Eseje

Eseje, úvahy, reportáže…

Markéta Sára Valnohová: Věčný student

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Věčný student

Nedlouho po maturitě,
ještě rudý z toho studu,
rozhodnout se musím hbitě
co a kde studovat budu.

Ten, kdo k právu – jak já – tíhne,
co ho nepálí, to hasí.
Myšlenka se v hlavě líhne:
„Budu právník!“ světu hlásím.

Dva semestry zkouším práva,
umím však jen dobře klít.
Skončili jsme, jasná zpráva.
Jinde mi to půjde líp.

Chorým lidem vracet zdraví –
chci být lékař – hotovo!
Jenom to mě splínů zbaví,
studovat jdu nanovo.

Teorie v létě, v zimě,
potom první braní krve.
Když konečně vzkřísili mě –
stejné kletby jako prve.

Maminka už nevěří,
že dožije se promoce.
Vždy, když vstoupí do dveří,
ptá se: „Zas až po roce?“

Neboj, mami, ze mě bude
architekt či stavitel.
A když ne, neumřeš studem,
vždyť můžu být učitel.

Studium je cesta z nudy,
mladí o tom vědí houby.
Na přednáškách skřípou zuby,
zatímco mně vržou klouby.

Rozhlásek přednese v Zelném rynku jeden z herců Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 16. listopadu po 17. hodině.

Radka Hoffmanová: O filmoch. Pre deti, pre mládež. O diskusii s Ivanom Klímom. A tak.

0

I.

Kedy sú filmy pre deti kvalitné? Keď to povedia deti alebo dospelí? Ideálne keby sa o prepojilo. Lenže také filmy väčšinou nesú hanlivé označenie “rodinný film”. Avšak po správnosti by to malo byť tak, že film baví aj dospelého jedinca, nielen dieťa a naopak. Filmy pre deti a filmy o deťoch sú dve odlišné kategórie, ktoré niekedy mylne splývajú v jednu.

Po mojej účasti na filmovom festivale pre deti a mládež v bývalom Karl-Marx-Stadte som nad tým začala premýšľať viac a viac. Je hlúpe myslieť si, že filmovú produkciu pre deti zastupujú len veľké filmové štúdia v USA s krásnymi animáciami alebo že filmy pre deti musia byť za každú cenu mravne náučné. Nie nie. Je veľa rôznych prístupov. Koľko z nich sa však dostane na plátna kín v krajinách ako Slovensko alebo Česká republika? Začarovaný kruh i elipsa, ako by povedal Peťo Tázok.

Detská kinematografia je v našom geografickom pásme vnímaná ako podradná. Aspoň ja mám taký pocit. Pri tom napríklad v Dánsku (áno áno, viem, že to je iný svet!) majú pravidlo (neviem nakoľko písané a nakoľko nie), že každý režisér by mal natočiť film pre deti / mládež. Väčšina si vyberá mládež lebo k tomu majú vekovo bližšie, čo je vcelku logické. A tie filmy vôbec nie sú hlúpe, neurazia ani dospelého diváka.

Ďalšou vecou je vnímanie týchto filmov. Narazila som na to, že riaditeľovi festivalu sa jeden film, konkrétne tento,

veľmi pozdával, nakoľko film reaguje na súčasnú situáciu atď. Pre mňa to bolo 80 minútové (resp. 70 minútové lebo prvých 10 minút ešte pôsobilo ako tak zaujímavo) peklíčko. Ostala som však v kinosále lebo som veľmi zvedavá ako z toho režisér vykľučkuje, a ako celý príbeh ukončí. Márnosť nad márnosť! Všetko to záleží od vkusu, uhla pohľadu a aj backround-u. Samozrejme, ako vždy a všade. A práve preto by ma zaujímal backround organizátorov podobných festivalov, aby som si to mohla celé poskladať a možno aj lepšie pochopiť.

Zrejme sú kritéria na vnímanie filmov pre deti a mládež (to slovo zaváňa minulosťou) iné ako pre filmy určené dospelému publiku. Nielen, čo sa príbehu a spôsobu jeho podania týka, ale aj jeho technickej stránky – spôsobu snímania kamery, strih, hudba atď.

Najväčšia nevýhoda detských filmov na festivaloch pre mňa spočíva v simultánnom dabingu. Viem, že tam niet inej cesty a riešenia. No mňa, ako diváka zvyknutého na originálne znenie (či už s alebo bez tituliek), to veľmi rušilo vo vnímaní deja. Niekedy až tak, že som musela predčasne zo sály odísť i keď som film chcela vidieť. Ako napríklad britský film Spike Island. Počúvať nemecký hlas, inak sympatického muža, čítať anglické titulky a do toho vnímať ten manchesterský akcent v pozadí o 21:30, to už naozaj nešlo a bolo to podľa mňa aj úplne zbytočné.

II.

Diskusia s Ivanom Klímom v budove Stáleho zastúpenia ČR v EU, či ako presne sa to nazýva. Entrée bolo vskutku apokalyptické. Najprv nastala tma. Potom blikali všetky neónové lampy v miestnosti. K tomu všetkému sa pridala ohlušujúca spätná väzba z mikrofónov. Nedalo sa to zastaviť. Ľudia si zapchávali uši a sledovali, čo sa deje. Hystéria v ich očiach postupne narastala. Všetko to bolo, len kvôli tomu, aby mal autor dostatok svetla, čo sa asi po 5 minútach nakoniec podarilo.

Klíma prečítal kratučký fejtón z pred 20 rokov. Otázky. Prvá sa týkala jeho postoja k fialovému fuckerovi na Vltave. Jej pointou bolo získať názor, či ide o prejav dobrej alebo zlej demokracie. V ďalšej otázke padli výrazy ako neexistencia fyzických hraníc, existencia hraníc mentálnych, euroskepticizmus Čechov. V jednej z ďalších otázok sa pýtajúci pán opýtal Ivana Klímu, či by mohol objasniť vďaka komu (pozor, pozor, na to tieto dve slovíčka sa kládol veľký dôraz) sa počas komunizmu mohli v zahraničí vydávať knihy českých autorov. Správna odpoveď znie: vďaka diplomatom! Tak. Verím tomu, ostatne, keď to potvrdil aj Klíma, tak nemám dôvod neveriť. Avšak spôsob akým bola otázka položená a hlavne ten skrytý význam, ktorý spočíval v podtrhnutí dôležitosti diplomatov (čo nechcem nijak spochybňovať) zaváňal propagandou únie. Aspoň v mojich očiach, neviem ako to vnímali ostatní zúčastnení. Potom sa ozval “literárny barbar” (ako sa pán sám dobrovoľne označil a publikum sa slušne zasmialo) s otázkou, či by mu Klíma vedel odporučiť autorov, či autorky a ich knihy, ktoré by si mal prečítať. No a otázky sa presunuli do tejto roviny. Režim spisovateľa, literárna kritika, veľkosť nákladu, inšpirácia atď, atď. Potom Klíma, zrejme unavený, upozornil na to, že je už skoro 22:00, diskusia sa skončila a všetci sa pobrali domov.

Prechádzala som cez Rue Luxembourg. Vyzeralo to na veľkú party. Hudba, množstvo ľudí, víno a tanečky. Je štvrtok pre ľudí pracujúcich pre úniu piatkom, aby následne mohli toto mesto na víkend opustiť?

Text uveřejněný na blogu autorky

Hana Zoubková: Příkaz dne

0

Autorkou již 31. rozhlásku je studentka Hana Zoubková, která se narodila roku 1992 v Třebíči a celou střední školu se věnovala přípravám na studia bohemistiky.

Jak je zbytečné plánovat si budoucnost, zjistila až v maturitním ročníku, kdy změnila své předchozí rozhodnutí a narychlo se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době studuje na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie, kde se snaží zúročit svůj přetrvávající zájem o literaturu (především poezii) a dokumentární tvorbu. (text ČRo)

Hana Zoubková: Příkaz dne

Koncem října odzvonilo
svátku, jejž nechápu –
oslavovat mám, co zbylo
z rozpadlého státu?

Jenže spát mi nedá další,
když padají kaštany.
Vymyšlen byl církví naší,
by zastínil pohany.

Květinářství ve švech praská,
chryzantémy rudé…
Tržba, jak když slaví láska.
Svátek matek bude?

Kdepak. Je v tom něco jiné.
Vzpomínat je příkaz dne.
Copak jindy nás to mine?
Jindy mozek nezapne?

Věřím – doufám! – v selský rozum.
Snad si nikdo nemyslí,
že to odpovídá mravům:
mrtvé mít jen na Dušičky,
jediný den,
na mysli.

Rozhlásek Hany Zoubkové poslouchejte v podání herců Divadla Husa na provázku v sobotu 2. listopadu po 17. hodině v pořadu Zelný rynk.

Veronika Pospíšilová: Robotům podobni

0

Autorkou dalšího rozhlásku je studentka Veronika Pospíšilová. Pochází z Brna a vystudovala místní Biskupské gymnázium, poté nastoupila na jeden rok na brněnskou filozofickou fakultu, konkrétně na obor Teorie a dějiny divadla a Španělský jazyk. Toto studium ji ovšem pro svou absenci tvořivosti příliš nenaplňovalo.

Proto nyní studuje druhým rokem v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU. Svět médií je však pro ni zcela novým světem, který předtím moc neznala. Doposud totiž měla spíš vazby na divadlo – čtyři roky strávila ve Studiu Dům pod vedením Evy Tálské. V současné době se divadlu stále věnuje. Kromě toho se soustředí především na rozhlasovou a dokumentární tvorbu a tvůrčí psaní. Mimo to strávila dva měsíce ve Španělsku v pozici servírky a čtvrt roku v Kanadě a poznatky z těchto cest pro ni byly velmi přínosné. (text ČRo)

Veronika Pospíšilová: Robotům podobni

Všechno nás to obklopuje -
mobil, tablet, smartphone, iphone…
Tamten mluví na nikoho –
živá bytost, nebo ufon?

Běžně vídám v tramvaji,
jak lidské ruce stroje hostí.
Nikdo ani nevšimne si:
Ejhle, člověk z masa, kostí!

„Rychle koupit tablet nový!“
Tohle že jsou pudy lovce?
Dotyk místo přítelovi
věnujeme obrazovce.

Na ulici nevidíš už,
jak se spolu lidé baví.
Jen mašině ve svých rukou
pořád něco povídají.

Čapek nám to předpovídal,
vláda strojů panuje.
V RUR už dávno tvrdil:
„Všechny vás to zruinuje!“

Od přírody, od člověka
vzdaluje se lidstvo více,
než se celkem přednedávnem
odlišilo od opice.

Rozhlásek Veroniky Pospíšilové František přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 26. října po 17. hodině.

Tereza Reková: Epitaf pod psa

0

Další rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě.

Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008 – 2011 moderovala v ostravské televizi Noe.

Rozhlásek Terezy Rekové přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 19. října po 17. hodině. (text ČRo)

Tereza Reková: Epitaf pod psa

Je to zvláštní beznaděj –
přijet z dovolené,
místo peřin zmuchlaných
deky nažehlené.

Místo hluku na schodech
ticho smutně houká.
Na kabát už neskáče.
Zpod stolu nekouká. 

Nikdo s láskou nevítá
svého pána hbitě.
Pořád ti to nedošlo.
Rozhlížíš se skrytě. 

A pak v noci na posteli
NIKDO rozvalený.
Pohodlné spaní ti teď
příjemné už není.

To důvěrné zamručení,
když ti spadne šunka –
jak rychle jíst svedla
jenom ta naše Barunka. 

Stěžuju si, já chci vědět, 
kde si dneska hopsá! 
Nevím, jaké mňamky má Bůh
řipravené pro psa.

Člověk příliš přivykne si 
duši spřátelené. 
Milí pejsci, vy nás ale 
máte ochočené!

Marek Hlavica: Obraz normalizační společnosti v dramatické tvorbě tehdejšího brněnského studia Československé televize

0

Příspěvek přednesený na konferenci Autor – Vize – Meze Televize dne 9. října 2013.

Ctěné dámy a vážení pánové,

v předchozích třech letech jsem se v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky věnoval průzkumu dramatických pořadů vzniklých v brněnském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské – celkem jich bylo více než pět set. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, personální obsazení, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Žádná podobně komplexní a systematická práce (pokud vím) u nás dosud nevznikla a nebudu teď spekulovat, zda je to více vina výzkumných a akademických institucí či samotné České televize, jejíž povinnosti v oblasti péče o archivní fondy jsou příslušným zákonem definovány jen velmi obecně („vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství“, §3 odst. 1 písm. f zák. 483/1991 Sb.).

Ve svém dnešním příspěvku se vám pokusím přiblížit některé z poznatků, které jsem při svém výzkumu zjistil. Předem musím zdůraznit, že jsem oprávněn hovořit pouze za brněnskou dramatickou tvorbu a nelze vyloučit, že průzkum pořadů pražských, ostravských, bratislavských či košických by přinesl úplně jiné závěry. Dokonce je to i velmi pravděpodobné, protože televizní studia v té době byla – ve srovnání s dnešním stavem – dramaturgicky mnohem více samostatná.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že obecně sdíleným názorem v současnosti je, že Československá televize byla v totalitním období prodlouženou rukou komunistické moci zaměřenou na propagandu a manipulaci s veřejným míněním, a tedy že většina vzniklých pořadů byla více či méně skrytými agitkami typu Třiceti případů majora Zemana, Inženýrských odyseí či Okresů na severu. V brněnském studiu (a v dramatické tvorbě, protože například publicistické a dokumentární pořady jsem také nezkoumal) to však neodpovídá skutečnosti. Z průměrně deseti dramatických pořadů připravených ročně redakcí dramatických pořadů byly tohoto druhu jen jeden či dva. Více jich vznikalo v sedmdesátých letech a naopak v letech osmdesátých podobná díla vznikala jen ojediněle, jako jakási dramaturgická „úlitba ideologickým bohům“ či na přímý popud nadřízených orgánů. Například ukázková dezinterpretace událostí v roce 1968 nazvaná Parcela 60, katastr Lukovice (1983, režie Evžen Sokolovský) byla dramaturgicky připravena pražským studiem (dramaturgie Helena Slavíková) a v Brně se natáčela zřejmě jen proto, že se její děj odehrával na moravské vesnici – a tedy to bylo produkčně snazší. Nebo třetí díl volného cyklu kriminálních filmů Stopy zločinu nazvaný Otmar čeká spojku (1986, režie Stanislav Strnad), jenž vypráví příběh emigranta, který se ve Vídni nechá najmout americkou tajnou službou a vrací se se špionážním úkolem do vlasti, aniž by tušil, že bdělá a bystrá socialistická kontrarozvědka nikdy nespí a rejdy imperialistických agentů hravě odhalí, má v titulcích uvedeno, že vznikl ve spolupráci s Krajskou správou SNB. Zřejmě se však tato spolupráce příliš neosvědčila a další díly cyklu už jsou opět zaměřené jen na „běžnou“ kriminalitu – a kvalitativně jdou o řád výše.

Zejména ve zmiňovaných pořadech ze sedmdesátých let se vliv vládnoucí ideologie či moci projevoval několika způsoby. Jedním z úkolů všech redakcí dramatické tvorby bylo uvádět autory ruské, sovětské, ze zemí socialistického bloku a případně i z tzv. zemí třetího světa s důrazem na zobrazení „lidově-osvobozeneckého boje“. Nejvíce schematické jsou pořady z poslední skupiny. Příkladem může být Kára (1975, režie Jiří Bělka) natočená podle divadelní hry portorického autora René Marquése a vyprávějící truchlivý osud ovdovělé ženy a jejích tří dětí na chudinském předměstí portorického hlavního města a jejich postupný úpadek až na úplné dno společnosti. V době a místě vzniku možná hra pojmenovávala obecně sdílené pocity mnoha obyvatel a možná i měla význam pro zlepšení jejich podmínek, to posoudit nemohu, ale ve zpracování středoevropskou televizí však až příliš vynikala její schematičnost a doslovnost, která navíc byla doplněna i veristicky začerněnými obličeji brněnských herců, jejichž nechtěná komičnost by možná fungovala v silvestrovské estrádě, nikoli však ve vážně míněném příběhu. (more…)

Markéta Sára Valnohová: Předvolební mikrospánek

0

Autorkou nového rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Předvolební mikrospánek

Kam mě nese žití vánek,
za volantem nemám páru.
Jen pozor na mikrospánek,
ať nezkřížím tlustou čáru.

Obvykle je cesta klidná,
řídím, jak když krájí máslo.
Dnes krajina není vlídná,
zlaté slunce náhle zhaslo.

 Jiný zdroj má náhlá záře,
žíhá listí akátů.
Na tyčích se šklebí tváře
z předvolebních plakátů.

Tři sliby na kilometr,
vzorník zubní skloviny.
Propotil se mi i svetr,
a to nečtu noviny.

Autem míjím prosby, vzkazy,
vyslané od lídrů k lidu.
Bílé zuby mají kazy.
Já se snažím řídit v klidu.

Auto už je šťastně v cíli,
za kliku se však vzít bojím.
Otevřít je nad mé síly
za dveřmi prý – volby stojí.

Rozhlásek přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 5. října po 17. hodině.

Radka Hoffmanová: Pogrom v sne

0

Snívalo sa mi , že som sedela v metre. Vlak odrazu zastal a všetci ľudia začali chaoticky otvárať dvere na vlaku a vybiehať von. Otočila som sa a pozrela, čo sa deje. Videla som skupinu Rómov stojacu na koľajniciach s lopatami v rukách. Blokáda. Ľudia utekali. Nevedela som, čo mám robiť. Ostala som vo vlaku. Vlak sa pohol opačným smerom. Na nasledujúcej zastávke som vystúpila. Všade vládla panika. Ani som o tom nevedela a bola som súčasťou skupiny proti ktorej bol namierený pogrom. Vo svojej naivite som si , v duchu, hovorila, že keď sú tam ľudia, tak som v bezpečí…

To isté si možno vravia niektorí Rómovia (možno len fabulujem), keď vidia prípadne zažívajú tie nezmyselné pochody v mojej druhej domovine. A kde sú tí ľudia? V bezpečí svojich skrýš…

Bruselské pyré

Viem, že si asi trúfam. Po prvom dni nazvať niečo ako resumé. Resumé prvého dňa. Takto by to mohlo byť, ale nebude. Pyré je možno lepší titulok…

Neviem, či ma výročie okupácie ovplyvnilo natoľko, aby som skreslene vnímala svoje dni. Vo štvrok 22.augusta o 1:30 v noci som sa na zvonenie budíka prebrala zo spánku. Umyla som sa a prichystala. Tajne som dúfala, že nebudem mať nadváhu, že všetko prebehne hladko. O 2:00 sme vyrazili smer Budapešť. Okolo 4:00 sme tam už boli. Postavila som sa do dlhej frontičky. Hromadný exodus. Londýn, Miláno, Štokholm, Brusel (dokonca dva krát), Catania. Nadváhu som nemala.

Duty free zóna. Luxusné výrobky na mojej tvári, aby som aspoň čiastočne prekryla únavu a pôsobila sviežo. Toto sa mi ostatne podarilo na celý deň. A potom let, autobus, metro, autobus. Vystúpila som pri nemocnici. Už z diaľky som videla budovu intráku, v ktorom budem pobývať krátky čas kým nájdem niečo iné. Prvé dojmy z tejto budovy sú horšie, než som si predstavovala. Keďže sú prázdniny, tak sprchy a záchody v našej časti chodby sú zatvorené, používať však môžem tie na opačnej strane. Prišla som na to, že som si akosi zabudla pribaliť aspoň príbor alebo niečo kuchynského charakteru. A tak teraz nemám z čoho jesť ani piť. Viem, že keď sa presťahujem, tak tam bude všetko. Vidím to teraz na fotkách. Plne vybavené bytíky, o ktorých snívam. Začínam sa obávať toho, že nenájdem nič viac a viac… Vždy je tam nejaký zádrhel. V hlave mi stále rotuje predstava, že som emigrovala a teraz sa musím popasovať s nástrahami kapitalizmu. Intrák na mňa pôsobí ako ubytovňa pre tých, čo hľadajú lepší život v cudzine. Radosť mi akurát urobil “small talk” s ujom upratovačom vo francúzštine.

S bolesťou hlavy vyrážam do mesta, nech sa trochu dám dokopy a dám tomuto mestu šancu. Hlavne som však potrebovala vyriešiť problém s pripojením. Chcela som si vybaviť šalinkartu, na ktorú potrebujem fotku. Automat v metre však nefunguje. Takže bohužel. Niekedy inokedy. Skúsim to zrejme dnes. V podstate neviem čo skôr, či čučať do compu a vypisovať všetkým na všetky ponuky alebo sa vytratiť do mesta a snažiť sa nájsť nejaké prepojenie s týmto mestom…

Kufor som si ešte nevybalila. Nemá zmysel sa zabývať, keď odtiaľto čoskoro zmiznem. No, na druhej strane je to asi praktickejšie. Takto mi kufor zavadzia v strede izby. Zútulňujem si to tu bordelom a cítím sa osamelo

Jean Claude Van Damme je tiež Belgičan!

Ak by to niekoho zaujímalo, tak sa mám už lepšie. Prvé dojmy sú zažehnané. Neznamená to však, že by som na tomto intráku chcela ostať i naďalej, že áno…

Denne sa učím holandčinu, hovorím po anglicky a snažím sa vymotať z francúzštiny. Mentálne unavená, niekedy asi aj zaostalá. Zrejme však pôsobím ako domáca, keď sa ma ľudia pýtajú na cestu prípadne na ceny v obchode. Jednému mužovi som dokonca bola schopná poradiť a na dôvažok (zvláštne to slovo) aj dobre.

Snažím sa mať prehľad o tom, čo sa deje doma. V oboch mojich krajinách. Vlastne v troch.

Bavím sa na veľa veciach. Na názvoch barov. Zagorka. Fico. Deformácia sa vyskytla aj pri čítaní názvu zastávky “Zaman – Forest National”, keď som to automaticky prečítala ako Zeman. Bavím sa na ujovi, ktorý v metre spieva po francúzsky pesničky z Repete alebo na mladom mužovi, ktorý si v autobuse púšťa z mobilu reggae a vykrikuje, že je Jean Claude Van Damme lebo aj on je Belgičan a to je cool!

Prichádzam na to, že cenový rozdiel medzi bio a nebio nemusí byť tak ohromne veľký, že Spotify je dobrá vec, že keď vidím žltý autobus Student agency v centre Bruseli, tak som na chvíľu zmätená z toho, kde sa nachádzam.

Nerozumiem sendvičovej kultúre. Skúšam pivá, kávy, hranolky avec sauce andalouse… Zajtra idem na trh. Dnes nerobím nič. Nič špeciálne.

Další příspěvky (nejen z Bruselu) sledujte na blogu autorky

Tatiana Urbanová: Berlínsky zošit

0

Deň prvý

Berlín nás privítal obrovským jarmokom na Turmstrasse. Jeho dominantou bola gigantická šmýkala (aj pre dospelých), ktorá ústila do nafukovacej hmoty a tá brzdila zabávajúcich sa ľudí.

Ubytovali sme sa. Máme izbu len pre seba, aj keď dvere nechávame takmer nonstop otvorené. Máme vlastný východ na balkón plný byliniek a kvetov. Hneď oproti je turecký obchod s mega ovocím a zeleninou.

Po vybalení sa sme sa odobrali pokoriť jarmočnú náladu. Berlín sme ochutnali spolu s currywurstom a vietnamskými polievkami, v ktorých sa koriandrom nešetrilo. Zažili sme dražbu izbových kvetov, ktorú poriadal miestný páneček so synom. Robil tzv. “packy” po najčastejšie 20eur a narval do nich minimálne tri rastliny. Ceny podľa nálady buď zvyšoval alebo znižoval. Citrónovník stál najskôr 30eur, nakoniec myslím 12. Pán mal na tričku pripevnený mikrofón, takže súčasne s dražbou robil show. Ľudia sa zoskupovali okolo a nadšene ho pozorovali. Občas k nemu niekto šprintom vybehol a kúpil “pack”, ktorý ho zaujal. Jedna žena kúpila plnú igelitku bielych orchideí (nechápem).

Večer sme sa prešli po Kurfurstendamme až k Schaubuehne. Videli sme luxusný kúsok The Black Rider. Herci 100%. Spívali, skákali, tančili – šecko. A aj vyzerali.

Prichádzame na Turmstrasse, Ivan si objednáva kebab (!), ja “toast” s fetou, ktorý síce vyzerá ako regular kebáč ale bez mäsa. Čapujú tam ayran a turecké pivo chutí vynikajúco.

Zaspávame ze šupy.

Deň druhý

Vstávame neskoro a oťapení. Vonku je sychravo, posledná ruža odkvitla, jeseň prichádza. Vbehneme k Turcom po raňajsky a kupujeme : ayran, kaymak, mlieko, kávu, rajčiny, chlieb, avokádovú a dajakú inú pomazánku, veľký megamix olív a broskyňový džús.

Chvíľku sme sami v byte. Hromžím nad tým, že nemám hrubý sveter. Je zima, už v septembri behám v zimnom kabáte.

Metrom sme si plánovali dať okružnú jazdu. Zlyhali sme a vystúpili v Neukollne. Teraz sme však znovu v Prenzlauer Bergu. Ivan si kúpil zošit. Sedíme v kaviarni s čerstvými kvetmi a farebnými stoličkami. Ponúkajú tu wafle a krásne to tu voňia. Dala som si zmrzku z ruží (musela som) + malinovú, čierny čaj s medom a Ivan kávu so šľahačkou.

Cesta metrom či vlakom bola veľmi relaxačná, za oknami bola z pravidla zeleň. Pršalo. Zase som videla rozmazane. Stromy – hlavne agáty ajtak zakrývali všetko, čo by bolo možné vidieť. A tak sa táto okružná cesta stala takou zvláštnou.

Med, ktorý som dostala ku čaju chutil strašne kvetinovo. Celkovo ten kontrast kvetín tu vo vnútri a chladu vonku pôsobil tak divne.

V obchode sme už pokukovali (teda ja) po ryži, ktorú sme si naposledy doniesli do Brna. Thajská jasmínová ryža – 1.79eur 2 kilá. Neviem sa dočkať kedy si ju uvaríme.

Včera po príchode som sa takmer rozplakala. Všetko je tu LEPŠIE. Dostali sme študentskú zľavu na metro a to ani neštudujeme v tomto meste.

Pokračování cestovního deníku autorky i její další fotografie sledujte na jejím blogu

Tereza Reková: Postřehy z Erasmu ve Velké Británii

0

Britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny, říká Tereza Reková

(rozhovor s Terezou Rekovou zveřejněný 1.7.2013 na webu České televize)

Školní rok skončil. Žákům a studentům začal letní prázdninový čas. V následujících týdnech vám nabídneme prázdninový minicyklus s informacemi o studentech a jejich zkušenostech se studiem a pobytem v zahraničí. Jednou z nich je i studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (RTDS) Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Tereza Reková, která letní semestr strávila v rámci studentského programu Erasmus v britském Newportu.

Právě ses vrátila z Erasmu, co to vlastně znamená?

Erasmus je studijní pobyt v rámci vysokoškolského studia na partnerské škole ve státech Evropské unie s podobným nebo příbuzným studijním programem, jako má vaše škola domovská. I když studuji RTDS, pět měsíců jsem prožila v Newportu ve Walesu (Velká Británie) na University of South Wales, kde jsem studovala Documentary Film and Television. O University of South Wales se říká, že je jednou z nejlepších škol ve VB, co se dokumentární tvorby týče.

Proč ses do programu přihlásila? Co tě motivovalo ke studiu v zahraničí?

Chtěla jsem si to vyzkoušet. Myslím si, že pobyt v zahraničí je skvělá příležitost jak poznávat nové kultury, naučit se cizí jazyk, změnit na určitou dobu styl života apod. I když jsem byla v britském Walesu, nemohu říct, že bych se tam potkávala pouze s Brity. Zahraničních studentů zde byly hromady. Do styku jsem přišla s Italy, Portugalci, Pákistánci, Španěly, studenty z Lotyšska, Litvy, a dalšími. Poznávání jejich kultur a životního stylu pro mě bylo fascinující.

S jakými představami jsi do Newportu jela?

Byla jsem hodně zvědavá, jak se studuje v zahraničí. A nejen to, taky mě docela zajímalo, jak já sama budu snášet odloučení od všech mých aktivit, přátel, spolužáků, rodiny. Doufala jsem, že se naučím něco úplně nového, že poznám spoustu nových lidí, že to prostě bude obrovská životní zkušenost.

A realita?

(smích) Velká životní zkušenost to opravdu byla. Hodně lidí o Erasmu říká, že to je jedna nekonečná party. Zvláště, jedete-li studovat do jižních zemí. Tam to tak asi opravdu funguje, práce pro školu není většinou příliš náročná, můžete cestovat, válet se na pláži, užívat si. V Británii to je ale trošku jinak. Počasí je otřesné, takže na pláž sice můžete, ale v pláštěnce a rukavicích. Navíc se to tam cenově pohybuje trochu jinde, takže i každodenní party by se pěkně prodražila.

A studijní zkušenost? V Brně na JAMU máme každodenní rozvrh s cca šestnácti předměty od půl deváté ráno do osmi do večera. Ve Walesu jsme měli zpočátku jen dva předměty, za pár dnů jsme si vyprosili ještě předmět třetí. Výuka tak byla rozvržena do tří dnů na bloky, které začínaly nejdříve v deset hodin. Zpočátku jsem byla nadšená – nemusím vstávat brzo, hurá! Po pár dnech jsem ale zjistila, že mí zahraniční spolužáci mají problém přijít do školy jak na deset, tak i na jedenáct.  Hodně Britů své studium nebere příliš vážně a dle mého názoru můžeme mluvit o jejich jisté ,,studijní rozmazlenosti“.  Výuka od desíti do pěti je pro ně nezvládnutelně dlouhá. Psaní esejí a natáčení projektů je nesnesitelně těžké. Kdybych porovnávala naše znalosti, jsem přesvědčená, že já, absolventka druhého ročníku JAMU, jsem o něco dál se svými vědomostmi a dovednostmi, než britští studenti. Samozřejmě, nepopírám – University of South Wales má mnohem více finančních prostředků než JAMU, a proto také technické vybavení ateliérů bylo úžasné a studenti měli o 100 procent více praxe než já. Co ale s tím, když na natáčení chodili o šest hodin později?  Studium na JAMU v Brně je celkově mnohem náročnější než v Newportu a domnívám se, že britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny.

Jak výuka v Newportu probíhala?

Kromě základních předmětů vztahujících se k dokumentu jsme měli taky hodně praxe. V pondělí jsme vždycky dostali téma, na které jsme museli v neděli odevzdat dvouminutový audiovizuální počin. Pracovali jsme ve skupinkách po pěti a střídali jsme se v rolích (kameraman, střihač, režisér, herec,…). Studenti měli vlastní techniku, ale byla zde možnost si ji zapůjčit i ze školy. Při celé této práci se člověk hodně otrkal jak profesně, tak především co se trpělivosti a vycházení s lidmi týče… domluva ve skupinkách bývala často velmi tristní.

Studenti v Newportu mají možnost spolupracovat s BBC, udělat si praxi atd. Ale mám pocit, že si toho neváží, anebo si tu příležitost vlastně ani neuvědomují. BBC mají v podstatě za rohem a je jim to jedno. Skoro to na mě až působilo dojmem, jakoby byli přehlceni možnostmi, a tak se raději rozhodli nedělat nic.

Do předmětu Newport film, který vedl John Burgan, jsme na konci semestru měli odevzdat desetiminutový dokument, který by měl spojitost s městem Newport. Těžké zadání, zvlášť když nejste ani místní. Já jsem si vybrala téma bezdomovectví v Newportu. Pracovala jsem (po předešlých zkušenostech) raději sama. Teda ne úplně. Pomoci mi měly místní animátorky, neboť jedním z hrdinů mého snímku The Unsheltered / Bez úkrytu byl malý pomeranč vyrobený z latexu (jeden z respondentů odmítl ukázat svou tvář na kameru, proto jsme museli vytvořit jeho pomerančové alter ego). Takže… animátorky mi sice pomoci měly, a samozřejmě to taky do jisté míry udělaly, ale nakonec jsem hodinu před deadlinem (termínem odevzdání) lítala v horečce s foťákem po městě a snažila se vytvořit obrázky pomeranče, které měly být hotovy už před třemi týdny.

Který předmět byl nejzajímavější? Co tě nejvíc zaujalo?

Pitch and Proposal. Tam se nám vystřídali dva vyučující, oba pracující pro BBC, Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins. Peter byl nerudný Ir, který celou dobu křičel, někdy i studenty ztrapňoval, někteří proto výuku s ním zrušili, ale já si to užívala. Hodně mi připomínal Dylana Morana, herce např. ze sitcomu Black Books. Hodiny s Peterem byly sice velmi náročné, ale taky velmi inspirující – on prostě věděl, co dělá. Hodně vycházel ze své praxe u BBC. Jeden příklad z mnoha: ukázal nám fotografii, nebo pustil krátké video a řekl: „Tento člověk je výborný moderátor, ale my pro něj momentálně nemáme žádný pořad. Máte 60 minut – běžte a vymyslete mu formát na míru, který by se hodil na BBC 2 v šest hodin večer.“ A nastala práce ve skupinkách. Po hodině workshopu přišla druhá fáze – prezentace našich nápadů se vším všudy, to znamená i s odhadem rozpočtu, podmínkami natáčení, místem realizace apod. Peter s dalšími studenty tvořili hodnotící komisi a všechny vyslovené nesouhlasy a připomínky jsme si museli umět obhájit. Myslím, že by se to dalo přirovnat k prezentaci na Programové radě v České televizi.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Peter za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohly inspirovat (Den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…). Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Co ti pobyt v zahraničí dal?

Mimo jiné jsem se z velké části naučila vycházet taky sama se sebou. Když máte podivné spolubydlící a venku prší, takže není kam utéct… no, člověka to zocelí.

Zároveň jsem ve volném čase (kterého bylo relativně dost) pracovala na svém vlastním mini internetovém seriálu Erasmus time, který je ke zhlédnutí na youtubu. Co se hnulo, to jsem natočila, a pak jsem se propracovávala hodinami materiálu a snažila se ty nejsenzačnější momenty mého Erasmus pobytu nacpat do krátkých skečů. Stará kamera a domácí střižna na mém počítači byly mé nejlepší kamarádky. Erasmus time  má čtyři díly, když sama sebe donutím, možná udělám ještě díl pátý a závěrečný.

Jaké bylo tvé první setkání s kamerou?

Taťka mě natáčel na dovolené (smích).

Ale jinak se za mé první pořádné setkání s kamerou dá považovat práce v Televizi Noe, kde jsem na postu moderátorky a redaktorky dívčího pořadu V posteli působila dva nebo tři roky. Bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem si uvědomila, že by se mi práce v médiích líbila.

Za kamerou jsem se ocitla o rok později. Se spolužáky ze střední školy jsme se přihlásili do soutěže České televize Děti točí hrdiny. Za úkol jsme měli natočit krátký dokument o libovolném válečném veteránovi, kterého jsme si museli sami najít a zjistit jeho příběh. Připravili jsme 15ti minutový snímek Někdo musel jít o panu Josefu Křístkovi, který v době II. světové války bojoval u Tobruku. Při celém procesu jsem zjistila, co vše tvorba dokumentu obnáší – hledání respondentů, plánování natáčení, úvahy nad natáčecím prostředím, příprava otázek, všechny ty technické záležitosti… Nejtěžší pak byla fáze konečná – vybírání nejdůležitějších úseků z rozhovoru s panem Křístkem a rozhodování, co vše se v dokumentu použije, a co ne. Jednak to muselo mít hlavu a patu, zároveň však taky určitou dramatickou stavbu. Soutěž jsme tenkrát vyhráli a mě tehdy napadlo, že by bylo fajn se dokumentu věnovat i v budoucnu. Tuto myšlenku jsem ale zatím nijak dál nerozvíjela. Až ve čtvrtém ročníku jsem si pro svou maturitní práci vybrala téma Životy umělců očima dokumentu, a v teoretické části jsem se zabývala dokumentární tvorbou a jejím dělením. V praktické části jsem pak natočila videodokument o ostravské výtvarnici Kateřině Pavlicové, který jsem pojmenovala Hliněná princezna.

Co nyní studuješ?

Po maturitě jsem se rozhodla (možná i k nelibosti maminky) docela riskovat a podala jsem si pouze dvě přihlášky na vysokou školu. Ještě k tomu byly obě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně – jedna na Dramatickou výchovu a druhá na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Na oba studijní obory jsem byla přijata, zvolit jsem musela jen jeden. Takže momentálně končím druhý ročník dramaturgie a scenáristiky.

Za rok ti studium na JAMU skončí. Máš představu, co bys chtěla studovat dál?

Práce na The Unsheltered / Bez úkrytu mě ujistila v tom, že se dokumentu opravdu chci věnovat. V příštím roce bych ráda zkusila přijímačky na pražskou FAMU, právě na obor dokumentární tvorby.

Další fotografie a informace jsou na internetových stránkách České televize

Go to Top