Posts tagged Jan Motal

Jan Motal, Miroslav Vlček: Anatomie náboženství

0

314298380090001_014Vědecký pohled na náboženství prochází v posledních letech prudkým rozvojem. Jak se věda dívá na extrémní rituály využívající hnus či bolest nebo na náboženskou konverzi? Režie J. Motal

Kognitivní religionistika je jedním z nejprogresivnějších přístupů v současném zkoumání náboženského chování. Co a jak ale konkrétně zkoumá? Otázka pro vědce z Masarykovy univerzity v Brně, kde před několika lety vznikla Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství – LEVYNA. Výzkum religionisty Jakuba Cigána přibližuje náboženskou konverzi člověka jako významný okamžik v životě, který může zásadně ovlivnit paměť a změnit způsob, jak pracujeme se svými vzpomínkami. Sestry Olejákovy si jako čerstvé členky Adventistické církve touto zkušeností v nedávné době prošly. Potvrdí jejich příběh názor vědců? Výzkumník Vladimír Bahna se ve svém experimentu naopak zaměřil na prožívání bolesti a hnusu v extrémních rituálech. Proč jsou právě strach a fyzická muka tak často jejich součástí? Odpovědi budeme hledat ve svědectví muže, na nějž silně zapůsobilo setkání s ostatky buddhistických mistrů i mezi členy pražské komunity, kteří prožitek hnusu a bolesti používají k prohlubování poznání sebe samých. (text ČT)

Scénář: Miroslav Vlček, Jan Motal

Režie: Jan Motal

První díl vysílá Česká televize  – ČT 2 – 10. 5. 2015 – 13:55

Stránky pořadu na webu ČT

Článek o pořadu na webu MUNI

O pořadu

Kognitivní věda se zabývá mezioborovým výzkumem mysli a myšlenkových procesů (například inteligence, paměť, vnímání, pozornost, vědomí nebo jazyk). Metody, pomocí kterých se jednotlivá zkoumání provádí, se liší v závislosti na zkoumané oblasti.

Kognitivní věda o náboženství je progresivní výzkumný program, jehož předmětem jsou kognitivní mechanismy a procesy probíhající během náboženského myšlení a chování člověka.

LEVYNA neboli Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství je instituce zaměřující se na experimentální výzkum náboženství. Kombinuje metody a expertízu humanitních studií a experimentálně zaměřených věd. LEVYNA propojuje výzkumníky z oblastí religionistiky, antropologie, historie, psychologie, sociologie a neurověd, kteří zkoumají náboženské chování a víru.

Jedním z jejích cílů je vzdělávat mladé badatele z humanitních oborů v používání vědeckých metod při výzkumu náboženství a produkovat výzkum na špičkové úrovni založený na mezioborové spolupráci, metodologické integraci a inovaci.

Dílčí vědecké týmy se zabývají výzkumem témat prosociálního jednání, vtělené kognice, aktérství či emocí. Výzkumníci mají také možnost navazovat spolupráci s předními osobnostmi vědeckého studia náboženství. LEVYNA se účastní mezinárodních konferencí a současně zve zahraniční přednášející na půdu Masarykovy univerzity.

V akademickém prostředí existují dva velmi blízké obory. Religionistika (věda zabývající se náboženstvím) a teologie (nauka o bohosloví). Rozdíl mezi těmito vědními obory spočívá v přístupu k existenci božstva. Zatímco teologie vychází z předpokladu, že bůh existuje, pro religionistiku je jeho existence nepodstatná; rozhodující jsou pro ni lidské výpovědi o Bohu, které se promítají do jednání věřících lidí.

Aleš Chalupa je odborným asistentem a současným vedoucím Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity. Jeho aktuální výzkum se zaměřuje na antická náboženství a kognitivní historiografii. V této oblasti dosud publikoval mnoho článků, především: „Jak může kognitivní věda přispět k našemu porozumění římského kultu boha Mithry?“, „Proč se Řekové a Římané modlili nahlas? Antropomorfismus, hloupí bohové a lidská kognice“ a další. V rámci projektu LEVYNA Aleš plánuje propojit současný experimentální výzkum v kognitivních vědách s výzkumem uskutečňovaným pomocí tradičních historiografických metod.

Jan Motal: O akademické pýše

0

MotalPříspěvek z blogu Jana Motala.

O akademické pýše

Vždycky v tomto čase, v čase závěrečných zkoušek a obhajob, trpívám nervozitou, jakou snad zažívá strávník před zavíračkou v restauraci nižší cenové kategorie. Snaží se dokončit své jídlo, ale neví, zda to stihne dříve než v sále zhasnou, jak bývá dobrým zvykem v podobných podnicích. Nastalá situace mu způsobuje trávicí problémy a žaludeční nervózu, vedenou jeho bláhovým přesvědčením, že co je na stole je nutno zkonzumovat. Snad je tak naučen z domu, že od nedojedeného stolu se neodchází, snad se bojí pohledů spolustrávníků, kteří by ho považovali za marnivého. Snad je úzkostlivým hospodářem, jenž nechce promrhat ani snad jediný halíř, možná, že je skutečně marnivý a nedokáže si představit, že by odešel neuspokojen. A tak si způsobí v nejlepším žaludeční křeče, v nejhorším koliku. Bojí se ještě něčeho: že na něj vybafne protivný číšník, že má vypadnout. Není tu již pro něj místo, zavírá se.

Univerzitní pedagog skládá účty každého půlroku před komisí, před níž předstupují studenti, jimž vedl práce, kteří u něj absolvovali profilové kurzy, atd. (Bůh ví proč žijeme pořád ještě v iluzi, že ten, kdo svoji práci obhajuje, je student). Mám (sice zatím skromnou) zkušenost z několika různých fakult, ale až na jednu výjimku, jejíž název z loajality k ostatním zamlčím, je pro katedry vždy státní závěrečná zkouška podobnou zkouškou nervů, jako poslední minuty před zavíračkou.

Snažíme se co nejrychleji dohnat, co jsme již nestihli, ještě na poslední chvíli studenta vybavit tím či oním, někdy dokonce licitujeme s kolegy, aby oponentem byl ten či onen, modlíme se (ač jindy jsme zavilými ateisty), abychom připadli té či oné komisi. Na stole před námi leží na talíři celá širá možnost, v níž se nachází naše práce, a myslíme, že tato možnost musí být co nejdříve uskutečněna. Tedy, cítíme doslova pod prsty, co ještě téma či obor vyžaduje, nejen od studenta, ale i od nás (protože každá zkouška či závěrečná práce vyžaduje i studium školitele), vidíme, co by bylo možné, ale už není čas a už cítíme teplý psohlavý dech číšníka: “Končíme!”

Pedagog skládá účty svým kolegům, vždy znovu a znovu, a má tak rituální možnost ukázat, že je to právě on, kdo danému tématu rozumí. Jestliže je skutečně věda neustálým úsilím o symbolickou smrt kolegů, jak si povšiml Bourdieu, potom je ústní státní závěrečná zkouška – obhajoba práce – výsostným aktem tohoto vypětí. Kolegové se v očích náhle svojí ješitností bičovaného pedagoga mění v černé havrany s účtem.

S nastalou situací, obávám se, nejde nic dělat. Je výsledkem obecně lidské situace, již si naši předkové naučili nazývat pýcha. Akademická sláva titulů a hodností se smrskává do slávy malého, upoceného vítězství nad těmi, kteří nám připsali o pivo a párek víc. Anebo naopak – kteří účtují poctivě, jen my se zdráháme zaplatit to, co jsme nestihli sníst (ale co jsme si objednali). Cirkulární zážitek obhajob je pro tvrdošíjného akademického pracovníka zážitek vlastní marnivosti, pro niž si lidový jazyk vybrousil rčení “měření pindíků”. Avšak už to, že takto onu situaci vnímám, ukazuje, že je taková pouze v mé mysli. Že celá ta nervozita je způsobena mou pýchou. Neboť poznání, zamyšlení, filosofie, je jednak institucionalizovaná záležitost, především ale soukromý boj s myšlenkami, tématy, problémy, otázkami. A především s životem samým, jenž hobluje naše iluze o tom, jak všemu rozumíme. Zatímco institucionalizovanou podobu tohoto nemáme ve své moci a strhává nás k pocitům marnosti (a k marnivosti) a touze vyniknout, tu druhou, podstatnější, máme zcela ve své gesci. Jen se jí často vzdáváme – protože v ní nedojdeme slávy, nelze v ní žádný zápas vyhrát. Možná, že se snažíme nakrucovat u komisí pro to, že víme, že sami před sebou, před svým svědomím, neobstojíme. Snažíme se tak získat alespoň iluzi jistoty, zpředmětněnou, objektivizovanou naší institucionalizovanou mocí.

Možná bych proto měl vždy v tomto čase spíše než o tom, v jaké komisi budu sedět a kdo co vede a oponuje, obstát především v tom, jak dokážu naslouchat vnitřnímu hlasu. Ten je mi nemilosdrným soudcem, ale zároveň i laskavým rádcem, pokud jej nevnímám jako nepřítele, ale jako svého druha. Je tedy načase připomenout si, že pedagog i student žijí vnitřní život nikdy nekončící reflexe, jež za poslední semestry opět zdárně vykonala několik kroků k nedosažitelnému cíli. Ať už kdokoliv z nás u komise propadne či vyhraje, pro tento vnitřní hlas to znamená jen tolik, kolik si sám připustí. Místo neurózy zkouškového období budiž tedy vyhlášen čas meditace.

(Jen málo jsem zde mluvil o studentech, to pro to, že jsem již za svoji krátkou kariéru zjistil, jak málo na nich akademickému provozu vlastně záleží. Dopustil jsem se však ještě horšího prohřešku vůči nim: mluvil jsem o nich jako o studentech, ač například letos vedu ke zkoušce jen samé studentky. Omlouvám se jim za to a budiž na vysvětlenou, že jsem chtěl ukázat svět akademické ješitnosti v kalhotách, protože navzdory kulturnímu pokroku je literární symbol ženy vyhrazen stále ještě jemnosti a pokoře, zatímco muži zdají se stále usilovat o prvenství – ač ve skutečném světě jsou tyto rozdíly, zdá se, už dávno smazány)

Vánoční večírek RTDS

0

Ve čtvrtek 19.12. proběhl vánoční večírek RTDS. Dopadl dobře. V novém roce na shledanou.

DSC3667

DSC3675

DSC3702

DSC3878

DSC3889

DSC3912

DSC3953

DSC3964

DSC3982

DSC4057

DSC4070

DSC4051Photo © Marek Hlavica

Jan Motal: Prolomit dělbu moci: na okraj Svobody pro Smetanu

0

“V činech mas je jenom málo mravnosti.” (H. D. Thoreau)

Při Svobodě pro Smetanu, i po skončení filmu, a vlastně poslední dobou velice často přemýšlím nad tím, proč se současný Čech či Moravan cítí tak nekomfortně v demokracii. Pomíjím nyní “meritum věci”, tedy zda Smetanův čin by skutečně měl být kvalifikován tak, jak byl, zda si kdokoliv cokoliv zaslouží, zda je předvolební billboard soukromý majetek a jiné podobné otázky, které se loňský rok točily na veřejnosti a film je opět znovu klade. I pro míru identifikace tvůrců filmu se Smetanovým aktem mne v souvislosti s tím, nakolik jsme podobnými postoji obklopeni, zajímá mnohem víc význam toho, jak tento akt vnímá společnost, pro demokracii, v níž (alespoň deklarativně) zatím stále ještě věří. Čím dál tím víc se totiž ptám: víme tedy vůbec, co je demokracie?

Demokracie může mít mnoho podob a jedním z nich je i demokracie jako osobní postoj, jak nejen ve Světové revoluci zdůrazňoval Masaryk. Ve své základní rovině je to ale především takový systém, v němž vláda vychází z lidu. Čím příměji může lid ovlivnit obsazení dané funkce či dané rozhodnutí, tím více je toto legitimní, tím větší, silnější mandát dané zastoupení má. Nejsilnější institucí demokracie je tedy zřejmě přímá volba a referendum. Krajní formou demokracie je systém anarchistický, kdy lid nemá zástupce, ale volba a rozhodování se uplatňuje vždy a přímo.

Ať tak či tak, v demokracii, stejně jako v každém jiném politickém systému, se objevuje zásadní otázka toho, jak hodnotit přestoupení pravidel a jak tato pravidla určovat. Ten způsob demokracie, v němž se nacházíme a nachází se v něm většina států, jež se za demokratické považují, vychází z představy, že lid navrhuje pravidla, tedy zákony, skrze své zástupce, tedy politiky, kteří díky času, jenž na tuto činnost mají, tak mohou činit kvalifikovaněji a důsledněji. Nicméně, jak najdeme už u Montesquieho, realizaci těchto pravidel a kontrolu jejich dodržování nemohou provádět ti stejní lidé či lidé s nimi spříznění, tyto mocenské oblasti musí být odděleny. Proč? Protože pak by místo demokracie nastoupila totalita, tedy totální kontrola určité mocenské struktury nad celou společností. A to nezávisle na tom, jaký volební systém se v zemi nachází – možno tedy říci, že demokracie je větší vahou demokracií právě pro to, že důsledně dodržuje toto dělení moci a dává tedy všem rovnost před pravidly, tedy před zákonem (nikoliv rovnost sociální), než tím, jak se konkrétně volí zástupci či zda se vůbec volí.

Jmenovaný snímek je fascinující přehlídkou sympatií právě k prolomení tohoto principu, přičemž jedním z nejsilnějších momentů je lehce absurdní situace před policejní stanicí, nakonec i filmaři odhalená jako zcela neupřímná a hysterická. V ní se snaží muž vyhecovat dav, aby vtrhl na policii a zařídil osvobození Smetany, protože “my jsme lid” a “on je zástupcem lidu” a lid jde tedy rozhodovat. Zastavuji film na této scéně záměrně, zkratkovitě a vytrhuje ji z kontextu, protože když ji pozoruji viset takto v bezčasí jako samostatný fenomén, oproštěný od Langera, Smetany, Nečase i Remundy s Klusákem, odkazuje mne právě na tu horkou tektonickou činnost v duši národa.

Není to osamocený případ. Podobnou rétoriku slyšíme z Holešovské výzvy, která začíná na náměstích stínat hlavy, prozatím jen figurín. Slyšíme ji z různých demonstrací a manifestací, slyšíme ji po hospodách a autobusových zastávkách, slyšíme ji v bufetu a kupodivu leckdy i na školních chodbách od rozohněných studentů. Idea situace vychází z tohoto: na základě zákona, přijatého legitimními zástupci lidu (jímž se může stát kdokoliv z lidu), byl nezávislým soudem odsouzen občan. Tento rozsudek vykonává nezávislá moc výkonná, tedy policie. Pokud libovolné z těchto tvrzení neplatí, nežijeme v demokracii, ale v určité formě na demokracii nalakované totality.

Nicméně konstituování demokracie neznamená narušit zvrhlý systém “jeho metodami”, tedy narušením této nezávislosti (např. že by policie sympatizující s nějakou skupinou obyvatel jednala proti rozhodnutí nezávislého soudu, nebo že by soud soudil podle své libovůle, bez použití platné legislativy, příp. že by předseda vlády mohl osvobodit koho si usmyslí on nebo dav na tiskové konferenci). Marcus Aurelius kdesi píše: dej si pozor, aby ses k nelidem nechoval tak, jako se oni chovají k lidem. Mravní autonomie člověka znamená, že nepřistoupí na nižší prostředky v zájmu toho, aby dosáhl svého cíle – není pak mravně autonomní, ale heteronomní, protože se nechává unášet svými cíli. Jinými slovy: namísto spravedlnosti (jež vyžaduje umírněnost, moudrost, ale i odvahu) nastupuje zášť, nenávist, frustrace a msta.

A přesně to byly klíčové pojmy těch chvil nejen naší historie, kdy se “lid” snažil zjednávat svoji spravedlnost na vlastní pěst. Nenávist a msta vedla mnohé v rámci kolektivizace nebo politických procesů 50. let k tomu, aby těm, na než měli i z často docela lidských důvodů spadeno, udělovali ad hoc tresty výše až smrtelné, hlava nehlava. Ten stejný duch vede ke kmenovému hospodářství ve stylu “oko za oko”, “zub za zub”. Ten stejný přístup k životu je vlastně barbarství, protože neuskutečňuje vůli lidu, ale pomatený a z rozumu a pojmu spravedlnosti vůbec vychýlený živočišný pud. Právě k jeho překonání sami sebe kultivujeme tím, co nazýváme civilizací.

Boj proti bezpráví a nespravedlnosti nesmí se nikdy dít cestou nespravedlnosti a bezpráví. Nikoliv pro nějaký “politický” program, ale prostě z jeho podstaty: stal by se sám sobě kontradikcí. Dalším rozměrem je pak rozměr filosofický: a to, jak ukazuje Jaspers, že jedinou vinou, kterou může posuzovat společnost, je vina kriminální či politická. V druhém případě je ale součástí viny i lid sám, tedy nikoliv my-oni, my – hodní podvedení lidé a oni – zlí a falešní politikové, ale my, zdroj jich, oni, obraz nás, my a oni společně zodpovědni.

Mravní vina, již by například velmi rádi soudili proponenti Holešovské výzvy a mnozí Smetanovi obdivovatelé, ale i mnozí novináři, může být souzena pouze svědomím a tváří blízkého člověka. Chceme-li: mravní vinu můžeme soudit pouze v rozhovoru s Bohem. A to i pro to, že není fakticky dokazatelná, nelze ji soudit podle struktury pravidel či principů. Je vinou mravní, tedy vinou, s níž stojí člověk sám před sebou, před věčností, v níž se s ní musí vyrovnat. Do struktury této mravní viny patří otázka, zda při vymáhání spravedlnosti lze být nespravedlivý. Prolomení principu nezávislé spravedlnosti v demokracii, tedy justice, prolamuje vinu kriminální a ponechává jen vinu politickou. Jak připomíná Jaspers, tu pragmaticky ale soudí vždy vítězové, na úkor poražených.

O to sympatičtější je připomenout si, čemu ani dnes mnozí nemohou přijít na chuť: a to, že se po sametové revoluci nekonal žádný soudní hon na čarodějnice, upalování komunistů a vyrovnávání se s minulostí mečem a silou. Můžeme za to vděčit i Václavu Havlovi a lidem kolem něj, kteří dokázali přesvědčit vahou svých osobností společnost, že tato cesta je zhoubná, nelidská, nemravná. A to pro to, že z nás činí ty, jež chceme soudit.

Roman Smetana nikoho – na rozdíl od mnoha svých příznivců – nechtěl trestat. Neprolamoval dělbu moci, ač by si mohl najít důvody např. v tom, že jeho případ měla na starosti Langerová a šlo právě o Langera, komu pokreslil hlavu. Jeho postoj byl thoreauovský v tom, že se snažil systematicky trvat na svém. Východisko jeho činu je ve svobodě projevu a v tomto smyslu jej můžeme i chápat jako legitimní v demokracii, v níž by aktivita občana naopak měla být tím nejdůležitějším. (I když Thoreau by k trestu nejspíše nastoupil)

Na druhou stranu to, čemu podléhají jeho příznivci, a v některých sekvencích filmu snad i samotní tvůrci snímku, je cesta nespravedlnosti, cesta, která neústí v produktivní proměnu společnosti či potrestání viníků, ale v mentalitu totality, v níž je kdokoliv schopen rozhodovat o osudu kohokoliv. Jako se náš soused mohl stát udavačem, jako se můj kolega v práci mohl zasadit o můj konec, cítíme zde jakousi touhu po tom, vzít vše do vlastních rukou a být zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu. Facky a vajíčka na náměstí jsou toho jen smutným příkladem.

To vše má možná ještě hlubší jadérko, a tím je zoufalství sama ze sebe. Možná jde vlastně o neurotickou projekci těch, kteří žijí ve společnosti, jež se odcizuje jejich představě o tom, jaká má být. Demokracie není nejsnadnější způsob vládnutí, protože vyžaduje neustálou aktivitu, bdělost a kultivaci člověka. V tom je ale prozatím i nejlepší – protože nechává člověka být člověkem, je výrazem jeho důstojnosti a nenechává jej klesnout k tomu, aby z něj bylo jen konzumní zvíře. Stává-li se jím, potom demokracie padá a je nahrazena diktaturou.

Nakonec i Thoreau poznamenal, že volit pravdu není dost – samotnou volbou se naše účast v politice nevyčerpává. Demokracie vyžaduje naši aktivitu a má nástroje, jak této aktivitě dát prostor. Nicméně lidé, kteří sami sebe naleznou v situaci zoufalství nad tím, že necítí mít vliv na svět kolem sebe, kteří se cítí být zrazováni tím, co nazýváme “demokracií”, ji – třebas nevědomky – ve výkřiku zoufalství třeba chtějí prolomit, i když od slov k činům je někdy daleko, jak jsme viděli. Takové situace nám mají být mementem toho, že o demokracii je třeba se snažit, že je křehká a její život stojí a padá na tom, jak se budeme snažit o to, aby fungovala.

Ve chvíli, kdy společnost, “lid”, přestane chápat, v čem je demokracie jeho vládou, a přetaví si ji do veřejného lynčování, stínání hlav, dobývání se do úřadů nebo vyhazování oken (všimněme si, jak zdomácnělo slovo “defenestrace” v našich ulicích), demokracie má namále. A zachránit ji nedokáže švejkovská taškařice a ani láteření na bídu politiků.

Převzato z blogu Jana Motala

Jan Motal: Zelený čaj

0

V co Češi věří? Jsme opravdu národ ateistů? Jaké jsou podoby nové religiozity?

Přijměte pozvání na další Zelený čaj s tématem

Hledání nové spirituality a smyslu života, aneb čemu Češi věří.

Tentokrát jsme pro Vás připravili speciální úvod do následné diskuze.

Přijďte již v 18:30 a zúčastněte se zdarma meditace! Zároveň děkujeme, že nebudete meditující před začátkem diskuze rušit.

Pozvání přijali:

Mgr. Klára Konicarová, astroložka

MgA. Jan Motal, Ph.D., religionista a autor dokumentu Ateismus po Česku

Zelený čaj se koná v úterý 12. března 2013 od 19 hodin v Kabaretu Špaček, Kopečná 46, Brno

Jan Motal: Pokus o typologii akademiků

0

Za svůj dosud krátký život akademického začátečníka v oboru humanitních věd jsem se jako student či kolega setkal s různými druhy lidí. I když nelze jistě podat kompletní výčet, rád bych se s vámi podělil alespoň o tři typy, které mi přijdou pozoruhodné.

Vědci – a to nikoliv tak, jak se toto slovo často používá mezi lidmi. Tedy ne ti, kteří v bílých pláštích obsluhují elektronové mikroskopy, i když mohou jimi být rovněž. Poznáte je po ovoci jejich: jejich přednášky jsou inspirativní a zajímavé, o jejich práci se jen málokdy dozvídáte od nich samých. Často netušíte, s kým máte tu čest: teprve, když nahlédnete do jejich životopisů či zpovídáte jiné kolegy, zjišťujete rozsah jejich renomé, které často zasahuje daleko za naše hranice. Brouzdáte-li jejich bibliografiemi, nalézáte pozoruhodná díla, která prozkoumávají jevy našeho světa novýma očima, anebo starýma, ale bystrýma a zapálenýma. Ve své publikační činnosti vynechávají či vůbec nemají to, co by s jejich prací nesouviselo nebo nestálo za to číst. O své publikační činnosti nemluví. A mluvíte-li s nimi, potom mlčí, pozorně poslouchají a poté váš vklad do diskuse ocení a sami rozšíří – s velikou pokorou. Ač je jmenuji vědci, přesto o vědě mluví málo a setkáte-li se s nimi u zkoušky, máte pocit, že jste na přátelském rozhovoru (i zde jsou výjimky, ale z pedagogických důvodů o nich pomlčme). Až po vyjití z místnosti si uvědomíte, že uplynuly dvě hodiny a byli jste vyzkoušeni prakticky z celého studia. A přitom vám vědec snad ani jednou neodporoval! Maieutické umění v praxi 21. století. Jsou skromní a pokorní a i když mají být na co hrdí, nikdy vám to nedají najevo. Na vaší práci je zajímá vaše práce, nikoliv to, co v ní sami vidí nebo by chtěli vidět. V úctě mají každého, kdo s nimi zapřede rozhovor a na tyto rozhovory chodí (povětšinou) včas. I když mnohdy vypadají jako konformisté, jsou to bohaté osobnosti vybočující z davu mohutným krokem.

Speciálním poddruhem – nikoliv ve smyslu eugenickém – jsou filosofové, tedy takoví vědci, kteří ve svých rozpravách o vědě, jíž se zabývají, myslí především na život. I jediné setkání s nimi může znamenat změnu života a velké naučení. Málokdy plýtvají cizími slovy a slovo výzkum není v jejich rejstříku (ač jsou mistrnými metodology). I když jsou matematikové nebo botanici, rozhovor s nimi je o tom, jaký má být člověk, co je dobré a co krásné.

Vědců i filosofů můžeme naštěstí nalézt stále ještě dost, i když se bojíme, že vymírají. Máme-li štěstí, najdeme jich na jednom místě i více či množství, a pak vznikají výjimečné katedry či ústavy. I takové jsou u nás.

Mystikové – smutná kategorie těch, kteří na své dráze nepotkali mnoho vědců a filosofů a velmi brzy ztratili sílu a odvahu pro akademický život. Často díky tomu, že byli obklopeni převážně encyklopedisty, o nichž níže. Pro mystiky se akademická pravidla, univerzitní politika a svět vysokých škol a vědeckých ústavů staly nepřáteli, jejich představy o smyslu umění a věd pomlela realita jako Chaplina soukolí Moderního světa, jen často bez toho vtipu. Stačilo by jim v poklidu prodlívat ve stínu vědců a filosofů a meditovat o sobě, o světě a vesmíru, na svoji vlastní práci potřebují čas a koncentraci – a to vše jim svět nedopřává. Vzdávají studium či věděckou kariéru a jako smutní klauni se stahují do civilních povolání, na venkov či zcela do sebe.

Jejich specifickými soudruhy jsou vyhořelí – ti, kteří v takovémto stavu nedokázali odejít a i když se vydali po stezce vědců, konformita kolem nich je vyhlodala jako vyvařenou kost.

Encyklopedisté se naproti tomu považují za vědce a filosofy. Podíváte-li se do jejich životopisů či bibliografií, najdete přiznané kde co, včetně všech možných doslovů, proslovů a výstupů. Často jsou zcela mimo jejich obor či jsou uplatňovány na univerzitách a místech pochybné pověsti. To, čím si my začátečníci stloukáme první příčky akademického žebříčku, encyklopedisté používají jako paternoster své kariéry. Encyklopedisty je zveme pro to, že jejich práce i přednášky jsou jakýmsi seznamem znalostí, vyzobaným z široké stráně vědy a filosofie; dohromady ale nedávají nic. Tak vypadá i jejich zkoušení: opravdu zkouší, nedokážou vést rozhovor. Často se u nich student či studentka zaseknou na výkladu nějaké teorie, aby ji pak v rozhovoru s vědcem či filosofem pochopili během krátké chvíle. Dogmatické trvání na znalostech vede k tomu, že se jejich knihy často nedají číst a pokud ano, pak jsou plny citací a odkazů, z nichž bolí hlava. Po jejich přednáškách a rozhovorech s nimi má člověk pocit vlastní malosti (tedy přesný opak než u vědců a filosofů) a nezřídka kocovinu – tupou bolest hlavy, že tyhle věci skutečně nejsou pro nás smrtelníky. Encyklopedisté často a mnoho mluví o vědě, často a mnoho mluví o sobě. Na jejich přednáškách i u stolu slyšíte, s kým vším se znají a komu kde co kritizovali a jak on jejich kritiku obdivně přijal. Mají názor na vše a neumí mlčet. Tváří se jako osobnosti, ale jsou konformisté: neumí pomoci, zastat se nebo být uctiví k nikomu jinému, než k sobě. U zkoušek často pohrdají studenty svým oblečením či chováním, na rozdíl od vědců a filosofů, kteří se buď skutečně neumí oblékat, nebo se za tuto svoji neschopnost tiše stydí (existují i výjimky z tohoto pravidla, ale ty spíše potvrzují pravidlo). Na konzultace chodí zásadně pozdě, nebo je neuctivě prodlužují.

Jejich speciální kategorií jsou akademičtí začátečníci, kteří nakročili cestu k encyklopedismu, říkejme jim wannabe, tedy jazykem v němž rádi mluví. Na konferencích si sedávají na důležitá místa, producírují se se zahraničními návštěvami kolem fakulty, aby je každý viděl, a rovněž znají kde koho. Často studují velmi dlouho a bohorovně vysvětlují, že tomu tak je pro to, že jsou příliš zabráni do své práce. Anebo to vůbec nevysvětlují a cítí se být docenty, když s odřenýma ušima publikovali svůj první odborný článek. Jsou na nejlepší cestě stát se uznávanými encyklopedisty. Velmi často používají slovo “vědec”.

Těch posledních je na našich ústavech a katedrách bohužel stále dost a dost k tomu, aby tu mohli být i mystikové a vyhořelí. Není možné s nimi bojovat, ale lze si zachovat duševní hygienu čtením dobré literatury a stykem s vědci a filosofy.

Nejde však o nic nového: už Sókratés se prý ptal Hippokrata (nikoliv lékaře, ale syna Apollodorova), když chtěl jít k Protágorovi, proč právě k němu? Proč člověk svěřuje svoji duši kdekomu, o němž se povídá, že vyučuje? Sókratés vede Hippokrata, aby si pečlivě vybíral ty, s nimiž rozmlouvá, aby pečlivě volil své učitele. Jaké poučení pro nás!

Převzato z blogu Jana Motala

Jan Motal: Velká aristokratická touha

0

Když jsem si přečetl v posledním Reflexu článek režisérky Moniky Le Fay (Boj o duši národa – sic!), podporovatelky Karla Schwarzenberga, pochopil jsem, proč byly tyto prezidentské volby takové zklamání pro ty, kteří si tolik přáli vítězství “slušnosti” a “poctivosti”. Možná právě pro tu velkou touhu. 

I když můžeme polemizovat o tom, co to je demokracie – zda “duch” diskuse, myšlenkové hnutí, postoj ke světu či něco docela jiného, jako třeba možnost svobodně si vybrat, kam pojedu na dovolenou – od revolučních let 1989 zde demokracii v politickém smyslu bezesporu máme. Moc pochází z lidu, a to celého, nikoliv pouze těch, kteří na to mají právo dané vis maior, ať už je jí strana, král či bůh (v tomto smyslu obecně lépe s malým písmenem). Tento lid se shromažďuje, aby pravidelně, u nás však někdy i nepravidelně, volil ze svého středu své zástupce, kteří mu pak vládnou – máme zde démos. Tedy nejen lid, ale v původním významu spíše “obec”, rozuměj od obecnosti, obecného. Veřejnost, nikoliv tajnost (ač sama volba je tajná), expertnost, esoteričnost. Pojem odráží představu shromáždění na agoře nebo fóru, které však, jak nám historie napovídá, nikdy nevypadalo jako diskusní kroužek v komorním divadle.

Naopak, vyjít na ulici znamenalo často mít v rukou vidle, cep nebo podomácku zrobený řemdih. Někdy však také fangli, monstranci, vlajku či jen čepici v ruce, aby bylo co vyhazovat do vzduchu. Na ulici vybíháme, abychom volali o pomoc, křičeli “hoří” nebo “zloději”, ale také abychom se zvědavě podívali, co se děje. Historie ukazuje, že ani na fórech určených k diskusi se nevedly filosoficky hodnotné řeči, ale především se prosazovaly zájmy, volalo se o pomoc, vyhrožovalo se. Tak je tomu i ve smyslu Millova liberalismu, který dnes jaksi vnitřně přirozeně sdílíme – nikdo nemá patent na rozum, každý má právo na to, určit si podobu svého života a tudíž podoba obecního (obecného) života by měla být věcí vzájemného střetu, licitace, polemiky (od polémos, což vlastně znamená válka).
Potud dobré.

Nicméně s tím souvisí i ono kratos, tedy síla, moc, panství, převaha, ale i násilí. Demokracie znamená, že převažující princip ve společnosti je ten, který odráží vůle, chutě, zájmy a potřeby lidu, jenž se stává “pánem”. Demokracie jako pojem neukazuje na vládu “rozumu”, “ctnosti”, “lásky”, “šlechetnosti”, “vyšší morálky” nebo “dobrých hospodářů”, na to odkazuje pojem zcela jiný – aristokracie, tedy vláda nejlepších, nejschopnějších – aristos. Zdá se, že i více než dvacet let po revoluci, která nám přinesla demokracii, množství z nás očekává, že adekvátní je vnímat politiku jako věc aristokratickou. Karel Schwarzenberg je doslovnou realizací této touhy.

Samozřejmě, na úrovni předmětného jazyka nemůžeme tuto naši úvahu ztotožňovat s tím, co demokracie skutečně “je” jaksi “mezi námi”, v realitě. Nicméně pojem jako svého druhu metafora nám umožňuje lépe pochopit zdroje našich očekávání a tedy možná i situaci, v níž se nacházíme. Jak kdosi psal v minulých dnech – pokud demokracie odráží vůli lidu, potom parlament dokazuje, že adekvátně. Je v něm totiž mnoho špatnosti, ale i dobrého, je v něm zlodějna, ale i noblesa, jako v lidské společnosti. Přijmout demokracii znamená především přijmout člověka takového, jaký je. A to je člověk krásný: bez svých hříchů by neměl své ctnosti, neměl by co překonávat, krása by neměla ošklivost a hnus, na níž by rostla, jako pověstná lilie na hnoji.

My, intelektuálové, studenti, různé formy elit, umělci a idealisté však při každých volbách neustále opakujeme listopad 1989, znovu dobýváme “svobodu”. Neustále zabydlujeme veřejný prostor a vycházíme do ulic s požadavkem toho, aby nám vládli “nejlepší”, ctnostní a mravně čistí lidé. Pominu, že Karel Schwarzenberg není mravně čistým, jako dobrý katolík by to sotva kdy o sobě prohlásil. Představa, že někdo je “mravně čistý”, odpovídá možná velmi vulgárnímu výkladu světa pohádek (jenž přeci jen o morálce ví své). Čím se ale v takových chvílích v úvahách pramálo zabýváme, je otázka po tom, jaké jsou naše zájmy, v jakých podmínkách žijeme a co od svého života očekáváme.

Ctnost – ovšem, být člověk ctnostný by mělo být naším horizontem, nakonec sám Aristotelés etiku řadil pod vědu politickou. Nicméně pokud se přihlásíme k demokracii, volíme způsobem vlády i hodnoty, které naše společnost v řízení obce vyznává – a tou není ideál, ale obecnost, veřejnost, množství. Nikoliv výjimečný jedinec, ale hlas a potřeby všech, i těch nejhloupějších jedinců. Protože i oni jsou lidé.

A když jsme u potřeb, pak jsme opět u toho, o čem se mluví na ulici. O tom, jak se lidem žije. Jaké podmínky mají v zaměstnání, s čím se potýkají jako rodičové a s čím jako konzumenti. Společnost postavená na spotřebě bude především reflektovat stav této spotřeby, svoji pozici ve vztahu k hospodářství, jež je nakonec pro běžného člověka otázkou jeho domu (oikos, odtud ekonomie). Sotva na to totiž má celý hospodářský aparát, jako aristokrat, jenž se tak může věnovat bohulibější činnosti.

Lidé tedy ztěží budou ve chvílích, kdy společnost drásají společenské a ekonomické problémy (demonstrace, nedůvěra ve vládu apod.), ctít “čestnost” a “výjimečnost”. Demokracie znamená, že volba bude odrážet to, jaká společnost skutečně je, nikoliv jaká by měla být.

Nemůžeme tedy stavět prezidentskou volbu jako souboj “lži” a “pravdy”, “cti” a “neřesti”, “morálky” a “zlodějny”. Tohle je irelevantní významová úroveň. Tedy snad ne zcela, protože pro voliče Schwarzenberga smysl má. Nicméně nemá jej pro tu část společnosti, která buď nešla k volbám, nebo volila Miloše Zemana – a to je zřejmě skutečně drtivá většina. Tento “obecný” pohled na život není lživý, arogantní, hulvátský nebo mafiánský. Je rodinný, domácí, zaměstnanecký, je to život lidí, kteří se milují a nenávidí stejně jako intelektuálové. Je to pohled, který je ve své lásce k dětem, k národu, k zemi a ke své vlastní práci stejně autentický, jako ten umělecký, alternativní, aristokratický. Nevolil “lež” nebo “aroganci”. Jen řešil jiné problémy: problémy domácího rozpočtu, obavy z nejistoty v zaměstnání. Toto jsou hodnoty demokracie: s athénskými občany, kteří odsoudili Sókrata (a potom i jeho žalobce, když si uvědomili, co učinili), se ptáme: kdo nám kazí mládež? Kdo ohrožuje náš život? Kdo nám chystá jakou budoucnost, jaké podmínky k žití?

Demokracie znamená vládu těch, kteří odpovídají potřebám většiny lidí (ať už jsou jacíkoliv) v nejširším smyslu slova ekonomie, tedy všeho, co se týká péče o domov. Ať už je jím republika, město či dům. Tito nemusí být nejlepší, nejmravnější, zastánci pravdy. Nejsou jimi ani lidé, kteří je volí. Ale jejich účast na rozhodování vyjadřuje volbu lidu. To je princip demokracie.

Naproti tomu aristokracie znamená, že vládnou ti, kteří jsou nadání zvláštními kvalitami, jsou hodnotní vlastnostmi charakteru, jsou šlechtění, protože se cíleně soustředí na to, aby byli nejlepší.

Pokud chceme, aby naší zemi vládli ctnostní, musíme vyhlásit jiný režim. Nicméně bychom tím přiznali, že jsme právi soudit mravy člověka, jeho morální vinu. Přiznali bychom, že jako čistí můžeme házet kameny a že přesně víme, jaké velikosti mají být a jakou silou je mrštit. V pokleslé formě takové myšlení odrážely totality – komunistická i fašistická. Současný člověk si ale volí jiný systém vlády právě pro to, že ví, že není držitelem pravdy, pravda není v jeho moci. Soudy, které jsme si zařídili, jsou soudy pragmatické, určené k tomu, abychom spolu mohli žít, abychom organizovali společnost. Nejsou to soudy mravní, neboť právo není morálka.

I když by šlechtictví, jakožto láska ke ctnosti a kráse, měla být horizontem života každého člověka, jak tomu alespoň věřím já, v systému rozhodování o obecních (tedy obecných věcech) odpovídá ztrátě sebereflexe. Dobře vládnout může i člověk horších vlastností, než jsou naše vysněné – protože je to člověk, jeden z nás.

Demokracie říká: politika není profese, ale právo. Nezapomínejme na to proto ve vášních našich téměř každoročních bojů za svobodu. Tu si totiž můžeme přivodit pouze tehdy, pokud se pro nás demokracie, tedy to, že se lid účastní vlády, stane nejen heslem, ale žitou skutečností.

A v ní můžeme volit i Karla Schwarzenberga, ovšem s vědomím toho, že jeho jakýkoliv protikandidát není ďábel. A i kdyby byl, pokud si myslíme, že víme, jak jej porazit a náš hlas je slabý, vstupme do politiky.

To je totiž demokracie.

Převzato z blogu Jana Motala

Jan Motal: Krok ke konci civilizace

0

Esej otištěný v A2 3/2012

Vzpoura budoucnosti o záchranu duše Diskuse o reformě vysokého školství se potácí u vulgárních představ lenivých studentů, nepraktických oborů a školného. Ignoruje tak jádro sporu: jaká bude naše společnost budoucnosti a kdo jí bude vládnout.

Sociologové jako Anthony Giddens charakterizují naši pozdněmoderní dobu jako éru ovládanou expertními systémy. To znamená, že člověk dnes již není pánem svého života. Rozvoj technologie, hospodářství i organizace společnosti dosáhl takové úrovně, že jej vyvázal i z času a prostoru. Typickým příkladem jsou supermarkety: nepoznáme v nich ani roční dobu, ani místo, kde se nacházíme. V zimě, v létě, v Evropě i Americe najdeme na pultech sushi rýži, pomeranče i rajčata. Domy, v nichž bydlíme, jsou dílem expertů, stejně jako počítač, na němž píši tento text. Bankovní převody, díky nimž jsme odměňováni za svou práci, probíhají mimo naše oči, stejně tak transakce, jimiž svým zaměstnavatelům přinášíme zisk. (…)

Pokračování na www.advojka.cz

Jan Motal: Být dýdžej

1

Dokumentární film o gramoměničích, diskžokejích, dýdžejích i dýdžejkách, který s nadhledem zachycuje proměnu taneční scény a DJingu u nás. Režie J. Motal

Gramoměnič, diskžokejové, dýdžejové, Ladida, Orbith, Lucca, Jirka Neumann a teknaři vystoupí v dokumentárním remixu režiséra Jana Motala o situaci DJingu u nás. Dokument zkoumá českou taneční scénu s nadhledem a místy s ironií, ne jako módní a proto automaticky výjimečný fenomén. Jaké různé motivace vedou současné české djs k vykonávání jejich profese? Pouští taneční hudbu pro peníze, protože dj je celebrita, protože úspěšný dj má možnost zcestovat celý svět, protože je to jednoduše baví? Jak známí čeští djs reflektují proměnu jejich profese od 90. let po současnost? Odkud přicházejí, kdo jsou a kam směřují čeští djs?
Režisér Jan Motal s veřejnoprávně přípustnou dávkou ironie ukazuje proměny DJingu na české taneční scéně. Co by gramoměnič se představí Vladimír Dvořák, který si zároveň – zcela mimo téma – postěžuje, jak těžké je v českých obchodech sehnat kokain. Karel Šíp představí první českou diskžokejku. Komerčně nejúspěšnější český DJ Jirka Neumann mezi řečí poradí, jak nahrát muziku z imperialistických rádio stanic. DJ Orbith mimo jiné prozradí jakou hudbu hrát lidem na kolečkových bruslích. Reportérka ČT zjistí vše o neúspěšné kariéře letušky DJky Luccy. První česká DJka Ladida odhalí, které rytmy ji dostávají do transu. Člen URA Soundsystému si postěžuje, že kvůli dredům po něm na diskotékách “pokaždý jdou”. Dokument porovná zábavu na diskotékách 80. let se zábavou, kterou si udělali teknaři a policie ČR na CzechTeku 2005.
Tvůrci pořadu vás zvou ke sledování dokumentu Být dýdžej slovy první české diskžokejky: “Velevážené publikum, už se to točí, už se to roztáčí. Poletíme na Měsíc, vrátíme se za měsíc. Pojedeme do Michle, tam to dělaj rychle. Komu se to nelíbí, ať nám… A koho to neláká, tomu pustím Péťu Nováka.”
V dokumentu vystoupí hvězdy českého DJingu: Ladida, Lucca, Orbith, Jirka Neumann a členové URA Sound systému.

Vysílá ČT2 ve středu 31. 8. 2011 v 22:35

Po premiéře k vidění na iVysílání České televize

Zdroj textu: Web ČT

Sborník textů absolventů RTDS

0

Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky DIFA JAMU existuje již dvacet let. Taková výročí bývají obvykle považována za „příležitost k ohlédnutí“. To je samozřejmě nesmysl, protože příležitost k ohlédnutí má každý člověk kdykoli si zamane. Skutečností ovšem také je, že v letu času a honbě za všemožnými i nemožnými cíli či za obyčejným přežitím mu nezbývá na takové zamanutí příliš prostoru. I když by chtěl, i když nepochybuje, že je dobré se na chvíli zastavit, otočit a z odstupu podívat na ušlou cestu. Případně se i pokusit o zamyšlení, rozpomenutí na výchozí body a původní cíle či o nalezení odpovědi na otázku po smyslu svého jednání. Anebo, podle potřeby, uronit slzu či plivanec. A pak zase pokračovat dál, bůhvíkam, třeba zpátky, nebo úplně jinam. Jenže to odkládá tak dlouho, až mu nakonec nezbude, než překonat odpor k rituálům a zvyklostem a uznat, že ta „kulatá“ výročí jsou vlastně docela dobrá záminka k výše uvedeným činnostem.
Takto nějak vznikl nápad oslovit bývalé studenty, a tedy současné absolventy RTDS, a požádat je o zpětný pohled na roky strávené na JAMU.
Abychom jim to usnadnili, navrhli jsme několik nezávazných témat k zamyšlení:
Co jste dělali po ukončení studia na JAMU a čím se živíte nyní?
Jak se máte?
Co vám škola (z dnešního pohledu) dala?
Co vám (z dnešního pohledu) ve škole chybělo, co mělo být jinak a co byste dělali jinak?
Šli byste (kdybyste se vrátili o pár let zpět) studovat RTDS znovu? Proč ano či ne?
Chtěli byste něco vzkázat prof. Přidalovi? Co?
Ze všech 43 dosavadních absolventů RTDS se na 40 podařilo sehnat kontakt a ti všichni byli osloveni. Dva výslovně odmítli do sborníku přispět, 14 výzvu nevyslyšelo a své odpovědi jich poslalo 24.

Absolventi – sborník (.pdf)

Go to Top