Posts tagged Antonín Přidal

Tereza Semotamová: ZA ANTONÍNEM PŘIDALEM: NIKDY NEPODCEŇOVAT LITERATURU!

0

3245582-img-antonin-pridalSpisovatel, moderátor a pedagog Antonín Přidal zemřel v úterý ve věku 81 let

Antonín Přidal byl dramatik, básník, překladatel a také pedagog, publicista, rozhlasový redaktor a televizní moderátor. Pro své nápady tak nacházel rozličné formy realizace: překládal, sbíral cizí naivistické texty, připravoval rozhlasové pořady, moderoval talkshow, psal eseje o literatuře, divadelní hry, rozhlasové hry, básně. Kromě toho o činnostech, které vykonával, dovedl mluvit a nadchnout pro ně jiné. Většina lidí ho znala jako možná až příliš rozvážného moderátora pořadů Z očí do očí nebo Klub Netopýr.

V roce 1991 založil obor rozhlasová dramaturgie a scenáristika na divadelní fakultě brněnské JAMU a pak ho dlouhá léta vedl. Právě jako studentka jsem jej poznala. Spolu s dalšími pedagogy, především spisovatelem a filmovým kritikem Pavlem Švandou, tomuto oboru vdechli porevoluční nadšení z možností, které dlouze očekávaná svoboda skýtala, a velkoryse pojatý prostor pro tvůrčí psaní, filmové projekce, analýzy a reflexe děl.

Pro mě tak nebyl jen nápaditým spisovatelem a geniálním překladatelem Lorcy, Shakespeara, Leara, Singera, Weitta, Thomase, Rostena a dalších. Byl to vztyčený pedagogický ukazováček - a nebudu zastírat, že často i noční můra studentských let. Nebyla s ním věru snadná komunikace. Takřka metaforická nedoslýchavost mezi námi se promítala do většiny našich rozhovorů. A to i v předmětu Umění rozhovoru nebo při konzultacích k mojí dizertaci. Něco jako „ztraceno v překladu“ či rozmotávání klubka vlny, kdy nemůžete najít konec. Nebo je to začátek?

Ale vždycky to stálo za to. Žádný text nespadl jen tak pod stůl, protože k němu nebylo co říct. Pamatuju si, jak jsem v rámci každoměsíčních reflexí četby, filmové a divadelní tvorby do textu jen tak halabala sepsala něco o Gribojedově dramatu Hoře z rozumu (povinná četba ke státnicím z dějin světového divadla), abych zaplácla kolonku „četba“. Pořádně jsem to schytala: „Četla jste to vůbec? Napište to znovu. Hodně jste to podcenila.“ Nikdy nepodceňovat literaturu!

Pokud mi něco předal, tak to bylo tohle. Jak literaturu přijímat, hlavně jak číst mezi řádky ve všech těch slavných klasických děl, kterých se člověk tak trochu bojí: v literárním semináři mi přes Pirandellovu povídku Kůň na měsíci a Hemingwayovy Kopce jako bílí sloni ukázal mistrovství krátkého prozaického textu. A jak psát? Jak si hrát s nápadem a jak se naučit mazat, jak vážit každé slovo v té textové pavučině. Celou neděli se člověk hrbil u počítače, aby napsal úkol do americky pojatého semináře (Přidal miloval Ameriku!) tvůrčího psaní, který zněl „rozhovor dvou psů“. To nezní nijak spektakulárně, ale sepište – lépe řečeno promažte dostatečně dobře – něco, co další den budete nahlas předčítat před dalšími spolužáky a prof. Přidalem!

A proč to byl právě rozhlasový obor? Coby redaktor brněnské literárně-dramatické redakce měl Přidal na starosti několik pořadů, mimo jiné fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života. Rozhlas pro něj nebyl jen zašívárnou v nemilé době, toto médium si zamiloval. Texty psané pro rozhlas pro něj byly „hry hlasů“ – viz experimentálně pojatá hra Všechny moje hlasy, v níž hrdina František vymýšlí osudy hlasů z nahrávek jazykových kurzů, které poslouchá pořád dokola. Nechci tuhle vzpomínku zahltit synopsemi, zmíním tedy už jen moji oblíbenou Prodám ucho, prodám hrob s podtitulem „černá hra pro hlasy různých barev“ - v níž se efektně zužitkovaly jeho potíže s nedoslýchavostí ve stáří.

Vzdělaný spisovatel, překladatel a pedagog na své okolí mnohdy působil přísně, až upjatě. Pod touto krustou se ovšem skrýval člověk, který miloval naléhavost literatury, nekonečné hrátky s příběhy a jazykem, nespoutaný humor. „Mám dávný zvyk započatý už v chlapeckých letech, potulovat se kolem tehdy otcovy knihovny, vybírat si na přeskáčku různé knížky, číst si v nich zcela libovolně, od břehu k břehu, od stezky ke stezce.“

P. S. Nikdy nezapomenu na brněnský Měsíc autorského čtení v roce 2008. Přidalovo vystoupení se chýlilo ke konci, najednou se někdo z publika zeptal, jak bojovat proti tomu všemu zlému, na co denně narážíme. Ta otázka nezněla naivně, ale chytře a naléhavě. Ticho se dalo krájet, od rozvážného moderátora Klubu Netopýr (a mnohem víc) všichni čekali moudro na konec. Profesor Přidal se jen usmál: Žijte, jak nejlépe umíte. (zveřejněno v časopise Respekt)

VZKAZ
Od rána hledám v knihách po otci
popsaný starý žlutý lístek
Pode mnou na žloutnoucím koberci
leží dvě děti a kočkují se

Na zlomek chvíle zamrznou mi oči
ováté papírem a nevidím
Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí
k těm hlasům téměř kočičím

a smějícím se jako by šlo o vše
(tak o vše jako nad skrýšemi knih)
Slepotou procitám a znovu vidím dobře
prsty i to co poponáším v nich

Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu
Odstín a nic     Ten stručný vzkaz
o tom co byl jsem a co budu
až nevrátí mě mráz

Pak znovu hledám otcův lístek
s dvaceti slovy     Možná přesnými
Mé děti umořeně zhroutily se
a hrají si na to že nežijí

(Sbohem, ale čemu, 1992)

16707600_775340755956769_7728394779557773610_o

 

Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy

0

55cd9fe04fc050155531619Básnická sbírka Antonína Přidala

Vydalo nakladatelství Druhé město

“Básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy považuji za zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury. Ve chvíli, kdy všeho je moc a nic nemá váhu, ozývá se — vím, bude to znít paradoxně — jasný hlas hluboké vnitřní meditace. Bez těkavé klipovitosti, bez sentimentality, bez takzvaného poetického oparu nebo kouřové clony, která tak ráda v divadle i na jevišti dnešního světa nahrazuje poctivě vyložené karty. Autor je přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Chce se dobrat odpovědi na otázky dotírající s věkem. Je v tom odpovědnost za život, v němž jsme „každý sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky, téma odcházení a zkoumavého nahlížení za ob ­ zor tohoto světa. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení. Vtipu ironického i dětsky hravého.”

Miroslav Plešák

Odpovědný redaktor / Miloš Voráč
Obálka a grafická úprava / ilustrace Naděžda Kubinská, sazba Bedřich Vémola
Rok vydání / 2015
Počet stran / 108
Vazba / brožovaná s přebalem
Formát / 150×245 mm
ISBN 978-80-7227-368-3

Antonín Přidal: Slova pana učitele koncem války

0

220px-Antonín_Přidal„Komu bylo koncem války čtyřicet nebo třicet let, ten už mezi námi nežije. Tehdejší dvacátníci jsou dnes nad hrobem, jejich paměť na odchodu. Žijícími svědky jsou ponejvíc ti, kdo byli tehdy ve věku klukovském nebo holčičím,“ konstatuje Antonín Přidal.

Básník, prozaik, dramatik, překladatel a profesor Divadelní fakulty JAMU Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Na konci druhé světové války mu bylo devět let. „I po nás, tehdejších dětech, zbude jen něco kusých vyprávění,“ uvažuje. K jedné ze vzpomínek se však vrací s jistotou, že ji ničím nezamlžil ani nepřibarvil. Pár vět, které pronesl jeho učitel v páté třídě obecné školy v květnu 1945, si navždy přesně zapamatoval:

„‚Oni neválčili jenom kvůli nám‛, řekl pan učitel v kterési hodině. ‚Napřed museli vytlačit Němce z vlastní země. Zastavit je a vybojovat zpátky všechno, co Hitler po vpádu do Ruska dobyl. Museli nejdřív osvobodit svou vlast,‛ vysvětloval učitel a pokračoval: ‚Stálo je to spoustu životů, ale jinak to nešlo, když nechtěli ztratit všechno. Nemohli přestat, ani když Němce zahnali za hranice. Nešlo říct: Teď ať se s nimi vypořádají druzí, každý ve své zemi, jako my u nás. Museli he hnát pořád dál, až do Berlína, a tam porazit nadobro, jinak by válka neskončila nikdy. Nedělali to jenom kvůli nám,‛ řekl ještě jednou pan učitel a dodal: ‚Přišli až sem, aby měli jistotu, že je už nikdy nic neohrozí.‛“

Dnešní děti mají zkušenosti získané z drsných počítačových her a meziplanetární thrillerů, konstatuje Přidal a přiznává, že oni, školáci pováleční, toho věděli jen málo:

„Z balkonu v zámecké zahradě promluvil důstojník vítězné armády a tlumočník překládal jeho slova do češtiny. ‚Necháme tu zvoneček,‛ říkal, ‚a když budete potřebovat, zatáhnete za provázek, a my přijdeme.‛ Všichni pod balkonem jsme jásali, netušíce, že přijdou doby, kdy budeme potřebovat, aby nepřijížděli, když nezvoníme.“ (text ČRo)

Odvysíláno v pořadu Zelný rynk.

Poslouchejte ZDE.

Antonín Přidal: Několik dobrých zpráv najednou

0

2511697--autor-mnoha-uspesnych-rozhlasovych-her-antonin-pridal--1-300x324p0Prof. PhDr. Antonín Přidal (nar. 1935) studoval anglistiku a hispanistiku s literárněvědným zaměřením na Masarykově univerzitě, v šedesátých letech pracoval jako redaktor literárního a dramatického oddělení Čs.rozhlasu v Brně, v sedmdesátých a osmdesátých letech převážně překládal beletrii z angličtiny a španělštiny, mj. též dramata W. Shakespeara a F. G. Lorky, a psal ke svým překladům komentáře.

V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. V letech 1990-1991 působil jako dramaturg FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU, kde léta vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací).

Kromě filmových a televizních scénářů napsal a vydal několik básnických sbírek (naposled Sbohem ale čemu, 1992), je autorem divadelních her Pěnkava s Loutnou (1978), Komedie s Quijotem (1982), Sen ve třech (1991), Sáňky se zvonci (1993) a rozhlasových her Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Políček č.111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007).

Jeho publicistické texty vyšly v knížkách Slovník do hrsti (1990) a Národní nonsensy (1992). Moderoval televizní cykly Klub Netopýr a Z očí do očí. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Roku 2008 vydalo nakladatelství Druhé město jeho výbor z naivistických textů různých – většinou anonymních – autorů Kouzlo nechtěného. Vyšel také výbor textů z jeho rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem (2011). (text ČRo)

Nejdřív zpráva o situaci v městské hromadné dopravě: “Po půlnoci na konečné ozývá se vrzání, / to tam mají tramvajáci 2 hodiny houpání. /Čekají pěkně u stolu, na každého přijde řada/, ten fousatý revizor je všechny vždycky rozhoupává.” Tohle bývala má zamilovaná básnička a pocházela z knížky, kterou mé malé děti tolik milovaly, že z ní nakonec zbyla hromádka ohmataného papíru. Napsal ji a vymaloval Alois Mikulka, nazva “Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků” a vydal právě před padesáti lety, když mu bylo – kolik? – třicet. Pamatuju si to dodnes, to tramvajácké houpání, ten půvabný nonsens o něčem, co se nikdy nestalo a nestane v našem nudně logickém světě, ale co zaplňuje ten druhý, rozpustilý a rozchechtaný, kam čarodějníci jako Alois Mikulka vodí děti i dospělé dychtící po nevídaných kouzlech a legračních překvapeních. Jeho knížek z toho divuplného světa jsou už desítky, jeho pohádek a kreseb stovky, jeho veršů a veršíků snad tisíce. Mikulka je možná nejplodnější autor v tomto slovesném oboru a přitom snese srovnání s klasickými mistry, jako byli Josef Václav Sládek a František Hrubín. Je ovšem jiný, pestřejší a vynalézavější v námětech i slovníku – jeho slon chobot má jak saxofon, ježek malý ferina vypravil se do kina, straka krade z kola páčku, z auta značku, jednu malou propisku a pružinku z notýsku, kočky mají smutek, protože jejich krále Macíka přejelo auto a je teď v kočičím nebi, nebe si obléká hvězdovanou zástěru a v lese číhá strašidlo, co vypadá jak čunidlo. S klasiky ale spojuje Mikulku laskavost pohledu a tónu, pochopení pro dětskou potřebu sbližování, účasti a rodinného přístavu. Není to malé umění, psát o těchto hodnotách bez sentimentu, s úsměvem, který je taškářský a zároveň vlídný.
A to je další dobrá zpráva: že to vše Mikulkovi vydrželo až do jeho osmdesátky a do časů, kdy verše pro děti nejsou zrovna vyhledávaným zbožím a kdy se lépe prodává otrlost a křiklavá groteska.
úryvek

Celý fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 21. prosince po 17. hodině.

Eva Schulzová: Původní česká rozhlasová hra po roce 1989

0

Obhajoba disertační práce

MgA. Evy Schulzové

Původní česká rozhlasová hra po roce 1989

(školitel prof. PhDr. Antonín Přidal)

Proběhne v pátek 15. listopadu 2013 v 10 hodin v místnosti 107

Oponenti:

prof. PhDr. Václav Cejpek
Mgr. Hynek Pekárek

Bibiána Rybárová: Edgar Lee Masters – Spoonriverská antologie

0

Literárně-publicistické pásmo.

Spoonriverskou antologii amerického básníka a spisovatele Edgara Lee Masterse zpracovala studentka JAMU Bibiána Rybárová.

Dále spolupracovali prof. Antonín Přidal a studenti brněnské Divadelní fakulty Marie Rotnáglová, Kateřina Sedláková, Martin Hudec, Jiří Svoboda a Natália Hatalová. Texty do češtiny přeložil Jiří Kolář.

Pásmo uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 30. března. Pořad začíná po 17. hodině.

Antonín Přidal, Pavel Švanda: Kabinet Čapek

0

Divadlo Husa na provázku si dovoluje Vás srdečně pozvat na další vydání

KABINETU ČAPEK

O osobnosti a díle Karla Čapka, jeho odkazu směrem k současnosti i o svém vztahu k tvorbě bratří Čapků budou hovořit spisovatelé Antonín Přidal a Pavel Švanda, profesoři Divadelní fakulty JAMU

Připravují a moderovat budou Josef Kovalčuk, Břetislav Rychlík a Dášeňka.

Středa 6. března 2013 od 17,30 hodin v Kongresovém sále  Centra experimentálního divadla.

Zároveň Vás srdečně zveme na pokračování projektu Čapek na Provázku, v jehož rámci uvádíme 8. a  9. března od 19,00 hodin další reprízy inscenace

HORDUBAL

podle stejnojmenné prózy Karla Čapka v dramatizaci Josefa Kovalčuka. Inscenace režiséra Jana Antonína Pitínského se zařadila mezi nejúspěšnější inscenace roku 2010 a představitel titulní role Vladimír Hauser získal za svůj herecký výkon nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Divadlo Husa na provázku,
Zelný trh 9,
Brno

Činnost CED se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Statutární město Brno finančně podporuje Centrum experimentálního divadla, příspěvkovou organizaci.

Veronika Pospíšilová: Nechytit Slavíka, ale slyšet jeho hlas

0

V rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace uvádíme rozhlasovou mozaiku inspirovanou pohádkou Oscara Wildea Slavík a růže. Autorka Veronika Pospíšilová, studentka druhého ročníku ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na brněnské JAMU se ve svém pořadu pokouší nalézt vlastní cestu k pochopení a interpretaci díla.

Hledání je ostatně také principem celého „dokumentu“. Slavík a růže se stává inspirací a prostředkem k hledání důvodů, proč už nejsme schopni žít v harmonii s přírodou, z jakého důvodu se vyčleňujeme z přírodního prostředí a vytváříme si své vlastní autonomní říše. Ale nejen to, autorka srovnává anglický text s českým překladem, zamýšlí se nad ženským rodem Slavíka v anglickém originále a objevuje netušené souvislosti. Na své cestě za poznáním oslovuje biologa Marka Orko Váchu, který se vyjadřuje k environmentální rovině příběhu, Dr. Kaylora z filozofické fakulty, vyučujícího anglickou literaturu a prof. Antonína Přidala, jenž komentuje český překlad.

Výpovědi odborníků jsou prokládány záznamy ze zkoušek natáčení Wildeovy hry, přičemž se autorka svěřuje také se svými dojmy i rozpaky. Nepředkládá tak pouze jednu možnou interpretaci, ale ukazuje, jak je možné na příběh nahlížet a snaží se tak o zaznamenání cesty tvůrce k interpretaci a realizaci Slavíka a růže.

Rozhlasový pořad s názvem Nechytit Slavíka, ale slyšet jeho hlas, na kterém dramaturgicky spolupracovala Gabriela Albrechtová, bude mít premiéru ve vltavské Čajovně v neděli 24. února v 19.00. (text ČRo)

Záznam pořadu v archivu ČRo

Tereza Reková: Edward, lord Nesmyslitelátor aneb Jak se Antonín k Nesmyslu Přidal

0

Pásmo studentky JAMU Terezy Rekové o životě a tvorbě Edwarda Leara, nonsensového básníka viktoriánské Anglie, známého především tvorbou nesmyslných pětiverší – limericků.

Nahrávka zahrnuje rozhovor s Antonínem Přidalem, Learovým překladatelem do češtiny, který přednese některé limericky v originálním znění. Tereza Reková společně se studenty JAMU, oboru muzikálové herectví, několik limericků zhudebnila a nahrála.

Vzniklé skladby spolu s Learovým nesmyslným receptem na Hroumboucké taštičky zazní v pořadu Zelný rynk v sobotu 2. února mezi 17. a 18. hodinou.  (text ČRo)

Antonín Přidal: Zamlčovaní

0

„Tato knížka je malý památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem na její začátek, když se v roce 1992 chystala do tisku. Do toho památníku se podařilo shromáždit nezvyklé množství jmen, celkem tři sta třiatřicet – jako těch křepelek. Víc než třetina patřila těm, kdo se ve zlých časech museli vydávat za někoho jiného, ačkoli nebyli špióni ani uprchlíci. Jen jim bylo zakázáno publikovat. Když se nechtěli vzdát profese, která jim dosud dávala obživu a jejich životům smysl, museli se schovat za jména vypůjčená od někoho, kdo se půjčit jméno nebál, ačkoli za takové spolčení mohl být postižen. V 70. a 80. letech se této lsti, provozované v nakladatelstvích, divadlech a některých médiích, říkalo „pokrývačství“. A na rozdíl od poctivého řemesla provozovaného na střechách se to přísně tajilo.

Pokrývat znamenalo krýt svým jménem někoho, kdo byl zapsán do seznamu lidí politicky zavržených, názorově nepoddajných a pro veřejný život nežádoucích. Takoví pokrývači jednali místo pokrývaného s redakcí, podepisovali smlouvy, na jejich adresu chodily korektury, autorské výtisky a honoráře, jejich jméno se uvádělo v recenzích a katalozích. Pokrývali původní prózy, divadelní hry a scénáře, ale nejčastěji podpisovali umělecké překlady. To proto, že v překladu se osobní styl neprojevuje tak nápadně, aby pravého autora prozradil.

A tak se k utajovanému překladatelství uchylovali i zakázání básníci, prozaici a dramatikové. Sobě pomohli k obživě i k tomu, aby v nesvobodě duševně neustrnuli, nakladatelstvím ke kvalitním překladům a podvyživené domácí kultuře k novým kontaktům s hodnotami jinak nedostupnými. Konec konců – mohlo by se říct – čtenářům je jedno, kdo knihu přeložil, hlavně, že se dá dobře číst a je prospěšná. Takže se zase tolik nestalo. Ale nebyl jsem sám, kdo si tenkrát na sklonku století řekl, že se toho naopak dost stalo, a nejen proto, že jsem dlouho byl jedním z těch pokrývaných. Byli jich desítky a desítky. A překladů, které nesměli podepsat, stovky. Po listopadu 89, když se nově ustavila Obec překladatelů, se začalo pozvolna odkrývat to, o čem se dřív nesmělo mluvit. Vycházelo najevo, že solidárních a riskujících pokrývačů bylo víc, než se tušilo, právě tak jako těch, co jim za přátelskou pomoc vděčili. Ale jak to rozluštit a spočíst, jak to všechno podložit důkazem? Začali jsme s pátráním, s výzvami: ozvěte se, přihlaste se, přiložte vyjádření toho, kdo vás u které práce kryl. Hrozilo prodlení, někteří už nežili, někdy překážel vysoký věk nebo špatné zdraví, jindy nové aktivity a zájmy probuzené ve svobodných poměrech – chvílemi se zdálo, že pokrývačskou historii zmapovat nestihneme – ale do roka a půl se přece jen sešlo tolik zpráv dokladů a dobrozdání, že mohla jít do tisku kniha s názvem Zamlčovaní překladatelé. Žádný tenký svazeček. Téměř 250 stran a na nich 690 záznamů.

Úryvek – celý fejeton uslyšíte v pořadu Zelný rynk, který vysílá Český rozhlas Brno v sobotu 8. prosince od 17 hodin.

Go to Top