ním nemluvila.”

O svém vztahu k historkám a příběhům Markéta Fiurášková píše: „Patřím k lidem, co mají jen pár historek, které opakují neustále dokola. Mé nově získané přátele vždy nadchnou (to proto, že jsou osvědčené a herecky vypilované), ale mé staré přátele vybudí k pohrdavému smíchu, protože už moje historky nesčetněkrát slyšeli. Nemám jich mnoho, a tak se recyklace opakuje poměrně často. Ještě smutnější je ale fakt, že se většinou jedná o jakési rodinné dědictví… Příběhy, které jsem si přivlastnila a těžím z nich i přesto, že jsem se o jejich vznik nijak nezasloužila.“

A tak si i pro svůj fejeton vybrala jeden kouzelný příběh z rodinné historie. Snad se na nás autorčini rodiče nebudou zlobit, že jsme fejeton s Markétou natočili pro vysílání v rozhlasovém magazínu Zelný rynk a ještě jsme jej umístili na internet a na Facebook. Proč ta obava?

Studentka vysvětluje: „Oni si totiž svého soukromí hrozně váží. Moje máma stále nedokáže pochopit, že jsme já a další milióny lidí schopni sdílet fotografie z dovolené na svém profilu na Facebooku a nestačí nám, že je jednoduše pošleme pár nejbližším přátelům e-mailem.“ Ale i e-mail je pro autorčinu maminku čímsi cizím, neosobním a příliš veřejným, lituje, že si už lidé neposílají dopisy.

Není to ale příliš přísný odsudek? Vždyť i dříve existovaly „facebooky“, i když ne virtuální. Markéta Fiurášková vypráví: „Mamčina kamarádka byla fotografka a jednou ji poprosila, jestli jí nemůže udělat několik portrétů, kterými by vyzdobila výkladní skříň svého nově vzniklého studia. Máma souhlasila – neměla důvod odmítnout, vždyť byla zamlada vážně kočka a každá dívka sní o tom, že bude mít pár fotografií od skutečného profesionála. A tak o několik dní později visely její portrétní fotografie velikosti A1 ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně.“

Kolem té výlohy chodilo denně mnoho lidí, včetně Markétina otce… Ale to už jsme napověděli až příliš. Co tyto fotografie ve výkladní skříni způsobily, to už si poslechněte v naší audionahrávce. Fejeton vám přečte sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Jan Singer: Zasaď strom

0

3871179--jan-singer--1-300x200p0V letní sérii studentských fejetonů se jako další posluchač 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU představuje Jan Singer. Jeho text je variací na známou maximu: „Postav dům, zasaď strom, zploď syna!“

Sám o sobě Jan Singer říká: „Byl bych dobrý házenkář, kdybych měl talent. Byl bych dobrý žurnalista, kdybych uměl gramatiku. A byl bych dobrý scénárista, kdybych měl představivost. Takhle jsem pouze studentem žurnalistiky, mediálních studií a sociologie na Masarykově univerzitě, a zároveň studentem scenáristiky a dramaturgie na Janáčkově akademii. Ve volném čase chovám myši na Obilním trhu a občas degustuji bylinkovou šťávu z anýzu, pelyňku a fenyklu.“

Ve svém fejetonu se vrací do dětství: „Tehdy mě táta, jako malého fanouška mamutů, vzal do Anthroposu. S námi vešla do muzea školní exkurze a vlekla se po všech exponátech. A já si všiml dvou dívek, jak pózují a navzájem se fotí u jeskynní malby. Jejich úsměvy zářily vedle pobíhajících bizonů a létajících oštěpů. Originál měl být starý desítky tisíc let, přesto mě nepřestávala udivovat dynamika pohybu zvířat a hra se stíny. Do toho se dívky culily, krčily se v nohách a dvěma prsty ukazovaly vítězné véčko.“

Za časů Singerova dětství se ještě dívky fotily na film, nešlo o selfie pořizované mobilem. Tak či onak, dívky nakonec usoudily, že ani na fotku, ani na jeskynní malby si už za měsíc ani nevzpomenou.

Co tedy vlastně přetrvá? Zajímá vás, jak na takový zdrcující zážitek reagoval autorův otec? Rozhodl se prý, že musí udělat cokoliv, co vydrží déle než alespoň jeden měsíc.

„Nakonec se rozhodl, že poněvadž syna už zplodil, a jelikož je stavař, našel domov pár cihlám, bude nejlepší, když tento hattrick životních povinností dokoná a zasadí strom. Vykopal díry hluboké a široké a zapíchl do nich tři mladé stromky,“ píše Jan Singer.

Stromkům se dobře dařilo, až jednoho dne… A o tom už vypráví fejetonista svůj příběh. Nedávno se totiž zastavil u rodičů na návštěvu a zjistil, že jeho rozvážného otce přece jen něco dovede vyvést z míry. „Dozvěděl jsem se, že starosta chce pokácet tátovy stromky a vysadit namísto nich listnáče, které by lépe odpovídaly ovocným názvům medláneckých ulic,“ vysvětluje Singer.

Chcete-li vědět, jak tento srdcervoucí příběh dopadl, poslechněte si celý fejeton. (text ČRo)

Petr Vašků: Rozděl a panuj

0

3867021--autor-fejetonu-petr-vasku--1-620x414p0V sérii autorských čtení se v pořadu Zelný rynk představí svými fejetony pět studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. První je Petr Vašků.

Student 1. ročníku oboru RTDS na Divadelní fakultě JAMU Petr Vašků o sobě říká: „Byl jsem odkojen v malebných panelácích maloměsta s výhledem na Radhošť. Štíty brněnských střech, které se mi nyní odráží v oknech, mi proto zčásti kompenzují neviděné Beskydy. Nestal jsem se politologem, ekonomem ani novinářem. Nakonec nejsem ani kytarovým virtuosem, i když úspěšně hraji v několika kapelách, z nichž valná většina zatím zůstává fiktivní nebo imaginární. Rád se ztrácím v zemích, ve kterých nemluví mým jazykem, a taky objevuji zapomenutá místa, která nekompromisně ohlodává čas. Nemám své nejoblíbenější filmy, knihy, skladatele, básníky, pokrmy, rodinné příslušníky či ponožky, protože doceňuji krásu různosti. Kdyby existoval obraceč času, pořídil bych si klidně čtyři a v jednom z paralelních životů jenom dospával nedospánky.“

Ve svém fejetonu se vrací k letošnímu prvnímu máji: „Seděl jsem doma a četl si Masarykovu Českou otázku. Na parapetu se slunili holubi, chřtánem okna se do pokoje vléval pach propocené Starobrněnské ulice a o tabulky skla se rozbíjel skočný rytmus bubnů a výkřiků. Jako člověka spíše zvědavého než moudrého mě gravitační síly nekompromisně přitahovaly k neprobádanému jádru hluku a shluku. Promptně jsem proto nahodil batožinu, do rukou vzal láhev vína a už jsem štrádoval brněnskou Champs-Elysées. Úspěšně jsem doklopýtal až k Moraváku. Defilovaly tam jarem rozjařené davy lidí a nastalou vřavu s apatickou bohorovností přezíral bronzový Jošt, jak ho vysochal Jaroslav Róna.“

Petr Vašků se však ve svém textu nevěnuje pouze uměleckým kvalitám a symbolickému významu jezdecké sochy, ale všímá si spíše prvomájového dění na prostranství kolem ní. Demonstraci různých politických názorů a sil nepopisuje jako zpravodajec – inspiruje ho k úvahám a fantaziím, které zpracovává téměř povídkovou formou:

„Najednou se mi zatočila hlava. V mysli jsem ohmatával prázdno. Tápal jsem v tichu a věděl, že za chvíli přijde bouře. Na chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak se už nezastavitelně rozběhl soše v ústrety. Hbitě jsem se vyšvihl na koně, do ruky uchopil korouhev se směšně malým praporkem, vtlačil se do kovového pancíře a majestátně se dmul nad ostatními. Konečně jsem získal nadhled, který člověk potřebuje, aby mohl správně zhodnotit situaci. Detaily a rozpory jen zatěžují. Člověk se někdy na věci musí podívat pěkně spatra.

A já jsem uzřel všechno. Na jedné straně se do převážně černých stejnokrojů halili frustráti, nedoukové a nacionalisti. Ba co víc, internacionální nacionalisti. Své vlajky drželi podvratně naruby, o to však s větší sveřepostí. Reinkarnovali mýty čistoty, potutelně osnovali pogromy vůči čemukoliv a pili pivo z plastu.

Na druhé straně halekal kmen feťáků a na univerzitách indoktrinovaných neomarxistů. Ba co hůř, pravdoláskařů. Svými koly ohrožovali chodce a zpomalovali dopravu. Zpívali, nejedli maso a vůbec vypadali divně a nemytě. Celou dobu by nejraději jen argumentovali a nemakali. Oba tábory jsou nebezpečné.“

Petr Vašků pracuje s ironií a nadsázkou a svůj fejeton přivádí k zamyšlení, komu patří veřejný prostor a k čemu slouží. Poslechněte si jeho autorské čtení. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Silvia Divékyová: Mirka Ábelová

0

3838294--mirka-abelova--1-950x0p0Literárně-reportážní příspěvek studentky Divadelní fakulty JAMU Silvie Divékyové vás pozve na setkání se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou a jejími verši. A ano – je to ta „textařka Davida Kollera“.

Mirka Ábelová je slovenská poetka, rozhlasová redaktorka a mluvčí environmentální organizace Greenpeace Slovensko. Narodila se v Bojnicích a vyrůstala v Prievidzi, později se přestěhovala do Bratislavy, kde vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Komenského.

Se svými básněmi debutovala v kolektivní sbírce Sólo pre 9 hlasov (Ikar, 2011). Do dnešního dne jí vyšly tři vlastní sbírky básní – Striptíz (2011), Na! (2014) a loňská novinka Básničky pre domáce paničky (2016).

Mirka je útlá modrooká blondýna s pohotovým úsměvem na rtech. Její poezie může proto občas překvapit až zaskočit – je drsná, přímočará, nehledá výmluvy a nesnaží se ukrýt do květnatých slov. Mirka se nebojí ve správném momentu použít ani tvrdší slovo, což narušuje běžnou představu o tiché básnířce s velkými brýlemi.

Autorka má ráda všechno, co je svobodné – i proto nepíše vázaným veršem, který by jinak mohl svazovat její myšlenky. Do kategorie nezaškatulkovatelných věcí se určitě řadí i literárně-hudební seskupení básníků, hudebníků a performerů Vítrholc, ve kterém občas vystupuje.

Kromě jiného se mladá poetka autorsky podepsala pod texty písní zpěváka Davida Kollera, s nímž minulý rok získala cenu Anděl za album roku. V Rádiu_FM moderuje pořad Nedeľná chvíľka poézie, ve volném čase ráda umývá nádobí a chodí na procházky se svým psem Montym.

Nejnovější sbírka Básničky pre domáce paničky, s níž Mirka aktuálně „vymetá“ knihkupectví, je věnovaná všemožným problémům, myšlenkám a paranoiám, se kterými se dnešní „žienky domáce“ setkávají. Autorka vyslovuje mnohé otázky, na který je v dnešní době těžké najít odpověď.

Možná proto, že jasná odpověď neexistuje, anebo proto, že samotná otázka vzbuzuje nepokoj a strach. Každá báseň nese i konkrétní ženské jméno, což probouzí zvědavost nejedné čtenářky, která se zatajeným dechem čeká, u kterého životního příběhu se objeví to její.

Rozhovor Silvie Divékyové s Mirkou Ábelovou poodhaluje autorčiny osobní myšlenky a názory. Kde bere inspiraci a jak filtruje nápady, ze kterých by mohlo vzniknout klišé?

Jak vnímá rostoucí zájem o její osobnost a proč nehodnotí cizí básně? Jak začala psát ona sama a co je jejím hnacím motorem? (text ČRo)

Poslouchejte v sobotu pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno nebo ZDE.

Go to Top