Eseje

Eseje, úvahy, reportáže…

Bibiána Rybárová: Možno slovenská telenovela

0

photoBlog, ktory si pamata vsetko. Blog, ktory je svedectvom o spanielskych realiach, ale aj o tom, co viedlo k tomu, ze som sa tu ocitla. Jednoducho, blog Bibiany dievciny a jej prihody a skusenosti.

Už je to nejaký ten piatok kedy som si uvedomila jednu závažnú vec. Som zmesou pováh a charakterov hlavných ženských postáv z telenoviel a úplne sa v nich vidím. Desivé lomené fascinujúce je, že navzdory tomu, že už je to hodná chvíľa, kedy som nejaký latinskoamerický počin tohto žánru videla, ešte stále u mňa ten pocit svojím spôsobom pretrváva.

Každý, kto sa aspoň raz v živote so mnou na túto tému bavil, vie, že som neskrývanou obdivovateľkou Eleny Olivaresovej z mexickej telenovelovej drámy Keď budeš moja. Na svete nie je veľa ľudí, ktorým by som ochotne a bez sprostých rečí vzdala hold a ak mám byť sexistická, genderovo nekorektná a feministicky provokujúca, žien v tejto kategórii jestvuje ešte menej. Napriek tomu sa ich zopár nájde. Napríklad, uznávam niekdajšiu somálsku modelku a bojovníčku proti ženskej obriezke Waris Dirie, americkú komičku židovského pôvodu a aktivistku v jednom Fran Drescher a božské adorácie prechovávam voči brilantnej Meryl Streep, o ktorej sa nedávno v detvianskom denníku objavili zaručene pravdivé svedectvá o tom, že si bola v tamojšom Tescu nakúpiť základné kozmetické potreby. Istú dobu sa tradovalo, že do košíka vložila i sieťku mandarínok, ale to už sú povery.

Sympatická mi bola aj Angelina Jolie, ale môj obdivný pohľad na ňu zaznamenal trhliny, keď som čítala článok o jej osemročnej dcére, ktorá sa nechala ostrihať na ježka a taktiež sa oslovovať John. Vtedy sa údajne božská Lara Croft nechala počuť, že dcérku podporuje v jej rozhodnutí a nič nenamieta voči jej eventuálnej zmene pohlavia. Seriózne. V tomto prípade mi neostáva nič iné než poďakovať mojim rodičom za to, že sa zdržali komentára, keď som sa v jedenástich premávala v zafúľanom drese Rivalda s futbalkou po ulici a miesto princezničkovských očných tieňov si na tvár nanášala vrstvy bahna, aby bolo maskovanie v teréne účinnejšie. Dnes som maximálne v pohode, tie tri vlasy na hlave mi dorástli do štandardnej ženskej dĺžky a už si dokonca dokážem aj rozopnúť gombík na rifliach s dlhými nechtami. Už si naozaj nedokážem predstaviť svoj život ako Bibián a som si tým skutočne istá. Dám ruku do ohňa, že aj dedička impéria Jolie-Pitt sa z toho raz vyspí a na túto svoju fázu bude spomínať akurát tak s nostalgickým úškrnom.

Iné som ale chcela. Teresa Suárez, ergo Paloma, ergo Elena Olivares, to sú tri mená jednej a tej istej ohromne ambicióznej zberačky, ktorá sa nedala zastrašiť trpkým osudom. Spolu s matkou Soledad si dlhé roky zarábali na živobytie na obrovských kávovníkových plantážach. I tak ich raz zavialo k rodine Sánchez-Serrano. Krásna bujarohrivá Teresa oberala kávové bôby jedna radosť a pritom si hlbokým hlasom nôtila pieseň Paloma negra. To neuniklo pozornému sluchu zdatného junáka Diega, ktorý bol v rámci hustoty prirodzeného vlákna umiestneného na lebečnej klenbe hlavy (v bežnej ľudskej reči – v rámci hustoty vlasov) podobne obdarený ako ona. Už na prvý posluch sa zamiloval a prvý pohľad jeho vášeň len a len umocnil. Spaľujúci oheň nenechal na seba dlho čakať a už onedlho absolvovali prvý styk pohlavný. Čo však čert nechcel a osobne sa domnievam, že ani Teresa vystupujúca pod nicknameom Paloma si to zrovna dvakrát nepriala, otehotnela. Sezóna však skončila a Diego toho času už poctivo zarezával na univerzite v Londýne. Odhodlaná Paloma si lámala hlavu ako sa za ním dostať, keď v tom ju oslovil agent modelingovej agentúry s prísľubom práce v Európe. Prikývla a odcestoval. O rok neskôr sa do Mexika vracia Diego a paralelne i Paloma poučená tvrdou skúsenosťou zo starého kontinentu, kde ju nútili venovať sa najstaršiemu remeslu na svete. Obaja sa hľadajú, no márne. Deprimovaný Palomou posadnutý Diego sa v snahe zabudnúť ožení s Berenice a z Palomy sa medzičasom vykľuje Elena Olivaresová. Tá začne úplne od píky, prenajme si s mamou malinský bytík a zamestná sa vo firme rodiny Sánchez Serrano, kde sa postupne vypracuje na expertku v danom obore. Časom sa odhalí, že sfalšovala údaje o sebe a nenásytný bratranec jej vyvoleného Fabián začne proti všetkým kuť pikle. A intrigy sa môžu začať. A taktiež aj séria vášnivých stretnutí hlavných protagonistov potužených tequilov. Tie mali vždy rovnaký scenár. Najprv sa pohádali a vyhodili si na oči aj to, čo sa nestalo, potom každý osve vydul fľašu tequily, snáď z päty vytiahli tóny Palomy Negry, pobili sa a napokon si to aj tak rozdali o najbližšiu palmu.

Príbeh je, samozrejme zamotanejší, ale jeho odkaz je jasný. Aj ženy bez zázemia to dokážu dotiahnuť ďaleko, neúnavne čeliť prekážkam a najmä inteligentne sa vynájsť v každej jednej situácii. A mimo iného, popri tom mať pekný vzťah so všade prítomnou materou.

Blahej pamäti som taktiež mala za ženský vzor Milagros z Divokého Anjela. Vďačím jej za veľa. Nielenže som sa naučila kopať penalty a pľuť do úctyhodnej diaľky, ale ešte som aj v peňaženke chvíľu nosila medailón panenky Márie Guadalupskej. Presne ako ona, akurát s tým rozdielom, že v našej famílii bol rodostrom vždy jasne definovaný. Milagros, familiárne zvaná Mili, nebula o nič menej hustá ako Paloma, v ktorej sú tri osoby. Bola to svojrázna sirota žijúca v kláštore, ktorá milovala futbal. Nezanedbateľnú éru svojho života bola vyložene chlapčenská a náležite tomu sa aj obliekala. Roztrhané rifle, mikina okolo pása, unisex tričko a červená šiltovka na hlave. Čistá ulica, brácho, chápeš? S ničím sa nemaznala, bola akčná, priama, drzá, no zároveň milá a férová. Avšak aj na roztomilé rebelky občas pride mráz a tak sa stalo, že ju v osemnástich z kláštora vykázali a poslali ju pracovať ako slúžku k rodine Di Carlo. Tam mala za úlohu predovšetkým venovať sa štýlovej babičke, z ktorej sa neskôr vykľula jej vlastná babička! A z jej pána Federica jej otec! A čo je najhoršie, z jej životnej lásky Iva jej brat! Chvalabohu, že žiaľbohu existuje nevera, lebo z Iva sa zase vykľul nemanželský syn. A nevlastní súrodenci sa už v Argentíne evidentne brat môžu, takže v cajku. Ale nie, že si zase budete myslieť, že mala na ružiach ustlané. To nemala ani samotná Rosalinda a to sa hovorí, že nomen omen.

Více a stále více na:
Blog Bibiány Rybárové z jejího erasmovského pobytu ve Španělsku.

Marek Hlavica: Autor stržený proudem a stísněný tvarem

0

3258201--prix-bohemia-radio--1-300x204p0Příspěvek přednesený na konferenci “Proud a tvar. Dvě možnosti a dvě strategie programu rozhlasu veřejné služby” v rámci festivalu Prix Bohemia Radio.

Proud nebo tvar? Co je lepší? A sprcha nebo vana? Co je lepší? Nejspíš jak kdy. Sprchu dnes doporučuje většina bytových architektů a argumentuje časovou i finanční úsporností, větší hygieničností či technickou vybaveností současných sprchových koutů, které jsou schopny poskytnout lidskému tělu všemožné potěšení. Oproti tomu se vana jeví jako prehistorické zařízení, které je už stovky let téměř stejné, vzhledem ke vzrůstajícím cenám vodného a stočného je čím dál více neekonomické a představa jedince převalujícího se ve vlastní špíně také neodpovídá modernímu vnímání čistoty. Odpůrce sprch by nejspíš namítl, že pobyt ve vaně je vytržením z uspěchanosti a účelovosti dnešních časů, že je opuštěním všednosti a možností kontemplace a reflexe života. Odpůrce vzdělaný v psychologii by třeba i dodal, že se jedná o formu symbolického návratu do prenatálního stavu v mateřské děloze. Ve vaně si lze soustředěně číst, zatímco nikoho rozumného nenapadne si ve sprše otevřít knihu, o iPadu ani nemluvě. Můžete si k tomu otevřít láhev dobrého vína či romanticky zapálit svíčku (nemáte-li Karmu!) a rozjímat o smyslu života; a případně ve vaně můžete svůj život i pohodlně ukončit, ať již utopením či podřezáním žil. Sprcha takové možnosti nabízí jen s obtížemi, čas v ní strávený je podřízen jedinému účelu, postrádá jakýkoli přesah a každého jen utvrzuje v mcdonaldovském duchu současnosti, tedy že máme žít rychle, cílevědomě a sebevědomě, asepticky dokonale a ekonomicky i ekologicky šetrně, že se máme hnát dopředu, protože kdo chvíli stál, již stojí opodál.

To byla analogie, která, uznávám, na téma proud vs. tvar nesedí úplně dokonale. Nyní už se budu snažit mluvit více věcně. Nejsem se současnou situací v Českém rozhlase obeznámen natolik, abych se mohl vyjadřovat ke konkrétním detailům. Z formulace pozvánky na tuto konferenci jsem odtušil, že se zde nejspíš odehrává bitva „tvaristů“ proti „proudistům“ a že jsou v ní zřejmě „tvaristé“ v defenzivě a potřebují se spojit, ideologicky posílit a získat „munici“, tedy zejména argumenty na svou obranu. Je-li tomu skutečně tak, pak „tvaristy“ podporuji. Už jen proto, že obě strany sporu mají v současných elektronických médiích své místo a bylo by chybou, kdyby převládla jen jedna. A proto také „tvaristům“ nepřeji vítězství. Protože pokud celý spor dospěl do stádia, kdy je nutné používat takovou válečnickou terminologii a diskutuje se o tom, jak dosáhnout „konečného vítězství“ té či oné strany, pak je něco špatně. A aby tento spor a ani tato konference neustrnuly v černobílém vnímání světa, pokusím se do diskuze přispět pohledem odjinud.

V textu pozvánky mne zaujala skutečnost, že se v ní ani jednou neobjevuje slovo autor. Opakovaně se mluví o posluchači, vnímateli či publiku a kladou se otázky spojené s funkcí rozhlasu veřejné služby, s atraktivitou, diskontinuitou, fragmentarizací či percepcí mediálních obsahů a s nebezpečím mediokracie. Pouze v závěru je zmíněna existence konkrétních jedinců, „editorů, redaktorů, dramaturgů rozhlasů veřejné služby“, ale autoři mezi ně zařazeni nejsou. (more…)

Jan Motal: O akademické pýše

0

MotalPříspěvek z blogu Jana Motala.

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.

Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.

Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: “Končíme!”

Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška – obhajoba práce – výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.

S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak – kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení “měření pindíků”. Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme – protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí.

Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství – ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)

Tereza Semotamová: To, co chceš, se možná nemá stát

0

Semotamov_Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou.

Ale chápeš, proč tam nepřišel? Já tomu nerozumím…“ – „No za tím bude podle mě ještě něco jinýho.“ – „A moje vídeňská kamarádka S. říkala, že si prostě bezpodmínečně musím koupit ten chytrej telefon… Jenže to bych se už asi zbláznila. To bysme tady spolu teď seděli a já bych pořád hladila ten iphone a dívala se, jestli konečně nenapsal. Takhle nemám co hladit, ale zase mám pořád nutkání jít domů a čekat.“ – „Ale na co?“– „No až mi napíše!“ – „Myslíš na něj často?“ - „Hm.“ – „Třeba i jednou za hodinu?“ – „Pořád. Hned, jak se probudím.“ – „Fakt? Hustý.

Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou. Je to asi jako když se Pohlreich v Ano, šéfe ptal lidí, proč nadále provozují zadluženou hospodu, a oni mu odpovídají udřeně a slepě:My to hrozně chtěli a strašně se snažili.

Moje vídeňská kamarádka vedla pár let převážně virtuální vztah se svalnatým mužem, kterého již nelze nazývat hochem. Několikrát se viděli i naživo a bylo to kosmické. Často udržoval při životě on ji, často ona jeho, posílali si přes média, která nepotřebují žádné telegrafní dráty, psaníčka, vylívali si srdíčka a po nějaké době se měli sejít.

Tekutý, tedy velmi křehký vztah, který udržovali na bázi směsi projekce, iluze, snílkování a vzdušných zámků a vzrušení, že někde opravdu existuje něco jako spřízněná duše, se měl dva dny před Vánoci zhmotnit v jedné linecké hospodě. Jenže on tam nedorazil. Samozřejmě ona byla zraněná a nešťastná.

Nejen toho dne, ale i celé Vánoce, a možná ani teď, na nový rok, to ještě neodeznělo. Naopak nový rok začíná tímhle šlápnutím vedle, na které neměla vliv, i kdyby chtěla. O tom, co se stane a jakým způsobem a jestli vůbec, evidentně rozhoduje někdo jiný. Nějaká hybná síla, která má vše na svědomí. Ale v jednom zásadním aspektu se od nás, obyčejných smrtelníků liší: nemá svědomí. Podle ní se prostě všechno děje, a sice tak, jak má, „how it’s meant to be.

„Já někdy něco strašně chci, tlačím na to, dělám pro to všechno a ono se to pak nestane a zjistím, že to prostě jelo všechno jenom v mý hlavě a bylo to tak vykonstruovaný, že se to prostě ani stát nemohlo.“ – „On byl v baru za rohem a přes různý lidi věděl, že mě ten den potkali. A přesto tam za mnou nešel.“ – „Jako by pak spadla klec, já stála za tou mříží a říkala si: jo, nedá se nic dělat, it was not meant to be.

A pak mi ani nenapsal. Ani se neomluvil.“ – „Já si vždycky myslela, že velcí lidi řeší závažný problémy, ne takový banality jako já, třeba že chlapec v tanečních pro mě nepřišel na tango. Ale vlastně postupem času zjišťuju, že čím větší génius, tím banálnější potíže, co se osobního života týká.

Tohle neobejdeš. Co mají dělat. Jsou ztracení sami v sobě. Navíc měřítka, který uplatňujou ve svých světech bádání a sestavování nových struktur ze starých třísek, pak uplatňují i na druhý. A čím blíž jim daný člověk je, tím většího tyjátru jsou schopní.

Nejde mi o to, že co se má stát, to se stane, ale o to, že co se nemá stát, to se nestane. Těžko se pak člověk smiřuje s tím, že je to „takový jakýsi“. Stejně jako každé Vánoce čekáme na nějaký ten duchaplný rozhovor…

Já například tyhle Vánoce vedla zajímavý dialog, a sice sama se sebou při sledování pohádky Sněžný drak, kde sličný princ propadal v jedné zkoušce chrabrosti za druhou, například neskočil do rokle za svojí milou poté, co ona odvážná princezna skočila a ztvrdila tak svůj pravý cit k němu. Vznesla jsem sama sobě dotaz, zda bych do té rokle skočila já sama a upřímně doteď nevím.

Duchaplný rozhovor se často ne a ne dostavit, mnohdy je to jen skrumáž a halda procesuálních aktivit. Jenže pár dní po Vánocích mně náhle bylo jasné, že něco takového nevzniká jen tak: těžko se začnete s babičkou bavit o metafyzice při sledování koncertu Karla Gotta.

Něco, co si moc přejeme, aby se stalo, často prostě není „meant to be“. Těžko se něco takového stane zničehonic. Musí to vyvěrat z nějakého živého pramene. Z mrtvých či slabých pramenů nevznikají žádné bystřiny na paloucích, ale pouhopouhá prozatím neboli „not meant to be“.

S. je tak nervózní, že musíme jít k ní domů. Okno dokořán, wafky, co pamatují Turky, bafají naplno, S. taky bafá naplno a pomalu upíjí oblíbené pivo Zepter. Zírá do počítače a čeká, až se něco stane. Čeká, až to, co se má stát, se vyfiltruje s tím, co se nemá stát a konečně se zase něco stane.

Asi jsem od toho moc čekala. – „Hele člověk vždycky něco čeká, i když si nakáže, že to nesmí. Jinak bysme prostě vymřeli.“ – „Přinejmenším člověk čeká, že ten vůl aspoň přijde, když jsme se na tom domluvili.“ – „No to už je ale docela vysokej level…“ – „Nebo myslíš, že to blbě analyzuju?“ – „Myslím, že na tom není moc analyzovat… Já bych mu prostě napsala: Ty hajzle, pročs tam nepřišel? Vysvětli mi to. Myslela jsem si, že jsme spřízněné duše. Tohle ale soul mates přece nedělají.

Já mu psát nebudu. Ale nevymazala jsem ho, už to je ode mě hodně velkorysý!“ – „Já bych se natvrdo zeptala, proč nepřišel, třeba je za tím nějaká banalita.“ – „Přece nebudu dolízat.“ – „Víš co, třeba jen máme posunutý práh citlivosti, nudy a bídy, co já vím? S. zabafá, vyfoukne kouř a já se dívám, kam kouř mizí… A přesně tam zmizel rok 2013 se všemi svými „not meant to be“. Tak teď zase nanovo…

(A příště o nudlích značky „ja!“.)

Zveřejněno v Deníku Referendum

 

Rozhlásek poslední – kolektivní

0

Poslední rozhlásek je společným dílem studentů Rozhlasové tvorby a divadelních studií na JAMU.

Kolektivní rozhlásek  

Nestíhám, nestíhám, je to tu zase,.
čekám, až vytane myšlenka nová.
Pospěš si, pospěš, tvrdí mi v pase.
Rozhlásek dopsala Pospíšilová.

Spíchnuté většinou už pozdě v noci
(s únavou přijdou myšlenky nové!)
přinesly vám snad příjemný pocit
tyhlety verše Terky Rekové.

Zblázněná básněmi po světě chodí,
v rýmech dál mluví, i když je sama.
Možná, že na léčbu měli ji vodit.
Loučí se s vámi Zoubková Hana.

Lámal si zuby, rval si své vlasy,
čtyřikrát v součtu veršíčky týral.
Přidrzlý Randár loučí se asi,
nežli by víc na prázdný list výral.

Naposled rýmy bere do dlaně
ta, co se nikdy s rytmem nepárá.
Potěšení teď na mé je straně,
loučí se s vámi Markéta Sára.

Stárnoucí komik na studentském poli,
skřivan je, miluje našedlá rána.
S těžkým teď srdcem rozlučku smolí,
veliký dík od Ondry Herzána.

Poslední rozhlásek uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 28. prosince. (text ČRo)

3028674--studenti-rtds-na-divadelni-fakulte-jamu--1-300x225p0

Antonín Přidal: Několik dobrých zpráv najednou

0

2511697--autor-mnoha-uspesnych-rozhlasovych-her-antonin-pridal--1-300x324p0Prof. PhDr. Antonín Přidal (nar. 1935) studoval anglistiku a hispanistiku s literárněvědným zaměřením na Masarykově univerzitě, v šedesátých letech pracoval jako redaktor literárního a dramatického oddělení Čs.rozhlasu v Brně, v sedmdesátých a osmdesátých letech převážně překládal beletrii z angličtiny a španělštiny, mj. též dramata W. Shakespeara a F. G. Lorky, a psal ke svým překladům komentáře.

V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. V letech 1990-1991 působil jako dramaturg FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU, kde léta vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací).

Kromě filmových a televizních scénářů napsal a vydal několik básnických sbírek (naposled Sbohem ale čemu, 1992), je autorem divadelních her Pěnkava s Loutnou (1978), Komedie s Quijotem (1982), Sen ve třech (1991), Sáňky se zvonci (1993) a rozhlasových her Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Políček č.111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007).

Jeho publicistické texty vyšly v knížkách Slovník do hrsti (1990) a Národní nonsensy (1992). Moderoval televizní cykly Klub Netopýr a Z očí do očí. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Roku 2008 vydalo nakladatelství Druhé město jeho výbor z naivistických textů různých – většinou anonymních – autorů Kouzlo nechtěného. Vyšel také výbor textů z jeho rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem (2011). (text ČRo)

Nejdřív zpráva o situaci v městské hromadné dopravě: “Po půlnoci na konečné ozývá se vrzání, / to tam mají tramvajáci 2 hodiny houpání. /Čekají pěkně u stolu, na každého přijde řada/, ten fousatý revizor je všechny vždycky rozhoupává.” Tohle bývala má zamilovaná básnička a pocházela z knížky, kterou mé malé děti tolik milovaly, že z ní nakonec zbyla hromádka ohmataného papíru. Napsal ji a vymaloval Alois Mikulka, nazva “Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků” a vydal právě před padesáti lety, když mu bylo – kolik? – třicet. Pamatuju si to dodnes, to tramvajácké houpání, ten půvabný nonsens o něčem, co se nikdy nestalo a nestane v našem nudně logickém světě, ale co zaplňuje ten druhý, rozpustilý a rozchechtaný, kam čarodějníci jako Alois Mikulka vodí děti i dospělé dychtící po nevídaných kouzlech a legračních překvapeních. Jeho knížek z toho divuplného světa jsou už desítky, jeho pohádek a kreseb stovky, jeho veršů a veršíků snad tisíce. Mikulka je možná nejplodnější autor v tomto slovesném oboru a přitom snese srovnání s klasickými mistry, jako byli Josef Václav Sládek a František Hrubín. Je ovšem jiný, pestřejší a vynalézavější v námětech i slovníku – jeho slon chobot má jak saxofon, ježek malý ferina vypravil se do kina, straka krade z kola páčku, z auta značku, jednu malou propisku a pružinku z notýsku, kočky mají smutek, protože jejich krále Macíka přejelo auto a je teď v kočičím nebi, nebe si obléká hvězdovanou zástěru a v lese číhá strašidlo, co vypadá jak čunidlo. S klasiky ale spojuje Mikulku laskavost pohledu a tónu, pochopení pro dětskou potřebu sbližování, účasti a rodinného přístavu. Není to malé umění, psát o těchto hodnotách bez sentimentu, s úsměvem, který je taškářský a zároveň vlídný.
A to je další dobrá zpráva: že to vše Mikulkovi vydrželo až do jeho osmdesátky a do časů, kdy verše pro děti nejsou zrovna vyhledávaným zbožím a kdy se lépe prodává otrlost a křiklavá groteska.
úryvek

Celý fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 21. prosince po 17. hodině.

Markéta Sára Valnohová: Modrý přízrak

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Modrý přízrak

Po ulici se valí dav -
jaro, léto, podzim, zima.
Móda hlásí krizový stav:
světu vládne džínovina.

Ať je horko, nebo mrzne,
na nohách jsou pořád ony.
Kdo má jiné, stěží vrzne
si u holek letos, loni…

Mercedes je králem u aut,
ve fotbale zas Manchester.
Bez džín jsi však úplně out,
zoufalci nosí manšestr.

A co teprv vlnu či len,
to bys měl z ostudy kabát.
Bez džín nevystrkuj nos ven!
S nimi – není čeho se bát.

Úřednice, domovnice,
popelář a pokladní.
Na hrobech jsou z vosku svíce,
pod nimi však džíny tlí.

Před oltářem, na zahradě,
všude svítí modrý denim.
Rudolf druhý měl na hradě
objev džín na plánu denním.

Z řady vybočit se lekáš,
dodržuješ tuhle normu.
Snad alespoň večer svlékáš
svou džínovou uniformu…

Rozhlásek přednese v Zelném rynku jeden z herců Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 14. prosince po 17. hodině.

 

Miroslav Vlček: Nie každý je Hrabal

0

Příspěvek z blogu Miroslava Vlčka.

Asi pre pól rokom som napísal článok, v ktorom som porovnával výskumnú univerzitu s univerzitou umeleckou. V článku som sa okrem iného venoval aj otázke času, ktorý človek strávi na jednotlivých školách. Na škole výskumnej strávi študent tak desať, maximálne dvadsať hodín týždenne, a keď patrí medzi tých svedomitých, tak rovnaký čas venuje samoštúdiu a príprave. Ak je to ale študent maximin, ako ho definuje profesor Možný, tak mu môže na niektorých odboroch stačiť aj desať hodín práce.

Na umeleckej škole človek v prípade silnejšieho týždňa strávi študent aj štyridsať hodín, a ak by chcel urobiť všetko maximálne svedomito, tak potrebuje ďalších štyridsať na prípravu. V prvom ročníku ale úspešne na svedomitosť rezignuje, a napriek tomu, že systém s obrovským množstvom povinných predmetov to nedovoľuje, začne niektoré predmety ignorovať, alebo si aspoň nájde spôsob, ako im venovať čo najmenej času. Zrátané a podčiarknuté, venuje škole štyridsať hodín ak je maximin, šesťdesiat, ak chce byť fakt svedomitý.

Na výskumných univerzitách ale niektorých študentov prokrastinácia časom prestane baviť a začnú mať výčitky z toho, že väčšinu dňa sa pozerajú na americké seriály. Nájdu si brigády, častokrát aj v odbore, ktorý študujú. Naplnia si životopis a prácu si nájdu relatívne rýchlo. (Ach, tá idylka, ktorú si nemôžem odpustiť.)

Na umeleckej univerzite to ale funguje inač. Ak pracujete päťdesiat hodín týždenne a zvyšok voľného času trávite s kamarátmi a vašimi životnými láskami, veľa času vám na prácu, či brigádu neostane. „To nevadí, veď v škole sa namakám dosť,“ poviete si, keď idete z piva so spolužiakmi o tretej ráno. Na tento komfort si rýchlo zvyknete, a po čase sa pristihnete, že ste za rok nenapísali nič, o čo by mohla mať verejnosť záujem, o potenciálnej možnosti váš text speňažiť ani nehovorím.

Do tohto stereotypu sa dostanete veľmi rýchlo. Ani sa nenazdáte, a končíte štúdium. Pokiaľ ste sa vzťahom venovali tak, ako sa to o umelcoch hovorí, tak končíte nie len bez práce, ale aj bez stabilného partnera.

Áno, vskutku kataklizmický scenár. Ak odhliadneme od ohromnej redukcie faktov, ktorých som sa dopustil dochádzam k záveru, že niekedy nás práca nemusí priviesť k úspechu. Hlavne ak práca spočíva vo vysedávaní na pive a dúfaní, že zbierate inšpiráciu na oscarový scenár. Hold, mesiášom byť môžeš, ale Hrabala to z teba nerobí.

Markéta Sára Valnohová: Mikulášská nadílka

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Mikulášská nadílka

Spravedlnost má zas šanci:
staří známí – zlatý plášť,
bílá křídla, uhlí v ranci.
Toť čert, anděl, Mikuláš!

Čekáme je žádostivě,
děsit děti se nám daří.
Není nad to říkat lstivě:
„V pekle už se voda vaří!“

Náhle domem zvonek zazní
a přeruší hodin tikot.
Otevřít jim jdeme s bázní -
za vraty je slyšet vzlykot.

Polámaná křídla bílá
anděl má. Čert bez řetězu.
Plášť je pryč, i uhlí, víra.
Mikuláš má nervy v dřezu.

Dítě zírá na anděla,
ve školce nic nepoví.
Další pomoct zas by chtěla,
suší slzy čertovi.

Mikuláš nad slivovicí
smutný příběh nám pak říká:
Obrali je politici,
styď se, koho se to týká!

Politikům tunu uhlí,
v pekle na to mají grafy.
Nejdřív stáli, celí ztuhlí,
pak je zbili paragrafy.

Tak se dobro se zlem bije,
zlo nás řeže na dílky.
A svatý muž slívku pije
místo štědré nadílky.

Rozhlásek přednese v Zelném rynku jeden z herců Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 7. prosince po 17. hodině.

Tereza Reková: Víkendový mezistav

0

Další rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě. Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008 – 2011 moderovala v ostravské televizi Noe.

Rozhlásek Terezy Rekové přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku.

Poslouchejte v sobotu 30. listopadu po 17. hodině.  (text ČRo)

Tereza Reková: Víkendový mezistav

Po nabitém týdnu nevíš,
kde ti hlava stojí.
Je tu sladký víkend a s ním
lenivost se pojí.

Máš úkolů plno, víš, že
pracovat zas musíš.
Přesto ale ležíš a své
výčitky jen tušíš.

Pak se pravou rukou dotkneš
svého počítače.
Místo práce do školy zas
vyhrál zlozvyk hráče.

Hudba hraje naplno a
nádobí se kupí.
Jedno kafe, druhé kafe,
ale výraz tupý.

A pak někdo volá, že už
oběd na tě čeká.
Stačí cesta do jídelny
a únavou hekáš.

Odpoledne v posteli pak
vzdycháš: „Teď už musím.“
Najednou máš mobil v ruce:
„Ještě pivo zkusím!“

Tak po celou sobotu
nepohneš ani prstem.
Neděle je svátek klidu,
odpočíváš s gustem!

Vždyť ta práce do školy zas
začne od pondělí.
Tak se na mě nezlobte!
Já spím, abych byl bdělý!

Go to Top