Audio

Rozhlasové pořady, hudební nahrávky, zvukové dokumenty

Tereza Reková: Svět v dotyku

0

3582188--hluchoslepy-jiri-schneider-zna-sve-okoli-z-dotyku-autor-petra-zimermanova-archiv-lorm-zsjpg--1-300x226p0Jiří Schneider se narodil neslyšící. V průběhu života pak oslepl. Nyní žije v naprostém tichu a tmě. Jeho svět tvoří pouze dotyky a čichové a chuťové vjemy. I přesto však pravidelně hraje šachy, zajímá se o dění ve světě, a květiny či stromy dokáže rozeznat pouze podle hmatu.

Jiří Schneider celé mládí viděl perfektně. V dospělosti se vyskytly jisté problémy s očima a v pětačtyřiceti podstoupil nepovedenou operaci očí. Ve dvaašedesáti oslepl úplně. Nyní žije v naprostém tichu a tmě. Jeho svět tvoří pouze dotyky a čichové a chuťové vjemy.

Komunikace skrze dotek

Jiří se nikdy neoženil a neměl děti. Doktor mu totiž řekl, že zdravotní problémy by byly dědičné. Jiří proto raději zvolil život o samotě. Jednou měsíčně za Jiřím dojíždí terénní sociální pracovnice organizace LORM z.s. Jana Kašparová. Pro Jiřího je komunikace s Janou jedním z mála zdrojů informací – co Jiřímu Jana nebo jeho rodina a známí nepřetlumočí taktilním znakovým jazykem nebo latinkou do dlaně, to Jiří neví. A přitom se Jiří zajímá o dění ve společnosti jak v politické, tak i kulturní sféře – Jana mu pravidelně předčítá noviny.

Záliba v šachách a přírodě

Jiří miluje přírodu a rád se prochází. Kdysi pracoval jako lakýrník, pak však musel odejít do invalidního důchodu. Zimy trávil v klidu domova v Plzni, ale na jaře a v létě vypomáhal jednomu faráři na zahradě – staral se o úrodu, jedl spoustu ovoce, a užíval si propojení s přírodou. To mu vydrželo dodnes. I když Jiří nevidí, stačí, aby se dotkl kůry stromu, a bezpečně pozná, o jaký strom se jedná. Podle hmatu a čichu také rozezná i jednotlivé druhy květin.

I přes svůj handicap je Jiří prvotřídní šachista. Ještě v roce 1970 jezdil na celosvětové turnaje, pak mu to však komunistický režim znemožnil. Nyní se účastní alespoň pravidelných turnajů na Lormolympiádě, což je sportovní a dovednostní soutěž pořádaná organizací LORM z.s.. Jiří šachové turnaje s přehledem vyhrává.

Orientaci v prostoru zvládá perfektně

I přes totální hluchoslepotu, kterou Jiří trpí (nevidí ani neslyší vůbec nic), nevlastní červenobílou hůl – bojí se, že kdyby s ní chodil po domově důchodců, nechtěně by mohl ostatním babičkám a dědečkům podrážet nohy.

Svět v dotyku je příběh člověka, který se i navzdory svému handicapu rozhodl svůj boj nevzdat. (text ČRo)

Dokument Terezy Rekové poslouchejte ZDE nebo v sobotu 18:30 na ČRo Dvojka

Eva Dvořáková: Lidská práva až na prvním místě

0

3483124--prvni-uvahy-o-snizeni-pracovni-doby-na-sest-hodin-se-ve-svedsku-objevily-uz-v-90-letech--1-300x201p0Minutová hra Českého rozhlasu.

Lidská práva až na prvním místě aneb Dvojí metr férovosti

Zástupce ředitelky: Paní Hladíková, pojďte dál a posaďte se.

Paní H.: Děkuju.

Ředitelka: Podle vašeho životopisu – jste už dva roky nezaměstnaná, je to tak?

Paní H.: Bohužel.

Zástupce ředitelky: Proč byste chtěla pracovat právě pro naši organizaci?

Paní H.: Líbí se mi, že pomáháte lidem.

Ředitelka: Vy sama vyvíjíte v tomto směru nějakou aktivitu?

Paní H.: Chodím vypomáhat do domova důchodců, pomáhala jsem při povodních… Vždycky se hlásím jako dobrovolnice.

Ředitelka: Jak asi víte, my působíme především tam, kde dochází k porušování lidských práv nebo chybí respekt k základním svobodám…

Zástupce ředitelky: Ano, lidská práva jsou u nás na prvním místě.

Ředitelka: Dovedla byste vyjmenovat země, kde pomáháme?

Paní H.: Ukrajina, Bělorusko…

Ředitelka: A dál?

Paní H.: Kuba?

Zástupce ředitelky: Já myslím, že už nám to stačí. Prozatím děkujeme.

Ředitelka: Ozveme se vám do tří dnů.

Paní H.: Děkuju. Nashledanou.

/pauza/

Zástupce ředitelky: Jak to vidíš?

Ředitelka: V žádném případě. Ženskou přes padesát nechci.

Zástupce ředitelky: Souhlas. Škrtám ji.

***

Poslouchejte ZDE

***

Osoby a obsazení:  

Zástupce ředitelky: Jan Ťoupalík
Ředitelka: Vladimíra Včelná
Paní H.: Vlasta Hartlová

Autor: Eva Dvořáková
Režie: Tomáš Soldán
Technická spolupráce: Jiří Vavrda

Dorota Kvapilová: Gurmán, nebo blázen do jídla?

0

3398740--dorota-kvapilova--1-300x201p0„Výraz gurmán natolik zprofanoval, že tak nazvete každého, kdo si prostě jen rád dá do nosu,“ píše Dorota Kvapilová. „Je jedno, jestli si pochutnal na pečeném halibutovi s ricottovo-špenátovými nočky a poctivou demi-glace, nebo na omastkem opoceném řízku s rozvařeným bramborem. Z tohoto důvodu pořád ještě upřednostňuju titul blázen před označením gurmán.“

Studentka Divadelní fakulty JAMU Dorota Kvapilová si z toho, že ji někteří přátelé pokládají za blázna, nic nedělá. Kvůli jedné večeři je schopná trávit v kuchyni klidně celý den, protože dobrá večeře prý poctivou přípravu zkrátka vyžaduje. „Ono než si vypěstujete kvásek na domácí bagetky, než si připravíte pořádně silný, pomalu tažený vývar, než si nafiletujete rybu a vyladíte dezert, často trvá i déle než jeden pouhý den.“

Stojí to vůbec za to? Výsledkem je jen prchavé hodinové štěstí na tvářích blízkých osob, mastné koutky a na pár hodin plné žaludky. Autorce našeho fejetonu to za to stojí. „Mám veliké štěstí, protože doba, ve které žiju, mému koníčku přeje. Narodit se o třicet, čtyřicet let dřív, asi bych splakala nad výdělkem, protože rozvíjet takovouto zálibu mezi prázdnými regály socialistických konzumů by pravděpodobně nepřineslo ani ovoce, ani pětichodové slavnostní menu.“

A jak je to třeba s kávou? „Zatímco ještě před lety jste si mohli kávu, presso, nebo třeba piccolo, objednat v kdejakém podniku, dnes už to tak jednoduché není. V mnoha kavárnách tyto výrazy prostě neexistují a obsluze se po jejich vyslovení protočí panenky. Káva je totiž pouze surovina, ze které se připravuje nápoj, po kterém jste pravděpodobně zatoužili. Objednáte-li si tedy kávu, zlomyslný číšník vám přinese kávová zrna. V očích servírky se navíc stáváte lingvistickým diletantem a lenochem k tomu, protože slovíčko presso je italská předložka znamenající ‚u‘ nebo ‚blízko‘, a ta dvě písmena navíc (espresso) by vás přece nezabila.“

Dorota Kvapilová ale klade otázku: „Neznačí naše schopnost nadělat tolik povyku jen okolo kávy jakýsi zvrácený vývojový stupeň společnosti, která je natolik prosperující a znuděná, že má prostor věnovat se hádkám o názvu obyčejného nápoje? Předvojem rozpadu Římské říše byly zhýralé večírky tehdejší smetánky. Podobný scénář předtím zažil i starověký Egypt a Řecko. Neocitáme se i my na prahu tohoto zlomu, a zatímco si s pohrdavým úsměvem znalce vychutnáváme ranní ristretto z čerstvě pražené mexické arabiky, naše civilizace se pomalu sune k vlastnímu zániku?“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Tereza Reková: Co se skrývá pod zkratkou CED?

0

3514817--divadlo-husa-na-provazku--1-300x327p0„Když se naskytla možnost uvést mou novou divadelní inscenaci v CEDu, neváhal jsem ani minutu,“ přiznává režisér Pavel Doucek. Uvažovala jsem, co to ten CED je. Představila jsem si, že jeviště musí být do tvaru cedníku, nebo mají cedníky alespoň všichni herci na hlavě. Začala jsem pátrat.

„Centrum experimentálního divadla, zkráceně CED, je příspěvkovou organizací Statutárního města Brna. Jednou z jeho aktivit je Projekt CED, který podporuje a vyhledává umělecké aktivity, poskytuje prostor nejen pro začínající divadelníky, ale pořádá také různé akce, autorská čtení, drobné hudební večery, koncerty, zaštiťuje výstavu v galerii Katakomby atp.,“ vysvětluje Ondřej Navrátil, manažer Projektu CED.

„Projekt CED je samostatnou tvůrčí jednotkou. Je na stejné organizační úrovni jako Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo U stolu. Nemá vlastní herecký tým, nemá vlastního režiséra ani dramaturga. Má vlastního produkčního, což jsem já, ale já sám jsem svým aktivitám dramaturgem i režisérem. Občas si v něčem zahraju, zasvítím, zazvučím, a to mě baví,“ spokojeně pokyvuje Navrátil. „Považuju to za pravý návrat ke kořenům divadla.“

A kde CED sídlí? Najdete ho společně s Divadlem Husa na provázku v divadelním areálu na Zelném trhu. V podzemním prostoru Domu pánů z Fanalu se nachází výstavní prostory Galerie Katakomby a Sklepní scéna.

„Každý rok vytvoří CED společně se všemi svými soubory zhruba 600 až 700 dílčích aktivit, koncertů, výstav a dalších akcí. Loni jsme rozjeli nový projekt ProEntree, v rámci kterého poskytujeme prostor Sklepní scény začínajícím divadelníkům. Vydáme výzvu a pro zájemce je jediným omezením, že tvůrčí tým musí být současní studenti nebo absolventi maximálně tři roky po absolutoriu některé z uměleckých vysokých škol,“ usmívá se Navrátil.

Tak už vím, co tím pan Doucek myslel. Jeho inscenace Herci na frontě je nejnovější premiérou realizovanou pod záštitou CEDu. „Hra je na motivy skutečných událostí. Nechceme toho moc prozrazovat, snad jen, že její podtitul zní: Příběh muže, jehož žárlivost dohnala uprostřed hrůz první světové války k vraždě,“ říká Doucek. Scénář ke hře vytvořil Martin Zahálka, dramaturgii obstarala Veronika Hrabalová. V hlavních rolích můžete vidět Ondřeje Krause, Martina Veselého, Barboru Nesvadbovou a Romana Groszmanna. (text ČRo)

Reportáž Terezy Rekové vysílanou v Zelném rynku ČRo Brno poslouchejte ZDE

Kristýna Kodrlová: Folklor je mrtev, do života byl uveden Postfolklor

0

3488342--kapela-ponk--1-300x225p0Brněnské trio Ponk před několika měsíci pokřtilo v Music Labu svou debutovou desku s názvem Postfolklor. Tvrdí, že folklor je mrtev. Je to opravdu tak? A co to ten folklor vlastně je? V čem je postfolklor jiný?

Ponk – tak se lidově označuje pracovní stůl. V hantýrce cimbálovek se ale ponk říká také cimbálu – tedy vlastně pracovnímu stolu cimbalistů. A právě proto si tento název zvolilo i trio muzikantů: Michal Krystýnek, Eduard Tomaštík a Jakub Nožička.

Všichni tři dlouho působili v různých cimbálovkách, a jak sami říkají, už jim tam začalo být poněkud těsno. Chtěli dělat lidové písně jinak. „To, co děláme, naprosto přesně charakterizuje ten výraz postfolklor – do určité míry vycházíme z folkloru a zároveň ty melodie zasazujeme do soudobých populárních stylů – mícháme rock, jazz, etno, dokonce i hip hop,“ popisuje tvorbu Ponku cimbalista Eduard Tomaštík.

Z lidovek si nechávají především text a melodii. Ovšem harmonie a aranže vychází z úplně jiných světů. „Ty styly jsme museli vměstnat do tří nástrojů – houslí, cimbálu a kontrabasu – takže jsme vlastně hodně experimentovali,“ pokračuje Tomaštík.

Debut Postfolklor naplnili písněmi, které původně zamýšleli vydat pod názvem „kruté písně“ – všechny totiž nějakým způsobem zpracovávají téma smrti, často i násilné. Ponk vyzdvihuje sílu těchto písní; poukazuje na to, že se naši předkové vyrovnávali se smrtí mnohem přímočařeji a zároveň i niterněji – brali ji jako přirozenou součást života.

Za tím vším pak stojí myšlenka, že lidová píseň by neměla být něčím nedotknutelným, patřícím do muzea; naopak, jsou to právě lidovky, které by měly být živoucí a vyvíjet se s duchem doby. A nejen ony – všechno, co se ještě dnes pokládá za folklor, je ve skutečnosti folklorismus – konzervování tradic vytržených z jejich původního kontextu.

„Když se lidé začali někdy ve 30. letech 20. století zajímat o folklor, jaký byl v 19. století, tak to bylo právě proto, že už byl mrtvý. Takže když si vezmete jakoukoli tradici, velikonoční, vánoční, tak už je jednak spojená vysloveně s byznysem, a ten původní význam, to, jak vznikl a co s ním bylo spojeno, to už dnes nikdo neprovádí, ale ani neprožívá, “ objasňuje Tomaštík.

Album Ponku uvedl do života Jiří Pavlica. Ten byl, společně s Vlastou Redlem, pro tyto tři muzikanty „nakopávačem“ tohoto žánru. Byl první, kdo se odvážil uchopit lidovou píseň alespoň trochu jinak. (text ČRo)

Vysílá Český rozhlas Brno v pořadu Zelný rynk v sobotu 10.10. od 18 hodin.

Tereza Reková: V zajetí filmu

0

3468529--filmovy-pas--1-300x200p0Co vypovídá filmový průmysl a jeho produkce o době svého vzniku a o proměnách společnosti? Do unikátní soukromé sbírky obsahující na 11 000 filmů vám dá nahlédnout Vítězslav Tichý z Bystřice pod Hostýnem.

Vítězslav Tichý, provozní rekreační chaty TON, Tesák, má poněkud bizarní koníček. Rád se dívá na filmy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby pan Tichý nedohnal svou vášeň do extrému. Vlastní sbírku čítající veškeré filmy, které od roku 1898 vznikly v Česku nebo na Slovensku. A to jak filmy televizní, tak i ty distribuované do kin.

Jeho sbírka obsahuje více než 11 000 záznamů, počínaje krátkometrážními filmy Jana Kříženeckého. K tomu pan Tichý vytvořil téměř 38 000 profilů tvůrců spojených s televizí nebo filmem. V současné době se věnuje také dokumentu a animovanému filmu.

Skoro jako Národní filmový archiv

Léta sbírá výstřižky, časopisy, filmovou literaturu (má více než 2000 odborných knih), fotosky, reklamní letáky, plakáty, zkrátka všechno, co se českého filmu týkalo nebo týká. Ke kompletní sbírce chybí panu Tichému zhruba 40 titulů, které byly vyrobeny v zahraniční koprodukci nebo se v průběhu let ztratily anebo zničely.

Snem pana Tichého je vytvořit komplexní filmový přehled, ve kterém by si zájemci mohli dohledat veškeré dostupné informace o všech filmových tvůrcích, kteří se kdy v Česku pohybovali.

Kdo na moje místo?

Během let se pan Tichý osobně setkal se spoustou českých herců a režisérů. Mezi své přátele řadil např. Vlastimila Brodského, Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka, Juraje Herze nebo Jiřího Krejčíka. Velmi blízko má také k režisérovi Vojtěchu Jasnému.

Čtyřicet let usilovné práce pana Tichého už zaplnilo pět místností jeho domova a další dvě v práci, na rekreační chatě Tesák. Manželka, která před několika lety zemřela, vášeň pana Tichého tolerovala, ale jeho děti toto odvětví nezajímá. Bude v ní pokračovat neteř, která studuje film v Olomouci, anebo (jednou) vnoučata? (text ČRo)

Tereza Reková: V zajetí filmu. Dramaturgie Lenka Svobodová, režie Radim Nejedlý, mistr zvuku Lukáš Dolejší.

Vysílal Český rozhlas Dvojka v pořadu Dobrá vůle v sobotu 12. září od 18:30

Poslouchejte ZDE

Alena Blažejovská: Návrší

0

3195517--vit-sliva-a-alena-blazejovska-v-basnikove-rodne-hospode-babinec-v-hradci-nad-moravici--1-950x0p0Předposlední den školního roku a pod širým nebem na dvoře Biskupského gymnázia v Brně se koná školní mše. „Smiluj se nad námi, Pane… Odpusť nám naše hříchy a doveď nás do života věčného…“ Schola Bigy Brno zpívá Kyrie eleison.

Přihlíží i češtinář, latinář a řečtinář Vít Slíva (nar. 11. ledna 1951 v Hradci nad Moravicí). Jeden z nejvýznamnějších současných českých básníků. Nositel ceny Magnesia litera i Ceny Nadace Českého literárního fondu a také inspirátor tzv. královopolské básnické školy.

Královopolské proto, že v Brně-Králově Poli od počátku 70. let se svou rodinou bydlí. A v letech 1975–1998 zde působil jako středoškolský pedagog na Gymnáziu Slovanské náměstí.

Neortodoxní metody

Bude to 40 let, co učí. Žák Richard Lank ho popsal jako kultovního brněnského češtináře, který se svou „podvratnou výukou“ zasloužil o kladný vztah k výročí založení Československa.

Svou „neortodoxní češtinou“ prý dokázal suplovat zároveň dějepis i občanskou nauku v pravém slova smyslu. Je řeč o roce 1988.

Kvůli múzám opustil rodinu

V životopise Víta Slívy se na přelomu století objevuje „šestileté intermezzo, kdy žil v Opavě a učil na základní škole v nedalekém Mladecku“. Proč opustil své milované gymnázium na Slovanském náměstí v Brně, žáky i rodinu?

Za tím je nutno hledat múzy. V tomto případě hlavně jednu múzu: Marušku. Jednu múzu a desítky básní. „To je ta útěcha,“ povzdechne si Vít Slíva.

U vodky a petrolejky

Každoročně s koncem školního roku se ale stěhuje zpátky do lůna přírody. Letní měsíce tráví v Boudě na Návrší, kde jsou jeho spoluobyvateli ponejvíce jen ptáci, myši a hmyz. Tam píše básně ve světle petrolejky a ve společnosti lahve vodky.

Bouda už zažila ledacos. Od ničivé návštěvy satanistů až po mši svatou, slouženou knězem – Slívovým žákem – Markem Orko Váchou. Pod Návrším se rozkládá hradecký hřbitov, kde odděleně odpočívají Slívova maminka a tatínek. To vše vešlo do básní. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE, nebo ještě lépe 16. července od 17:30 v Divadle Husa na provázku v rámci Audiokabinetu Českého rozhlasu

Kristýna Kodrlová: O nezdravé posedlosti zdravou stravou

0

3420667--kristyna-kodrlova--1-300x200p0Fejeton vysílaný Českým rozhlasem.

Autorka zjistila, že její přátelé hromadně konvertují ze životního stylu „rohlík, pizza, cola, pivo“ k uvědomělému „fitness lifestyle“. A fotí se při tom. Akční fotky z posiloven a esteticky dokonale naservírované jídlo prokládají fotkami svých svalů. Budí to respekt. Nebo ne?

Zdravá nemocná – tak si začala připadat studentka Divadelní fakulty JAMU. „Ne, nejsem nemocná. Nemám rýmu, nebolí mě v krku, netrpím nedostatkem vitamínu D ani depresemi,“ píše.

„Zvládnu desetikilometrový běh, unesu třicetikilovou krosnu a většinu času mě nic nebolí. Přesto se zdá, že o tom, že jsem zdravý člověk, nemůže být řeč.“ Přátelé „fitnessáci“ jí znechutili i obyčejný chleba s máslem. Což teprve rohlíky, pomazánku nebo čokoládovou rolku…

Kristýna Kodrlová se narodila v roce 1994 ve Zlíně. Vyrůstala v Huštěnovicích, malé vesničce poblíž Uherského Hradiště. Tvrdí, že její láska k psanému slovu se projevila v místní Jednotě, když se v brzkém předškolním věku jala předčítat názvy nejrůznějších slev.

Nadšení z možností jazyka a literatury jí prý vydrželo i po celou dobu studia na Gymnáziu v Uherském Hradišti. Po několika úspěších v literárních soutěžích usoudila, že by se mohla psaní věnovat naplno, a tak se rozhodla pro studium Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie. Po převratném zjištění, že scénář není kniha, se pokouší realizovat v dokumentární tvorbě.

Daří se jí však také v psaní, což dokazuje i tento fejeton. Uplatnila v něm nejen vtip, ale i moudrý přístup. „Nejsem zastáncem nezdravého stravování a nikdy nebudu,“ uzavírá. „Nebudu ale podporovat ani posedlost zdravou stravou – nezdravou posedlost. Buďme rádi, že můžeme chodit, běhat, pracovat, hrát si s dětmi a chodit s přáteli na pivo. Zdraví je přece prostředek, ne cíl.“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Žaneta Caletková: Chci být tím, čím jsem aneb O muži v ženském těle

0

3392562--zaneta-caletkova--1-300x200p0Časosběrný dokument sleduje mladého Dannyho, který prochází proměnou z dívky v chlapce. Danny je zachycený nejprve v optimistické fázi svého rozhodnutí a prvního období proměny. Pak se ale objeví psychické obtíže, problémy s okolím (spolužáky, učiteli) a nakonec nechuť vůbec komunikovat.

Dokument může sloužit jako memento. Formou konkrétního příběhu upozorňuje na mimořádnou náročnost, rizikovost podobného rozhodnutí ke změně pohlaví.

Má potenciál varovat případné další mladistvé zájemce, kteří mohou být vedeni spíše zmatkem a iluzemi než důkladnou informovaností a zralou úvahou. Jedná se o poctivé vyprávění zvláštního a zajímavého individuálního osudu, a to i s detaily, o kterých běžně neslýcháme. (text ČRo)

Dramaturgie Alena Blažejovská, režie Radim Nejedlý. Vyrobila Tvůrčí skupina Regiony v Brně.

Dokument vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Jakub Votýpka: Zpátky na svobodě aneb Portrét kdysi nadějného člověka

0

3390045--jakub-votypka--1-300x199p0Příběh Martina Horáka. Kdysi nadějný student se po smrti otce a staršího bratra stal beznadějným případem. Po rvačkách a neúspěších ho vyhodili ze školy. Začal vařit pervitin. Stal se na něm závislý. Nakonec se kvůli řízení automobilu v opilosti dostal do vězení.

Sestra ho odepsala, matka situaci psychicky nezvládla a přestala ho navštěvovat. Martin sice ve vězení zase někomu rozbil hlavu, ale už podruhé v životě prý proto, že se bránil ponížení. Kvůli jinak vzornému chování mu byl nakonec trest zkrácen, a on se už těší na svobodu. (text ČRo)

Dokument Jakuba Votýpky vysílaný Českým rozhlasem.

Poslouchejte ZDE

Go to Top