Katarína Kubalová: Rola klasickej rozprávky vo vývoji dieťaťa

0

01Magisterská diplomová práca sa v prvej polovici zaoberá charakteristikou rozprávky a rozborom troch klasických rozprávok ( Traja bratia, Princezná ze mlejna, Perinbaba ) a ich vplyvom na vývoj dieťaťa, najmä v mladšom školskom veku. Druhá polovica magisterskej práce je zameraná na kvalitatívny výskum s deťmi, ktorý pojednáva o klasických rozprávkach, o detských poznatkoch, postrehoch, o láske, o boji dobra so zlom, atď. Výskum je zameraný na vnímanie a na vplyv klasických rozprávok či už na dieťa, alebo na dospelého jedinca.

The first part of the Master thesis deals with the characteristics and analysis of three classic fairy tales and their impact on child development, especially in the early school years. The second part of the thesis is focused on qualitative research of children, and deals with the classic fairy tales, about children’s knowledge, insights, love, about the struggle between good and evil, etc. The research is focused on the perception and on the influence of classic fairy tales on children an adults.

Diplomová práce byla obhájená v roce 2016.

Vedoucí práce Jan Gogola.

Práce je dostupná ZDE.

Tereza Reková: Možnosti tvůrčí komunikace ve vztahu k odkazu osobnosti Hieronyma Lorma a jejich využití v médiích a na divadle

0

imagesDiplomová práce obhájená v roce 2016.

Tématem práce je důkladná sonda do života a dramatické tvorby rakouského hluchoslepého básníka, dramatika a novináře Hieronyma Lorma, zakladatele Lormovy prstové abecedy. Práce dále reflektuje různé způsoby, kterými se o problematice hluchoslepoty pojednává v médiích napříč celým světem. Nedílnou část práce tvoří také aplikovaný výzkum, ve kterém je obsažena dramaturgická a scenáristická úprava jedné z Lormových her do formy vhodné pro inscenování se skupinou vybraných hluchoslepých herců.

New ways of creative communication in relation to the legacy of Hiero-nymus Lorm and their application in media and theatre”. It deals with plays written by deaf-blind author Hieronymus Lorm. The aim of the work is to compare different ways of how media inform spectators about deafblindness and which means of communication are used in different media. The thesis explicates characteristic motifs, certain styles and dra-matic situations, and describes how media use them. The second part of this work deals with the experience of the author with rehearsing a drama play with four deafblind actors.

Diplomová práce je dostupná ZDE

Michael Sodomka: Jak pobavit a nebýt trapný?

0

3668171--michael-sodomka-a-jeho-bavicske-zacatky--1-950x0p0Student Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky píše rád a píše hodně. A má radost, když může ostatní pobavit. Když se ale po něm na JAMU začalo chtít, aby psal pravidelně, jeho tajný notýsek plný vtipných hlášek nestačil poptávce. Co teď?

Michael Sodomka se narodil v Praze, většinu života strávil v Kolíně a nyní žije v podkrkonošských Hořicích. Aby toho nebylo málo, studuje v Brně, a možná i proto má rád svůj klid a volné chvíle se snaží trávit se svými blízkými. Má rád fotbal i Hvězdné války. Každý, koho zná, ale má rád buď jedno, nebo druhé, popřípadě ani jedno. Ale málokdo oboje. Rád si čte, poslouchá a provozuje hudbu, stará se o psy a hraje basketbal.

Přesto tvrdí, že píše proto, že nic jiného neumí. A hned dodává: „Tedy já s největší pravděpodobností neumím pořádně ani to, ale když už si postěžuju, najde se většinou někdo, kdo mi můj sebekritický záchvat začne rozmlouvat. A já si to nakonec rozmluvit nechám.“

Autor vysvětluje, že diagnóza baviče ho provází už od gymnázia, kde prý pochopil, že nebude ani nejchytřejší, ani nejdrsnější ve třídě. A tak začal dělat zábavu všude možně. „Moc jsem neuznával teorii, že je daleko jednodušší lidi rozplakat než rozesmát,“ dodává.

Na vysoké škole se však při psaní scénářů ocitl v situaci, kdy mu legrace najednou nešla. „Co vám budu povídat, bolely mě zuby, a to se špatně ksichtí. Proto jsem se ponořil do sebe, a když jsem se vylovil, byl přede mnou napsaný příběh mladého archeologa, který miluje svoji ženu z Opavy, ale musí pracovat v Aši, protože archeologů je moc a míst pro vykopávky naopak málo. A co se nestalo? Ohlas pana profesora i spolužáků byl kladnější, než když se snažím o vtip.“

Začal si i v kině všímat toho, jak se dělá zábava. „Distributor mne lákal na komedii, na zábavu. Dočkal jsem se několika vtipů. Celkem povedených, postupně gradovaly. Ale právě toho jako by se autoři polekali. Jako by pokaždé, když hrozilo, že bych se začal smát nahlas, museli nutně zchladit moji duši něčím neveselým. Vkusným, ale nekomediálním. Pak jsem viděl další dva, o něco málo starší, české filmy. Tvůrce rovněž sliboval legraci. Dokonce jsem si to ověřil v jednom rozhovoru. Místy se vyskytla, to musím uznat, ale zředila ji úmrtí postav.“

Michael Sodomka pochopil, že dělat zábavu je opravdu strašně těžké. Rozsévat melancholii a lehkou depresi nikoliv. „Nikdo vám neřekne, že vaše vtipy jsou vyčpělé, a navíc vás občas někdo pochválí, jak jste pěkně umělečtí.“

Inteligentní zábava podle něj u nás velice chybí. Uspokojila ho až americká komedie se Sandrou Bullockovou. A tak vzdává hold všem divadelníkům, filmařům a spisovatelům, kteří dovedou být výjimkou. A nejen jim, ale i všem dobře naladěným lidem, schopným bavit ostatní i mimo umělecké kruhy.

„Chvílemi mne snad i trochu štvala škatulka srandisty,“ přiznává autor, „ ale postupně si začínám uvědomovat tíži svého břímě. Pobavit a nebýt trapný nebo vyčpělý skutečně není vůbec lehké. Je to asi doopravdy těžší než být pěstitelem cibulí, jehož radostí jsou uslzené oči, sledující jeho produkt. Jsem připraven na výzvu, kterou legrace je. I za cenu že budu spíš trapný, ale vtipný jen chvíli. Pokud totiž budu alespoň chvíli vtipný, bude to stát za to. A po zbytek svého času pro vás budu s radostí trapný.“ (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Fejeton poslouchejte ZDE

Martina Jelínková: O personifikovaných psech

0

SONY DSCStudentka JAMU pochází z Ivančic. Nejspíš tam, ale i v Brně, kde studuje, potkává takzvané personifikované psy. A vůbec se jí to nelíbí.

Psaní povídek se Martina Jelínková věnuje už od jedenácti let, kdy jí k literární tvorbě přivedla učitelka českého jazyka na gymnáziu. Touha po písemném vyjadřování ji přivedla až ke studiu rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU.

Ve volném čase ráda vaří, je fanynkou tvrdší rockové muziky, a světe div se, také sportu, například inlinového bruslení.
Ráda se nechává od života překvapit. Pokud by jí nevyšla kariéra v médiích či ve sféře umění, její náhradní volbou by prý bylo učitelství ve školce, neboť pedagogické geny má v rodině.

Nakonec ani její fejeton nezapře chuť pedagogicky působit. Vypráví v něm o tom, jak se v obchodě hrnula ke své známé s kočárkem, aby jí blahopřála k potomkovi – a zůstala zaraženě stát. „V kočárku totiž neleželo malé, roztomilé a očka koulící děťátko. Na naducaném polštáři si spokojeně hověl chlupatý maltézský bišonek.“

Jelínková vysvětluje: „Po celá staletí, už od dob, kdy se psi jakožto divoké šelmy poprvé domestikovali a stali se součástí lidských obydlí, byla jejich funkce vždy jednoznačná. Byli to hlídači domu, horliví ochránci, kteří svými zubisky a hlasitým vrčením venku u boudy dbali o bezpečí svých páníčků a jejich rodin. Plnili funkci nejen pomocníka, ale i věrného druha. Pouto mezi člověkem a psem existovalo od nepaměti, jenže postupem času, zdá se, u některých lidí překročilo jistou hranici.“

Autorce se zdá, že se vytvořil zcela nový typ psa – pes personifikovaný. „Pes personifikovaný už nehlídá venku u boudy, ale žije s námi v bytě, jí s námi u stolu, dívá se na televizi a spí vedle nás v posteli, má svůj vlastní svátek, zatržený v psím kalendáři visícím na čestném místě na stěně v obývacím pokoji, skříň plnou oblečků, dostává dárečky k Vánocům. Máme psí psychology, kde jsme ochotni zaplatit nemalé částky za duševní zdraví svého miláčka, psí kadeřnictví, lázně, salony krásy…“

Pes je náš přítel, umí potěšit, to ano, uznává Jelínková. Ale člověk to není. Autorka si vzpomíná na jednu situaci ze střední školy, ze které je jí dodnes úzko: „Mnozí mí spolužáci znuděně zívali u dokumentu týkajícího se holokaustu během druhé světové války, a titíž lidé hystericky vzlykali u závěrečné scény filmu Marley a já. I těm, kteří snímek neviděli, zřejmě došlo, že Marley byl pes. Dětské oběti válečných konfliktů, které se odehrávají daleko od nás, už diváky zpráv na komerčních televizích nedojmou, avšak patřičně emotivně podaná zpráva o zraněném pejskovi rozpláče půlku národa.“

Jelínková poukazuje na to, že v krematoriích se hromadí urny s nevyzvednutými příbuznými, ale vznikají hřbitovy pro psy, kde se pohřeb čtyřnohého kamaráda pohybuje v řádech tisíců. Přiznává se ke svým obavám o to, jakým směrem se bude ubírat naše společnost, kde se najímají psí chůvy, a to navíc za větší částku než chůvy dětské. Končí však s úsměvem: „Jedno vím jistě. Jestli se někdy v příštím životě mám narodit jako zvíře, chci být rozmazlovaným psím miláčkem.“ (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Poslouchejte ZDE

Kristýna Synková: Trampoty se spropitným

0

3665236--kristyna-synkova--1-950x0p0Studentka Divadelní fakulty JAMU Kristýna Synková ve svém fejetonu vypráví o tom, do jakých situací se člověk může dostat kvůli spropitnému.

Autorka fejetonu miluje chvíle strávené v oblíbené kavárně – pohodlné křeslo, kolem spousta knih a výhled do ulice. „Ze spánku vás doopravdy probudí až vůně dobré kávy,“ píše.

Příjemné posezení však může skončit trapasem: „S každým usrknutím se pomalu propíjím k odchodu. Ještě zbaštím sušenku a budu platit. Pečlivě prozkoumám všechny kapsy a zákoutí své peněženky, pro jistotu s ní ještě řádně zatřesu. Je to tak. Nemám na dýško a před číšníkem se můžu hanbou propadnout. Jistě mě za to nenávidí. Zapamatuje si můj obličej a příště jakoby náhodou zapomene na sušenku.“

Kristýna Synková studuje 1. ročník oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Psaní se věnuje nepřetržitě takřka od dětství, proto uvítala, že ho může naplno rozvíjet i v rámci vysokoškolského studia. Ve scenáristice by ráda pokračovala i do budoucna, pokud ji ovšem bude schopna skloubit se svou druhou velkou vášní, kterou představuje každodenní a nikdy nekončící lelkování.

Sama tvrdí, že se nejraději probouzí až k obědu, nikdy nedobíhá šalinu ani autobus, přestože pak chodí všude pozdě, a samotný akt vstávání jí může zabrat celý den. Navzdory svému rozespalému přístupu a venkovskému původu si na život ve městě rychle zvykla. I tak se ale vždy ráda vrací na vrcholky kopců Rozseče nad Kunštátem, malé moravské vesničky odkud pochází.

Právě tam si nejdříve vyzkoušela dát spropitné: „První pokus, aplikovaný na postarší paní prodavačku v naší vesnici, skončil fiaskem. Dodnes nevím, zda byla pouze nedoslýchavá, nebo mou snahu o docenění jejích služeb zkrátka ignorovala. Faktem je, že poděkování ani úsměvu jsem se tenkrát nedočkala.“

S přibývajícími roky se však autorka stala v tomto oboru zběhlou: „Skoro se opovažuji říct, že jsem se stala profesionální lovkyní díků a úsměvů, které jsem si spropitným od číšníků kupovala. A nemohla jsem přestat. Navíc je to přece téměř společenské pravidlo a porušit ho se zkrátka nesluší. V období, kdy jsem patřila k těm, ‚co zrovna mají‛, což obvykle znamená na začátku týdne, jsem neznala míru. Rozdávala jsem spropitné v květinářství, Tescu, knihkupectví či prodejně s obuví. Často jsem se sice setkávala s rozpačitou reakcí, ale nakonec se usmáli všichni. Pocit je to do jisté míry krásný, ale brzy jsem si spočítala, že máslo ani rohlíky si za něj nepořídím.“

Je to jistě neobvyklé – přivést se na mizinu rozdáváním spropitného. Autorka ve svém fejetonu vypráví o tom, že to jednou přehnala při nákupu v pražírně kávy. „V momentě placení jsem přihodila spropitné v takové výši, že mě to samotnou překvapilo. Pan majitel diskrétně ztišil hlas, přece jenom se už za mnou tvořila fronta, a se zdviženým obočím se tázal: ‚To myslíte vážně, slečno?‛ Nezmohla jsem se na odpověď. Uvědomila jsem si totiž, že mi vlastně nebudou stačit peníze na autobus a že bych se nejspíš měla konečně naučit přemýšlet dřív, než něco vypustím z pusy. Pan majitel mi ovšem, se slovy „tohle si od vás nevezmu“, celé spropitné do koruny vrátil. V tu chvíli jsem se necítila trapně jen sama za sebe, ale i za svou mámu, babičku, tetu a vůbec celou rodinu. Víckrát jsem se zde neobjevila.“

Všeho s mírou – uzavírá Kristýna Synková a připomíná, že není nutné si spropitným kazit život a propadat se do země, pokud na ně nemáme anebo usoudíme, že si je obsluha zkrátka nezaslouží. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Silvia Divékyová: Úsměv není žádná šifra

0

3648047--silvia-divekyova--1-300x200p0Silvia studuje rozhlasový a televizní obor na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Pochází ale ze slovenského města Prievidza. Název a téma svého fejetonu převzala z písně slovenského zpěváka Mira Žbirky.

„Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc,“ tak zní ve slovenštině věta z písně, kterou se Miro Žbirka proslavil i v Čechách a na Moravě. Silvia si ale řekla, že úsměv vlastně šifrou je. „Usmívat se nás nikdo neučí. Dítě už v útlém dětství reaguje na podněty, které se mu líbí, úsměvem. Na svraštění tváře prý potřebujeme až 43 svalů, zatímco na úsměv jen 17. Je to univerzální jazyk, které v každé řeči znamená totéž,“ vysvětluje.

Silvia Divékyová se už od útlého věku věnuje psaní a práci s kamerou, zpívá také s kapelou. Ale kromě toho svůj volný čas vyplňuje cestováním, turistikou a horolezectvím. Má ráda jídlo a poznávání nových chutí, staré hollywoodské filmy a vůbec celý ten pestrý svět, plný nedokonalostí, které je možné znovu a znovu objevovat. Ráda si všímá drobných detailů.

Ve svém fejetonu vypráví o své první návštěvě Spojených států amerických. Z daleké cesty prý měla nejprve strach, ve kterém ji jen utvrdil imigrační pracovník, zjišťující, zda s sebou nemá výbušniny. Brzy si však všimla, že se tam každý usmívá. „Zamilovala jsem si veselé prodavačky, veselé uklízečky a vůbec všechny veselé lidi, kteří mi s velkým úsměvem říkali sweetie nebo darling,“ vzpomíná autorka.

Po návratu domů však Silvia zažila kulturní šok. Nikdo v obchodě se neusmíval, nikdo se nezajímal o to, co měla na srdci. „Já jsem se snažila zdvihat koutky rtů nahoru tak často, jak to jen šlo, ale přišla jsem na to, že bez podpory to jde těžko. I na mě po čase padl stín zamračeného Slovenska a rozhněvaně jsem se ptala, proč se tu nikdo neusmívá,“ dodává.

Rozhodla se však zahájit revoluci proti mračení. Na všechny ty neživé, nezaujaté tváře se zářivě usmívala a přála jim pěkný den. Zaskočeně jí odpovídaly: „I vám.“ Usmívala se na zákazníky během své brigády ve zmrzlinárně. Přiměla k úsměvu správce kluziště na náměstí.

„Při každém roztažení koutků se cítíme lépe, protože se do těla uvolňují endorfiny, které informují mozek o tom, že jsme šťastní a spokojení – a tím se snižuje úroveň stresu,“ zjistila Divékyová. „Prvním krokem je překročit svůj vlastní strach a přestat řešit magické šifry. Stačí se usmát.“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Vladimír Mareček: Velké divadelní odhalení

0

3660758--vladimir-marecek--1-300x450p0Student Divadelní fakulty JAMU se vrací ke své návštěvě Mahenova divadla, kde shlédl představení Je třeba zabít Sekala. A co odhalil? Ne, to je jinak, to herečky se na scéně odhalují a divák uvažuje, zda je to nutné.

Vladimír Mareček o sobě říká, že je nadprůměrně nespolečenský člověk. Narodil se v Jihlavě roku 1994 a během středoškolského studia na osmiletém gymnáziu začal hrát na baskytaru, založil kapelu, složil pár písní a textů.

Také ale hrál v několika studentských divadelních souborech, pro které později napsal i pár scénářů a dokonce se, k překvapení všech svých známých, stal členem pěveckého sboru coby poněkud nevyzpívaný, přesto však mužný bas.

S koncem střední školy změnil své působiště na pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud po roce přešel na JAMU, jelikož studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky ho prý naplňuje více než obor Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání.

V Brně začal navštěvovat divadlo hlavně proto, že je tam tma, ticho, nikdo se na něj neodváží mluvit a na rozdíl od filmů se nemůže na divadelní hry podívat v klidu doma. Dodává však, že jej k návštěvě divadel motivovali i spolužáci, kteří sdělovali: „Byli jsme na tomto a tomto představení a v té a té minutě se hlavní herečka svlékla a po zbytek hry tam pobíhala nahatá.“

Autor fejetonu je upřímný: „Takové vyprávění ve mně, jako v mladém a nevybouřeném muži, přirozeně vždy vzbudí příjemnou zvědavost.“ Ten divadelní zázrak si prý chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, a tak se vypravil se spolužáky na představení Je třeba zabít Sekala.

„Pokud znáte původní filmovou verzi tohoto příběhu, asi vám ode mě přijde až hloupé, myslet si, že v Sekalovi nenajdu nahotu. Ale já zkrátka žil ve své poklidné maloměstské iluzi, že jsou věci, které se na divadle buď neukazují, nebo jen naznačují. Ale jak se zdá, patrně jsem zaspal velkou revoluci v umění. Kolem je zkrátka úplně jiný svět, než na který jsem zvyklý ze středoškolských a amatérských divadel, která jsem doposud navštěvoval nejčastěji.“

Na otázku, kde se v divadelnících vzala ta odvaha, ale i potřeba odhalit světu nejen své nitro, autor odpovídá: „Umělci mají jednoduše potřebu šokovat, což je vede až k tomu, že musí pokořit veškeré hranice, které dosud v divadle chatrně přežívají. Ve snaze ukojit svůj vrozený exhibicionismus se pak herci a herečky svlékají a obecenstvo aplauduje jejich odvaze, uměleckosti a modernitě přístupu k dramatu.“

Vladimír Mareček je však k tomu kritický: „Z tohoto důvodu pak vznikají představení, která, ač nerad, považuji za méně kvalitní. Alespoň ve srovnání se skupinou druhou. Skupinou, která nepotřebuje představení Švandy Dudáka modernizovat sborem prsatých duchů. Skupinou, která nenechá nastoupit Marii Stuartovnu k popravě třesoucí se spíše zimou, než strachem. Tato skupina využívá nahotu mnohem méně – jen tehdy a tam, kde je opravdu vhodná, ne samoúčelná.“

Rozhodně neplatí jednoduchá tabulka: od pasu nahoru umění, od pasu dolů porno. „Nejde totiž o to, co všechno vám herec na scéně ukáže, ale spíše o to, proč vám to vůbec ukazuje,“ shrnuje fejetonista. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Bernadeta Babáková: A PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ

0

VýstřižekVítězná báseň Brněnské sedmikrásky

Bernadeta Babáková –  A PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ

Dvakrát ji změřil
než ji přeříz
pak si koupil teplé pivo
v plastové lahvi
popíjel ho po třetinkách

Měl v plnovousu stříbrné odlesky
ze šupin vánočních kaprů
co usychají v kádích
někde za zatlučenými dveřmi
skladiště s mykanou přízí

Jeho poslední osmička nahoře vlevo
visí na režné niti u kliky
pánských záchodů v nonstopu
někde na Veveří

Těch devět marných let
mu nikdo nevrátí
patnáct piv
nikdo nezaplatí
osmnáct tisíc
nikdo nepůjčí
a u dvaceti jizev
nikdo neuvěří
že jsou z Vietnamu

Pak beránek rozlomí sedmou pečeť
a Brno postoupí o příčku výš
na turistickým seznamu

Článek iDNES.cz o soutěži:

Dohromady pět vítězů se v sobotu vměstnalo na tři první příčky Brněnské sedmikrásky. Stoupající úroveň básnické soutěže odpovídala jejímu tématu Brna coby 27. nejlepšího města na světě. Autoři museli své básně sami přednést.

„Chlapi, máme po klidu, ještě další tři kavárny a bude se tu jezdit jak do Paříža!“ prohlásil prý před časem o vzrůstající slávě Brna zdejší nakladatel Pavel Řehořík.

A 27. místo v žebříčku nejzajímavějších měst světa, které jihomoravské metropoli přisoudil kvůli jeho kavárnám, gastronomii i architektuře americký deník New York Times (více zde), zvolili za téma letošní básnické soutěže Brněnská sedmikráska také nakladatelé a vydavatelé z brněnského Hosta.

V rámci Noci literatury se vrcholné klání finalistů přihlášených do této soutěže odehrálo v sobotu večer na Alžbětinské scéně Divadla Husa na provázku.

Moderování se ujal herec Roman Blumaier a jeho sdružení Komediomat, už tradiční tematické přednášky jeden z autorů proslaveného blogu prigl.cz Pavel Šplíchal a hudební složku obstaral Ondřej Klíč, který zhudebnil i jednu z přihlášených básní.

Porota tvořená architektem Martinem Hrdinou, novinářem Michalem Kašpárkem nebo šéfkuchařem z restaurace Simplé Lukášem Nečasem měla úroveň srovnatelnou s výrazně kvalitními příspěvky soutěže, které zde autoři museli osobně přednést.

Skvělé básně tohoto ročníku zapříčinily i to, že na prvních třech místech se ocitlo pět výherců. Na třetím Týna Trnková, na druhém Jiří Harnach s Daliborem Maňasem, zatímco první místo „bral“ další člen sdružení Vítholc a také bývalý novinář MF DNES Karel Škrabal zároveň s talentovanou studentkou Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění Bernadetou Babákovou.

Vítězové se rozdělili o výhru 10 tisíc korun. Jen „šalinkartu“ na měsíc získala jen Babáková, protože současný „televizák“ Škrabal žije už delší čas v Praze. Jak se ostatně můžete dozvědět z jeho vítězné básně.

Zdroj:http://brno.idnes.cz/brnenska-sedmikraska-2016-0sn-/brno-zpravy.aspx?c=A160626_091701_brno-zpravy_mav

 

Silvie Čechová: Mužská touha po lovu

0

3656021--silvie-cechova--1-950x0p0Fejeton ke Světovému dni rybářství.

Studentka Divadelní fakulty JAMU Silvie Čechová si povšimla, že na 27. červen připadá Světový den rybářství. Zamyslela se nad tím a představila si, jak to v rodině rybáře asi chodí.

Kdo je Silvie Čechová? Sama o sobě říká, že je děvče z Moravy, co vyrůstalo s maminkou na sídlisku ve Veverské Bitýšce a společně s ní si představovalo, že koupí dům a zahradu, což se za pár let splnilo, a od té doby už mu nechybí nic, ale vůbec nic. Má ráda chválu a pochvalu, vískání ve vlasech, hodné děti a sladké bez výčitek, nemá ráda zlé autority (o to víc uznává ty spravedlivé), nespravedlnost, lečo a zmar.

A rybáře má ráda, nebo ne? Bere je s pochopením. Protože jak píše: „Mají to zakódované v hlavách, něco je k tomu stále přitahuje. Lov. Dříve s oštěpy, luky a šípy naháněli muži stáda buvolů a mamuty, vymýšleli pasti a vyráběli stále účinnější zbraně, byla to nutnost zajištění potravy, ale i vášeň. Dnes už nutnost odpadla a zůstala jen vášeň.“ 

Zatímco ženy podle ní „loví“ v obchodních domech, muži rádi stráví pohodový den u vody s pivem. U rybaření, které je o něco méně akční než někdejší lov.

Muži si podle ní rybaření užívají i proto, že tam s nimi ženy nejsou. Ale to platí i naopak: ani ženy nestojí při radovánkách v supermarketech o mužskou praktičnost a šetřivého ducha.

Autorka uvažuje: „Co ale může být tak zajímavého a dobrodružného na hodinách strávených civěním na návnadu pohupující se po vlnkách vody?“ Sama nikdy rybařit nebyla, a tak si vše pokusila představit ve své fantazii:

„Ráno, ještě za úsvitu, vydává se muž pro zbraně. Pečlivě zkontroluje prut i vlasec, následně hází do krosny. Přidává svačinu, kterou mu připravila manželka a z lednice vytahuje orosené pivo. Na kuchyňské lince sebere prázdnou a vymytou krabičku od Ramy a na čerstvě zrytém záhonku zahajuje svůj první dnešní lov. Po půl hodině je dno krabičky pokryté kroutícími se žížalami a muž mění strategii. Vrací se do kuchyně a hledá ingredience. Za chvíli už má skoro všechno, chleba, med, mléko, mouka, jen jedna chybí. Skořice, kde to zatracené koření může být? No nic, jde se budit manželka. “Ty vaříš?” ptá se rozespale. “Nechtěls jít na ryby?” Potěšená manželovou aktivitou prozradí, kde skořici skrývá, a znovu usne.

On zalije chleba mlékem, promačká, přidá ostatní součásti a těstíčko na ryby je na světe. Balí do papíru a vítězoslavně opouští dům. Když se pak žena probudí, celá natěšená na připravenou snídani, vidí v kuchyni spoušť. Ťápoty od bláta, drobky z chleba, rozsypaná skořice a kapky medu. Ideální začátek dne. Mezitím muž spokojeně nahazuje udici, usedá do rozkládací stoličky, otevírá pivo a snídá svačinu, kterou mu už předchozího dne připravila manželka. Ideální začátek dne.

Většina z nás si dá rybu jenom na Vánoce, kdy kapr v trojobalu zdobí většinu štědrovečerních tabulí. Bez ohledu na to, jak zapálenými rybáři čeští muži jsou. Podle Silvie Čechové totiž pro ně není důležitý úlovek, ale samotný lov. (text ČRo)

Celý fejeton poslouchejte ZDE

Vysílal Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Štěpán Vranešic: Rodiče a moderní technologie. Legrace, nebo prokletí?

0

3653290--stepan-vranesic--1-950x0p0Student Divadelní fakulty JAMU Štěpán Vranešic se zamýšlí nad obratností svých rodičů při používání moderních technologií. Jsou zdatní dost, nebo málo? A nejsou důležitější jiné věci?

Štěpán Vranešic je studentem prvního ročníku Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Právě potřeba realizovat své vysokoškolské vzdělání tvůrčím směrem vyhnala mladého autora z rodného regionu Hlučínska, tzv. Prajzské, do rušných ulic města Brna.

Tento kulturní šok se mu stal vděčnou tvůrčí inspirací. „I přes opětovnou pomoc Brňanů se mi dosud plně nepodařilo odstranit lašský akcent,“ podotýká Vranešic.

Avšak melodie mluvy není jediné věno, které si ze severní Moravy přinesl. Vranešicovu tvorbu do velké míry dotváří 18 let zkušeností s rurálním životem, religiozita rodného kraje i německo-chorvatsko-český původ.

Ve volných chvílích se rád věnuje psaní povídek, vandrům po Evropě nebo koukání do mraků. V případě potřeby svede pokosit krmení pro dobytek nebo podojit kozu.

A právě podobné dovednosti – včetně schopnosti obsloužit brusku, zrenovovat skříň, zadělat na knedlíky či uvařit svíčkovou – oceňuje u svých rodičů. Jak jsou na tom ale s moderními technologiemi?

Vranešicův tatínek si prý pořídil chytrý telefon pod záminkou potřeby GPS navigace. Autor píše: „Já, krev jeho krve, jsem z celé objednávky měl samo sebou ohromnou bžundu, důvěrně totiž taťkův vztah k digitálním zařízením znám. Radiobudík, co dostal před deseti lety na Vánoce, zvládl bez problému. Jednoduchý mobil pouze s možností zaslat sms, zavolat nebo si zahrát hada, krotí také takřka bez komplikací. Ovšem posadí-li jej člověk před monitor, začíná pravá bitevní vřava.“

Ačkoliv jeho návštěvy virtuální reality nebývají nijak dlouhé, stačí si prý tatínek Vranešic z procházek po neviditelném prostoru vždy přinést nějaký suvenýr v podobě viru.

Nový smartphone byl však v rodině vystaven jinému ohrožení: „Novou taťkovu hračku zparalyzoval živel úplně jiný, na jehož udolání byl i nezdatnější počítačový technik krátký – mamka.“ Paní Vranešicová si údajně skvěle osvojila i používání Facebooku, messengeru, který začala hbitě používat mj. k obeznamování se se studijními pokroky nejmladšího syna.

Máš dost jídla? – pípalo na mě v menze, – Není v Brně zima? – hulákal můj mobil ve škole, – Jak ti dopadl zápočet? – tázal se displej několik hodin před testem.“

Při další návštěvě rodného domu zjistil autor fejetonu, že tatínek si mezitím pořídil i netbook. „My mladí jsme stále pranýřováni za neutuchající čučení do monitorů a displejů, avšak (ta představami mi nahání husí kůži) kdo bude umravňovat naše nástupce, prosakuje-li zhouba techniky i do dřív digitalizací neposkvrněných kruhů?“ přemítá.

Přece však končí holdem svým rodičům – generaci, která si ke svým dosavadním dovednostem neváhala osvojit i krocení nových technologií. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

 

Go to Top