Eseje

Eseje, úvahy, reportáže…

Tereza Reková: Erasmus ve Walesu

0

Můj Erasmus program proběhl ve Velké Británii na University of South Wales, Newport. Strávila jsem tam přesně 4 a půl měsíce a musím přiznat, že to bylo tak akorát. Jak všichni studenti, kteří se někdy Erasmu zúčastnili, prohlašují – byla to jedna z největších zkušeností mého života. Bohužel nemohu říct, že byla skrz naskrz pozitivní. Z negativních věcí se ale člověk učí o to více, ne?

Můj studijní program se jmenoval Documentary Film and Television (zkráceně DFT) a výuku jsem měla kombinovanou jak se studenty prvního, tak i druhého ročníku. O University of South Wales se říká, že je jedna z nejlepších ve Velké Británii, co se dokumentární tvorby týče. Je pravda, že studenti zde mají možnost praxe např. pro BBC, na druhou stranu disciplína a snaha zdokonalit se není jejich příliš silnou stránkou. Bylo běžné, že studenti chodili do vyučování pozdě (a to i přesto, že lekce začínaly až v deset dopoledne), či nechodili vůbec. To samé pak platilo pro natáčení a výrobu zadaných projektů – jednou jsme chtěli natáčení domluvit na 11 ráno, ale mí spolužáci byli proti, že je to příliš brzo. Tak se sraz přesunul na 3 odpoledne. První člen skupinky dorazil o půl čtvrté, druhý v pět a třetí v devět večer.

Nebojím se říct, že místní studenti jsou skutečně velmi leniví a rozmazlení možnostmi, které mají. V jejich tvorbě jsem pak pozorovala velký vliv amerických velkofilmů a jejich představy o natáčení dvouminutových videí byly zpravidla velmi megalomanské (tak natočíme policejní razii, vyloupíme banku, závod aut, přepadení, únos, necháme vybouchnout most!).

Jakým stylem zde probíhala výuka?

Měli jsme tři předměty, z toho jeden dvakrát týdně. Na ten se budu soustředit jako první:

DISECTING STORIES

Na začátku semestru jsme byli ve třídě rozděleni do skupin zhruba po pěti lidech (ve třídě nás bylo kolem třiceti). Tyto skupiny pak spolupracovaly celý půlrok.

Každý týden jsme od Johna Burgana dostali několik témat, ze kterých jsme si měli jedno vybrat a podle něj pak natočit dvouminutové video. Cílem těchto cvičení bylo, aby si každý student vyzkoušel rozdílné role – jednou jsem pro video psala scénář, jednou jsem držela kameru, jindy jsem v tom hrála, nebo stříhala výsledný materiál. Z tohoto hlediska byl tento předmět opravdu plodný, neboť jak jinak si má student různé role vyzkoušet, než v praxi. Problémem sice bylo, že někteří členové skupinky své role nedodržovali, ale… no, to se asi ve větší či menší míře děje všude.

Disecting stories jsme měli každé pondělí od desíti do jedné a v úterý od dvou do pěti. V pondělí jsme zpravidla dostali nové zadání a pak si výsledné audiovizuální díla (na které byl deadline v neděli) pouštěli a scénu po scéně je rozebírali. Studenti měli za úkol říkat své postřehy, John nám pak k tomu řekl hodně z profesního hlediska. Z počátku se jednalo o videa beze slov, postupem času jsme však začali tvořit díla i s dialogy.

Pokud jsme všechna videa nestihli projet v pondělí, pokračovali jsme pak v úterý. Jinak byla ale tato hodina často věnována historii filmu – pouštěli jsme si významné scény z klasických filmů nebo filmy celé, a pak jsme se o nich bavili z praktického i historického hlediska. Tuto část bych přirovnala k tomu, co děláme na JAMU v Kapitolách z dějin světového filmu s panem Aujezdským či ve Vývoji televizní dramatické tvorby s paní Slavíkovou.

PITCH AND PROPOSAL

V tomto předmětu se nám vystřídali dva pedagogové – Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins, oba pracovníci BBC. Sally nás učila první měsíc a půl, pak však musela kvůli natáčení odjet a převzal si nás Peter. Tento muž byl typickým předobrazem lehce nerudného a nevypočitatelného Ira, který se nebojí vás přede všemi ponížit či utrousit nepříjemnou poznámku na váš účet. Na druhou stranu se nás tak ale snažil připravit na ,,reálný život“ v televizi, kde se s námi ,,nikdo mazlit nebude“.

V Pitch and Proposal jsme zpravidla tvořili náměty na nové pořady a pak si je před sebou navzájem prezentovali a kritizovali. Nikdo nikoho nešetřil. Peter většinou sestavil čtyřčlennou komisi ze studentů, před kterou jsme si pak museli naše nápady obhájit. Prezentace však neprobíhaly stylem ,,mám nápad na seriál o dinosaurech, co myslíte?“. Prezentující skupiny musely vždy vyjít ze třídy ven a pak vše sehrát i se svědomitým příchodem a potřesením rukou, jakoby se jednalo o prezentaci před reálnou komisí. Nápady musely obsahovat vše od námětu, přes finanční rozpočet, až po místo natáčení či jméno hvězdy, která by danou věc mohla moderovat.

Formáty pořadů se většinou měly hodit na BBC, Peter nám vždy řekl, v jakém vysílacím čase by se to potenciálně vysílalo a my tomu naše nápady musely přizpůsobit (s ohledem na cílovou skupinu diváků či vysílací kanál).

Jako výsledná práce z tohoto předmětu byl námět na hodinový dokument pro BBC, na kterém jsme postupně pracovali celý půlrok. Jedním z přípravných cvičení byla také naše vycházka do centra města, kde jsme naše náměty museli prezentovat náhodným kolemjdoucím a ptát se jich na názor, plus jestli by vůbec něco takového sledovali.

V některých hodinách předmětu Pitch and Proposal jsme také rozebírali současnou televizní tvorbu a říkali si její negativa a pozitiva + důvody, proč je pořad oblíbený či není. Celý tento předmět byl tedy podobný tomu, co děláme s p. Slavíkovou v Současné televizní tvorbě.

NEWPORT FILM

Newport film opět vedl John Burgan. Předmět jsme měli každé úterý od desíti do jedné ve velkém promítacím sále a zpravidla jsme zde sledovali hodinové či delší dokumenty, které jsme pak rozebírali. Dokumenty se netýkaly ryze Newportu (jak název napovídá), ale týkaly se i globální problematiky (Cinemania, The Lift etc.). Předmět mi otevřel oči, co se pohledu na dokument týče, a co ještě se vůbec za dokument dá považovat (viz. Hodinový dokument a opravě silnice, který se natáčel z okna nad danou cestou a autor se očividně vyžíval v záběrech na… opravování silnice). Zároveň jsme však také byli seznámení se zajímavými internetovými projekty (interaktivní dokument Out of my window, nová aplikace do iPhonů Frankenstein, etc.).

Výsledným projektem z předmětu Newport film pak byl desetiminutový dokument, který jsme měli sami vytvořit v kooperaci se spolužáky či místními animátory – já zvolila animátory a natočila mini dokument o Newportských bezdomovcích.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Právě Peter Watkins za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohli inspirovat (den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…)

Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Shrnuto podtrženo – myslím si, že co se profesní úrovně týče, posunul mě pobyt v Británii na další příčku. Zároveň jsem se také naučila něco nového o lidech a o tom, jak s nimi vycházet – a hlavně jak být ještě více tolerantní, než jsem byla před tím. Taky už ale vím, že se člověk nemůže na nikoho spoléhat, leda sám na sebe. A když se poštěstí, třeba vám někdo pomůže.

No jo, je to tvrdý chleba, ta práce s ,”umělci”.

Daniela Boková: Zubař, postrach okolí

0

Daniela Boková se narodila 8. srpna 1992 v Brně. Dříve, než by chtěla, začala objevovat krásy moravských vesnic, protože se ve třinácti letech odstěhovala do Březiny, malé vísky za Brnem. Studovala Gymnázium Matyáše Lercha a od patnácti let se věnovala divadlu. V roce 2012 proto absolvovala stáž v brněnském Divadle Reduta.

Seznámila se s dramaturgyní Dorou Viceníkovou a začala uvažovat o studiu scenáristiky, jelikož se psaní věnovala odmalička. A tak se rozhodla pro studium rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU.

„Na co ty se vlastně hlásíš?“ ptala jsem se kamarádky na konci našeho gymnaziálního studia. „Na zubařku.“ „Proč prosím tě, kvůli penězům?“ Nedokázala jsem si představit, co člověka vede k tomu, studovat něco tak náročného proto, aby zbytek života seděl nad otevřenými ústy pacientů, mnohdy nelibě vonícími. „Vůbec ne, jen chci strašit lidi…“ Kamarádka se šibalsky směje. „Pořídím si děsivou nahrávku vrtačky a lidského křiku a budu ji pouštět v čekárně… Anebo jak jsou taková ta cinkátka, co se točí ve větru a jsou na nich zavěšení delfínci… Já si něco takového vyrobím z vrtaček. Představ si, jak se na to budou lidé s hrůzou v očích dívat!“ Proboha, úplně ji vidím v tom plášti s rouškou, který dělá v očích mnohých z nás ze zubařů něco jako nadlidi. Přesně v tomto okamžiku se ve mně probudil strach ze zubařů. To, že i tohle může být motivací k tomuto povolání, mi stále vrací představu, jak zubařka trhá malým plačícím dětem zoubky a ďábelsky se při tom směje. Kéž bych se tehdy tu chemii a fyziku víc učila a teď byla na druhém břehu…
 
Úryvek

Celý fejeton uslyšíte 22. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině. (text ČRo)

Nikol Jančíková: Roční období

0

Další z Rozhlásků napsala Nikol Jančíková, která pochází z Hradce Králové, kde se odmala věnovala baletu a psaní.

Přestože vystudovala pedagogické lyceum v Jaroměři a práce s dětmi ji baví a naplňuje, dala přednost psaní.

Proto nyní studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Kromě psaní a tance ji také baví jazyky, film a rozhlasová tvorba, především rozhlasové hry.

Nikol Jančíková: Roční období

Čtyři roční období
stále spolu bojují
o nadvládu v naší zemi.
Jaro, kde jsi? Stýská se mi.

Měsíce už nejdou
logicky za sebou.
Místo jara – listopad
a ze země stoupá chlad.

Červen, ten má namále,
doufejme však nadále,
že se naši vědci spletli.
Jinak balím všechny svetry!

Před povodní utíkám,
do Thajska se podívám –
surfovat tam na tsunami
nebo honit hurikány.

Kdepak jsou ty staré časy,
kdy na podzim zrály klasy
a na jaře všechno kvetlo –
dokud se to nepopletlo…

Rozhlásek Nikol Jančíkové Zkouškové období přednese v Zelném rynku herec Divadla Husa na provázku. Poslouchejte v sobotu 22. června po 17. hodině. (text ČRo)

 

Iveta Novotná: Zkouškové období

0

Další z Rozhlásků napsala Iveta Novotná, která se narodila 5. 9. 1992 v Boskovicích, kde o dvacet let později úspěšně odmaturovala na místním gymnáziu na jazykovém oboru.

Ve stejný rok byla přijata na JAMU na obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scénáristika, kde nyní studuje první ročník.

Odmalička chtěla dělat něco, co by bylo spojeno s kulturou.

Zkušenosti získávala obesíláním nejrůznějších literárních soutěží, moderováním školních akcí a pokusy o zinscenování některých her.

Iveta Novotná: Zkouškové období

Zkouškové už je tu zas,
neúprosný, krutý čas.
Jak jen přečíst tolik knih,
tolik textů vypotit?

Slunce podává mi ruku,
a já trčím u notebooku.
Musím něco sesmolit,
přestává se mi však chtít.

Dlouhé řady písmenek,
ale žádný výsledek.
Tuším, že to neprojde
a k uznání nedojde.

Malou pauzu by to chtělo,
provětrat si trochu tělo.
Beru knížku a jdu ven,
číst si budu pod stromem.

Konec knížky už se blíží,
moje oči se však klíží.
Neochotně přiznávám,
že to nějak nezvládám…

Rozhlásek Ivety Novotné Zkouškové období přednese v Zelném rynku herec Divadla Husa na provázku . Poslouchejte na Českém rozhlase Brno v pořadu Zelný rynk v sobotu 15. června po 17. hodině. (text ČRo)

Žaneta Caletková: Nikdy neskákej dříve, než ti narostou nohy

0

Žaneta Caletková se narodila v roce 1993 v Přerově, ale v současné době se tam už moc nevyskytuje. Valnou většinu svého času tráví v Brně, kde studuje na Janáčkově akademii múzických umění Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku.

Existuje přísloví, které nás nabádá, abychom neříkali hop, dokud nepřeskočíme, a nepodléhali tak pocitu radosti předčasně, protože bychom se následně mohli hrubě zklamat. Ano, v tomto ohledu jsme byli důrazně varováni, to nelze popřít, jenomže i přesto se občas radujeme ze skoku, který ještě nenastal a který ani nastat nemusí. Vždycky můžeme zůstat stát na místě, neschopni pohnout se dál. Nakonec se ale oklepeme z krátkodobého zklamání a schopnost skákání neztratíme, takže to ve většině případů nezanechá trvalé následky. Ovšem, je tady i horší alternativa. Byl jednou jeden pulec. Stejný jako spousta jiných pulců. Malý a beznohý. Tak co na něm bylo tak zvláštního, že jej vůbec zmiňuji? Nejspíše ten fakt, že se tento pulec nemohl dočkat. Věděl, že jednoho dne se z něj stane žába, a na ten okamžik se nesmírně těšil. Jenomže se mu zdálo, že celý proces transformace trvá nějak moc dlouho. Měl dojem, že na něj příroda snad dočista zapomněla a on navždy zůstane malým nicotným pulcem, jenž se nikdy nevyvine. A tak si umínil, že si to nějak zařídí sám. Že bude jednat na vlastní pěst a nebude respektovat přirozené zákonitosti. Jenomže jak chcete skákat přes překážky bez nohou, když máte jen slabý nedomrlý ocásek, který z vás dělá jakousi polorybu? Chudák malý pulec na svou netrpělivost doplatil. Sám sebe dostal do nebezpečí, které bohužel bylo jeho poslední, a už nikdy se nedočkal dalšího života v těle rychlé dlouhonohé žáby. Každý z nás byl kdysi takovým pulcem a možná jsme jimi doteď… (úryvek)

Celý fejeton uslyšíte 15. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině na Českém rozhlase Brno. (text ČRo)

Marek Hlavica: Co se do akreditace nevešlo

0

Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném. (more…)

Vojtěch Landa: O Googlu a maminkách

0

Vojtěch Landa se narodil v Moravské Třebové v roce 1981. Poslední léta žije v Brně, kde vystudoval Pedagogickou fakultu, obor angličtina-tělocvik. Studia dokončil v roce 2006, ale již v době studia se věnoval výuce angličtiny v jazykové škole Miramare a YET (obě v Brně).

V roce 2006-2007 strávil rok v anglickém Cornwallu za účelem zlepšení praktické mluvy. Do Anglie se také pravidelně vrací a jeho posledním zaměstnáním byla půlroční práce pro anglickou jazykovou školu v Eastbourne, kde připravoval pro studenty volnočasové aktivity. Má tedy rád jazyky a sport, ale i hudbu, filmy a literaturu.

Vystudoval dále obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na JAMU. Říká o sobě: „Jsem velmi společenský, ovšem v prezentaci tvorby naopak velmi plachý. Proto jsem doposud málo publikoval. Na internetu mám dvě povídky na stránkách www.scifi-povidky.wz.cz a jednu na stránkách JAMU. Zúčastnil jsem se také literární soutěže na Skleněné louce v roce 2005, kde jsem nakonec uprchl, když jsem zjistil, že nedokážu svůj text číst na veřejnosti. Od té doby jsem už naštěstí překonal trému a se spolužáky občas míváme scénické četní po brněnských klubech. Rád diskutuju s kritiky a tak uvádím i svůj mail: vlanda@centrum.cz.”

Byla sobota pozdě večer a vínově červená Fábie právě projížděla uzounkou okresní silničkou. Napravo a nalevo se rozprostíral les, nikde ani živáčka. Teprve teď v mírné zatáčce světla škodovky ozářila lesní odbočku, v níž stálo zaparkované auto. Světlomety jen na pouhou půlvteřinu dopadly na blýskavou tabulku státní poznávací značky. „A hele, SYE 25-35. To je přece auto inženýra Vlčka od nás z ulice! Co tady může dělat takhle v noci?“ promluvila zamyšleně osoba na sedadle spolujezdce. Takto, přátelé, nezačíná další díl seriálu Komisař Maigret, to jsem se jen s rodiči vracel z divadla zpátky do Moravské Třebové. Větu pronesla moje maminka, dětská lékařka a psychiatrička, která je odmalička obdařena doslova encyklopedickou pamětí. Ačkoliv o jejím nadání vím, nemohl jsem si pomoci. Ta věta byla zkrátka tak nepatřičná a televizní, že jsem rozesmál, až jsme se málem vybourali. No uznejte, vždyť já si nepamatuju ani svoji espézetku. Je fakt, že jako dítě jsem si na maminčinu fenomenální paměť rychle zvykl a považoval ji za stejnou samozřejmost jako nedělní oběd o dvanácté. A tak dokud tu nebyl internet a Google, byla tu maminka. Nešlo jen o paměť na čísla a otázky týkající se medicíny. Díky tomu, že má ordinace ve třech různých městech, má moje maminka zmapovaný v podstatě celý okres Svitavy. Někdy mám dokonce pocit, že má zmapovaný celý svět.
(Úryvek ze stránek ČRo)

Celý fejeton uslyšíte v sobotu 1. června na úvod pořadu Zelný rynk, který začíná po 17. hodině.

Markéta Sára Valnohová: Kočárky a tramvaje

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené. (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Kočárky a tramvaje

Jako každý občan města
využívám městských spojů.
Dnes to bude dlouhá cesta,
ve voze zní ryk sta bojů.

Hlas nabírá zas a znova
nevídaných výšek, hloubek,
uvnitř není slyšet slova.
Nemluvněti roste zoubek.

Druhé děcko jiné matky
s pláčem chytá solidárnost,
nehodlá se držet zpátky.
Utišovat je – je marnost.

Míra hluku v zadním voze
sahá ke stům decibelů.
Matky už zní dosti stroze,
výhrůžkami tiší melu.

Křik rve uši, drtí kosti.
Přidává se pejsek s vytím.
Nejde však na veřejnosti
mírnit děti či psy bitím.

Na zastávce stojí tramvaj,
ven se hrnou hluché davy.
Malé děti vám to nandaj´,
na ušním jsou plné stavy.

Letadla jsou malé čárky
ulice je mořské molo.
Tramvaje jsou pro kočárky,
jdu si radši umýt kolo.

Rozhlásek Řeč politická přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 1. června po 17. hodině.

Barbora Voráčová: Krávy

0

Příspěvek Barbory Voráčové z jejího blogu o pobytu na farmě v Norsku.

Dnes jsem měla v plánu napsat článek o tom, jak vlastně takový den na farmě vypadá… Takový náš den na naší farmě… A pak mi běhaly myšlenky kolem a houfovaly se a stejně tak probíhal můj dnešní den, že jsem si sama pro sebe nějak pořád vysvětlovala, co to znamená spojení já a krávy. Vlastně se teď sama pozastavuji nad tím, že jsem na takové přemítání měla celý den čas, hezké. To se může stát jenom tady… Dorotka už psala, že u toho uklízení kravích hoven se prostě nejlíp přemýšlí. Nevíme, proč zrovna uklízení kravinců a ne třeba hrabání trávy má v sobě tento sebezpytující očistný účinek, ale zjistily jsme to obě.

Můj vztah ke kravám se za dva týdny, co jsme tady, což je hodně vzhledem k… a málo vzhledem k… (doplňte si, jak je libo, v tom já mám jasno), dost rychle proměňuje a vyvíjí a trochu je taky jako na houpačce, dnes například poměrně u země. Nejdřív jsem byla v šoku z toho, že se opravdu budu starat o tato stvoření (ano, městské blbce došlo, že opravdu odjela pracovat na farmu s krávami), která ve mně absolutně nebyla schopná vyvolat nějaký cit, natož sympatie, jen čirou hrůzu. Určitou chvíli mi trvalo si přiznat, že tyto obrovské hroudy masa jsou opravdu zvířata a že jako zvířata myslí a chovají se. V této souvislosti pro mě byla docela značná překážka si připustit, že mi krávy nechtějí ublížit, v podstatě doteď si tím nejsem tak úplně jistá…

Dobře tedy, jsou to zvířata, o která se staráme, jsou to zvířata, mají mezi sebou vztahy, starají se o sebe, bojují mezi sebou, je to nějaké společenství. Jsou to stádní tvorové, kam jedna, tam druhá a naopak, výborně. Postupujeme. Začíná být mezi námi určitá míra tolerance a pochopení. Opravdu mezi námi? Z obou stran? Farmář na nás stále mluvil v hodně povznesených pojmech, že musíme krávě věřit, že ona pozná, když jsme ve stresu a to nemá ráda, takže se nás bude bát. (Kráva? Bát mě? Ona se zbláznila? To já jsem k smrti vyděšená a neustále mám před očima představu zpomaleného záběru, jak mě kráva kope, já padám na betonové koryto, které je plné kravích sraček, rozbíjím si o něj hlavu a umírám mezi hovnama, protože jsem jela lačná po penězích a “dobrodružství” – haha –  pracovat na farmu se zvířaty, která jsem viděla jen z okna vlaku.)

Nejvíc mi pomohl moment, kdy jsme se farmáře na něco ptaly ohledně krávy, která si není schopná zapamatovat své místo a on řekl bez jakýchkoliv okolků: “Ano, to je ta kráva, co je úplně blbá.” Tahle věta byla tak strašně uvolňující po všech citacích kraví duše, že jsem měla konečně pocit, že to tady zvládnu. Že jsou krávy opravdu zvířata a že mám přece doma psa a ten mě (někdy) poslouchá (trochu). Tak jo, tak to zvládneme! Spolu, co, krávy? Velmi signifikantní pro náš vztah ke kravám je to, že si je neustále pojmenováváme názvy jiných zvířat. Když k nim přistupujeme je dojit, říkáme jim laškovně “kočky”, telata mají jména jako “lama”, “beránek” (k tomu se ještě vrátím) nebo “koza”. Evidentně se tu objevuje něco jako kraví problém, respektive jistá ambivalence!

My víme, že jsou ty krávy hodné a ony opravdu jsou a nechtějí nikomu vědomě ublížit, ale copak já vím, co berou jako útok, čemu rozumějí tak, že je ohrožuju? Ano a to je přesně to ono, kde selhává zbytečné přemýšlení a musí přijít na řadu vnímání. Byla jsem nevýslovně dojatá, když mi farmář vysvětlil, proč kráva odkopává telata, když chtějí pít její mléko. Bylo to proto, že její vlastní tele nechtělo z nějakého důvodu pít, zatímco ale ta cizí se k ní hrnula jako o závod a ona chtěla nechat mléko pro svoje vlastní tele. Byla to jenom obrana, chtěla dát napít tomu svému, a proto odháněla ostatní telata, kdyby tam to její bylo s nimi, nebyl by žádný problém a nechala by je pít všechny. Prostě kraví máma, jednoduché, jasné, naprosto čisté, bezelstné, upřímné. Ačkoliv já se bojím a nechápu, proč tak zuřivě odhání telata, ona jen používá instinkt a jedná.

Po dvou týdnech na farmě při každodenním pozorování krav docházím k mnoha různým výsledkům, stále se ale někam vyvíjejícím. Kam přesně, to ještě nějak sama nevím, asi k nějakému vysvětlení. Nenapsala jsem vztahu, tím si nejsem tak docela jistá, i když bych chtěla a třeba Beránek je neskonale dojemný malý býček, který se dívá jako umírající srnečka, ale vztah jako opravdu? Vztah? Co já vím teď, ještě tu budu dlouho… Ale ať se snažím jak se snažím, stejně tomu nerozumím. Jak může něco tak neohrabaného, obrovského, neforemného a v podstatě velmi nesympatického jako je kráva vytvářet jednu z nejúžasnějších věcí na světě – mléko. Je čtvrt na jednu v noci, venku je šero a já jsem chtěla jít dnes spát brzo…

Veronika Pospíšilová: František

0

Autorkou dalšího rozhlásku je studentka Veronika Pospíšilová. Pochází z Brna a vystudovala místní Biskupské gymnázium, poté nastoupila na jeden rok na brněnskou filozofickou fakultu, konkrétně na obor Teorie a dějiny divadla a Španělský jazyk. Toto studium ji ovšem pro svou absenci tvořivosti příliš nenaplňovalo.

Proto nyní studuje druhým rokem v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU. Svět médií je však pro ni zcela novým světem, který předtím moc neznala. Doposud totiž měla spíš vazby na divadlo – čtyři roky strávila ve Studiu Dům pod vedením Evy Tálské. V současné době se divadlu stále věnuje. Kromě toho se soustředí především na rozhlasovou a dokumentární tvorbu a tvůrčí psaní. Mimo to strávila dva měsíce ve Španělsku v pozici servírky a čtvrt roku v Kanadě a poznatky z těchto cest pro ni byly velmi přínosné. (text ČRo)

Veronika Pospíšilová: František

„Peníze a blahobyt,
jenom to chce církev mít!
Odříkání, chudoba?
Restitucí podoba.“

Slyším stále stejné fráze:
že nás církev vyjde draze.
Když však hlásí rádio,
že je nový papež zvolen,
vládne radost všude kolem.

A je toho plná bedna:
František je číslo jedna.
Jaké ale překvapení,
že z Evropy Otec není!

Papež z Jižní Ameriky?
Jiná kultura a zvyky?
Vždyť je v tom spíš naděje:
křesťanů tam více je!

A že bude z Argentiny
pohled na vše trochu jiný?
Možná ale přinese nám
ke skromnosti františkánů
moudrost indiánů.

Rozhlásek Veroniky Pospíšilové František přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 18. května po 17. hodině.

Go to Top