Eseje

Eseje, úvahy, reportáže…

Marek Hlavica: Dramaturg v televizi – v době totalitní a v době pluralitní

0

Příspěvek přednesený 10. května 2013 na kolokviu Dramaturgie pro 21. století během festivalu Zlomvaz na DAMU.

Předchozí tři roky jsem strávil přípravou monografie o vývoji dramatické tvorby v brněnském studiu Československé televize (ČST) od jeho vzniku v roce 1961 až do založení nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské. Na dochované jsem se mohl podívat, k již neexistujícím jsem se snažil získat nějaké informace ze scénářů, z recenzí a někdy alespoň ze vzpomínek pamětníků. Celkem jsem se takto seznámil s více než pěti stovkami pořadů. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Výsledná studie vyšla letos v lednu s prostým, popisným názvem Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Dlouho jsem však zvažoval, že by se jmenovala odlišně, nakonec mi však kolegové mou představu vymluvili, že prý zní nevědecky, příliš lidově a snad až hanlivě. Knihu jsem chtěl nazvat Příběhy z regionu a na tomto názvu se mi líbila jeho dvojznačnost, neboť se jednak týkal samotných dramatických pořadů, „příběhů“ vzniklých v jihomoravském regionu, a jednak se týkal skutečnosti, že má analýza brněnských inscenací, filmů či seriálů se nevěnovala jenom jim samotným, ale také lidem, kteří s nimi byli spojeni, zejména scenáristům, režisérům a dramaturgům, jejich „příběhům“, tedy okolnostem, za jakých se do studia dostali, jak v něm pracovali, jak se proměňoval jejich vztah k zaměstnavateli, jak se vyrovnávali s požadavky a potřebami média propagandistického a masového a jaké byly jejich další osudy poté, co studio opustili.

V následujícím textu se pokusím představit tři z nich, tři dramaturgy, dvě ženy a jednoho muže, kteří větší či menší část svého profesního života spojili s brněnským studiem a ve všech případech po sobě zanechali pozoruhodné dílo. Toto kolokvium nese název Dramaturgie pro 21. století a mohlo by se zdát, že můj příspěvek na ně nepatří, neboť se bude zaobírat dramaturgií ve století dvacátém, navíc ve zcela odlišném politickém systému. Já si to nemyslím. Na příkladu oněch tří jedinců se pokusím ukázat, jakými různými způsoby se může kreativní a talentovaný člověk snažit tvořit v prostředí instituce, která má kvůli své velikosti velký sklon k byrokratičnosti a odosobnělé mechaničnosti, která je pod nejpřísnějším ideologickým dozorem a která by také měla vytvářet pořady určené širokému a rozmanitému publiku, „masám“ – tedy v prostředí výrazně nekreativním či nesvobodném. Dnes již žijeme ve zcela odlišném politickém uspořádání, avšak výše uvedená omezení a překážky do jisté míry přetrvávají dodnes (a nejen v televizích). Domnívám se, že poznání toho, jak se s nimi vypořádávali dramaturgové ve století minulém, může být inspirativní i ve století tomto, v jednadvacátém. Mimo jiné se také pokusím dokázat (či spíše připomenout) fakt, že osobnost dramaturga je v každé kulturní instituci nejen nezastupitelná, ale i zásadní, neboť především on je zodpovědný za její „duši“ či filozofii, především on je půdou, po níž sice každý šlape či si ji ani neuvědomuje, ale z níž vše vyrůstá, a on je i zahradníkem, jenž rozhoduje o tom, co v té půdě poroste a pokvete, jaké košaté stromy a pestré květy (tedy režiséry, dramatiky, herce, scénografy atd.) budou pak návštěvníci obdivovat – a přitom se nebudou ptát, kdo je vysázel. Ale to už je úděl zahradníků. (more…)

Markéta Sára Valnohová: Rozhlásek psaný na oprátce

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené.  (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Rozhlásek psaný na oprátce

Jednou za čas přijde zpráva:
„Dochází nám rozhlásky!“
Je to dřina, marná sláva,
splétat z rýmů provázky.

S nápady se autor moří,
samá voda, přihořívá?
Pořád ne! Jen termín hoří
jako papír. To tak bývá.

Vypotit text není snadné,
běhám stovku, zvedám činku.
V návodu je cosi vadné,
zatím je vše bez účinku.

Povinnost mi ale nedá,
znovu třímám pero v ruce.
Tolik křivd si mluvčí hledá!
Rýmovaná revoluce.

Honem, cukr! Nitrožilně!
Do pravačky na kapačku.
Čokoládu mlsám pilně.
Výsledky? Jsou na levačku.

Z provázku se smyčka splétá.
Pero držím už jen vratce
a sup ke mně z výšky slétá.
Rozhlásek psaný na oprátce.

Rozhlásek Řeč politická přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová. Poslouchejte v sobotu 11. května po 17. hodině.

Hana Zoubková: Paranoidní rozhlásek

0

Autorkou osmnáctého rozhlásku je znovu studentka Hana Zoubková, která se narodila roku 1992 v Třebíči a celou střední školu se věnovala přípravám na studia bohemistiky.

Jak je zbytečné plánovat si budoucnost, zjistila až v maturitním ročníku, kdy změnila své předchozí rozhodnutí a narychlo se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době studuje na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie, kde se snaží zúročit svůj přetrvávající zájem o literaturu (především poezii) a dokumentární tvorbu.  (text ČRo)

Hana Zoubková: Paranoidní rozhlásek

To jsem měla tuhle v noci
hodně zvláštní sen.
Probudil mě divný pocit:
„Musím kouknout ven!“

K mému oknu lehce stoupal
malý eroplán
a z něho se na mě koukal
natáčecí krám.

Objektiv mě tiše snímá
a vůbec se neptá,
proč mě z toho úzkost jímá,
jen se tomu chechtá.

Celý den jsem byla ráda,
že to byl jen sen.
Večer ale ve všech zprávách
slyším, že byl objeven

NOVÝ PŘÍSTROJ PRO BEZPEČNOST!

Pro bezpečnost!!! Co se plašíš?
Pěkně zuby zatni
a zeptej se: „Pro tu naši?
Nebo pro tu státní?“

Teď už jen, můj posluchači,
ať stát pustí ven,
že svoboda lidem stačí
jednou za týden.

Rozhlásek Hany Zoubkové přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Andrea Buršová . Poslouchejte v sobotu 4. května po 17. hodině.

Tereza Reková: Balada o Erasmu

0

Tentokrát rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě.

Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008 – 2011 moderovala v ostravské televizi Noe.

Rozhlásek Terezy Rekové Balada o Erasmu přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Petra Bučková. Poslouchejte v sobotu 27. dubna po 17. hodině. (text ČRo)

Tereza Reková: Balada o Erasmu

Rozhodla jsem se vám sdělit
něco o svém životě:
že Pan Osud, ten zlý prevít,
strh mi patu na botě.

Na tom není nic divného.
Boty s dírou? Normální!
Však v zemi Erasmu mého
mraky denně zkapalní!

Vždyť tu vítr posmívá se
turistovi ve dne v noci.
A sluníčko při vší kráse
přišlo o své pravomoci.

Na Velikonoce měli
v Česku sněhu hromady.
I přesto však domů chtěly
mé cestovní doklady!

Přestože jsem za louží,
kam se každý nepodívá,
srdce denně zatouží
českého se napít piva.

Welšané uchrochtaní
s narcisy a s drakem
člověku děs nahání
vlasteneckým tlakem!

Ani sama královna
mě zůstat nedonutí.
Ač jsem duše kočovná,
v prsou cítím pnutí.

Dost už bylo černého
čaje s mlékem v pět…
Nedbám ceny jízdného,
navracím se zpět!

 

Dora Kaprálová: Zápisník

0

Zápisník Dory Kaprálové na blogu Martina Reinera.

Dora Kaprálová …

… narodila se 25. 5. 1975 v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně | je dokumentaristka, kritička, píše texty všeho druhu, hlavně ty na objednávku | snaží se psát o knihách víceméně pravidelně do MFD, LN, i jinam | v současnosti má roztočené dva filmové a jeden rozhlasový dokument …

Ukázka ze Zápisníku:

16. 4. 2013

Pátek

Za dvě hodiny začíná v Praze pohřeb pratety Z., na který nejedu. Přesto jsem od rána spíš tam než tady. Za chvíli zavolám Berlíňanovi Wernerovi, válečnému, předmanželskému dítěti pratetina muže Ády. W. se narodil v Ženských domovech na Smíchově, v květnu 1945, jako nemluvně byl s německou maminkou odsunut, česky nemluví, svého dnes mrtvého tatínka Ádu potkal poprvé a naposledy v šestačtyřiceti letech a zbožňuje ho. Jsem si jistá, že na pohřeb své nevlastní maminky neodjel, bude v rozpacích, když mu zavolám, a já mu přesto zavolám. Nenapíšu ale, o čem jsme si povídali, o čem bychom si mohli po telefonu povídat? Bude to hovor jistě křehký, opatrný, jen zdánlivě veselý.

U snídaně malá F. vyprávěla vzrušující příběh. Končil extatickým výkřikem: „a zmrzlina se tam, v dětské kavárně, jí bílou lžičkou z plastiku.“ Mít srdce čtyřletého musí být punk s prvky barokní hudby. A to mi připomíná, že v úterý večer jsem plavala v bazénu Gorlitzer, a protože tam krátce před mým příchodem v bazénu plavalo hovno, byl velký bazén veřejnosti uzavřen, plavci zděšeně opustili areál, takže jsem plavala ve zcela prázdném dětském bazénku vlevo od místa nehody, za levno a štastně. (Jako bych byla čtyřletou).

Minule jsem psala o jednom náhodném brněnském setkání s malířem K., o společném venčení psíka Ivoše. O klice od smolaře. K. si zápisník přečetl a vytkl mi, že to já jsem byla smutná a proto ta ztížená komunikace mezi námi, nemám s ním dál už komunikovat, nestojí o mé texty, žijeme každý v jiném světě. Padla na mě deprese. Já jsem přece milý K. odezírala smutek z tvé tváře a proto ta tíha setkání, nebo ne? Odpovědět mu, že jsem byla původně veselou zní směšně, strašně směšně. A já mu tak přesto odpověděla. Jinou možností je, napadá mě dnes s odstupem, že někdy nerozumím lidem; že cítím cizí břemena, jež jsou ve skutečnosti břemeny mými. Že jsem tedy já sama (někde v hloubi duše) onou brněnskou zavalitou malířkou K., žiji v suterénním bytě, správcuji nějaké církvi a jsem ze života natolik unavenou, že to ani do slov vtisknout nedokážu; nakonec daruji náhodnému známému s vděčností mosaznou kliku, kliku od smolařky… Pokorně tento úděl a model přijímám, vždyť možné to nakonec je, obzvlášť ve městě B., tom konečném. Spatřuji samu sebe v lidech, kteří ovšem sami sebe vidí zcela jinak, vesele třeba. A pomoci si nemohu. Tak odpusť; odpusť mi K., ublížit jsem ti nechtěla. (pokračování ZDE)

Jan Motal: Prolomit dělbu moci: na okraj Svobody pro Smetanu

0

“V činech mas je jenom málo mravnosti.” (H. D. Thoreau)

Při Svobodě pro Smetanu, i po skončení filmu, a vlastně poslední dobou velice často přemýšlím nad tím, proč se současný Čech či Moravan cítí tak nekomfortně v demokracii. Pomíjím nyní “meritum věci”, tedy zda Smetanův čin by skutečně měl být kvalifikován tak, jak byl, zda si kdokoliv cokoliv zaslouží, zda je předvolební billboard soukromý majetek a jiné podobné otázky, které se loňský rok točily na veřejnosti a film je opět znovu klade. I pro míru identifikace tvůrců filmu se Smetanovým aktem mne v souvislosti s tím, nakolik jsme podobnými postoji obklopeni, zajímá mnohem víc význam toho, jak tento akt vnímá společnost, pro demokracii, v níž (alespoň deklarativně) zatím stále ještě věří. Čím dál tím víc se totiž ptám: víme tedy vůbec, co je demokracie?

Demokracie může mít mnoho podob a jedním z nich je i demokracie jako osobní postoj, jak nejen ve Světové revoluci zdůrazňoval Masaryk. Ve své základní rovině je to ale především takový systém, v němž vláda vychází z lidu. Čím příměji může lid ovlivnit obsazení dané funkce či dané rozhodnutí, tím více je toto legitimní, tím větší, silnější mandát dané zastoupení má. Nejsilnější institucí demokracie je tedy zřejmě přímá volba a referendum. Krajní formou demokracie je systém anarchistický, kdy lid nemá zástupce, ale volba a rozhodování se uplatňuje vždy a přímo.

Ať tak či tak, v demokracii, stejně jako v každém jiném politickém systému, se objevuje zásadní otázka toho, jak hodnotit přestoupení pravidel a jak tato pravidla určovat. Ten způsob demokracie, v němž se nacházíme a nachází se v něm většina států, jež se za demokratické považují, vychází z představy, že lid navrhuje pravidla, tedy zákony, skrze své zástupce, tedy politiky, kteří díky času, jenž na tuto činnost mají, tak mohou činit kvalifikovaněji a důsledněji. Nicméně, jak najdeme už u Montesquieho, realizaci těchto pravidel a kontrolu jejich dodržování nemohou provádět ti stejní lidé či lidé s nimi spříznění, tyto mocenské oblasti musí být odděleny. Proč? Protože pak by místo demokracie nastoupila totalita, tedy totální kontrola určité mocenské struktury nad celou společností. A to nezávisle na tom, jaký volební systém se v zemi nachází – možno tedy říci, že demokracie je větší vahou demokracií právě pro to, že důsledně dodržuje toto dělení moci a dává tedy všem rovnost před pravidly, tedy před zákonem (nikoliv rovnost sociální), než tím, jak se konkrétně volí zástupci či zda se vůbec volí.

Jmenovaný snímek je fascinující přehlídkou sympatií právě k prolomení tohoto principu, přičemž jedním z nejsilnějších momentů je lehce absurdní situace před policejní stanicí, nakonec i filmaři odhalená jako zcela neupřímná a hysterická. V ní se snaží muž vyhecovat dav, aby vtrhl na policii a zařídil osvobození Smetany, protože “my jsme lid” a “on je zástupcem lidu” a lid jde tedy rozhodovat. Zastavuji film na této scéně záměrně, zkratkovitě a vytrhuje ji z kontextu, protože když ji pozoruji viset takto v bezčasí jako samostatný fenomén, oproštěný od Langera, Smetany, Nečase i Remundy s Klusákem, odkazuje mne právě na tu horkou tektonickou činnost v duši národa.

Není to osamocený případ. Podobnou rétoriku slyšíme z Holešovské výzvy, která začíná na náměstích stínat hlavy, prozatím jen figurín. Slyšíme ji z různých demonstrací a manifestací, slyšíme ji po hospodách a autobusových zastávkách, slyšíme ji v bufetu a kupodivu leckdy i na školních chodbách od rozohněných studentů. Idea situace vychází z tohoto: na základě zákona, přijatého legitimními zástupci lidu (jímž se může stát kdokoliv z lidu), byl nezávislým soudem odsouzen občan. Tento rozsudek vykonává nezávislá moc výkonná, tedy policie. Pokud libovolné z těchto tvrzení neplatí, nežijeme v demokracii, ale v určité formě na demokracii nalakované totality.

Nicméně konstituování demokracie neznamená narušit zvrhlý systém “jeho metodami”, tedy narušením této nezávislosti (např. že by policie sympatizující s nějakou skupinou obyvatel jednala proti rozhodnutí nezávislého soudu, nebo že by soud soudil podle své libovůle, bez použití platné legislativy, příp. že by předseda vlády mohl osvobodit koho si usmyslí on nebo dav na tiskové konferenci). Marcus Aurelius kdesi píše: dej si pozor, aby ses k nelidem nechoval tak, jako se oni chovají k lidem. Mravní autonomie člověka znamená, že nepřistoupí na nižší prostředky v zájmu toho, aby dosáhl svého cíle – není pak mravně autonomní, ale heteronomní, protože se nechává unášet svými cíli. Jinými slovy: namísto spravedlnosti (jež vyžaduje umírněnost, moudrost, ale i odvahu) nastupuje zášť, nenávist, frustrace a msta.

A přesně to byly klíčové pojmy těch chvil nejen naší historie, kdy se “lid” snažil zjednávat svoji spravedlnost na vlastní pěst. Nenávist a msta vedla mnohé v rámci kolektivizace nebo politických procesů 50. let k tomu, aby těm, na než měli i z často docela lidských důvodů spadeno, udělovali ad hoc tresty výše až smrtelné, hlava nehlava. Ten stejný duch vede ke kmenovému hospodářství ve stylu “oko za oko”, “zub za zub”. Ten stejný přístup k životu je vlastně barbarství, protože neuskutečňuje vůli lidu, ale pomatený a z rozumu a pojmu spravedlnosti vůbec vychýlený živočišný pud. Právě k jeho překonání sami sebe kultivujeme tím, co nazýváme civilizací.

Boj proti bezpráví a nespravedlnosti nesmí se nikdy dít cestou nespravedlnosti a bezpráví. Nikoliv pro nějaký “politický” program, ale prostě z jeho podstaty: stal by se sám sobě kontradikcí. Dalším rozměrem je pak rozměr filosofický: a to, jak ukazuje Jaspers, že jedinou vinou, kterou může posuzovat společnost, je vina kriminální či politická. V druhém případě je ale součástí viny i lid sám, tedy nikoliv my-oni, my – hodní podvedení lidé a oni – zlí a falešní politikové, ale my, zdroj jich, oni, obraz nás, my a oni společně zodpovědni.

Mravní vina, již by například velmi rádi soudili proponenti Holešovské výzvy a mnozí Smetanovi obdivovatelé, ale i mnozí novináři, může být souzena pouze svědomím a tváří blízkého člověka. Chceme-li: mravní vinu můžeme soudit pouze v rozhovoru s Bohem. A to i pro to, že není fakticky dokazatelná, nelze ji soudit podle struktury pravidel či principů. Je vinou mravní, tedy vinou, s níž stojí člověk sám před sebou, před věčností, v níž se s ní musí vyrovnat. Do struktury této mravní viny patří otázka, zda při vymáhání spravedlnosti lze být nespravedlivý. Prolomení principu nezávislé spravedlnosti v demokracii, tedy justice, prolamuje vinu kriminální a ponechává jen vinu politickou. Jak připomíná Jaspers, tu pragmaticky ale soudí vždy vítězové, na úkor poražených.

O to sympatičtější je připomenout si, čemu ani dnes mnozí nemohou přijít na chuť: a to, že se po sametové revoluci nekonal žádný soudní hon na čarodějnice, upalování komunistů a vyrovnávání se s minulostí mečem a silou. Můžeme za to vděčit i Václavu Havlovi a lidem kolem něj, kteří dokázali přesvědčit vahou svých osobností společnost, že tato cesta je zhoubná, nelidská, nemravná. A to pro to, že z nás činí ty, jež chceme soudit.

Roman Smetana nikoho – na rozdíl od mnoha svých příznivců – nechtěl trestat. Neprolamoval dělbu moci, ač by si mohl najít důvody např. v tom, že jeho případ měla na starosti Langerová a šlo právě o Langera, komu pokreslil hlavu. Jeho postoj byl thoreauovský v tom, že se snažil systematicky trvat na svém. Východisko jeho činu je ve svobodě projevu a v tomto smyslu jej můžeme i chápat jako legitimní v demokracii, v níž by aktivita občana naopak měla být tím nejdůležitějším. (I když Thoreau by k trestu nejspíše nastoupil)

Na druhou stranu to, čemu podléhají jeho příznivci, a v některých sekvencích filmu snad i samotní tvůrci snímku, je cesta nespravedlnosti, cesta, která neústí v produktivní proměnu společnosti či potrestání viníků, ale v mentalitu totality, v níž je kdokoliv schopen rozhodovat o osudu kohokoliv. Jako se náš soused mohl stát udavačem, jako se můj kolega v práci mohl zasadit o můj konec, cítíme zde jakousi touhu po tom, vzít vše do vlastních rukou a být zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu. Facky a vajíčka na náměstí jsou toho jen smutným příkladem.

To vše má možná ještě hlubší jadérko, a tím je zoufalství sama ze sebe. Možná jde vlastně o neurotickou projekci těch, kteří žijí ve společnosti, jež se odcizuje jejich představě o tom, jaká má být. Demokracie není nejsnadnější způsob vládnutí, protože vyžaduje neustálou aktivitu, bdělost a kultivaci člověka. V tom je ale prozatím i nejlepší – protože nechává člověka být člověkem, je výrazem jeho důstojnosti a nenechává jej klesnout k tomu, aby z něj bylo jen konzumní zvíře. Stává-li se jím, potom demokracie padá a je nahrazena diktaturou.

Nakonec i Thoreau poznamenal, že volit pravdu není dost – samotnou volbou se naše účast v politice nevyčerpává. Demokracie vyžaduje naši aktivitu a má nástroje, jak této aktivitě dát prostor. Nicméně lidé, kteří sami sebe naleznou v situaci zoufalství nad tím, že necítí mít vliv na svět kolem sebe, kteří se cítí být zrazováni tím, co nazýváme “demokracií”, ji – třebas nevědomky – ve výkřiku zoufalství třeba chtějí prolomit, i když od slov k činům je někdy daleko, jak jsme viděli. Takové situace nám mají být mementem toho, že o demokracii je třeba se snažit, že je křehká a její život stojí a padá na tom, jak se budeme snažit o to, aby fungovala.

Ve chvíli, kdy společnost, “lid”, přestane chápat, v čem je demokracie jeho vládou, a přetaví si ji do veřejného lynčování, stínání hlav, dobývání se do úřadů nebo vyhazování oken (všimněme si, jak zdomácnělo slovo “defenestrace” v našich ulicích), demokracie má namále. A zachránit ji nedokáže švejkovská taškařice a ani láteření na bídu politiků.

Převzato z blogu Jana Motala

Bibiána Rybárová: Éra utrpenia

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Bibiána Rybárová, která se narodila 20. 5. 1991 v Trstené, malém městečku na severu Slovenska. Po pěti letech se přestěhovala do Žiliny, kde se aktivně věnovala herectví, recitaci a přednesu, modelingu a fotbalu.

Úspěšně ukončila Gymnázium bilingválne v Žilině státnicí z francouzštiny a momentálně studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie. Na svých projektech už od časů střední školy, kdy vystupovala na festivalech s francouzským divadlem, spolupracuje především se zahraničními studenty. Mezi svoje největší záliby řadí jazyky, historii, storytelling, cestování a z neznámých příčin účetnictví. (text ČRo)

Bibiána Rybárová: Éra utrpenia

Éra smutná nastala,
éra s názvom „Trpím“.

Pol planéty dostala,
ja to zatiaľ strpím.

Ten nemá auto, ten zas lásku,
tomu tam chýba kombajn.
Ja mám sotva lepiacu pásku
a inak sa mám celkom fajn.

Láska hlavne, to je jasné,
bezkonkurenčná to téma.
Všade heroické básne,
no v skutočnosti tréma.

Ten chcel dievča pekné,
krásne ako obrázok.

Prišla, mala akné,
už si vešal povrázok.

Tá hľadala siláka,
hladiť chcela svalovca,
predstava ju láka,
ležať vedľa žien lovca.

Čakáme princa na koni bielom,
obzeráme sa po jeho bankovke.
Možno príde. S tým rozdielom,
že leda tak na tatrovke.

Neznesiteľné martýrium
musí byť však viditeľné.
To je hlavné kritérium
na utrpenie nevyvrátiteľné.

Nad tým krutým osudom
všade treba nariekať.
Vo vinárni so sudom
už len frázy odriekať.

Na cenu hlavného trpiteľa
pre všetko a pre nič
je adeptov až príliš veľa,
každý sa cíti nanič.

Volám hore do neba:
„Mejdej, Pane, mejdej!“
Usmejte sa na seba
„end hev e nájs dej!“

Rozhlásek Bibiany Rybárové přednese v Zelném rynku herečka a zpěvačka Mariana Chmelařová, vystupující pod jménem Minach. Výsledek uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 13. dubna.

Hana Zoubková: Báseň o něžné jarní přírodě

0

Autorkou dvanáctého rozhlásku je znovu studentka Hana Zoubková, která se narodila roku 1992 v Třebíči a celou střední školu se věnovala přípravám na studia bohemistiky.

Jak je zbytečné plánovat si budoucnost, zjistila až v maturitním ročníku, kdy změnila své předchozí rozhodnutí a narychlo se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V současné době studuje na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie, kde se snaží zúročit svůj přetrvávající zájem o literaturu (především poezii) a dokumentární tvorbu.  (text ČRo)

Rozhlásek Hany Zoubkové Báseň o něžné jarní přírodě přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Gabriela Štefanová. Poslouchejte v sobotu 30. března po 17. hodině.

Hana Zoubková: Báseň o něžné jarní přírodě

Přišlo jaro, to je krása,
odhazuji šálu v dál,
hlouček dětí venku jásá,
že sníh do bot nenabral.

Zvířata shazují chlupy,
dost je v zimě zahřály.
Lidé jedou na chalupy,
aby k přírodě se přidali.

 Zážitkem je k nepopsání
sledovat, jak zvířata
hopsají po loukách, stráních
a okukují poupata.

Podívej se, uprostřed háje!
Vždyť tam rostou sasanky.
No a co, že překrývá je
starý obal od tatranky.

A támhle? Ta zaječice!
Ostatním se posmívá,
že má štěstí. Vždyť poklice
jí vchod do nory zakrývá.

I ti ptáci, ti se mají.
Na zemi je jídla dost.
Z plechovky sardinek se nají
každý lidem přivyklý drozd.

Tak můžem být na sebe hrdí,
už zase pomáháme světu.
I příroda nám – ač mlčky – stvrdí,
že to je cesta ku rozkvětu.

 Tímhle stylem totiž brzy
příroda vymizí, ubude květů.
Někoho z vás to snad mrzí?
Koupíme novou… v supermarketu.

Markéta Sára Valnohová: Řeč politická

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Markéta Sára Valnohová, která se narodila v Praze v roce 1988. Sotva nasákla pražským přízvukem, přestěhovala se s rodiči na jižní Moravu, kde zapustila kořeny. Nikdy se jí však v Praze nepřestali smát kvůli moravskému přízvuku a naopak.

V Brně absolvovala bakalářské studium oboru Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současné době studuje na JAMU obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

Přestože si na studium přivydělává prací v čajovně, považuje se spíše za kavárenského povaleče a profesionálního snílka. Mezi její záliby patří sbírání pruhovaných triček a vymýšlení názvů pro všechny existující odstíny zelené.  (text ČRo)

Markéta Sára Valnohová: Řeč politická

 Pusťte si televizi a dejte kýbl na hlavu,
jinak to vzdá a na půlky se rozskočí.
A vlny rozhlasu odplynou v dálavu;
noviny hrůzou se vám v ruce rozmočí.

Politická špička perly nám hází,
my dole kopýtky těžko je chytáme.
Termín za termínem politik sází;
sklopíme rypáčky a blaženě chrochtáme.

 Nabroušeným jazykem setnou na potkání
a hlavy poddaných létají do koše.
Je marné vsázet svou čest v tomhle utkání.
Politická scéna je jak plátno od Bosche.

Lháři a zloději měkký nos mají
a v politice je v módě prý červená.
Čím výš, tím měkčí nosy nám tají.
A čím níž, tím měkčí kolena.

 Když hlava pomazaná poctí nás slovíčkem,
cvakají foťáky a line se záře.
Pokývej hlavou nad českým človíčkem.
Těm nahoře rudnou nosy – a nám zase tváře.

Rozhlásek Řeč politická přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Gabriela Štefanová. Poslouchejte v sobotu 23. března po 17. hodině.

Bibiána Rybárová: Chrípková epidémia

0

Autorkou dalšího rozhlásku je Bibiána Rybárová, která se narodila 20. 5. 1991 v Trstené, malém městečku na severu Slovenska. Po pěti letech se přestěhovala do Žiliny, kde se aktivně věnovala herectví, recitaci a přednesu, modelingu a fotbalu.

Úspěšně ukončila Gymnázium bilingválne v Žilině státnicí z francouzštiny a momentálně studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie. Na svých projektech už od časů střední školy, kdy vystupovala na festivalech s francouzským divadlem, spolupracuje především se zahraničními studenty. Mezi svoje největší záliby řadí jazyky, historii, storytelling, cestování a z neznámých příčin účetnictví.  (text ČRo)

Bibiána Rybárová: Chrípková epidémia

Jarný pľúcny pavilón
zasluhuje medailón.

Kapesníky vypredané.
Teplota, verný spoločník
diagnózy povedané,
zahreje vás ako nik.

Vírus sa však rýchlo šíri.
Kašle každá Mária.
V čakárni sa všetko víri,
znie infekčná ária.

Doktor chránený skafandrom
vraj: „Tá istá pesnička!“
Rozoznať ten správny syndróm
vie dokonca sestrička.

  Pandémiu treba zastaviť.
„Ticho, teplo, tekutiny,
telo rýchlo zotaviť,
diéta, žiadne pochutiny!

Vyzeráte skostnatele,
týždeň ostanete doma.
Okamžite do postele,
lebo sa blíži Sodoma!“

Známe turné tuberácke
bude tu opäť o rok.
Nuž mám ja reči chytrácke,
a to nie som prorok.

Chrípka nikdy nesklame,
je to súčasť rutiny.
Lieky – vravia v reklame –
spasia naše dutiny.

Tak sa liečte, pacienti.
I mne už budík tiká.
Špitálu verní klienti,
bežím pre antibiotiká.

Rozhlásek Bibiany Rybárové Chrípková epidémia přednese v Zelném rynku herečka a zpěvačka Mariana Chmelařová, vystupující pod jménem Minach. Výsledek uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 16. března.

Go to Top