Povídky

Povídky, pohádky, zkrátka umělecké prózy

Táňa Urbanová + Radka Hoffmanová: tatianaIradena

0

BeFunky Collage1Dve žaby, žubrieny, bývalé študentky scenáristiky. Jeden týždeň, jedna téma, dva výsledky.

Povedzme, že EDITORIÁL.

Ozývame sa Vám s naším spoločným blogom, ktorý sme sa rozhodli založiť rok po našom absolutóriu na JAMU v Brne. Áno. Chýba nám to. Chýbajú nám zadania, deadlines, stres, deficit spánku a všetko to, čo k tomu patrí. Rozhodli sme sa neprokrastinovať a každý týždeň napísať a splniť jedno zadanie. Zadanie, ktoré si zadávame my. Postupne nám ho budete určovať možno práve Vy. Nevieme. Uvidíme. Zatiaľ nás to baví. Tak čítajte. Vždy v pondelok nové texty. Žite a nechajte. Ale nie. Užívajte.

A sledujte jejich blog ZDE

Pavel Gotthard: My fantazáci a fantazačky

0

Rozhovor s Pavlem Gotthardem (nar. 1987) o chystané prozaické prvotině Léky smutných (Brno, Host 2013)

Hrdinou vaší knihy je student žurnalistiky David, jehož přítelkyně Pavla tráví čas s lidmi, kteří prostřednictvím prášků na spaní odcházejí do snového světa. Tam jako rytíři bojují ve středověkých bitvách. Knihu jste věnoval čtenářům fantasy, hráčům rolových her a larpové komunitě. Máte pocit, že číst fantasy, hrát rolové hry a larpy představuje podobný únik před realitou?

Není to jen o fanoušcích fantasy a hráčích rolových her. Myslím si, že všichni máme nějaké únikové světy, kam čas od času odcházíme, když se potřebujeme schovat před tím reálným.

V principu bývají dvojího typu: vlastní fantazie, nebo nějaká komunita. Ve většině aktivit, ke kterým se člověk běžně dostane, tyhle světy existují odděleně: je to buď o snění, nebo o lidech.

Když se někdo v životní krizi zavře doma a měsíc nebude dělat nic jiného než koukat na seriály a hrát počítačové hry, je to spíš únik do fantazie. Když někdo vezme ze skříně uniformu bundeswehru a odjede se plazit do bahna na víkendový vojenský reenactment, je to spíš cesta do komunity.

Svět fanoušků fantasy, hráčů rolových her a larpů mi tak učaroval proto, že jsou v něm tyhle světy přirozeně spojené. Je to zároveň cesta do vlastní fantazie a zároveň mezi lidi v semknuté a chápající komunitě. Možná proto jsou tyhle aktivity tak přitažlivé a návykové.

Tím nechci říct, že by fantasy a herní komunita byla špatná nebo z principu eskapistická. Jen je důležité vědět, jestli do ní odcházíme, abychom si odpočinuli a nabrali sílu na další kolo běžného života, nebo jestli se tam chceme schovat, abychom nemuseli běžný život řešit vůbec. A právě o rozdílech mezi těmihle přístupy jsou Léky smutných.

Jaké jsou vaše zkušenosti s rolovými hrami a larpy?

Rolové hry vnímám jako takový leitmotiv mého dospívání. A myslím, že nejsem sám. Už od základní školy se profilují party dětí, které jsou v uvozovkách „fantasy positivní“ a tíhnou k těmhle věcem.

Začínají na stolních rolových hrách, jako je Dračí doupě. Hned po škole se scházejí v panelákových bytech svých kamarádů, jeden z nich vypráví příběh a ostatní v něm jednají za své imaginární postavy elfů, trpaslíků, bojovníků a čarodějů.

Kolem patnácti šestnácti část z nich začne toužit po něčem jiném. Vyrobí si jekorem měkčený meč, z podložek pod šroubky upletou kroužkovou košili a začnou jezdit na dřevěné bitvy. To bývá poměrně bouřlivá sezóna hledání vlastní hodnoty a prvních alkoholických a milostných zkušeností.

Někteří toho časem nechají, jiní pokračují ještě dál. Kolem dvaceti se začnou zajímat o příběhově hlubší dramatické a historické larpy. Ty už jsou většinou finančně nákladné, hrají se v pronajatých vilách, na hradech a na jevištích zavřených divadel.

Já jsem měl to štěstí, že jsem si celou tuhle cestu mohl projít. Od prvního hraní Dračího doupěte v šesté třídě na základní škole přes šermování v městských parcích až po dobu, kdy jsem larpy taky psal a organizoval.

Vnímáte tu zkušenost pozitivně, nebo jste k ní spíš kritický?

Pozitivně, rozhodně pozitivně. Komunita je báječná ze dvou důvodů. Za prvé: pro mladé lidi je to místo přijetí. Na vysoké škole už je to relativně v pohodě, ale na základce a na střední jsou rolové hry většinou vnímané jako divnost. Takže jejich hráči mají status outsiderů, v lepším případě jen ignorovaných, v horším šikanovaných.

První příchod do komunity je tak pro mladého fantazáka jako vstup do ráje. Najednou se ocitá ve světě, kde mu každý rozumí, kde ho každý rád vidí a kde jsou věci, na které se okolní svět díval tak trochu skrz prsty, úplně normální. Navíc se u něj nabourá stereotyp toho, že hrát rolové hry znamená být divný, protože tady na vlastní oči vidí sympatické a sebevědomé kluky, co randí s krásnými fantazačkami, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Automaticky se tak pro toho nově příchozího stanou vzory a utvrzují ho v tom, že nedělá nic podivného, ale ve skutečnosti má vážně báječnou volnočasovou aktivitu.

Myslím si, že právě vědomí toho, že existuje nějaká komunita, dává lidem v tom krizovém pubertálním věku sílu říct svým kreténským spolužákům: „Jo, nosím na batohu dřevěný meč, mám odpoledne trénink šermu, no a co, tak se z toho podělejte.“

Druhá ohromná vlastnost komunity je, že v ní lidé přirozeně procházejí cyklem růstu od nováčků k vůdcům. Zatímco v běžném světě se spoustě lidí stane, že zůstanou na spodní úrovni firmy, kde pracují, v komunitě larpu je normální průběžně stoupat. Velká míra prestiže je dána tím, kolik času člověk tomu koníčku věnuje – čím častěji je vidět na různých hrách, čím víc jich pořádá, tím je známější a oblíbenější. A máloco má na upevnění sebevědomí takový dopad, jako když člověk vidí, že někdo oceňuje jeho práci a uznává ho. (úryvek)

Pokračování rozhovoru na Portálu české literatury

Ukázka z románu:

Prolog

„Viděl jsem v tramvaji holku v metalovým tričku. Měla dlouhej kabát a takový ty vaše těžký, pankáčský boty. Glády.“ Řidičovy ruce se na volantu chvěly, jak stará škodovka poskakovala po namrzlé dlažbě. „Vypadala jako ty.“

Když dívka vedle něj dlouho neodpovídala, na okamžik se k ní otočil. Opírala se o okénko a pozorovala sníh, jak létá našedlou září světlometů a lepí se na čelní sklo. Vypadalo to, že spí s otevřenýma očima.

„Četla nějakej paperback,“ pokračoval řidič. „Takovej ten tlustej, co ho musíš držet oběma rukama, jinak se ti sám zavře. Už nebylo kde sedět, tak u toho stála. Celým tělem se opírala o tyč, jen aby měla volný ruce a mohla držet tu pitomou knížku. A kolem chodili lidi, strkali do ní batohama, loktama, vším, ta tramvaj s ní házela a ona pořád četla. A najednou mi jí přišlo strašně líto.“

Spolujezdkyně se pořád nehýbala. Mohla být dost dobře mrtvá, řidič by to stejně nepoznal.

„Chtěl jsem za ní přijít, obejmout ji a říct: Jen klid, píšu do Dechu draka a taky vím, jaký to je, bejt fantazák. A vím, co udělat, abys byla šťastná. Jenže…“ řidič riskoval krátký pohled na stranu, „jenže mám kamarádku – úplně jako ty – a ta mi to zakázala.“

Dívka vedle něj se konečně pousmála. Měla výrazné rty a nezvykle dlouhé vlasy, které se jí přes ramena plazily až do klína.

„Pět a dost,“ řekla. „To je dobré pravidlo.“

„Ale o tom tvým gothikovi se mluvilo.“

„Už nemluví.“

Škodovka se proplétala nočními ulicemi. Na všech semaforech blikala oranžová a jen občas minuli jiné auto. Na východě začínalo svítat. Jako kdyby někdo odspodu trhal černý igelit oblohy a zpod něj se dralo okrové světlo.

Zastavili kousek za širokým betonovým mostem. Řidič zajel k chodníku a vypnul motor. „A co Andrej?“

Dlouhovlasá dívka zavrtěla hlavou a začala si zapínat koženou bundu. Místo zipu na ní měla přinýtované ocelové spony.

„Takže nemáme jiný místo?“ vzdychl řidič.

Vystoupila z auta a silně za sebou bouchla dveřmi. Řidič na ni vyčítavě zavrtěl hlavou přes umazané okénko, nasadil si čepici a také vystoupil. Lednový vítr byl plný vloček a bolestivě kousal do tváří.

Společně pak vykročili ke kraji mostu, odkud klesalo schodiště dolů k Vltavě. Kolem něj se táhl plot s logem stavební firmy a za ním se k nebi drápaly kostry dvou rozestavěných výškových budov.

Po namrzlých schodech sešli až k řece. Těsně u břehu stála tlející dřevěná loděnice se zasněženou střechou. Byla hned na okraji staveniště, takže to vypadalo, že ji každou chvíli pohltí výkopy. Na její vrata někdo sprejem nastříkal graffiti, které se teď nezřetelně bělalo ve vzdáleném světle lamp. Byla to stylizovaná kresba dračího těla, jako ze středověkého erbu. Dívka se opřela do vrat a vklouzla dovnitř.

Lodě tu nebyly žádné, jen plesnivějící stojany. Podlaha byla pokrytá šedou špínou, cigaretovými nedopalky a sněhem, který se sem dostal děravou střechou. A přesně uprostřed se vedle sebe tísnila tři těla zabalená ve spacích pytlích.

„Andreji,“ dívka se sklonila nad nejbližší spacák a zatřásla s ním. „Vstávej.“

Člověk ve spacáku se ani nepohl, a tak se otočila k jinému. „Ezechieli, svítá.“

Někdo se uvnitř zavrtěl. Otvor pro hlavu měl stažený nadoraz, takže trvalo, než zevnitř našel šňůrku a povolil si ho. Pak se ze spacáku vyloupla hlava ve vojenské plynové masce. Vypadalo to, jako když se z obří larvy vydere lysý brouk.

„Ty v tom i spíš?“ vydechl řidič.

„Jako… večer byla hrozná kosa. Nechtěl jsem se vzbudit zimou,“ řekl ten člověk a vytáhl si masku na čelo. Měl mladinký obličej, sotva šestnáctiletý.

„Tak jak?“ zeptala se dívka a přidřepla ke spacáku.

Chlapec se usmál. „Nějací mrtví, ale máme to.“

„A princ?“

„Žije. To bych ti neudělal.“

„Děkuju,“ vydechla a silně ho objala.

Jejich hlasy probudily dalšího spáče, holohlavého muže s bradkou. „Tak dobrý, no,“ řekl a začal si dýchat do zkřehlých dlaní. „Ale nechtěl bych to absolvovat znovu. Měli jsme ty Pendragonovy soldáty, a stejně to bylo o hubu. Andrej ti to poví.“

Dívka se otočila k poslednímu spacímu pytli. „No tak, Andreji, zlato.“

Uvnitř se nikdo nehýbal.

„Vstávej, máme v autě horký čaj,“ prudce zatřásla spacákem, až se jí spony na bundě rozcinkaly.

Nic.

Čtyři lidé v loděnici se dívali jeden na druhého a strachem se rozšiřující zornice jim pomalu požíraly duhovky. Pak se dívka konečně vzpamatovala, vrhla se ke spacáku a rozervala jeho zip.

„ANDREJI!“

(Léky smutných, Host 2013)

Miroslav Vlček: Vlak. Meškajúci

0

Povídka z blogu Miroslava Vlčka

“Už je sedem. Keby tento debilný vlak nemeškal, tak by sme už boli dávno v Bratislave,“ povedal muž v stredných rokoch, ktorý sedel pri okne kupé v tmavom saku.
„No, to je síce pravda, ale keby tento debilný vlak nemeškal, tak by sme sa asi nikdy nedali do reči,“ odvetila pani, rovnako stará ako už zmienený pán a prehrabala sa vo svojich gaštanových odfarbených vlasoch.
„Reštauračný vozík prichádza. Káva, čaj, pivo, bagety a iné dobroty v tomto čase-nečase z nášho reštauračného vozňa rovno do vášho kupé,“ kričal z chodbičky mladík, ktorý tlačil reštauračný vozík okolo kupé, kde sedel pán v stredných rokoch, žena o čosi mladšia a mladík, ktorého sa rozprávač, teda ja, ešte neunúval predstaviť.
„Ja chcem len, aby sme boli už na mieste,“ zahlásila žena v kupé a vyzula si pri tom svoje červené topánky, ktoré dokonalo ladili s jej šatami.
„Ja by som si dal kávu,“ odvetil muž a vytiahol koženú peňaženku.
„Skibip, tuby, šap cap tabab,“ spieval si mladík popod fúzy, ktoré si chcel dnes večer oholiť a ignoroval nákupno-cestovnú konverzáciu.
„Reštauračný vozík prichádza. Káva, čaj, pivo, bagety a iné dobroty v tomto čase-nečase z nášho reštauračného vozňa rovno do vášho kupé,“ zahlásil mladík s vozíkom po tom, ako otvoril dvere v kupé, ktoré vás, drahý čitatelia, či v prípade akejkoľvek audiovizuálnej adaptácie, konzumenti audiovizuálnej adaptácie núti autor len čisto z jeho egoistických pohnútok sledovať. Prečo asi? Prečo chce, aby ste sa pozerali do poloprázdneho kupé, kde sú len traja ľudia, pričom kapacita je osem ľudí? Toľké mrhanie priestorom. Pokojne tam mohol napísať aj ľudí osem alebo možno len sedem. Nie. On vás namiesto toho núti predstavovať si alebo možno počúvať, či prípadne sledovať ako traja ľudia, ktorých takmer nijako socioekonomicky nezakotvil sedia v meškajúcom vlaku, ktorý je špinavý, ako väčšina vlakov vo svete. (more…)

Tereza Semotamová: Chtěla jsem napsat trhák pro Broadway a vzniklo… tohle

0

Lívance mám rád

muzikál pro Broadway

1.scéna: idylická scéna manželů

Vesnická chýše.

Žena stojí u plotny a míchá vařečkou v hrnci. Muž k ní přijde a zezadu ji obejme. Poté stojí profily k publiku, objímají se a hovoří.

ŽENA: Ach, muži můj, jak jsem šťastná s tebou. A jak dlouho už. To jest téměř k neuvěření. Myslela jsem, že vášeň všechna a cit všechen svatbou pomine, ale naopak zdá se býti ještě plnější a živější. Svatba mé city zpečetila, cítím tvoji blízkost ještě blížeji a hlavně vím, že jsem tvým vlastnictvím. A to mě činí šťastnou.

MUŽ: Zase kyselo?

ŽENA: Ano, protože láska naše sice květem pestrým kvete, ale krejcarů míň než málo máme..

MUŽ: Snad příští pátek přinesu výplatu z minulého měsíce. Dřevo nám žere dřevomorka.

ŽENA: Mužíčku můj, dřevomorku rejdit v polenech nech a se mnou se potěš.

Ďábel projde okolo a odplivne si.

ĎÁBEL: FUJ, TO JE VOŠKLIVEJ HNUS, TFUJ.

MUŽ: Nejdřív se najím, ženo má. A ty mi povídej, co jsi tu celý den robila. (Žena se jala polévku nalévati)

ŽENA: No, když jsi odešel, jala jsem se dřevo štípati.

MUŽ: Ale to má práce. Proč to děláš?

ŽENA: Však také to zvládnu a ty aspoň čas rubáním doma ztráceti nemusíš, o to víc můžeš se mnou se potěšiti, když volnou chvilku po práci máš. Nemusíš ji dřívím ztrácet. Bez tak máš už tak dříví za celý den dost a dost.

MUŽ: To pravdu díš. (pausa) Taky na tebe při dřevorubání mysleti musím a to stesk mi pak srdce tíží. Tvé nohy, hlavně stehna, po těch se mi stýskává.

Pokračování na Foxy Nibbles

Jakub Vítek: Telefonát

0

Vztah je cesta od monologu k dialogu a zase zpět.

Včera, mohlo být něco kolem páté.

Seděla jsem u televize, srkala vychládající kakao a čekala, až začne můj oblíbený seriál. Oči mi lítaly po místnosti, stejně jako zmatené myšlenky hlavou, chvíli napravo, chvíli nalevo, pak zase napravo..Občas si takhle hraju, jsem krátkozraká, 12 dioptrií.., a když někdy takhle házím pohledem z jednoho rohu místnosti na druhý, obrysy věcí se mi začnou rozmazávat a splývat v jeden jediný různobarevný celek, který polapím a dovolím mu vznášet se uvnitř mé hlavy tak dlouho, jak jen budu chtít. Docela mě to baví, sleduju, jak se všechno to materiálno kolem mění v pouhou myšlenku, v absolutní nesmysl, který je jen můj a při tom všem hemžení mi zbývá ještě prostor na to snít, jaké by to bylo, kdyby šel celý život takhle rozostřit. Život, lidi, vzpomínky. Sama bych si ho stvořila a dala mu novou podobu, jo, byl by to absolutní nesmysl, ale byl by alespoň můj….A různobarevnej!

Tyhle moje blbý úvahy končí většinou tupou bolestí, která mě přinutí zanechat svých blbých her s očima a zase si na nos nasadit ty blbý brýle. Přinejmenším zajímavý obraz šíleného surrealisty zase honem rychle nahradí přinejmenším nezajímavý byt šílené třicátnice.

Jsem zase zpátky ve svým světě, ve svým životě, sama a tlustá. Nechutně tlustá ve vlastním obýváku, sedím ve vlastním křesle, naproti televizi, co jsem si koupila z první výplaty, takže je taky moje vlastní, jenom moje. Sedím tady a vůbec mě to netěší. Sedím a jsem obklopena věcmi, co jsou jen moje, měla bych být ráda, ale já nejsem, sakra, já nejsem ani trochu šťastná už jen proto, že se nemám o ty svoje věci s kým podělit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdo procházel po mým vlastním obýváku, nebo se mnou seděl v mým vlastním křesle a čuměl se mnou na bednu. Na mou vlastní bednu, co jsem si koupila ze svýho prvního…

Jsem tlustá. Seriál ještě nezačal. Pořád jedou reklamy a mě to vůbec nebaví. Ježiši, já jsem tlustá.

Pokračování na Foxy Nibbles

Polina Chelemendiková: Život pod psa

0

Povídka ve sborníku textů nejlepších autorů stránek scifi.sk

Sborník Zárodky hviezd najdete ZDE

Další texty zařazené do sborníku:

  • Anton Stiffel – Traja muži UI a loď
    Lucia Halčínová – Nájsť Danielu
    Janko Iša – Smrť ukutá v železe
    Zdeno “Ash” Mikláš – Koľko sĺz stojí Liberty
    Marek Slabej – Hľadieť na západ smerom ku koncu sveta
    Janka “YaYa” Tabačková – Dlaždica

Polina Chelemendiková: Lovci snov

0

Sci-fi poviedka z cyklu Príbehy z postkatastrofického sveta

Nevada sa zobudila s pocitom absolútneho šťastia. Dávno už takýto pocit nezažila. Nedalo sa to ani zďaleka porovnať s nejakými syntetickými emóciami z ružových piluliek – toto bolo ozajstný, plnotučný  pocit spokojnosti s vlastným životom, ktorý teraz dostane poriadny spád. Konečne!

Dôkladne sa ponaťahovala a pružným mačacím pohybom sa vymrštila z postele. Dnes si dá na rozcvičku nejaké rýchle bíty. A potom bublinkový kúpeľ a masáž hlavy. Zaslúži si to! Vyprodukovať čosi tak geniálne… Dokonalý sen. Nikdy ju nenapadlo, že by toho jej mozog bol schopný. Sny si nahrávala len tak zo zvyku, ako každý. Občas sa tam pritrafili nejaké podivné obrazy, ktoré sa dali zavesiť na friendspace alebo na psychoanalytické fórum, ale pravdu povediac, zväčša to vôbec nestálo zato. Obyčajná spleť haluzí, útržky nezmyslov, koláž tvárí a udalostí, nič zvláštne. Ale dnes… Malo to napínavý príbeh, magickú atmosféru, úžasné dialógy… Navyše to bolo celé o nej a Denverovi… Keby to komponovala vedome, nevymyslela by to lepšie. [...]

Více čtěte na www.chelemendik.sk

Dále také Polina Chelemendiková: Magic moment

Tereza Kratochvílová – Vdávání

0

Poviedka “Vdávání” od Terezy Kratochvílovej.

Jednou ráno jsem se vzbudila a hned jsem věděla, že je cosi v nepořádku. Obvykle spávám na zádech s nohama a rukama rozhozenýma do čtyř světových stran. Tomu je přizpůsobena moje postel, jediný kus nábytku, který doopravdy vlastním. V nohách má zabudovaná kuličková ložiska, v pelesti příruční kompas a já s ní mohu libovolně otáčet tak, abych měla hlavu na severozápad, pokud usínám s objevitelskou touhou, na severovýchod, to když na druhý den plánuji úklid, jihovýchod znamená, že nebudu dělat ale vůbec nic, jen po arabském způsobu posedávat na ušlapané podlaze a čekat, co mi kdo hodí do čepice (obvykle nic, to je tím, že žiju na samotě). Když mám splín, usínám s hlavou na jihozápad tedy tak, jako bych měla vypadnout z postele rovnou do Středozemního moře. (more…)

Tereza Kratochvílová – Bříško

0

Poviedka “Bříško” od Terezy Kratochvílovej.

Vždycky, když se oteplí a ze vzduchu je cítit, že už bude brzy jaro, snažím se mít dobrou náladu, jakou bych měla mít. Svítí sluníčko, kvetou kytičky, rostou mláďátka a mně se znovu připomene každoroční hrozné neštěstí. Obvykle mi trvá dlouho, než pojmenuju věci pravým jménem. Snažím se chodit hodně na procházky a přemýšlet o důležitých a velkých věcech, stavím domečky z šišek a kůry, vycpávám mechem krabičky a plním je hlemýždi zahradními, zpívám trampské písně, uzavírám pokrevní bratrství, píšu milostné dopisy a zkouším vařit zdravá jídla… (more…)

Tereza Kratochvílová – Borůvky

0

Poviedka “Borůvky” od Terezy Kratochvílovej.  Borůvka

Sbírám borůvky každý den od konce června do září a to jsou moje nejšťastnější chvíle. Probouzím se ještě v noci a čekám, až začne vycházet slunce. Spím s otevřenými dveřmi, takže vidím, jak červená protější kopec a to je ta pravá chvíle. Vyskočím z postele, běžím si vyčistit zuby a pracovní oblek si oblékám až na verandě. Je to kombinéza, která byla původně bílá, ale teď je šedomodrá a to je moje nejmilejší barva. Snídám obvykle borůvky s cukrem, ale dneska jsem si je dala i se šlehačkou, protože cítím, že bude zvláštní den.

Ve sklepě, který je suchý a teplý, původně byl vybílený vápnem, ale už má příjemnou šedomodrou barvu, která je moje nejmilejší, mám svoje kbelíky. Když náhodou jedu do města pod kopce, je to jenom kvůli kbelíkům. Každý den mám totiž chuť sbírat do jiné barvy a tvaru a jejich počet v mém sklepě tedy neustále stoupá. Dneska mám i v tomhle jasno- sáhnu po největším obřím červeném kýblu a honem zabouchnu dveře, aby se na mě nezřítily štosy ostatních žárlivých, které se už povážlivě naklánějí.

(more…)

Go to Top