Audio

Rozhlasové pořady, hudební nahrávky, zvukové dokumenty

Žaneta Caletková: Chci být tím, čím jsem aneb O muži v ženském těle

0

3392562--zaneta-caletkova--1-300x200p0Časosběrný dokument sleduje mladého Dannyho, který prochází proměnou z dívky v chlapce. Danny je zachycený nejprve v optimistické fázi svého rozhodnutí a prvního období proměny. Pak se ale objeví psychické obtíže, problémy s okolím (spolužáky, učiteli) a nakonec nechuť vůbec komunikovat.

Dokument může sloužit jako memento. Formou konkrétního příběhu upozorňuje na mimořádnou náročnost, rizikovost podobného rozhodnutí ke změně pohlaví.

Má potenciál varovat případné další mladistvé zájemce, kteří mohou být vedeni spíše zmatkem a iluzemi než důkladnou informovaností a zralou úvahou. Jedná se o poctivé vyprávění zvláštního a zajímavého individuálního osudu, a to i s detaily, o kterých běžně neslýcháme. (text ČRo)

Dramaturgie Alena Blažejovská, režie Radim Nejedlý. Vyrobila Tvůrčí skupina Regiony v Brně.

Dokument vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Jakub Votýpka: Zpátky na svobodě aneb Portrét kdysi nadějného člověka

0

3390045--jakub-votypka--1-300x199p0Příběh Martina Horáka. Kdysi nadějný student se po smrti otce a staršího bratra stal beznadějným případem. Po rvačkách a neúspěších ho vyhodili ze školy. Začal vařit pervitin. Stal se na něm závislý. Nakonec se kvůli řízení automobilu v opilosti dostal do vězení.

Sestra ho odepsala, matka situaci psychicky nezvládla a přestala ho navštěvovat. Martin sice ve vězení zase někomu rozbil hlavu, ale už podruhé v životě prý proto, že se bránil ponížení. Kvůli jinak vzornému chování mu byl nakonec trest zkrácen, a on se už těší na svobodu. (text ČRo)

Dokument Jakuba Votýpky vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Tereza Reková: Ztrácíme puls!

0

3403448--radovan-hranicky-pusobi-jako-prakticky-lekar-bansky-pozemsky-i-letecky-zachranar-a-v-horske-sluzbe--1-950x0p0Rozhlasový dokument Terezy Rekové o současném stavu českého zdravotnictví

České nemocnice: stále rostoucí administrativa, nepatrně se zvyšující platy doktorů a čím dál populárnější odchody lékařů za hranice. Především do Německa a Rakouska. Přesná data i subjektivní výpovědi doktorů a zaměstnanců nemocnic.

Zdravotnictví u nás patří k jednomu z nejdiskutovanějších témat. Debaty se stále točí kolem toho samého: srovnání se zahraničím, přesčasy a přetěžování doktorů.

Nemocniční sekretářky

Kolik hodin lékařům zabere administrativa? Proč ministerstvo zdravotnictví nenavýší počet doktorů nebo alespoň nepřesune vyřizování administrativy na vyučené sekretářky? Co všechno musí doktoři své práci obětovat? A co by naopak svému povolání mohli dát navíc?

Tyto a další otázky se zřejmě jednou za čas objeví v mysli každého. Pacienti jsou nespokojení a na služby v nemocnicích si mnohdy stěžují. Jak to ale vidí doktoři? Jsou spokojeni ve své práci? Mají dostatečnou motivaci v ní pokračovat? Co je tu drží anebo naopak táhne do zahraničí?

Pohledem praktiků

Radovan Hranický pracuje jako praktický lékař ve Vratimově. Ale taky jako báňský záchranář na dolech v Moravskoslezském kraji, horská služba v Beskydech a záchranář jak při pozemních, tak při leteckých zásazích v Ostravě.

Na nejpalčivější otázky odpoví primář radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce, profesor Josef Vymazal. Od roku 2014 působí navíc jako náměstek pro zdravotní péči na ministerstvu zdravotnictví.

Známé osobnosti i obyčejní zaměstnanci

Vedle něj uslyšíte také známého endokrinologa, diabetologa a odborníka na zdravou výživu, profesora Rajka Dolečka. V Česku se proslavil zejména svým televizním pořadem Nebezpečný svět kalorií a později také Tak už dost.

V pořadu se objeví také specialista na poranění kolenního kloubu a sportovní traumatologii doktor Jiří Demel, tiskový mluvčí Fakultní nemocnice v Ostravě Tomáš Oborný, neurolog Tomáš Vodvářka. Anebo paní Irena, jejíž manžel před pěti lety odešel za prací do Německa. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE.

Vysílala ČRo Dvojka. Délka pořadu: 54 minut

Pavel Zarodňanský: Do učebnic jakoukoliv cestou

0

3412760--pavel-zarodnansky--1-745x534p0Fejeton Pavla Zarodňanského je v pořadí pátý z těch, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Pavel je z Ostravy a v příspěvku to také zmiňuje. Soudí, že ho to opravňuje používat drsné metafory, protože odpovídají jeho zkušenosti.

Fejeton má ironický tón a nevyhýbá se černému humoru, je ale míněn naprosto vážně. Pavel Zarodňanský píše, že jako rodilý Ostravák je zvyklý na „meruňkové koláče“, a to nejen na ulicích, nýbrž často také ve vozech MHD, v nákupních centrech, na veřejných záchodcích nebo v parku u stromů. Tam se stávají objektem zájmu kolem pobíhajících psů, již jsou jediní schopni tyto produkty noci odstranit, byť výměnou za koláč jiný – třeba švestkový.

Asi tušíte, že metafory koláčů tu skrývají něco zdaleka ne tak vábného, spíš naopak velmi nevábného. Autor fejetonu jde ale ještě dál a přirovnává k „meruňkovým koláčům“ výroky prezidenta Miloše Zemana:

„Stane se to vždy jen tak mimochodem, tak nečekaně, i když prezident zrovna mluví o nových technologiích výroby a zpracování becherovky nebo se vyjadřuje na téma včerejšího pražského derby. Všichni čekají na ten moment, kdy mezi řečí vyřkne větu, při které se všem obrátí oči v mrakodrap, zejména hradnímu mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. Ten se totiž v tu ránu, a že je to pořádná šlupka, dovídá o své práci na dalších pár měsíců.“

Autora fejetonu trápí zejména ty výroky, které se nelichotivě dotýkají obecně vážených a uznávaných osobností:

„Možná totiž přijde den, kdy se díky Zemanovým prohlášením stane z Masaryka následník habsburského trůnu, z Husa inkvizitor a k podobizně Karla IV. kdosi přimaluje vlaječku se svastikou.“

Fejeton není politický komentář, a tak i pointa – či návrh řešení celé situace – je v tomto případě lehce absurdní. Není to však neproveditelné! Více už si poslechněte v audionahrávce. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Poslouchejte ZDE.

Eva Pospíšilová: Pyžamo s medvídky a zavařené maliny

0

3406927--eva-pospisilova--1-300x200p0Každý z nás býval malým marodem v pyžamu s medvídky. Rodiče s ním hráli Člověče, nezlob se a Pexeso, nosili mu čaj se sirupem a zavařené maliny. Stonat bylo svým způsobem slastí. Když ale vyrosteme, už o nás nikdo s takovou láskou nepečuje. A to je chyba.

Autorkou fejetonu, který se zamýšlí nad širšími souvislostmi onemocnění, je Eva Pospíšilová. Podle vlastních slov se pokaždé ráda vrací domů do Horního Bradla, kde naslouchá příběhům, které se nesou v duchu hrabalovské poetiky.

Většinu času však tráví v Brně jako studentka Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Ráda jezdí na bruslích, krmí kachny a obdivuje hru na klavír. Tvrdí, že jejím cílem je napsat v nejbližší době scénář pro celovečerní film, který jí otevře cestu do Hollywoodu. To aby mohla krmit kachny v tamních jezírkách.

V Brně zjistila, že ve velkém městě člověk mnohem snadněji onemocní než na vesnici. Tam totiž člověka občerstvuje svěží vzduch provoněný senem, hnojem, sluncem, lesem a koněm. Vysoké budovy ve městě nepropouštějí sluneční paprsky, a jak známo, kam nemůže slunce, chodí lékař.

Kdyby nám aspoň i v dospělosti posloužil někdo kompotem namísto obligátního prášku. Kdyby se na nás všichni usmívali – a kdybychom si my sami uměli odpočinout a nepodléhali shonu a stresu. Kdyby… Ale podívat se na to vše s nadhledem a vtipem je taky svým způsobem léčivé. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno. Poslouchejte ZDE.

Dorota Kvapilová: O smrti a jiných třináctých komnatách

0

3398740--dorota-kvapilova--1-300x201p0O smrti se v naší společnosti nerado mluví. O smrti jiných – zvláště jsou-li daleko od nás – to ano, prosím. Ale že každý lidský život končí smrtí, a tedy i náš? O tom moc přemýšlet nechceme.

Snad proto si Dorota Kvapilová zvolila za téma svého fejetonu právě tuto „třináctou komnatu lidstva“. Sama totiž tvrdí, že: „její nejlepší a zároveň nejhorší vlastností je přirozená potřeba stavět se do opozice. Často se setkává s nepochopením nevědomých jedinců, ale nic si z toho nedělá, protože zasvěcenci ví, že, Olomouc je hezčí než Brno, zima je lepší než léto, běhat je zábavnější než chodit, vařit je lepší než jíst a hory jsou zajímavější než moře.“

Budiž – běhat je zábavnější než chodit. Ale smrti nikdo z nás neuteče. Co se tedy na celou záležitost podívat trochu netradičně? Autorka píše, že se jí nedávno kamarádka zeptala, jestli by jí vadilo bydlet v domě vytápěném energií, která vzniká při spalování v krematoriích. Teplo jako teplo? Nebo je to v tomto případě jinak?

Jiné kultury mají ke smrti odlišný přístup, například Tibeťané praktikují tzv. nebeský pohřeb, při kterém se mrtvé tělo rozporcuje na části a slouží jako potrava pro supy. Ale i v Evropě a Americe se někteří lidé snaží být užiteční také po smrti, například darují orgány. A jsou i jiné možnosti, o kterých jste možná ještě neslyšeli.

„Nevíš dne ani hodiny,“ připomíná Dorota Kvapilová. Její fejeton je výbornou příležitostí k přemítání. (text ČRo)

Fejeton z produkce Zelného rynku Českého rozhlasu Brno poslouchejte ZDE.

Jan Dvořák: O tom, jak (ne)slavíme svátky a jakými (ne)jsme vlastenci

0

3395544--jan-dvorak--1-300x200p0Další z fejetonů, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Dozvíte se, co si myslí o sobě, rodičích a celé společnosti včetně prezidenta Miloše Zemana.

Autorem fejetonu je Jan Dvořák z Ostravy. Student uvažuje, že „skutečné vlastenectví někteří z nás stále ještě vídají u svých prarodičů, kteří mají ve výkladní skříni fotku Tomáše Garrigua Masaryka a zasněně hovoří o českých vědeckých úspěších nebo knihách. Každý týden se vydávají do místního Národního divadla, a pokud jsou z Prahy, tak pravidelně podnikají cestu na Slavín, kde pokládají květy k hrobům Karla Čapka, Antonína Dvořáka a dalších velikánů.“

„Tento druh vlastenectví je však jako tygr ussurijský – vymírá a jeho úplná záchrana a vymazání ze seznamu ohrožených druhů je takřka nemožné. Na toto pravé vlastenectví padá prach a do popředí se dostává to povrchní, alkoholické, často vulgární. Jak jinak pojmenovat projevy fotbalových fanoušků nebo ubohé manifestace neonacistických stran?“

Jan Dvořák popisuje, jak se na začátku května vypravil o víkendu do Prahy – právě v době, kdy u nás začalo mistrovství světa v hokeji a na autech českých řidičů se začaly objevovat vlaječky.

Sám se však zašel podívat ke kostelu svatých Cyrila a Metoděje kousek od Tančícího domu, kde se za války v kryptě ukrývali Josef Gabčík, Jan Kubiš a další parašutisté a kde také hrdinsky zahynuli.

„Při pohledu na pomník, který je umístěn pod oknem do krypty (vedle něhož stále vidíme díry po německých kulkách), mi naskočila husí kůže. Četl jsem jména padlých, jejich data narození i úmrtí a po celém těle jsem cítil zvláštní chvění, které nešlo nijak ovládat. Tak moc jsem byl zasažen silou okamžiku.“

„Když jsem si pak dával pivo v hospodě naproti, která se tematicky jmenuje U parašutistů, a zkoumal stěny poseté fotografiemi z výcvikových kempů, kterými prošli i Gabčík s Kubišem, má představivost běžela na plné obrátky a já viděl, jak se před kostelem odehrává to strašné drama, kdy je celý obklíčen sedmi sty vojáky SS, kteří se nebohé parašutisty snaží nejprve vytopit a pak zavelí k útoku.“

Když se však později do muzea vypravil, byl překvapen, že současně s ním je navštívily pouze tři Španělky. V období, kdy si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války, se o historické dokumenty věnované hrdinům nikdo nezajímal. Autor fejetonu si klade otázku, čím je to způsobeno a co by mohlo vést k nápravě. (text ČRo)

Fejeton poslouchejte ZDE či v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Bernardeta Babáková: Zahrada jako lék na krizi středního věku?

0

3393526--bernadeta-babakova--1-300x197p0Osm týdnů bude Zelný rynk vysílat fejetony, které napsali a čtou studenti 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Dozvíte se, co si myslí o sobě, rodičích a celé společnosti včetně prezidenta Miloše Zemana.

Autorkou prvního fejetonu je Bernardeta Babáková. Sama o sobě uvádí, že „přes svoji schopnost dělat tisíc věcí naráz a ani jednu pořádně, pendlovat mezi vírem velkoměsta moravské metropole a tichými luhy a háji jihomoravského venkova, před cestováním, kariérou pekařky a cukrářky, samizdatové básnířky či sběratelky umění na volné noze by dala přednost úspěšnému dokončení studia Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii, stejně jako právní vědy na Masarykově univerzitě, už jen pro hlubokou úctu, kterou k oběma výše zmíněným pánům chová“.

Bernardeta Babáková je z Lomničky u Tišnova a ve svém Jarním fejetonu píše, že s nástupem jara se jí v hlavě řetězí jedno klišé za druhým: „příroda se probouzí, květena rozkvétá, všechno se to páruje, v přírodě, ve městě, ve škole i v práci, kdekomu se zamotala hlava z jarního povětří. Zřejmě to nebude náhoda, že má čeština spoustu slovních obratů spojených s jarní tématikou. Slyším-li, že na někoho přišlo jaro, nebo že dotyčný chytil druhou mízu, nemůžu se ubránit představě zelenajících se paloučků a rozkvetlých třešní. Nějaký cynický rejpal by mohl namítnout, že víc než k jaru se tato slovní spojení vážou ke krizi středního věku“.

Autorka vypráví o svých rodičích, kterým díky péči o dům a zahradu na nějakou krizi nezbyl čas, a také o strýci a tetě, jimž podobný pokus – čelit krizi středního věku pořízením pozemku pro zahradu – nevyšel. Vypráví podle pravdy, nebo podle fantazie? Fejeton se může blížit fabulované povídce. A tak vlastně nevíme, jestli se její strýček opravdu chtěl brouzdat bosý v anglickém trávníku a místo toho nakonec chodí na pivo k Orlovi. To nám ale nebrání vzít si z toho poučení a přitom se i pobavit. (text ČRo)

Tento fejeton poslouchejte ZDE a další vždy v sobotu od 18 hodin v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Antonín Přidal: Slova pana učitele koncem války

0

220px-Antonín_Přidal„Komu bylo koncem války čtyřicet nebo třicet let, ten už mezi námi nežije. Tehdejší dvacátníci jsou dnes nad hrobem, jejich paměť na odchodu. Žijícími svědky jsou ponejvíc ti, kdo byli tehdy ve věku klukovském nebo holčičím,“ konstatuje Antonín Přidal.

Básník, prozaik, dramatik, překladatel a profesor Divadelní fakulty JAMU Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Na konci druhé světové války mu bylo devět let. „I po nás, tehdejších dětech, zbude jen něco kusých vyprávění,“ uvažuje. K jedné ze vzpomínek se však vrací s jistotou, že ji ničím nezamlžil ani nepřibarvil. Pár vět, které pronesl jeho učitel v páté třídě obecné školy v květnu 1945, si navždy přesně zapamatoval:

„‚Oni neválčili jenom kvůli nám‛, řekl pan učitel v kterési hodině. ‚Napřed museli vytlačit Němce z vlastní země. Zastavit je a vybojovat zpátky všechno, co Hitler po vpádu do Ruska dobyl. Museli nejdřív osvobodit svou vlast,‛ vysvětloval učitel a pokračoval: ‚Stálo je to spoustu životů, ale jinak to nešlo, když nechtěli ztratit všechno. Nemohli přestat, ani když Němce zahnali za hranice. Nešlo říct: Teď ať se s nimi vypořádají druzí, každý ve své zemi, jako my u nás. Museli he hnát pořád dál, až do Berlína, a tam porazit nadobro, jinak by válka neskončila nikdy. Nedělali to jenom kvůli nám,‛ řekl ještě jednou pan učitel a dodal: ‚Přišli až sem, aby měli jistotu, že je už nikdy nic neohrozí.‛“

Dnešní děti mají zkušenosti získané z drsných počítačových her a meziplanetární thrillerů, konstatuje Přidal a přiznává, že oni, školáci pováleční, toho věděli jen málo:

„Z balkonu v zámecké zahradě promluvil důstojník vítězné armády a tlumočník překládal jeho slova do češtiny. ‚Necháme tu zvoneček,‛ říkal, ‚a když budete potřebovat, zatáhnete za provázek, a my přijdeme.‛ Všichni pod balkonem jsme jásali, netušíce, že přijdou doby, kdy budeme potřebovat, aby nepřijížděli, když nezvoníme.“ (text ČRo)

Odvysíláno v pořadu Zelný rynk.

Poslouchejte ZDE.

Tereza Reková: Tibetský sen

0

3374386--tibetske-modlitebni-vlajecky-tzv-lungty--1-620x414p0Dnes 15letá Choepak a 16letý Tenzin přešli jako děti Himálaje, aby se ve svobodné Indii mohli naučit tibetštině a základům tibetské kultury. Svou rodinu od té doby neviděli. Oběma pomáhá Tibetan Homes Foundation, kterou v roce 1962 založil J. S. dalajláma.

Tibet je pod čínskou nadvládou od roku 1951. Tibeťané mohou své tradice svobodně udržovat leda v sousední Indii. V himálajském Ladaku, nazývaném též Malý Tibet. Zde se taky nachází několik tibetských exilových vesnic a škol.

Ladak je kulturou, jazykem i náboženstvím blíž Tibetu než hinduistické Indii. A právě náboženství a kláštery udržují tibetskou kulturu alespoň z části živou.

Peníze pro Ladak

Petr Ďásek po návratu z Nepálu na podzim roku 2001 uspořádal první ročník Festivalu ProTibet v Ostravě. Od té chvíle se festival pořádá každoročně a po celé republice. Výdělek z festivalu jde do cílové oblasti projektu – Ladaku.

První kroky pro podporu přímo tibetských dětí v exilu uskutečnil Petr v létě 2008. Členové sdružení MOST navštívili Tibetan Homes Foundation (dále jen THF) v Mussoorie v Indii. Dětem navštěvujícím tamní školy je určen výtěžek z projektu „Kmotrovství na dálku“, který Petr založil společně s ředitelkou organizace MOST Janou Neborákovou.

Tibetská SOS vesnička

THF založil v roce 1962 sám dalajláma a dnes se stará o 2500 tibetských dětí žijících v indickém exilu. Všechny děti se do THF dostaly přes Himálaje díky průvodcům. Ti nesli plnou odpovědnost za to, že se děti v pořádku dostanou do Nepálu, což je jediná možná úniková cesta do Indie.

Jak je mohli jejich vlastní rodiče na tak náročnou a nebezpečnou cestu vůbec poslat? Dětem v Tibetu je odpíráno právo na vzdělání.

Existuje malé množství velmi drahých tibetských škol, ve kterých se vyučuje pouze to, co nařídí čínská komunistická vláda.

Choepak v 8 letech přešla Himálaje. Ve skupince 10 dětí, kterou vedl její strýc, byla nejmladší. Svou rodinu neviděla už od roku 2007 a možná ji neuvidí už nikdy. Nechápe, jak někteří Tibeťané (včetně její sestry) mohou věřit tomu, že jsou ve skutečnosti pouze částí Číny. Choepak je hrdá na to, že je Tibeťanka, a pravdu o historii své země se snaží šířit, kde může.

Tenzin Gyaltsen pochází z Khamu. Z Tibetu do Indie utekl v 8 letech. Rodiče mu chtěli poskytnout dobré vzdělání v rodném jazyce. Tenzin věří, že se brzy zase shledá se členy své rodiny. Díky jeho svatosti dalajlámovi má prý pořád naději na lepší budoucnost. (text ČRo)

Rozhlasový dokument z cyklu Dobrá vůle.

Připravila: Tereza Reková
Účinkují: Kateřina Kovaříková, jako Choepak a Martin Sucharda jako Tenzin
Dramaturgie a režie pořadu: Lenka Svobodová
Technická spolupráce: Karolína Škápíková
Mistr zvuku: Jitka Kundrumová

Vysíláno 25. dubna 2015

Záznam pořadu si můžete poslechnout ZDE.

Go to Top