Posts tagged Hana Roguljičová
Hana Roguljič: Vítězslava
0Osud české hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové má tragický nádech. Talentovaná mladá žena, která měla všechny předpoklady pro velkou mezinárodní kariéru, zemřela ve věku 25 let. Daleko od svých rodičů a vlasti, v chaosu na začátku 2. světové války. V krátkém čase, který jí byl vyměřen, napsala víc než 40 skladeb, vysoce ceněných už za jejího života.
Jaká byla dívka, která se dokázala prosadit v profesi považované (tehdy i dnes) za výhradně mužskou doménu? A jak se její posedlost hudbou a sebeuplatněním promítla do osobního života a do vztahů k mužům, které navazovala s provokativní lehkostí? Režisérem inscenace je Aleš Vrzák, do titulní role obsadil Magdalenu Borovou.
S námětem na biografickou hru o Vítězslavě Kaprálové přišla do rozhlasové dramaturgie pětatřicetiletá absolventka scenáristiky na brněnské JAMU, Hana Roguljič. Věnuje se převážně televiznímu dokumentu a publicistice (Sinusoida a Amen, tati, spolupráce s pořadem Fokus ČT24). Na svém kontě má i dvě rozhlasové hry realizované v brněnském studiu Biofil (2011), Sami máme málo, dáváme vám přece (2013), sérií miniatur se sociální tematikou se zapojila do projektu minutových her.
První verzi původní rozhlasové hry o skladatelce Vítězslavě Kaprálové poslala do rozhlasu zhruba před rokem a půl.
Za jakých okolností jste poprvé narazila na jméno Vítězslava Kaprálová? A bylo to v souvislosti s jejím osudem nebo s její hudbou?
V souvislosti s jejím osudem, který je však zajímavý právě díky její hudbě. Vítězslava Kaprálová pocházela z muzikantské rodiny. Otec byl brněnský skladatel Václav Kaprál, matka operní zpěvačka, která se později své kariéry vzdala. Předpoklady, aby se Vitka stala skladatelkou a dirigentkou, tu tedy byly – ale spíš z dnešního pohledu. Ve třicátých letech bylo žen v hudbě poskrovnu. A najednou se objevila dívka, která měla talent a uměla se prosadit. K tomu, aby se proslavila, jí chybělo jediné: delší život.
Odkud jste čerpala informace o jejím životě a hudbě, kterou psala? Existuje nějaká písemná pozůstalost Kaprálové – dopisy, poznámky, deník?
Knihy, které o ní byly napsány, mají velmi rozdílnou úroveň. Vynikající je studie Jiřího Macka z padesátých let, ta se však zabývá pouze její tvorbou a nikoli životem. Svou hodnotu mají i vzpomínky jejího manžela Jiřího Muchy. Zároveň ale musím dodat, že jejich vztah trval jen rok a že Jiří Mucha byl především spisovatel. Dál existují vzpomínky rodiny a přátel a samozřejmě dopisy či Vitčin diář. Velkou práci při propagaci Kaprálové odvedla společnost „The Kapralova Society“, která působí v Kanadě. Na jejich vrub jde i skvělá publikace o Kaprálové v angličtině.
Jak velký úsek ze života Vítězslavy Kaprálové hra obsáhne?
Celý její dospělý život, od sedmnácti do dvaceti pěti, Vitka se narodila v roce 1915 a zemřela během okupace Francie v červnu 1940 v Montpellier.
Kdo kromě Vítězslavy ve hře vystupuje?
Rodiče už jsem zmínila. Důležitou roli hráli pedagogové, Vítězslav Novák a Bohuslav Martinů. Ten se dá také zařadit do kategorie milenců, z nichž se ve hře objevují jen ti nejdůležitější. Vitka nedokázala být sama, většinou udržovala vztah s několika muži najednou. Byla to otázka smyslnosti, vypočítavosti, bezradnosti, byla to jedna z forem projevu tvůrčí síly? Podle mě všechno najednou a v různých vztazích různou měrou.
Do jaké míry pro vás byla důležitá věrnost historickým faktům? Snažila jste se, aby situace popisované ve hře odpovídaly líčení v knihách, které se ke Kaprálové vztahují?
Samozřejmě. Na druhé straně se z Vitky stala postava, která má svého autora. Nemyslím si například, že lze vyvodit Vitčin charakter jen z dopisů. Kdo sám píše dopisy, ví, že se stylizuje podle toho, komu píše a v jaké náladě. A analogicky můžeme nakládat se vzpomínkami lidí, kteří ji znali. Rozhlasová Vitka je dokumentární tam, kde to bylo možné, ale její pojetí je pojetím tvůrců – autorky, režiséra a herečky. (text ČRo)
Ptala se Renata Venclová.
Účinkují:
Magdalena Borová (Vítězslava Kaprálová), Taťjana Medvecká (Vituše Kaprálová), Igor Bareš (Václav Kaprál), Lukáš Hlavica (Bohuslav Martinů), Marek Holý (Jiří Mucha), František Němec (Vítězslav Novák), Lucie Juřičková (Charlotte Martinů), David Matásek (Rudolf Kopec), Eva Salzmannová (senátorka Plamínková), Jan Novotný (Edvard Beneš), Martin Finger (doktor Liškutín), Miloslav König (Rudolf Firkušný) a další
Autorka: Hana Roguljič
Režie: Aleš Vrzák
Dramaturgie: Renata Venclová
Mistr zvuku: Tomáš Mikyška
Hudba a zvuková spolupráce: Jan Trojan
Celá hra k poslechu on-line do středy 2. dubna 2014
Hana Roguljič: Sami máme málo, dáváme vám přece
0V titulu rozhlasové hry Sami máme málo, dáváme vám přece jsou citována slova náboženské písně, pojednávající o lásce, cti a velkorysosti ducha. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se hra bude tematicky ubírat religiózním směrem. Záměr autorky textu – Hany Roguljič byl ale jiný. Píseň, která ve hře několikrát zazní, je totiž palčivým kontrastem k ději, překvapivě zaměřenému na manipulační praktiky politiků.
V „absurdním dramatu ze zákulisí prezidentské kampaně“, jak zní podnázev hry, je popisován průběh netradičního volebního klání stávajícího prezidenta nejmenovaného státu. Tento kandidát, podporován ambiciózní a bezskrupulózní manželkou, usiluje o absolutní moc nadevším. Nejmenovaný protivník má podle mínění mocichtivých partnerů natolik nebezpečné altruistické cíle, že je nezbytné ho porazit, i kdyby byl třeba bůh. „Jak ale vyhrát volby?“ Před touto otázkou nestojí jen prezidentský pár, ale také úslužný tajemník, který se nechtěně zaplétá do špíny, jediné to cesty, vedoucí k vítězství. Co všechno musí podstoupit a jaké to má důsledky na jeho lidský a profesní růst zjistí posluchač záhy poté, co „muž v pozadí“ představí svůj první plán.
Přestože byl absurdně laděný text Hany Roguljič míněn jako obecná kritika konkrétních mocenských praktik, při dokončování se ukázalo, že smyšlené situace, stojící v nebezpečné blízkosti české reality, bohužel nemusí být až tak nesmyslné. V tomto nečekaně trefném kontextu bychom její hru mohli vystihnout mj. i jako „komedii s prvky černého humoru“.
V režii Radima Nejedlého ztvárnili hlavní role Zuzana Slavíková (První dáma), Ladislav Frej (Prezident) a Jiří Valůšek (Tajemník). Hudbu složila skupina Květy. Inscenace vznikla ve Tvůrčí skupině Brno, dramaturgii měla Hana Hložková, mistrem zvuku byl Josef Daněk.
Hana Roguljič (1979) studovala architekturu, od té ale zběhla na divadelní fakultu JAMU, kde absolvovala v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Rozhlasu se věnovala okrajově a spíše v oblasti dokumentu a featuru (Nezpochybnitelní, Dominikáni). Nejprve pracovala jako redaktorka v časopisech o architektuře a bydlení (ABS, Home), poté zamířila do televizního prostředí. Na Nově byla dramaturgyní seriálu Ordinace v růžové zahradě, ke kterému později psala i scénáře. Pro ČT vytvořila dokumenty Sinusoida a Amen, tati, jako autorka a režisérka se tamtéž věnuje publicistice v rámci pořadu Fokus ČT24. V roce 2011 začala její intenzivní spolupráce s rozhlasem uvedením anekdotické hříčky Biofil. Poté přispěla do projektu minutových her více než desítkou námětů se sociálním zaměřením. Pro rozhlas momentálně píše biografickou hru o Vítězslavě Kaprálové. (text ČRo)
Nastudovalo Studio Brno v roce 2013. Premiéra 31. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.; 43 min) v cyklu Čajovna. Hry a dokumenty nové generace.
Hana Roguljič: Víra je úplná věda
0Kde je teologie? Víkendový magazín ČT24 zkoumá vědu, která na první pohled jakoby nepatřila do doby, jenž vzývá hlavně funkci, výkon a cenu měřitelnou měnou.
„Kdybychom se podívali do slovníku, dozvíme se, že teologie je nauka o Bohu. Ale ono to není zas tak jednoduché. Teologie je vlastně reflexe na víru. Teologie bez víry není možná.“ Slova Jana Blahoslava Láška, děkana Husitské teologické fakulty a také teologa. Teologie bez víry tedy není možná, a přesto nebo právě proto to nemá tahle věda jednoduché. O čem je a jak se jí „žije“ ve žhavé současnosti? Má tady vůbec ještě svoje místo? Tak se Fokus ptá právě o velikonočních svátcích – ve středobodu křesťanského života, který zásadně ovlinil celý hodnotový a kulturní koncept západní civilizace. Víkendový magazín ČT24 tedy tentokrát zkoumá disciplínu, která na první pohled jakoby nepatřila do doby, jež vzývá hlavně funkci, výkon a cenu měřitelnou jen tvrdou měnou.
Je to jako plavat v moři. Když je člověk neplavec, raduje se na pláži a sbírá kamínky, když plave dobře, těší se z každé desítky metrů, které uplave. Když je někdo výborný plavec, nebo se dokonce potápí, tak z toho moře má ještě víc, ale stejně celé moře neobsáhne. Každý se těší na tom svém místě z těch svých schopností, z té své kapacity, kterou má. Nikdo ale nemůže říct, že jsme hotovi. „S Bohem nebudeme nikdy hotovi“, říká k tématu Lucie Marta Cinciálová, spirituální teoložka a zároveň řádová sestra. (text ČT)
Pořad z cyklu ČT24 Fokus
Reportérka Hana Roguljič
Režie Jan Heller
Sledujte na iVysílání České televize
Premiéra 23. 4. 2011
Hana Roguljič: Filosofie neboli láska k vědění
0Filosofie neboli láska k vědění. Rádi ji považujeme za mrtvou disciplínu. Jenže i dnes žijí filosofové, kteří přemýšlejí o podstatě světa kolem nás, a mají nám co předat.
Filosofii se přezdívá “matka všech věd”, a to zcela oprávněně. Staří filosofové z dob antiky přece položili základ veškerému bádání o světě, o lidech, o podstatě věcí.
Má ale filosofie co říct i dnešním lidem? Potřebujeme ji ještě vůbec k něčemu? Hana Roguljić se vypravila za třemi generacemi českých filosofů, aby zjistila, čím tito lidé žijí a nad čím přemýšlejí.
Pořad z cyklu ČT24 Fokus
Reportér Hana Roguljič
Režie Jan Heller
Sledujte na iVysílání České televize
Sborník textů absolventů RTDS
0Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky DIFA JAMU existuje již dvacet let. Taková výročí bývají obvykle považována za „příležitost k ohlédnutí“. To je samozřejmě nesmysl, protože příležitost k ohlédnutí má každý člověk kdykoli si zamane. Skutečností ovšem také je, že v letu času a honbě za všemožnými i nemožnými cíli či za obyčejným přežitím mu nezbývá na takové zamanutí příliš prostoru. I když by chtěl, i když nepochybuje, že je dobré se na chvíli zastavit, otočit a z odstupu podívat na ušlou cestu. Případně se i pokusit o zamyšlení, rozpomenutí na výchozí body a původní cíle či o nalezení odpovědi na otázku po smyslu svého jednání. Anebo, podle potřeby, uronit slzu či plivanec. A pak zase pokračovat dál, bůhvíkam, třeba zpátky, nebo úplně jinam. Jenže to odkládá tak dlouho, až mu nakonec nezbude, než překonat odpor k rituálům a zvyklostem a uznat, že ta „kulatá“ výročí jsou vlastně docela dobrá záminka k výše uvedeným činnostem.
Takto nějak vznikl nápad oslovit bývalé studenty, a tedy současné absolventy RTDS, a požádat je o zpětný pohled na roky strávené na JAMU.
Abychom jim to usnadnili, navrhli jsme několik nezávazných témat k zamyšlení:
Co jste dělali po ukončení studia na JAMU a čím se živíte nyní?
Jak se máte?
Co vám škola (z dnešního pohledu) dala?
Co vám (z dnešního pohledu) ve škole chybělo, co mělo být jinak a co byste dělali jinak?
Šli byste (kdybyste se vrátili o pár let zpět) studovat RTDS znovu? Proč ano či ne?
Chtěli byste něco vzkázat prof. Přidalovi? Co?
Ze všech 43 dosavadních absolventů RTDS se na 40 podařilo sehnat kontakt a ti všichni byli osloveni. Dva výslovně odmítli do sborníku přispět, 14 výzvu nevyslyšelo a své odpovědi jich poslalo 24.
Absolventi – sborník (.pdf)
Komentáře