Posts tagged Antonín Přidal

Antonín Přidal: Úvodní slovo k semináři SRT

0

Úvodní slovo k semináři Sdružení pro rozhlasovou tvorbu v rámci festivalu Prix Bohemia Radio Poděbrady 2011

Dámy a pánové,

v jedné své knížce přišel humorista Jaroslav Žák s touto historkou:

Kdesi na poušti lidé instalovali panel s obrovskými písmeny složenými z velkých žárovek. Chtěli tak komunikovat s mimozemskými civilizacemi. Blikali, blikali a po delší době se na nebi začala rozsvěcovat jiná žárovková písmena, až z nich vznikla věta: CO CHCETE? Pozemšťany to tak konsternovalo, že pomocí svých žárovek odpověděli: NIC. Písmena na nebi zhasla a bylo po komunikaci.

Někdy jsem si u takových žárovek představoval začínající autory, kteří zkoušejí proniknout do rozhlasu. Jak blikají a blikají a jak se nad nimi v pravidelných intervalech rozsvěcuje odpověď: CO CHCETE? NEMÁME PENÍZE ANI VYSÍLACÍ ČASY. Ti dole to nějakou dobu pozorují a pak odbliknou: NO TAK NIC. A zhasnou.

Další varianta je taková, že nebešťané nemají čas vůbec. Nejen vysílací, ale žádný. Mají tolik práce se svou vlastní prací, že se nedostanou ani k zašroubování žárovek, natož k poblikávání směrem dolů.

Dnešní seminář, doufám, tyto historky vyvrátí, nebo aspoň uvede na pravou míru. Jinak by nestálo za to někoho k rozhlasové tvorbě vychovávat.

Ani na Divadelní fakultě JAMU jsme před dvaceti lety nezačali výchovou rozhlasových tvůrců, ale tím, že jsme chtěli rozšířit obzor tvůrců divadelních. Pokusili jsme se tehdy o semináře, ve kterých by se studenti divadelní dramaturgie a režie dovídali, jak rozmanitě se dá o divadle psát pro média. A jak užitečné je vyznat se v jejich potřebách, zvláštnostech a pastech. Teprve časem se z těchto pokusů vyvinul ateliér s mediálním zaměřením, protože jsme si řekli, že na fakultě plné budoucích divadelníků mohou najít dost inspirace také zájemci, kteří by se rádi věnovali dramaturgické a autorské práci pro rozhlas a televizi. Chtěli jsme, aby do své výbavy dostali něco víc než lidé vyučení výhradně v mediální praxi. Aby získali větší nadhled a přehled. Aby si doplňovali znalosti o jazyce, literatuře, filmu a dalších uměních. O kultuře nejen současné a nejen mediální. Aby tak lépe pochopili, že sdělovací PROSTŘEDKY jsou tu proto, aby něco ZPROSTŘEDKOVÁVALY – a to něco významnějšího a složitějšího, než jsou ony samy. Že nejsou skutečností nejvyšší.

Taková průprava měla vést k větší svědomitosti, k hloubavějšímu myšlení, k osobitější tvorbě a koneckonců i k jisté nezávislosti na mediální profesi. I kdyby studenti usoudili, že práce pro média je neuspokojuje nebo že pro ni nemají všechny vlohy, ani pak nemusejí absolvovat s prázdnýma rukama či přesněji – s prázdnou hlavou. Poznali něco o povaze médií – a také o sobě – a s touto zkušeností se mohou dát do dalšího hledání.

Během dvaceti let přibyly k výuce další složky: seznamování s novými technologiemi, zkušenost s internetovým rozhlasovým projektem, účast na realizaci pořadů v některých veřejnoprávních studiích. Ale taky nám za tu dobu přibylo poznatků, jak pomalu se zmírňuje stará nesnáz – nesnáz, kterou je: rezervovanost rozhlasu a televize vůči nováčkům; nedostatek možnosti, aby své pokusy opakovali a nedostávali se k nim jen jednou za dlouhý čas; nedostatek energie nové talenty nejen vyhledat, ale také je zaujmout a hlavně NEPUSTIT. Nepustit je k vodě s povzdechem, že není kde a není zač.

Z devíti absolventských ročníků a z padesátky našich absolventů zůstal u rozhlasové tvorby zlomek. Sedm osm statečných. Nebo posedlých? Tři pracují pro rozhlas pravidelně, ostatní s pauzami. Řeknete, že právě o takové vytrvalce je co stát, že právě ty potřebuje rozhlas nejvíc. Ale já řeknu – potřebuje jich víc. O hodně víc. Není to zatím generace, jen rozptýlená skupinka. A neměli bychom přehlédnout něco důležitého. Totiž to, že jejich talent a výdrž nebyly všechno. Kromě nich měli ještě cosi: zvláštní štěstí. Ne ve smyslu náhody.

Antonín Přidal: Potulné pohádkové divadlo

4

Klenůtky z archivu Československé televize.

Potulné pohádkové divadlo II. (1975): Snímek nabízí tři “tak trochu jiné” vtipné pohádky pro děti i dospělé. V prvním příběhu se chytrý Vašek vydává ucházet o ruku princezny, přičemž potkává všemi mastmi mazaného pocestného, který se převléká za kouzelného dědečka, ve druhé části se chasník Josef rozhodne vydělávat podepisováním smluv s čerty. Třetí pohádka nás zavede do chalupy, kde vaření milující Baba Jaga prý vězní princeznu.

Jak se Vašek chtěl stát králem – 1. část2. část

Josef a čerti – 1. část2. část

Honza a Baba Jaga – 1. část2. část

Scénář: Antonín Přidal

Režie: Jiří Vanýsek

Hrají: Miloš Kopecký, Dagmar Bláhová, Sylvie Nitrová, Jiřina Jelenská, Miroslav Donutil, Arnošt Goldflam, Boleslav Polívka, Miroslav Středa, Václav Dušek, Jindřich Světnica ad.

Antonín Přidal: Kniha jako artefakt?

0

Mám rád knihy, které jsou ladné a skladné. Také o ženách by se to dalo říct, ale redakce se mě zeptala na artefakty, ne na živé bytosti. A já jsem pro tebe neživý výtvor? zeptá se kniha. Jen předmět jistého vzhledu a objemu? Víš sama, že ne, odpovím v rozpacích své lásce. Ale právě tak víš, že nejenom s tím, co máš v sobě, jsem živ, ale i s tím, co máš na sobě, co tě drží pohromadě a jak se dáš uchopit… Začnu uchopením. Kniha, která se špatně drží, je pro mě artefakt obtížný až protivný, nesloužící dobře svému účelu. Jsem rád, když knihu nemusím číst jen položenou na stole jako encyklopedii nebo archivní fascikl. Když mě může provázet kamkoli, do křesla, do vlaku, v batohu do hor, doma do postele (k čtení nejrozkošnějšímu). Všichni víme, jaké velikosti a váhy by pro tyto účely měla asi být, a přesto přibývá knih nadměrných, obézních a kamenně těžkých. Možná jim někdy křivdím, ale už od pohledu je podezírám z obžerné mnohomluvnosti. Že by ty dějiny čehokoli a příběhy o čemkoli nemohly být hutnější? Že by bylo nad lidské síly najít pro ně lidštější tvar? Ztěžka v těch masivech listuji už v knihkupectví a hrozím se předem, jak bych je přenášel, kam bych je uložil, a co horšího, jak dlouho bych je vydržel číst. Do které velestránky? A co potom? Jak se takových pomníků zbavit? Raduji se, když se kniha-bohyně časem promění v knihu-společnici. Když Chrám i tvrz Pavla Eisnera není už nutno číst jako ten obří misál z roku 1947, málem vkleče, ale po zmenšení od roku 1997 se dá udržet v jedné ruce, a to se neztratil jediný řádek. (Důkaz, že to jde!) Lekám se ale, když z pružného svazečku někdejší Světové četby vyroste v reedici dvojnásobný cvalík obrněný tvrdou vazbou. Čím více okázalých, robustních artefaktů, tím méně místa v těsných domácích knihovnách, tím varovnější hrozba pro peněženky. Budiž nám, kniho, lehká, kdykoli je to aspoň trochu možné. Buď přítulná. A budeme ti věrnější. (…)

Celý fejeton uslyšíte v úvodu Zelného rynku v sobotu 18. února. Pořad začíná v 17 hodin.

Antonín Přidal: Mikulášský podvečer v dobré společnosti

0

Antonín Přidal: Učit Shakespeara

0

Publikace nazvaná „Učit Shakespeara“ vznikla na základě úspěšné přednášky prof. Antonína Přidala pro posluchače brněnských univerzit třetího věku dne 10. listopadu 2009. Text není totožný s obsahem přednášky, ale tematicky na ni přímo a úzce navazuje a má zároveň sloužit jako připomínka této slavnostní události. Autor tu nutí čtenáře zamýšlet se nad zajímavými poznatky o dramatikově životě a už názvem „Učit Shakespeara“ poukazuje na dvojznačnost tohoto pojmu stejně jako např. řekne-li se „hrát Shakespeara“ neboť jeho dílo je realitou a mýtem zároveň. Antonín Přidal učí čtenáře číst v Shakespearově díle, hledat v něm souvislosti a vyzdvihuje jeho význam nejen ze světového, ale i z českého pohledu.

Vydala Masarykova univerzita v roce 2010.

Publikace je dostupná v knihovně JAMU

Sborník: RTDS dnes & zítra

0

Cílem tohoto sborníku/sbírky bylo oslovit pedagogy Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky a získat od nich jejich názor na jeho současnou podobu i na možný budoucí vývoj.

Ateliér letos dosáhl osmnácti let věku, tedy, podle lidských měřítek, plnoletosti. Avšak oproti člověku, jenž s dospělostí musí převzít veškerou odpovědnost za své činy sám, ateliér je věc neschopná vlastního uvažování a svobodného rozhodování. To musí činit lidé, kteří ateliér utvářejí. A těmi jsou v první řadě pedagogové oboru.

Sborník RTDS (.pdf)

Antonín Přidal: Riziko Trvalé Doufání Silné
Jan Gogola: Jak (se) učit psát
Alena Blažejovská: Několik poznámek ke koncepci oboru RTDS
Pavel Aujezdský: A kam na ty nápady chodíte vy?
Jiří Vanýsek: Úcta k postavě
Hana Slavíková: Cesta sebe-vědomého mediálního tvůrce ke střetu s realitou
Marek Hlavica: Přestupní stanice RTDS
Michal Bureš: O RTDS
Jan Gogola ml.: Zdravice z Prahy

Go to Top